nahoru

Proměněná Jamajka: Místo rastamanů a reggae zde najdeme Jamajčany s vybělenou kůží a smartphonem v ruce

Anita Balejíková14. září 2017 • 08:30
Proměněná Jamajka: Místo rastamanů a reggae zde najdeme Jamajčany s vybělenou kůží a smartphonem v ruce
foto: Anita Balejíková

Černí Jamajčané neváhají používat nebezpečná bělidla, aby získali vytouženou světlou pleť. Co vede potomky otroků k touze vypadat podobně jako jejich dávní tyrani?

Pokojem se šíří pronikavý zápach agresivní chemikálie. Dvacetiletý zpěvák Spoonaz si roztírá po tváři, krku a rukou krém Idole, který se prodává spolu s dalšími nebezpečnými bělidly v ulicích Downtown Kingstonu za 500 jamajských dolarů, což není ani pět eur. Za týden spotřebuje čtyři tuby krému a nanáší si ho na pleť ráno i večer. Černá na Jamajce nikdy nebyla tou správnou barvou a světlá pleť katapultuje lidi na Jamajce na vyšší životní úroveň. Spoonaz si krém nanáší s nadšením, že zítra bude bělejší než dnes, i s vědomím, že se vystavuje nebezpečnému riziku nevratného poškození pleti. Přesně takto to přece dělají desetitisíce Jamajčanů.

Móda za všechny peníze

Hudební styly jako reggae a dancehall jsou nejen poznávacím znamením Jamajky, ale i nejpodstatnějším ukazatelem módních trendů. Ještě před pár lety se dancehallové párty hemžily ženami s modrými parukami, muži si nechávali vlasy barvit načerveno a nosili volné oblečení. Doba se však mění a přináší s sebou různé novinky, které mají na tomto malém karibském ostrově tendenci explodovat do šokujících rozměrů. Jestliže se zdržujete pouze ve svém hotelovém resortu, kde vám animátoři zpříjemňují večer komerčními aktivitami, skutečnou tvář Jamajky pravděpodobně nikdy nepoznáte. Na to, abyste ji poznali, je třeba nabrat kuráž a vydat se do ulic.

Tam, daleko za branami turistických zón, najdete tu pravou esenci jamajského života! Jak jinak – na divokých dancehallových párty. A co tam letí dnes? Našité vlasy vypadající jako vlastní, barevné kontaktní čočky, u mužů kalhoty „sag pants“ spuštěné až pod zadek, velké zadky, které si ženy pěstují konzumací růstových tabletek určených pro drůbež, a zejména „bledé tváře“. Kohokoli se zeptáte, co je momentálně největším trendem, každý vám bez váhání odpoví: odbarvování kůže! Jamajčané berou módu vážně a všechny peníze investují do trendové image. Potrpí si na módní domy, nábytek, auta, módní oblečení, obuv, účes i na módní barvu pleti. A tou je bílá.

Děti a chlor

Šílenství chemického bělení přišlo ze Spojených států. Ačkoli většina Jamajčanů nemá Američany v lásce, rádi sahají po všem s visačkou „Made in USA“. V jejich skříních najdete hromady oblečení tamních prestižních značek, z iPhonů poslouchají Beyoncé, Rihannu a Nicki Minaj. Jakmile se ráno otevřou dveře amerických fastfoodů sítí KFC a Burger King, okamžitě jsou přecpané.

Bělení kůže je kontroverzním tématem všude na světě a na Jamajce tento trend odstartoval zpěvák Vybz Kartel. Největší žijící legenda od dob slávy Boba Marleyho si dnes za mřížemi odpykává doživotní trest za vraždu. Právě Kartel byl prvním odvážlivcem – po vzoru svých amerických kolegů, zpěváka Jay-Z a zpěvačky Beyoncé, se odhodlal na vlastní kůži vyzkoušet efekt bělicích prostředků. Z průměrného černocha se tak během noci stal přímo démonicky vypadající „běloch“, kterého polovina národa ostře kritizovala a který u druhé, té mladší, sklidil obdiv. Ke Kartelovi se přidali postupně i další zpěváci – Tommy Lee, Spoonaz, Alkaline… Pryč jsou časy, kdy před davy vystupovali jako praví jamajští černoši.

„Kdo se bělí, vypadá krásněji, zajímavěji, více sexy. Už se mi nikdo neposmívá, že jsem ošklivý, vybělená pleť mi dodává ten úžasný pocit, jako bych byl v záři reflektorů!“ objasňuje mi Spoonaz. Mládež samozřejmě velice ráda napodobuje všechno, co dělají hvězdy hudebního nebe. Ačkoli se Jamajčané rodí úplně bílí, po pár měsících jejich kůže ztmavne. „To víš, v mámině břiše jsme devět měsíců ve tmě, tam se nemáme jak opálit,“ žertuje moje přítelkyně Chevelle, rodačka z Montego Bay, pátého největšího města na ostrově.

Velmi chudí Jamajčané jsou obvykle i velmi tmaví. A neúspěšní. Není proto divu, že fenomén bělení je populární hlavně v chudých slumech Kingstonu, kde děti s bělením začínají už ve dvanácti letech. A rodiče neprotestují. Někteří se uchylují k domácí směsi zubní pasty a kari koření, neváhají sáhnout ani po chloru. Tyto výrobky jsou levné a efektivní a nestojí tolik, co bělicí krémy.

Stopka u zaměstnavatelů

„Bělení dnes nemá stejný důvod jako před čtvrtstoletím, kdy Jamajčané měli nízké sebevědomí a žili s pocitem podřadné rasy – dnes jsme už na sebe hrdí a bělení je jen módním výstřelkem,“ nechal se slyšet Kartel ve své knize Hlas ghetta. „Když jsem byl černý, nebylo dobře vidět mé tetování,“ říká Spoonaz, zároveň ale přiznává, že světlejší pleť mu přidala na sebevědomí.

Navzdory tomu, že na Jamajce rasismus neexistuje, přece jen ty nejvyšší a nejvýznamnější posty v politice, kultuře, v bankách i v médiích patří těm nejsvětlejším Jamajčanům. Znamená to, že čím jste světlejší, tím větší šanci máte na úspěch? Stacey Grahamm, manažerka luxusního resortu Jahodový vršek v horách Blue Mountains, to popírá. „Je hloupost, jak se někdo bělí kvůli tomu, aby měl lepší vyhlídky na zaměstnání. Právě naopak – nepřijímáme do práce lidi, kteří se bělí, mají tetování nebo piercing. Když mi zájemce o zaměstnání pošle fotografii, na které je tmavý, a na pohovor mi přijde očividně vybělený, automaticky mu ukážu dveře. Takový člověk zkrátka nepůsobí seriózním dojmem ani na mě, ani na naše hotelové hosty,“ říká Stacey a vyjmenovává své prominentní hosty: zpěváky Shaggyho, Prince, Stevena Tylera, Davida Bowieho, modelku Naomi Campbell či herce Dustina Hoffmana, kteří na Jahodovém vršku strávili svou dovolenou.

Hlavní problém však vidí v tom, že i kdyby přijala do zaměstnání někoho vyběleného a po čase by s tím přestal, změnil by se k nepoznání. „Mnozí z těch, kteří s bělením skončili, s hrůzou zjišťují, že jsou potom černější, než byli předtím,“ konstatuje Stacey. „Málokdo má to štěstí vrátit se ke své původní barvě pleti.“ Navíc, většina vybělených černochů zapomíná používat krémy s UV faktorem, a tak jim slunce dokáže zanechat na těle škaredé pigmentové skvrny.

Astma, embolie – až smrt

„Ti lidé si vůbec neuvědomují, jak ohrožují své zdraví,“ varují lékaři. Ano, Jamajčanům, zejména těm nevzdělaným a chudým, je jedno, jak je to nebezpečné. Chtějí být přitažliví a úspěšní, proto tolik riskují a neváhají míchat krémy s bělidly na praní anebo se 40% peroxidem, kterým si nevratně poškozují kůži. Hydrochinon, dráždivá depigmentující složka bělidel, je mutagenní a způsobuje výrazné změny v těle, které vedou až k rakovině. Pokožka ztrácí pigment, získává flekaté zabarvení (nemoc vitiligo), ztenčuje se a jedy snadněji pronikají do těla a ničí ho. Způsobují vrásky, šupinatou kůži, dušnost, astma, tlak v hrudi, vysoká koncentrace bělidla může poškodit jícen a způsobit embolii s následnou smrtí udušením. O to rychlejší, když se člověk snaží proces bělení urychlit a tělo si zabalí do potravinářské fólie, což je další nebezpečná, zato velmi oblíbená praktika.

Jamajka, kde žije 2,8 milionu lidí převážně afrického původu, ve spolupráci s ministerstvem zdravotnictví v roce 2007 rozběhla celonárodní antibělicí kampaň s názvem Do not kill the skin (Nezabíjej kůži) ve snaze zastavit tento fenomén, který za uplynulých pět let dosáhl nebezpečných rozměrů. Z oběhu stáhla ilegální kosmetické přípravky pašované z USA, které obsahují rtuť, těžký kov, jenž blokuje produktivitu melaninu. Krémy jako Neoprosone načas zmizely z oběhu, dnes je už znovu vidíte u pouličních prodavačů v Downtown Kingstonu – výrobci pravidelně mění názvy produktů, a tak je inspekce nikdy nemůže klepnout přes prsty. „Je to paradox,“ zamýšlí se Chevelle. „Vy bílí chcete být hnědí, opalujete se, chodíte do solária a používáte různé samoopalovací krémy, kdežto naši černoši chtějí být jako vy. Svět je vzhůru nohama!“

Otroci svých telefonů

Jamajka má bohatou a strastiplnou historii. Na její vrub se podepsalo tři sta let otroctví, krve, žalu a slz. V roce 1880 žilo na Jamajce okolo 4000 Angličanů a až 300 000 černých otroků. Bílý člověk v jejich očích už tehdy symbolizoval všemi uznávaný, respektovaný status. Pryč jsou časy, kdy černí Jamajčané bojovali o respekt holýma rukama. Sláva národního hrdiny Sama Sharpea, který v roce 1831 zorganizoval největší vzpouru v dějinách Jamajky a na jehož počest pojmenovali nejen náměstí v Montego Bay, ale jeho portrétem ozdobili i padesátidolarovou bankovku, zapadla ve facebookových statusech novodobých, samozvaných hrdinů.

Respekt v očích své komunity si budují selfie fotkami, na kterých vypadají co nejsvětlejší. Tento ostrov je země třetího světa, neexistují tu sociální dávky, mateřské přídavky, otcové nevědí, co je to platit výživné na děti. Mnozí lidé mají prázdné ledničky i žaludky, ale špičkový dotykový smartphone má i ten nejchudší. I kdyby měli být pár dní o hladu, tři stovky na kredit a dva tisíce na bělidlo se zkrátka vždy musí najít. Jamajka drží světové prvenství v počtu mobilů na 1000 obyvatel – připadá na ně až 1018 telefonů. Je třeba dodat, že je to i nejlukrativnější zboží mezi zloději. Ani slavná marihuana se nedá v současnosti zpeněžit tak rychle jako dotykový mobil.

Tyrkysové moře? Rajské pláže s bílým pískem? Tam volný čas trávily předešlé generace – dnešní generace raději než na moře hledí celé dny do mobilu a nebojím se tvrdit, že Jamajčané jsou otroci svých telefonů. V amerických dokumentech se píše, že od 6. srpna 1962 je Jamajka nezávislá. Ale co vlastně Jamajčané rozumějí pod pojmem „nezávislost“?

Dva miliony neviditelných

„Ano, jsme závislí! Na mobilech, bělidlech i na turistech a jejich penězích,“ směje se Sheldon z Negrilu, když mě provází malou botanickou zahradou plnou kolibříků, kteří jsou národním symbolem ostrova – a jedině Jamajka se může pyšnit až čtyřmi různými druhy. Tato zahrada se nachází jen kousek od světoznámého baru Rick’s Café lákajícího svou podmanivou atmosférou podtrženou skvělými živými koncerty, úchvatnými západy slunce i famózními skokany, kteří se z útesů vrhají do moře. Tak jako do kolibří zahrady i sem přicházejí turisté v houfech, třebaže jinak není turisty na ostrově moc vidět. Navzdory tomu statistiky hovoří o dvou milionech návštěvníků ročně. Kde jsou? Přece ukrytí v bezpečí svých hotelových resortů.

„Nezáleží na tom, jestli je vidíme nebo nevidíme, podstatné je to, že ročně přinášejí na ostrov přes dvě miliardy amerických dolarů,“ říká Sheldon. Bohužel ani ten nejluxusnější hotel není zárukou bezpečí, když neopatrní turisté dají kriminálníčkům příležitost. Turistky, které si berou na noc do pokoje rastamany, nebo turisté, kteří si v marihuanovém oparu nezamknou pokoj, si koledují o průšvih. Říká se, že příležitost dělá zloděje. Na Jamajce stačí chvilka a vybílí vám celý pokoj. Vždyť víte, bělení je dnes v módě.

Všechno se změnilo

Ve chvíli, kdy sedám do letadla a opouštím Jamajku, přemýšlím, jaký osud čeká tento karibský ostrov za 10–15 let. Když jsem tu byla poprvé v roce 2000, všechno bylo jiné – na každé párty, v každém taxíku a na každé ulici hrálo veselé reggae a plážové resorty byly plné turistů. Dnes lze reggae slyšet pouze v prestižním baru Rick’s Café, protože všude jinde ho nahradil agresivní dancehall s vulgárními texty. A turisté? Ulice a pláže v Negrilu, Montego Bay a Ocho Rios, které kdysi byly pulzující tepnou korzujících cizinců ověšených fotoaparáty, dnes kvůli stoupající kriminalitě a celosvětové ekonomické krizi zejí prázdnotou.

A mění se i samotní Jamajčané. Éra rastafariánů ustoupila do pozadí, dnes už muži dávají přednost kratším vlasům před dlouhými dredy – stejně jako upřednostňují marlborky před marihuanou a americký burger před tradiční domácí stravou. Chtějí být totiž jako my, běloši. V každém směru.

Anita Balejíková




Starší články Lidé a Země