nahoru

Idyla na ostří mačety aneb Když si vás panamský indián splete s „Rudým Číňanem“

Ivan Větvička29. srpna 2017 • 17:30
Idyla na ostří mačety aneb Když si vás panamský indián splete s „Rudým Číňanem“
foto: Ivan Větvička

Potřeboval jsem změnit vzduch. María dostala nápad: ,,Pojedem do Panamy. Znám místo bez turistů, kde jsou korálové útesy, delfíni a pusté ostrovy.“ Tím místem snů byl záliv u přístavu Bocas del Toro na karibském pobřeží, asi čtyřicet kilometrů západně od hranic s Kostarikou. No, idyla se tu najít dala, ale ne úplně levná a ne úplně bez zádrhelů.

Cesta začala dobře, silnice do přístavu Almirante vede pralesem, kde občas uvidíte skupinu indiánských chýší na kůlech se střechami z palmových listů. V přístavu byly kromě motorových člunů dva vraky větších lodí, jeden napůl potopený. Druhý byl trajekt, co zajišťuje spojení s přístavem Bocas del Toro na ostrově Colón. Zaujala mě flotila kánoí dlabaných z kmenů s přivěšenými motory Yamaha. Nakonec jsme ale jeli neforemným plechovým člunem.

Colón je španělský zápis jména Kolumbus. Mořeplavec na ostrově přistál při své poslední cestě do Ameriky. Když María spatřila jeho břeh, vytřeštila oči. Naposledy tu byla v roce 1993. Přístav se od té doby několikanásobně rozrostl, spousta domů teď stála i na okolních ostrovech a moře už nebylo tak průzračné jako dřív.

Později nám indiáni řekli, co se tu přihodilo. Od roku 1995 sem najednou začala proudit spousta turistů. Za čtyři roky se objevili spekulanti s pozemky a skoupili celé ostrovy. Platili tisíc až dva tisíce dolarů za hektar. Teď prodávají stavební parcely od deseti tisíc dolarů výš za několik set metrů čtverečních. Ceny potravin a služeb vzrostly několikanásobně.

Park za deset dolarů

K delfínům nás prý zítra odvezou za dvacet dolarů na osobu. Slibují také šnorchlování na několika útesech, a kdybychom ještě chvíli smlouvali, třeba by přihodili i modré z nebe. Objevuje se ale první problém: máme přistát na pustém ostrůvku Zapatilla, který je součástí národního parku Bastimentos, a za dvouhodinový pobyt na pláži požadují od cizinců deset dolarů. Panamáci platí jen dolar. María se snažila uhádat slevu, vždyť je přece z Kostariky, od vedle! V kanceláři ale byli neoblomní: ,,Máte naše občanství? Ne? Tak to bude za deset dolarů.“ To Maríu dohřálo: ,,V Kostarice cizinci platěj dvakrát třikrát tolik, co my. To je v pořádku. Ale desetinásobek? To je zlodějina!“ Její protesty nemají šanci na úspěch, protože v obličeji nezapře svého otce z indiánského kmene Chorotega. Místní indiáni s nimi válčili ještě před Kolumbem a nevraživost přežila staletí.

Další den odplouváme se zpožděním. Náš kapitán nalil do benzinového motoru naftu. Stroj chvíli prskal oblaka kouře a pak chcípl. Kapitán si spletl kanystry, což nebylo těžké: benzin byl ve světle oranžové a nafta v oranžové nádobě. Museli jsme jet jinou lodí. Bylo ale zapotřebí doplnit palivo. Mořský vlk se tázavě zahleděl na kanystry… Dneska nebyl ve formě. ,,Seberte mu to někdo, další člun nemáme!“ zařvali z kanceláře.

Konečně jsme připluli do Delfíní zátoky, ale kytovci nikde. Čekalo tam už sedm člunů naložených turisty. Když se delfíni po hodině objevili, vyjela celá flotila za nimi. Delfíni pochopitelně zmizeli pod hladinou. Někteří kapitáni začali rychle kroužit nad hejnem, polekaná zvířata se snažila uniknout a vyskakovala z vln. Do hloubky se delfíni potopit nemohli, záliv je velmi mělký.

Potom jsme přistáli na ostrůvku Zapatilla. Na pláži čekal muž, který vybíral peníze, ale na rozdíl od strážců kostarických národních parků nevydával vstupenky. S Maríou jsme mu dali každý dolar. Výběrčí neprotestoval. María se ho později zeptala: ,,A dá vám někdo těch deset dolarů?“ ,,Najdou se i takoví,“ odpověděl. Pak už jsme se ponořili k útesům a vše ostatní přestalo existovat.

Myslel jsem si, že filmaři natáčející podmořský život strádají dlouhé hodiny, než do záběru naráz dostanou hodně ryb. Tady ale stačilo jen strčit hlavu pod vodu a rozhlédnout se. Nad fantaskními stavbami korálů se vznášela hejna pestrobarevných rybek. Otevřel se mi svět neuvěřitelných tvarů a barev. Pozoroval jsem růžovou medúzu, které jako by z klobouku pučely další drobné medúzky. Při bližším pohledu se ukázalo, že to jsou malé rybičky, které vypadají jako součást jejího těla. Zarazil jsem se. Jestli těm rybám stálo za to takhle dokonale se přizpůsobit, musí jim medúza poskytovat mimořádnou výhodu, třeba ochranu žahavými buňkami. Opatrně jsem zacouval a vyhnul se medúze obloukem.

Rudý Číňan

Nechali jsme se vysadit i na málo obydleném ostrově Bastimentos. Nejezdí tu auta, nejsou tu silnice, jen blátivé stezky. Velkou část ostrova pokrývá prales a močály. Prošli jsme džunglí a přenocovali na pláži Wizard. Kromě nás tam byl asi kilometr od nás jediný surfař se svou dívkou. Zdálo se, že idylu nemůže nic pokazit, ale už brzy ráno se za mnou ozvalo: ,,Ha!“ Pomalu jsem se otočil a hleděl do tváře indiána, který proti mně napřahoval mačetu.

Byl oblečený do tepláků a košile, na nohou gumovky. Nastal čas vyjednávat. Ukázalo se, že mě nechce okrást ani vyhnat ze svého území. Myslel si, že jsem Rudý Číňan (Chino Rojo). Věří, že v moři mezi ostrovy číhá Rudý Číňan v rudé ponorce, která má tvar žraloka. Chytá osamělé rybáře. Jí také děti, psy a kočky, které mu přinášejí černoši. ,,Je to blázen?“ ptám se v duchu. Hlavně, že už sklonil mačetu.

Přišla María a tlumočí. ,,Jak tohle všechno víš?“ zajímám se. ,,Pro Rudého Číňana pracuje i několik zkažených indiánů. Žena jednoho z nich chtěla vědět, odkud muž nosí peníze. Tak se schovala a viděla klece, kde plakaly děti.“ ,,To ji nezabil?“ říkám s pochybností. ,,Moře jí pomohlo,“ vysvětluje mlhavě indián. Představil se jako Narino.

Myslel jsem si, že se mu to v hlavě trochu plete, ale další den jsem fotografoval jednu z posledních rodin kmene Guaymí, která na ostrově neprodala pozemek na pobřeží a žije v tradičních chýších. I oni zpočátku brebentili cosi o Rudém Číňanovi. Báli se, že jsem jeho pomocník, který fotografuje děti a pak si vybere, které zabije. Že by tu právě vznikla nová legenda?

Vrtalo mi hlavou, proč si o mně Narino myslel, že jsem Rudý Číňan. Na Asiata přece nevypadám. Snad to souviselo s tím, že jsem si předchozí den při šnorchlování spálil záda dofialova. Když mě Narino uviděl, právě jsem vylezl z moře a na hlavě jsem měl potápěčské brýle. Ještě štěstí, že nechtěl být za hrdinu, který tu krvežíznivou bestii zabije. Raději jsme se vrátili do Kostariky. Co kdyby onemocnělo nějaké dítě, které jsem fotografoval?

Ivan Větvička




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země