nahoru

Ponor k vraku lodi Wilhelm Gustloff. Co zbylo na místě největší tragédie v historii mořeplavby?

Jaroslav Szymonik7. září 2017 • 09:00
Ponor k vraku lodi Wilhelm Gustloff. Co zbylo na místě největší tragédie v historii mořeplavby?
foto: Jaroslav Szymonik

Kotvíme už třetí den společné polsko-kanadsko-české výpravy na místě ztroskotání německé transportní lodi Wilhelm Gustloff. Chceme prozkoumat její vrak a zdokumentovat ho, ale zdaru akce brání špatné povětrnostní podmínky.

Ostrý vítr zvedá dvoumetrové černé vlny a olověné mraky, kryjící téměř neustále oblohu, brání prostupu světla k mořské hladině. Pod ní je vrstva znečištěné vody o síle téměř dvaceti metrů, která zbytky denního světla dále vydatně redukuje.

U vraku ležícího v hloubce okolo čtyřiceti metrů panuje skoro naprostá tma, i když je zde voda už poměrně čirá. To nám dává alespoň jakous takous šanci na úspěch – temnotu čisté vody kolem vraku můžeme prosvítit silnými reflektory. Kdyby však zákal sahal až ke dnu, byli bychom zcela bez šancí dosáhnout vytčeného cíle.

Konečně ke dnu

Kalná voda dnes alespoň trochu mizí, tentokrát v deseti metrech. Tma se mění v zelenavé pološero a z hlubiny vystupují obrysy vraku. Nejdříve vidíme oblé zábradlí pravoboku zádi. Loď leží na levém boku, který byl roztržen torpédy a první nabral vodu. Nakloněná obrovská záď o šířce dvaceti čtyř metrů spočívá strnule na mořském dně a její zábradlí je ověšené záclonami potrhaných sítí, které zde v průběhu let zanechaly desítky rybářských lodí. Díky plovákům „visí“ z lodi v opačném směru – ke hladině. Fantastický pohled, který si budu pamatovat do konce života.

Pomalu proplouváme okolo vnějšího půlkruhu zádi, která je doposud pokryta dřevěnými plaňkami teakové paluby. Reflektory osvětlují rozsáhlou oblinu zádi a kamera snímá obrovský plastický nápis, jehož litery o výšce až jednoho a půl metru vystupují ze šera – Wilhelm Gustloff.

Paluba nakloněná v úhlu okolo čtyřiceti pěti stupňů vyvolává představu válečné katastrofy. V duchu vidím ledový škraloup na povrchu lodi i davy zoufalých trosečníků, kterým se z podpalubí podařilo dostat až sem, aby zjistili, že nemají šanci. V beznaději pak klouzali k hladovým a ledovým vlnám…

Svědek tragédie

Potápíme se dál. Dva mohutné ocelové sloupy podepírají doposud zachovalý zadní ochoz horní vycházkové paluby. Pod námi prostupují řetízky drobných bublin, které kanadští kolegové vydechují v útrobách vraku. Za chvíli už plavou naproti nám a s výmluvným signálem o. k. směřují k výstupovému lanu. My máme ještě chvíli času, a tak pokračujeme v opačném směru. Uličkou mezi bubny s doposud navinutými vyvazovacími lany proplouváme pod ochozem a vydechované bubliny strhávají z ocelového podhledu konstrukce oblaka rezavého kalu.

Za mostem vycházkové paluby záď náhle končí, jako by byla odříznuta obrovským nožem. A dál už se na dně v hloubce třiačtyřiceti metrů táhne jen skrumáž pokroucených ocelových plátů a trubek – pozůstatek po hledání domnělých cenností. Vrak tehdy po dobu několika let okupovali ruští potápěči, kteří zde hledali Jantarovou komnatu, ale bez úspěchu. Tak si postupně výbušninami otevřeli přístup do střední části lodi, která dnes připomíná veliké šrotiště z ocelových plátů. Z hřídele na konci lodi zase zmizel obrovský bronzový lodní šroub.

Míjíme jednotlivé kajuty, které jsou nyní otevřeny moři jako buňky obrovské medové plástve. V některých je dodnes částečně zachováno vnitřní vybavení. Pod povlakem rzi, kalu a inkrustací je možné rozpoznat i vany či sanitární keramiku. V rohu kajuty připomíná opuštěné torzo skeletu jedné z obětí, že se tu kdysi mezi ocelovými stěnami tísnili vyděšení pasažéři, kteří před přibývající vodou už neměli kam uprchnout… Děsivé kulisy vraku a pozůstatků jeho pasažérů vyvolávají v mé mysli představu tragédie, která se zde odehrála téměř na konci války a připravila o život tisíce nevinných civilních obětí.

Vzpomínka na mrtvé

Večer vítr utichá a trhají se mraky. Mořská hladina se uklidňuje a náš první klidný podvečerní briefing na otevřeném moři provázejí dokonce červánky. Příští den bude zasvěcen pietnímu aktu. Je pravda, že Wilhelm Gustloff nepřevážel jen nevinné uprchlíky. Jeho hlavním cílem byla evakuace vysoce ceněných odborníků výuky ponorkového námořnictva, kteří by mohli po zdařilém dosažení německých břehů dále školit nové a nové posádky. Byli tedy protivníkovi nadále svrchovaně nebezpeční. Některé hypotézy uvádějí, že nalodění civilních uprchlíků mělo být dokonce jen kamufláží. To však nic nemění na faktu, že drtivá většina obětí námořní tragédie byli zbědovaní a nevinní civilisté, často ženy a děti, jimž už jiná cesta k dosažení bezpečí nezbývala a kteří měli s původci válečných útrap většinou společnou pouze národnost.

Následujícího rána se tedy všichni chystáme na společný pietní sestup k vraku. Smuteční věnec, zatížený několika kousky olova, pomalu spouštíme k lodi a upevňujeme ho poblíž nápisu jména lodi. Chceme vyjádřit svůj společný smutek nad tisícovkami obětí, které v pohnutých dobách posledních námořních bojů na zimním Baltu ztratily životy krutě a zbytečně, před samým koncem války.

Jaroslav Szymonik




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země