Renin-tsikidy neboli mateřské sikidy, jeden z 65 536 možných obrazců ze semen a kamenů, které se vyjeví na mpisikidyově rohoži poté, co dokončí rozmisťování semen podle náhodného klíče. Na základě renin-tsikidy a rozhovoru s klientem věštec sestavuje věštbu.

Renin-tsikidy neboli mateřské sikidy, jeden z 65 536 možných obrazců ze semen a kamenů, které se vyjeví na mpisikidyově rohoži poté, co dokončí rozmisťování semen podle náhodného klíče. Na základě renin-tsikidy a rozhovoru s klientem věštec sestavuje věštbu. Zdroj: Pavel Hošek

Na rohožích věštců se ukazují nesčíslné možnosti událostí
I krajina je opředena tabu. Někde se nesmíte koupat, někam nemůžete vstoupit, pro pohřbívání jsou vhodné jen určité stráně...
Někde je o starou magii zájem, ale Malgašové ve městech žijí moderním životem a obyčeji svých předků pohrdají.
Krámek ombiasyho by se u nás jmenoval nejspíš „Magické potřeby“.
Na schématu je modelový případ, který zároveň ukazuje a pojmenovává všech šestnáct možných čtyřřádkových obrazců.
6
Fotogalerie

Zážitky ze svérázných cest madagaskarských: Binární kód madagaskarských šamanů

Dvě věci prostupují Madagaskarem, jeho krajinou i obyvateli: tradice a magie. Minulost se zrcadlí v přítomnosti a nadpřirozeno je samozřejmou součástí života. Země je plná symbolů, náznaků a znamení. Znepokojuje-li vás budoucnost, není nic snazšího než se na ni zeptat.

V savaně se každou chvíli objevují uzlíky na stéblech trávy, na polích a ve městech strmí k nebi kamenné stély a cesty i hroby chrání vztyčené klacíky s malými snůpky v rozsošce. Dveře či pultíky krámků lemují nenápadné značky nebo písmena, sošky a kůly na hrobech nesou symboly slunce, měsíce i hvězd, hazomanga neboli dřevěné sloupky s plošinkou na vrcholu střeží posvátná místa za vesnicí a totemy s lebkami zebu označují obřadní shromaždiště. Láhev od rumu anebo drobná mince prozrazují obětiště.

Je mnoho magických předmětů a ještě více jejich významů. A pak je tu symbolika nevyřčená. Místa, lidé i situace jsou opředeny složitou pavučinou fady (tabu) – někde se nesmí vařit před západem slunce, jinde se zásadně neukazuje ukazováčkem, na některé pláži je zakázáno se koupat, jinde zase nelze pozřít rybu. Jsou stráně vhodné pro hrobky, jinde nebožtík spočinout nesmí. Důležitá je poloha domu vůči slunci a velký význam má umístění věcí v domě. Pro každou činnost se hodí jen určitý den v týdnu, který je nutné vybírat podle složité spleti znamení.

Jsou ostrůvky, háje či údolí, kam nikdo nesmí vstoupit, anebo tam smí vejít jen po předchozím „odkouzlení“ místa. Vždy je dobré optat se místních, kde lze postavit stan, jinak hrozí, že se člověk dostane na neznámou a tajemnou půdu magie a lidé z vesnice pak ještě po mnoho měsíců ponesou břímě jeho rituální chyby. Třeba bude špatná úroda a oni budou kvůli cizinci hladovět.

Návštěvník z Evropy, který se přiletěl pokochat lemury, baobaby a chameleony, obvykle nic z toho nevnímá. Ani nemůže. Musel by nejprve pochopit významy jednotlivostí a porozumět myšlenkovému světu v pozadí. To málo, jež je mu dáno poznat, mu připadne jako poněkud zastaralý a pitoreskní folklor, nezbytná dávka bezpečné exotiky pro turisty. To je ovšem ten největší omyl.

Lidé na madagaskarském venkově žijí v jiném světě než my – ve světě bez elektřiny a aut, bez doktora a moderních léků, bez telefonů, knih a mnoha dalších vymožeností. Některé lze jistě postrádat, ale mnohé je potřeba něčím nahradit. A žijí také ve světě, v němž dávno mrtví předkové aktivně ovlivňují životy živých, ve světě, kde neštěstí nepřichází náhodou, ale kam se vkrádá na přání jiných lidí. V tomto světě mohou člověku škodit zlé síly, před nimiž ho ochrání jedině šaman se schopností ovládat nadpřirozeno.

Bílá i černá

Asi nejběžnějším termínem pro muže či ženu, kteří obcují s duchy, předky, bohy a jinými zástupci metafyzična, je ombiasy nebo ombiasa (koncovka nerozlišuje pohlaví, to malgaština u podstatných jmen neumí, naznačuje jen kolísavost tvaru slov v dialektech). Ombiasy je duchovním vůdcem vesnice, trochu něco jako svatý muž (pak se mu ovšem říká spíš mpimasy nebo masilahy). Lidé se s ním radí o důležitých předělech života i o rozhodnutích prudce banálních. Určuje termíny svateb, pohřbů, obřízky, založení nového rýžoviště, obřadního přestěhování hrobky nebo třeba to, ke které zdi domu přistavit kurník. Řídí rituály, jež uvedené akce provázejí. Bez jeho vedení se neobejde obětování býčků a krav ani slavnostní proslovy řečníků.

Pomáhá hledat ztracené předměty. Odhaluje zloděje či původce nemocí, neplodnosti a jiných neštěstí. Západní medicína kupříkladu říká, že tu a tu chorobu působí takový a takový virus. To však na Madagaskaru není dostatečná odpověď. Je třeba ještě zjistit, proč nemoc postihla určitou osobu v určitém čase a na určitém místě, zda jde o záměr předků, nebo čaroděje a případně, kdo si čaroděje najal.

Ombiasym se nemůže stát každý. Předpokládá to velmi dlouhé studium zakončené formální iniciací. Ombiasové se obvykle také na něco specializují. Většina z nich se věnuje léčitelství a věštění, neboť toho je mezi lidmi nejvíce zapotřebí. Mnozí jsou skvělými bylinkáři a kořenáři. Znají stovky rostlinných druhů a každý z nich umí využít na desítky způsobů. Každý šaman tedy nosí v hlavě stovky a tisíce receptur. Napsané je rozhodně nemá – tolik papíru, kolik by zápisy obsáhly, neviděl za celý svůj život.

Tu a tam se ovšem najdou ombiasové, kteří provozují černou magii. Těm se říká mpamorika nebo mpamosavy a lidé se jich opravdu obávají. Mezi jejich pracovní postupy patří uřknutí, očarování, vzývání zlých sil či duchů a podobné speciality. Na první pohled se to možná bude zdát podivné, ale jejich služby jsou také žádány. Přiznejme si upřímně: kdo z nás by občas nechtěl trochu „osladit život“ třeba sousedovi nebo kolegovi v práci?

Semínka napovídají

Jiným kouzelnickým zaměřením je věštění, jemuž se věnují lidé řečení mpaminany. Také mezi nimi je několik specializovaných profesí.

Mpanandro je znalec hvězd a podobně jako naši astrologové sestavuje podle jejich nebeského pohybu horoskopy. Rize malgašským věšteckým uměním je sikidy, jemuž se věnují mpisikidyové. Původ této jedinečné metody je do značné míry zahalen tajemstvím. S vysokou pravděpodobností však umění sikidy přišlo z arabských zemí a na Madagaskar jej přivezli Antaimorové, malý národ žijící na jihovýchodě Madagaskaru.

Sikidy je velmi stará technika. Podávají o ní zprávu již první Evropané, kteří připlouvali na Madagaskar v 16. století. Dodnes se praktikuje po celém Madagaskaru a základní postup je u různých kmenů až obdivuhodně shodný. Existuje mnoho různých forem sikidy. Některé mají souvislost s astrologií, věštěním z karet nebo zrcadel, ale nejčistší forma, tzv. sikidy adabaray nebo sikidy alanana, spočívá ve věštění z rostlinných semen uspořádaných do obrazců. Ombiasové nejčastěji používají hnědá a černá semínka liány zvané malgašsky fano nebo také fany či fana. Botanicky se jmenuje Entada chrysostachys a patří do stejné čeledi jako třeba hrách, čočka nebo akát. V průběhu sikidy věštec sestavuje semena do obrazců.

Každý obrazec má čtyři řady. Náhoda určí, zda bude v řadě jedno semeno nebo dvě. Existuje celkem šestnáct možných variant a každá má své zvláštní jméno.

Čtyřřadých obrazců poskládá mpisikidy během jednoho sezení šestnáct a srovná je do čtverce tvořeného čtyřmi řadami a čtyřmi sloupci. Vznikne renintsikidy neboli mateřské sikidy, které je základem pro věštbu. Existuje 65 536 možností, jak jsou v něm semínka uspořádána!

Každá řada v obrazci i každý čtyřřadý obrazec mají svůj význam. Důležitá je i vzájemná poloha různých obrazců ve čtverci či jejich pořadí. Mpisikidyové postupují při výkladu podle jistých klíčových bodů. Každý z nich má trochu odlišnou metodu, ale nikdo z nich nedokáže vysvětlit, proč právě tuto. Věštba přitom není jednou daný obraz, jakýsi náhlý záblesk budoucnosti v mpisikidyově vnitřním zraku.

K výsledkům sezení se věštec dopracovává postupně. Na základě dotazu klienta vysloví jisté obecnější předpoklady a pomocí rozhovoru s mnoha otázkami pak své závěry zpřesňuje a rozebírá.

Velká část umění mpisikidyů tedy jistě spočívá v psychologii a umění ptát se. Mpisikidiové však také využívají některé matematické postupy, dokonce takové, které vyžadují hlubší znalosti moderní matematiky – například algebraických algoritmů nebo symbolické logiky (ověřování parity), nástrojů, s nimiž dnes běžně pracují počítačoví programátoři. Je to svým způsobem nasnadě. Za jedno semínko si můžeme dosadit nulu, za dvě semínka jedničku a ocitneme se v dvojkové soustavě, jinými slovy v binárním kódu počítačů.

Návštěva věštírny

Konec dvacátého století se postaral o mou střídavou výchovu socialistickým realismem a pragmatickým kapitalismem. V tak drsné míchanici ideologií už nezbylo mnoho místa pro nadpřirozeno, a tak jsem zůstal k věcem magickým dost skeptický. Na druhé straně jsem se ale vždycky snažil o poctivý přístup. Různí věštci, léčitelé a kouzelníci kromě svého „řemesla“ představují také část kultury.

Profánní mění v posvátné, a to je v časech, kdy převládá opačný postup, důležitá věc. Hodně nám rovněž říkají o tom, jací byli naši předkové a jací stále ještě jsme my kdesi ve skrytu našich duší.

Protože jsem se chtěl dovědět něco o sobě a hlavně něco o Malgaších, požádal jsem své přátele v Tamatave, aby mi zprostředkovali seanci u mpisikidyho. Gilbert je Malgaš a jeho žena Růžena typická běloška. To nepíšu proto, abych ukojil nějaké své zvrhlé rasistické choutky, ale protože to je pro další děj důležité.

Jednoho podmračeného dopoledne jsme vyjeli kousek za město, odbočili z hlavní silnice mezi políčka a zahrádky a zastavili před malou chýškou. Byli jsme již očekáváni. Před rohoží na podlaze klečel mpisikidy, dosti starý muž prošedlých vlasů. Okolo posedávalo a polehávalo ještě několik dalších lidí, většinou spíš mladších, a hodně dětí. Mpisikidy mluvil jen s velkými obtížemi.

Svěřil se, že nedávno prodělal hned několikrát chikungunyu, horečnaté onemocnění, které řádilo v okolí Tamatave před mým příjezdem. Chrčivý hlas a neobvykle pomalé pohyby muže, způsobené nejspíš bolestmi kloubů, které chikungunyu provázejí, však dodávaly jeho počínání jisté obřadnosti.

Z plátěného pytlíku vysypal na rohož velkou hromádku ohmataných semínek černé a hnědé barvy. Odkudsi vytáhl ještě několik kamínků a dvě staré mince, které vyložil do řady na rohoži. Pravil, že to je odkaz jeho velkých předků, a zeptal se, za jakým účelem jsme ho poctili svou návštěvou.

V tomto okamžiku se musím přiznat ke své zbabělosti. Dlouho předem jsem přemýšlel, na co se mpisikidyho zeptám. Nejistota z výsledku mě nakonec přiměla ponechat stranou zásadní životní otázky typu: Budu šťastný?

Zbohatnu? Dožiji se stáří?

Zeptal jsem se tedy, který den bude nejvhodnější pro můj návrat do Evropy. Že už mám letenku tři měsíce zabukovanou na zcela určitý den, jsem ovšem věštci neprozradil. Dotaz na správný okamžik pro tu či onu akci je jedním z nejběžnějších, jaké mpisikidy dostává. Lidé se s ním radí před každou delší cestou, což ovšem obvykle bývá návštěva příbuzných v padesát kilometrů vzdálené vesnici. Na druhé straně takový výlet zhusta bývá dobrodružnější než přelet přes dva kontinenty.

Stařec neřekl nic a začal velice pomalu z hromady semen oddělovat malé hromádky. Vytvořil čtyři kupičky. Každou si pak přitáhl k sobě a začal z ní semínka odebírat po dvojicích.

Nakonec mu vždy zbyla semínka dvě nebo jen jediné a ta skládal na rohoži do příslušných obrazců sikidy. Když byl hotov, vytvořil další čtyři malé hromádky a opět z nich odebíral semínka. Proceduru opakoval celkem čtyřikrát. Zdlouhavý postup doprovázel zaklínáním, jež obsahovalo jména dnů v týdnu a hlavně původní mýtus sikidy. Podle něj přišli kdysi dávno arabští předkové suchou nohou přes moře, ženili a vdávali se s malgašským obyvatelstvem, ale nakonec opět odešli.

Ještě ani neměl vše poskládáno a už začal s odpovědí na mou otázku. Moc jsem mu nerozuměl, ale měl jsem s sebou zdatné tlumočníky. Brzy jsem se dozvěděl, že mluví nejen o mně, ale i o mé ženě.

Chvilku trvalo, než jsme si to vyjasnili. Mpisikidy prostě viděl před sebou bělošský pár – mě a Gilbertovu ženu Růženu, a tak nás automaticky považoval za rodinu. Veškerý výklad věštby tomu pěkně přizpůsobil. Když jsme mu nesměle prozradili jeho drobný omyl, dost znejistěl a začal v dalším výkladu pozvolna a opatrně posouvat významy vět již řečených tak, aby vyhovovaly novým vstupním parametrům.

Ohrožená minulost

Už si nepamatuji, který den mého odletu mpisikidy určil. Stejně nezbývalo než se spolehnout na zakoupenou letenku a na statistiku, která praví, že letecká doprava je bezpečnější než automobilová. Jsem rovněž rád, že jsem se věštce nezeptal na něco závažnějšího. Mohl bych se dozvědět třeba o neštěstí někoho ze svých blízkých a trápil bych se tím léta, aniž bych věděl, že to byl jen omyl ve výkladu.

Přesto nebyla návštěva mpisikidyho ztracený čas. Podle jednoho sezení nelze soudit metodu. Třeba byl mpisikidy nervózní z návštěvy cizince, možná ho oslabila těžká nemoc anebo se prostě spletl. Dověděl jsem se také leccos o metodě sikidy a viděl na vlastní oči, jak probíhá. Měl jsem ještě tu možnost. Možná, že moji vnuci už ji mít nebudou. Malgašská společnost se rychle mění. Zvyky běžné před sto lety už neexistují. Moji malgaští přátelé z měst dnes žijí moderním způsobem života a nad obyčeji svých předků mávají rukou. Někteří se za ně možná i trošku stydí. To je přirozený vývoj, s nímž nelze nic dělat.

V Evropě jsme v tom ještě dál. Snad nikdy v historii se lidská společnost neproměnila tak, jako ve dvacátém století. Ze života našich babiček zbyl jen folklor – zábava a poučení na víkend. Na Madagaskaru zatím ještě mnoho tradic žije v původním prostředí a kontextu. Ale mizí rychle. Je jen s podivem, že to nikoho moc nezajímá.

Hodně se mluví o ohrožených živočiších a rostlinách, zřizují se přírodní rezervace a vynakládají se nemalé prostředky na ochranu konkrétních živočišných i rostlinných druhů. Společnost se ale mění mnohem rychleji než příroda. Za sto let tu stále ještě bude drtivá většina lemurů, baobabů i chameleonů, ale půjdou-li věci stejným tempem jako dosud, mnohé z tradičního světa Malgašů bude nenávratně ztraceno.

S tím se asi nedá nic dělat. Nelze zavřít lidi do rezervace pro potěchu turistů. Lze jen využít času, který zbývá.