nahoru

Propojte se s přírodou a poznejte Alpy tak, jak jste je dosud nezažili. Z koňského hřbetu

Lenka Klicperová2. září 2017 • 10:00
Propojte se s přírodou a poznejte Alpy tak, jak jste je dosud nezažili. Z koňského hřbetu
foto: Lenka Klicperová

Tyrolan Herbert Walcher se lehce vyhoupne do sedla svého ryzáka. Rychlým pohledem zkontroluje zbytek výpravy, která se dává pomalu do pohybu za jeho zády, a pak si zapálí cigaretu. Do hor se na hřbetu koně tuhle sezonu vydává už pokolikáté a cigareta k němu patří stejně jako koně. Před námi je několikadenní cesta na hřbetech koní úchvatnou krajinou Zillertalských Alp.

Míříme z jihotyrolského Lutaga (něm. Luttach) do hor. Strávíme v sedle několik dní, které pro mnohé z nás budou znamenat jeden z nejkrásnějších zážitků, jinému se ale mohou lehce změnit v noční můru. Vydat se do těžkého terénu v sedle vyžaduje přece jen nějaké jezdecké schopnosti a dovednosti. My tři Češi v desetičlenné mezinárodní výpravě máme s ježděním docela bohaté zkušenosti a tak se těšíme na novou výzvu. Ale přípravy na cestu v nás hned vyvolají obavy – ve skupině, s kterou strávíme příštích několik dní v horách, jsou totiž také začátečníci. Neumějí ani klusat, natož cválat, dokonce dva z nich nikdy na koni neseděli!

Herbert, majitel stáje, však nehne ani brvou a přidělí jim dva teplokrevníky. Na mne vyšel drobný hafling se zlatou hřívou – tedy vlastně dáma, kobylka Mína. Tak budeme aspoň barvou hřívy ladit, říkám si. To ještě netuším, jakými terény se budeme ubírat k vrcholu a jak ocením skvělé vlastnosti tohoto drobného plemene. Haflingové jsou totiž jihotyrolskou specialitou. Tyto koníky se světlými hřívami a medovou srstí se podařilo vyšlechtit na konci 19. století.

První opravdový hafling se narodil v roce 1874 a jmenoval se Folie. Jeho otcem byl arabský hřebec a matkou galicijská klisna. Dnes je na světě asi 6000 haflingů a z toho asi polovina žije v Tyrolsku. Nesmějí chybět při žádné tradiční akci. Zvláště horská vesnice Jenesien je chovem haflingů proslulá. Je to zkrátka místní rodinné stříbro. Z Luttachu jdeme krokem nejprve údolím Tauferer Ahrntal, pak se ale stezka začíná měnit a hlavně stoupat. Z široké pohodlné cesty, kde by se dalo krásně cválat, se stává stezka, která míří k vrcholu Obersteinerholm (2395 m n. m.). Tam přenocujeme na horské chatě.

Skupina, v níž jedou nezkušení jezdci, není pro ty pokročilejší nic příjemného. Cválat nezvládají a klus je pro ně možná ještě těžší. Pokud to neumíte dobře, je to docela vyčerpávající. Alespoň se občas se svou Mínou zdržím kus vzadu a pak si vzniklou mezeru s chutí obě doklušeme. Začínáme se postupně seznamovat a čím déle jsme na cestě, tím je mi tohle plemeno sympatičtější. Jakmile se dostaneme do těžkého terénu, je hafling tím nejlepším, na čem můžete sedět. Je nesmírně šikovný, poradí si hravě s prudkým stoupáním v terénu plném kamenů a kluzkých kořenů stromů.

V jednu chvíli mne Mína vyloženě dojímá – cesta je uzoučká, takže když ji vedu za uzdu, obě se na ni nevejdeme. To milé zvíře mi pokaždé dá vzorně přednost, počká, až projdu já a pak pokračuje sama. Sem tam se mi otře bílozlatým čumákem o rameno, jako by cítila, že na téhle cestě jsme prostě parťáci. Když se ohlédnu zpět na kolegy, kteří vyfasovali teplokrevníky (nebo křížence teplokrevníků), nezávidím jim. Mám pocit, že si vysocí a neohrabaní teplokrevníci musejí co chvíli zlámat nohy.

Brutus, největší z teplokrevníků, má se stoupáním evidentně velké problémy a na uzoučké stezičce v prudkém svahu se plaší. Kdyby se třeba zřítil, strhne s sebou patrně všechny ostatní na cestě pod ním. Ale naštěstí je nakonec zkrocen a upokojen a můžeme pokračovat vzhůru. Nevím, jestli je cesta náročnější pro zvířata nebo pro nás, pěší jezdce.

Po šesti sedmi hodinách v sedle se před námi objevuje horská chata, která dnes bude naším útočištěm. Ovšem předtím, než se odebereme odpočívat, je třeba obsloužit naše „dopravní prostředky“. Odsedlat, vytřít koně dosucha, nechat vyschnout sedlové deky. Koním jako by v tu chvíli někdo vlil novou energii do žil – už cválají po louce, válejí se a skotačí jak hříbata.

Pak je konečně čas postarat se i sami o sebe. Spát se bude ve spacáku na seně, větší komfort zdejší ubytovací zařízení neposkytuje. Tedy, dá se přespat i v malém, dřevem obloženém pokojíčku za třicet eur. Jenže nás je víc než komůrek, a tak se všichni scházíme na společné ubytovně – seníku.

Táhne sem pěkně a noci v horách nejsou zrovna teplé. Můj spacák jaksi není na tyto teploty stavěný, naštěstí je tu skvělá izolační vrstva – seno. Zavrtám se do něj tak, že mi kouká jen obličej a veškeré ošacení, které vezu celou cestu společně se spacákem v sedlových brašnách, mám na sobě. Ještěže nás při večeři rozehřálo dobré víno. Skvělou relaxační pomůckou je tady ovšem také neskutečná sauna. Stojí přímo na srázu nad údolím a přímo z horké výhně se lze kochat pohledy na okolní hřbety hor se zasněženými vršky. Venku stojí káď s vlažnou vodou a pěnou. Větší luxus by si člověk nemohl představit. A nad hlavami září tisíce a tisíce hvězd...

Navzdory obavám ze zimy jsem vydržela spát až do rána. To je tady snad ještě nádhernější než večer. A zase znovu do sedel! Mína už se evidentně nemůže dočkat. Čeká nás dalších sedm hodin v sedle. Tělo už je přece jen o trochu ztuhlejší než včera. Ale co, říkám si, nováčci na tom musejí být mnohem hůř.

Nebolí mě sice zadek (jak už to tak při tomto sportu bývá), ale začíná zlobit koleno. Asi jsem si natáhla nějakou šlachu. Nohu mám neustále jen v jedné poloze, v té nejbolavější, a za chvíli to začíná být nesnesitelné. Řeším to tak, že si nohu přehazuji přes hrušku – styl jako v dámském sedle – a doufám, že Mínu nevyplaší nic nepředvídatelného a nedá se se mnou v téhle poloze do trysku. To bych asi dopadla velmi potupně na tvrdou alpskou půdu. Koně holt nejsou žádné stroje a splašit se mohou – stačí, aby za stromkem vyskočil zajíc, srnka nebo cokoli jiného. Proto se běžně při podobných putováních klade důraz na to, aby je absolvovali alespoň trochu zkušenější jezdci.

Herbertovi to ale evidentně nedělá žádné starosti. Ani koně nijak zvlášť nešetří. Když jedeme do kopce, nikdo se kromě nás tří Čechů v sedle nenadzvedne, aby koni ulehčil. Jiná země, jiný koňský mrav. Kromě úchvatné krajiny zjišťuji, že mezi ježděním v Čechách a v Tyrolsku je ještě jeden velký rozdíl. Tady se nikdo nerozčiluje, že když jedete přes vesnici, koně občas utrousí nějakou koblihu. Nikdo neřeší, že mu jedete přes pozemek. Nikdo se netváří, že člověk na koni je nějaký aristokrat, kterému každý vesničan musí házet klacky pod nohy, resp. pod kopyta. Koně a jezdci jsou tu vítáni. Dokonce když na zpáteční cestě sesedáme uprostřed městečka Sand v Taufersu před hospodou, můžeme nechat koně uvázané uprostřed náměstí – a dokonce s plnými sedlovými brašnami.

Vracíme se do Luttachu rozlámaní, ale šťastní. Jestli jsou horské hřebeny krásné, tak z koňského hřbetu jsou ještě krásnější.


NA KONI DO HOR

Jezdeckých farem je v Jižním Tyrolsku hodně, nabízejí široké spektrum služeb – od hodinových vyjížděk po třeba týdenní trek do hor. Za jeden den na koni včetně ubytování, snídaně a večeře zaplatíte asi 60 eur. Cena se samozřejmě liší podle náročnosti ubytování a délky pobytu. Veškeré věci, které potřebujete s sebou, se musejí vejít do dvou sedlových brašen, takže je třeba zvážit, co je v horách skutečně potřeba. Hodí se mít s sebou i přípravek na otlačené a namožené svaly, jezdec ocení i klobouk se širokou krempou – proti větru i proti slunci. V zimě lze vyzkoušet i výlety na saních tažených koňmi. Více na www.pferdetrekking.it


JAK SE DOROZUMĚT?

Ladinové a Dolomity - Jižní Tyrolsko leží na severu Itálie, centrem tohoto regionu je Bolzano. Mluví se tu německy a italsky, přežívá tu ještě velmi zajímavý jazyk – ladinština. Ladinů je asi 40 000 a žijí jen v pěti dolomitských údolích. Jejich jazyk je jedním ze skupiny rétorománských jazyků a je spíše příbuzný provensálštině. Je dokladem toho, že toto území dříve obývali Rétové, posléze romanizovaní. Ještě v pozdním středověku byla velká část Jižního Tyrolska jazykově smíšená. Dnes už ladinštinou mluví jen minimum Tyrolanů.

Lenka Klicperová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země