nahoru

Ostrov Gavdos: Nejjižnější místo Evropy je Mekkou nudistů a volnomyšlenkářů

MICHAL JOSEPHY26. září 2017 • 09:00
Ostrov Gavdos: Nejjižnější místo Evropy je Mekkou nudistů a volnomyšlenkářů
foto: Pinterest

Dvaadvacet námořních mil od jižního pobřeží Kréty leží ostrov bájné nymfy Kalypso, která tu kdysi uvěznila hrdinu Odyssea. Dnes na ostrově žijí novodobí divoši, na rozdíl od Odyssea zcela dobrovolně.

To ráno, když jsem se probudil v podhradí zříceniny sfakijského Loutra, vylezl ze stanu a skočil šipku do sklovité hladiny Středozemního moře, jsem se cítil jako dobrodruh Odysseus. Ponořil jsem se do knihy popisující nedaleký ostrůvek Gavdos, nejjižnější výspu Řecka i Evropy. Zvěst, že ostrov je malý, téměř neobydlený, jsou na něm krásné hory i prázdné pláže a že se tam líbilo Odysseově nymfě, mi stačila k tomu, abych se vydal do přístavu a čekal na příjezd lodi vyplouvající do gavdoského přístavu Karáve.

Zvlášť mě uchvátila fotografie pláže jménem Potámos, opuštěné a bez obvyklých hromad opalujících se těl.

Cestou do zátoky

Je kolem poledne. Po několika hodinách strávených v rozhoupané kocábce vystupuji prašnou cestou od přístavu Karáve a zanechávám za sebou pach moře, který je vystřídán vůní gavdoského venkova. Kolem mne občas projede plně naložený traktor s károu či oprýskaná dodávka expedující turisty chtivé samoty na přístupné opuštěné pláže. Začínám se o svou představu o nedotčenosti ostrova turismem trochu obávat. I nejbližší okolí mi připomíná spíše ztracenou vartu než ostrov Ogýgie svůdné nymfy Kalypso.

Lepí se na mne pot, ostré řezavé horko, narezlý prach vozovky, kameny a skály vytvářející zívající pusto a prázdno. V hlavě mám však svůj cíl – opuštěnou pláž Potámos. Vydávám se tedy podél pobřeží a záhy se ocitám na první ze zdejších pláží.

Objímá ospalou zátoku plnou naplavených řas a je poseta minibusy s německými turisty. Všichni jsou evidentně posedlí naturismem, a této vášni zde nechávají zcela volný průchod.

Když projdu oblé rameno pláže a mé nohy si odpočinou po uhrkané cestě štěrkem, poručím si v místním kiosku ledové frappé. Dám se do řeči s Gerdou, drobnou pihovatou Němkou s narezlými vlasy staženými do cůpku a s batikovaným přehozem přes plavky.

„Pláž Potámos? Tu neznám,“ usměje se na mou otázku a sleduje můj prst jezdící s orientační nejistotou po mapě ostrova. „Můžeme tě ale vzít na Sarakinikó, jedeme tam za chvilku,“ ukáže mi prstem zátoku na mapě, „aspoň se té své vysněné pláži přiblížíš.“

Bloudění a malíř Nicolas

Bílá dodávka s Gerdou a jejími kamarády mne vyhodí na křižovatce, která se stáčí k pláži Sarakinikó. Rozhodl jsem se ji minout a jít za „tou svou“.

Dávám se na cestu vedoucí do vnitrozemí. Jak se začnu zakusovat do hornatého terénu, zmocní se mě sytá a omamná vůně borovic a tymiánu, která se mi smyslně ovine kolem nosu. Míjím nádherné horské scenerie a náspy z románských ruin zídek archaické osady, něžná koryta potoků a sněhobílý kostel zapuštěný do liduprosté krajiny. Za chvíli je mi ale bohužel jasné, že cesta nikam nevede. Musím si chtě nechtě přiznat, že jsem podcenil měřítko ostrova, přecenil svůj orientační smysl a začínám pomalu, ale jistě bloudit.

Asi po čtvrt hodině bezcílného přemítání zaslechnu zvuk motoru a spatřím malý pick-up, jak se spouští z kamenitého kopce. Auto naštěstí zastaví, sesune se okno a já vidím uvnitř osmahlého čtyřicátníka s vyšisovanými dlouhými kudrnatými vlasy. Zcela zpříma mi řekne, že jdu úplně špatně a že cesta tímhle směrem je časově i fyzicky náročná. Nabízí mi, že mě sveze dolů, zpátky k pláži Sarakinikó, kde jsem své bloudění počal...

Z osoby lehce extravagantního vzezření se po chvíli konverzace za jízdy vyloupne expresivní holandský malíř Nicolas, který na Gavdosu žije samotářským způsobem již devět let. Opustil rodinu, děti a manželku, aby se zde mohl oddat svazku s přírodou a gavdoskými múzami.

Divoši 21. století

Nicolas přijel do plážového samoobslužného kiosku pro mléko a chleba a také se podívat mezi lidi, aby se dozvěděl, co je na Gavdosu nového. Pláž Sarakinikó tvoří lehce naoranžovělý písek, pokroucené kmeny borovic a roztodivné barevné chýše a přístřeší.

Především je však pláž poseta těly obou pohlaví a všech známých fototypů. Všichni se tu zcela nazí opalují, plavou, sportují, ale hlavně se snaží žít jako novodobí „ušlechtilí divoši“. Tak jako mladý pár Ute a Oliver, kteří sem jezdí už tři roky na dovolenou, zatímco zbytek roku pilně pracují v Berlíně v IT průmyslu. Vysvětlují mi, že pokud se také nesvléknu, nemůžu pochopit, jaké to je, cítit se skutečně „svobodný a nesvázaný“.

„Nejde jen o chvilkové uvolnění,“ deklamuje Oliver a Ute přitakává, „je to životní názor. A je to i mnohem zdravější a tělu přirozenější.“ Začínám mít pocit, že Oliver a Ute mluví jako zástupci jakési sekty, a tak raději nudistickou Mekku opouštím. Kráčím podél pobřeží, rozhodnut najít svou vytouženou opuštěnou plážičku.

Potámos a polibek horské kozy

Dojdu k ní klopotně asi po dvou hodinách. Je krásná a divoká, přesně jako na fotografii. Vyvolává ve mně představu místa, kde mohl Odysseus v klidu spočinout na své strastiplné výpravě domů na Ithaku.

Bohužel je téměř nepřístupná: leží pod vysokou drolivou skálou a dostat se na ni bude asi oříšek. Když už jsem se ale doplazil až sem, musím to aspoň zkusit. Po vratkém sestupu a mírném pádu jsem se konečně svlažil v moři a slastně polehávám na pláži.

Slunce se začíná sklánět k obzoru a já se chystám na zpáteční cestu. Abych ostrov co nejvíc poznal, chci jít zpět jinou cestou, a tak se vydávám přes horský hřeben k jakýmsi světlům. Odvážně předpokládám, že jsou to domky vesničky Ambelos. Protože jsem přecenil své síly, časové možnosti a hlavně zásoby vody, jsem rád, když po neschůdné cestě doklopýtám k osvětlené samotě u elektrického agregátu. K mému překvapení v ní bydlí můj dnešní horský zachránce, malíř Nicolas!

Občerstvím se v jeho chýši douškem vody té nejhorší chuti, jakou jsem kdy poznal, a rozhoduji se přenocovat pod hvězdami. Ráno mě budí mečení horské kozy, která mi zvědavě olizuje obličej. Zbývá mi už jen sejít do vesnice Kastrí – snad se odsud nějak dostanu do přístavu.

Naštěstí jeden z místních zemědělců má místo na káře svého traktoru a ochotně mě dopraví do Karáve, odkud zanedlouho vyplouvá loď zpět do civilizace.

 


Blíží se prezidentské volby 2018. Kdo z devíti kandidátů na prezidenta zvítězí? Sledujte volební speciály s komentáři i okamžitými online výsledky. První kolo prezidentské volby 2018 se bude konat už 12.  a 13. ledna. Pokud žádný kandidát nezíská dostatečnou převahu, druhé kolo prezidentských voleb 2018 se uskuteční o dva týdny později, 26. a 27. ledna.

MICHAL JOSEPHY




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země