nahoru

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Noční tápání pod Autanou

MARTIN MYKISKA27. srpna 2017 • 07:00
Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Noční tápání pod Autanou
foto: Martin Mykiska

Autana se dramaticky tyčí v pralesním kraji na jihovýchod od Puerta Ayacucha. Svým nezaměnitelným tvarem zaujímá mezi stolovými horami Venezuely zcela výjimečné místo. Kromě toho, že ji za posvátnou považují všichni indiáni z bližšího i vzdálenějšího okolí, je hora považována za národní horu Venezuely.

Stejně jako většina státu Amazonas ale bohužel leží v kraji, který podléhá přísné byrokratické administrativě. Bez příslušného povolení se do těchto končin proniká velmi obtížně. Leč skulinka se našla, a tak jsem se úchvatné Autaně ocitl takřka na dosah – sám bez povinného průvodce a neodbytné asistence místních předražených cestovních kanceláří.

Do oblasti jsem cestoval dva dny, s čekáním vlastně čtyři dny. Nejprve jsem se celý den zdánlivě bezcílně poflakoval v přístavu Samariapo. Vysedával jsem v přístavních občerstvovnách, snažil se navazovat kontakty, ale vše se míjelo účinkem. Teprve když už jsem nedoufal, vypadla z ničeho nic z jednoho postaršího chlapíka kýžená strategická informace: „Proč neodjedeš na ostrov Raton? Odtamtud vyplouvají Piraové do svých vesniček kolem Autany.“

Poslední taxičlun na Raton už odjel, a tak mi nezbylo než v Samariapu přenocovat. Dalšího dne jsem krátce po poledni na Ratonu opravdu potkal skupinku indiánů kmene Piraoa, kteří mě byli ochotni odvézt někam proti proudu řeky Sipapo, což je přítok Orinoka, odkud prý mohu zkusit pro cestu k Autaně sehnat něco dalšího. Cesta do neznáma na úzké dřevené kánoi piroga poháněné benzinovým motorem mě okamžitě nadchla.

Brzy jsme za sebou zanechali širokou hladinu Orinoka a ocitli se na úzké říčce klikatící se mezi pralesy. Po několika hodinách plavby jsme zajeli do velké zátočiny. U malinkaté vesničky naše plavba končila. Piraové a další indiáni, kteří žijí v okolí Puerta Ayacucha, patří k amazonským národům, které jsou už téměř zcela civilizované.

Mnozí prošli vzdělávacím systémem saleziánských misionářů, takže střet s foukačkou zde v podstatě nehrozí a s indiány lze bez problémů rozmlouvat ve španělštině. Většina z nich žije poklidným venkovským životem v domcích vystavěných venezuelskou vládou a drtivou většinu toho, co potřebují, jim nadále poskytuje okolní prales. Pěstují juku a ananasy a do lesa chodí lovit zvířata i ptáky.

Zbytek odpoledne jsem strávil procházením po břehu a myšlenkami na Autanu. Před spaním mi dva mladíci nabízejí, že mě ke stolovce druhý den dopraví. Částka, kterou za odvoz vyžadují, není úplně zanedbatelná, ale znalý zdejších poměrů vím, že jejich nabídka patří k těm levnějším. S nadějí usínám, nicméně druhý den ráno se ukáže, že loď, kterou si chtěli pro plavbu půjčit, patří jinému mladíkovi, který žádá sumu peněz podstatně vyšší. Bohužel je to jediná volná loď ve vesnici…

Vracím se do přístavu a smutně koukám do vod Sipapa. Nastává válka nervů, dělám jako že nic a indiáni zrovna tak. Asi dvakrát za mnou někdo přišel, abychom probrali situaci. Nakonec prosazuji částku značně sníženou (sto dvacet tisíc bol místo dvou set tisíc), nicméně dohoda je velmi neurčitá. Po dalších dvou hodinách vyčkávavého ticha se konečně vydáváme na cestu. Pochopil jsem, že tři indiáni, kteří mě doprovázejí, plavbu využívají k cestě za rybolovem do vzdálenějších lovišť. I kdyby nechytili tedy nic, mohou si pak za mou „jízdenku“ jednoduše zajet do Samariapa nebo na Raton a ryb nakoupit podle libosti…

Co nejblíže k Autaně

Vpodvečer jsme ale konečně na dohled Autany. U nejbližší vesnice mě chtějí vysadit. Na břehu je vybudováno několik stříšek pro zavěšení hamak – místní campamento. Na jedné stěně visí ceník: kolik stojí noc, kolik doprovod na vyhlídku na Autanu… Já si ale po neblahých zkušenostech jako první zjišťuji možnosti zpáteční dopravy. Na druhý den má náhodou něco dolů plout, další týden jiná možnost už nebude.

Rozhodování, co v omezeném čase stihnout, musí tedy být velmi rychlé. Moji dopravci mě převezou na protější břeh. Já se pokusím na vlastní triko projít pralesem co nejblíže k Autaně a pokusím se o pár dobrých záběrů. Pak přenocuji na břehu v pralese. Ráno pro mě zajedou lidé z vesnice a já se budu moci vydat zpět do Samariapa. Mám tedy jen pár hodin času na to, abych se k nedostupné hoře přiblížil, ukořistil dobré fotky a rychle se vrátil, jinak tu zůstanu nadobro. Nevypadá to úplně bezpečně, ale možnosti být Autaně blízko prostě nemůžu odolat. Rozhoduji se riskovat a vydat se před večerem sám do pralesa. Kostky jsou vrženy. Nechávám batoh v křoví kus od řeky, na kraji prostranství vytvořeném plochými kameny.

Polohu ukládám do GPS. Jejím elektronickým kompasem zaměřuji Autanu a vycházím. Stejně jako v jiných oblastech, ani zde není prales jednolité neproniknutelné houští. Pod příkrovem rozložitých pralesních stromů je bujný podrost – někde hustší, jinde docela lehce prostupný. Směr lze jakžtakž udržovat. Najednou jsem vyšel na starou paseku a na jejím opačném konci jsem zahlédl pěšinku vedoucí směrem, kterým se chci k Autaně přiblížit. Stezička se brzy sloučí s další a mně začíná být jasné, že tudy se směrem ke stolové hoře asi chodí často. Svižně se ženu pralesem, mám s sebou jen brašnu s foťáky, deštník, čelovku, nůž a jedny malé sušenky. Cesta se teď sice trochu odchyluje od směru, který by se mi líbil víc a který by mě dostal na úpatí kopce, odkud chci udělat dobré fotky, nicméně času je málo, a tak se rozhoduji dojít co nejdál, aspoň do západu slunce.

Za nastalého šera pak plánuji zvládnout podstatnou část zpáteční cesty a zbytek už v úplné tmě. Měl bych tak dojít k řece, podél břehu se pak už jistě prorvu až k batohu jakýmkoli způsobem. Nemůže to být dál než několik set metrů, nanejvýš kilometr. Jednoduchý a jasný plán! Autana, trčící nad okolními pralesy, se mi přiblížila samozřejmě jen nepatrně – což svědčí o jejím rozměru, který si člověk bez možnosti srovnání s nějakým známým měřítkem jen těžko uvědomuje. Když její stěna, která se mi sem tam zjevovala v průsecích řidšího pralesa, začala od zapadajícího slunce náhle rudnout, bylo mi jasné, že vyhlídky u úpatí hory nedosáhnu. V bláhové naději jsem šlapal ještě kousek a teď se rezignovaně vydávám na zpáteční cestu. Nepovedlo se, nevadí, vrátím se a s Autanou si dám schůzku jindy. Dostat se sem skrze prales nebylo tak těžké, takže zpáteční cesta by neměla být problém.

Potmě do pralesa

Jde to opravdu dobře, začínám jen cítit vysílení po rychlé chůzi trvající již hodně přes dvě hodiny. Při průchodu hustšími úseky lesa je pod korunami stromů už skoro tma, stezku lze ale sledovat snadno. Když se úplně setmělo, jen zvolňuji tempo, abych si nevykloubil nohu při špatném došlapu na kořen či spadlou větev. Začínám být dost unavený a lačně piji vodu z potoka křížícího cestičku. Zklamání mě čeká, až když se blížím k řece. Je doba dešťů, řeka je vylitá z břehů hluboko do pralesa. Stezka náhle mizí mezi zaplavenými stromy ve vodě. Nezbývá než se potmě vrhnout naostro do pralesa. Ať žije nefalšované dobrodružství!

Zapínám malou GPS – jak je mi najednou tahle technická vymoženost milá! – a poprvé zaměřuji směr batohu. Je ode mě vzdálen asi devět set metrů. Pár desítek metrů to jde, přímočaře samozřejmě pralesem postupovat nelze, ale docela úspěšně se držím směru. Najednou se však přede mnou objevuje několik louží a terén kolem je čím dál tím víc podmáčený. Brzy kaluží přibývá, jsou všude kolem a mně je jasné, že obejít je všechny nepůjde.

To bych se odsud nikdy nevymotal. Stoupám tedy opatrně do vody a rychle přeskakuji na nejbližší suchý drn. Pak ještě několikrát. Mokré boty nevadí, zítra na slunci rychle uschnou. Hlavně abych byl co nejdřív u batohu, mohl si uvařit teplou polévku a zavěsit mezi stromy hamaku. Dno je poměrně tvrdé, nikam se nebořím, postupuji vodou, teď už je všude kolem mě a sahá mi víc než po kolena.

V době dešťů umožňují doširoka rozlité řeky plavit se zkratkami přes zatopený prales. Je to velmi zvláštní, až mysteriózní pocit – být sám v úplné tmě uprostřed zaplaveného pralesa.

Zlý sen

Co chvíli musím obcházet křoví trčící nad vodou. Plave tu i spousta utopených kmenů. Naštěstí je teplo a voda je skoro vlažná. Svět se mi zúžil do prostoru světelného kuželu mé čelovky. K batohu se přibližuji jen pomalu: jednak obcházím místa se spadanými stromy nebo hustým křovím, jednak mi GPS udává správný směr jen zhruba každé dvě minuty, a tak chvílemi bloudím.

Nyní je pod vodou kolem mě úplně všechno. Stojím v ní po pás a žádná souš v dohledu. Jen skutečnost, že jsem pár set metrů od cíle, mě z posledních sil žene vpřed. Vlastní vnitřní orientace je už delší dobu úplně v háji, jsem zcela odkázán na přístroj. I když je snad vodotěsný, svírám džípíesku, jak to jen jde, a stejně dávám pozor na částečně vodotěsnou čelovku. Na pár místech musím navíc držet nad hlavou brašnu s foťáky – překonávám místa, kde mi voda sahá po prsa.

Cítím, jak kolem mě voda proudí! Mezi stromy tu protéká řeka! Jen abych nezabloudil do čím dál větší hloubky, letí mi hlavou! Připadám si jako ve snu – je to pravda, že jsem sám v noci v džungli zaplavené rozvodněnou řekou?! Občas je kolem nějakého stromu ostrůvek – trs trávy či kořeny přimknuté ke kmeni nad vodou.

Dovolují mi na chvíli usednout a trochu si odpočinout. Na jednom takovém místě balím do kusu igelitu foťák a kameru, na objektivy místo nezbývá. Budou muset zítra nějak uschnout… Chvíle odpočinku ale nejsou nikdy dlouhé. Jakmile se přestanu intenzivněji pohybovat, ve tmě kolem začne sílit nervy drásající bzukot. Moskyti zaměřují zdroj tepla a srocují se. Vidět nejsou, ale co chvíli dosedají na mou promočenou košili.

Kupodivu jejich kousance cítit moc nejsou. Raději se znova nořím po pás do vody a tápu dál doufaje, že správným směrem. Musím teď trochu kombinovat GPS s vlastním úsudkem – ve směru batohu je voda stále hlubší, takže musím tenhle směr obcházet obloukem. Naštěstí jsem k batohu ušel už nejméně polovinu ze vzdálenosti měřené vzdušnou čarou. A další metry pomalu, ale jistě ubývají…

Má láska GPS

Nakonec už mi voda sahá konečně zase jen po kolena a jak náhle to podmáčené a zatopené území začalo, tak rychle končí. S úlevou došlapuji na pevnou zem, voda ze mě crčí proudy. Zato celé tělo i mysl zaplavuje úleva téměř nepopsatelná. Miluji tě, džípíesko!

K batohu zbývá temným pralesem posledních tři sta šedesát metrů. Jen aby v cestě už nebylo nic zaplaveného! Když po nekonečném prodírání houštinami rozhrnuji křoví na kraji kamenného plató, vidím svůj batoh, strhávám promočené boty a zapaluji vařič, uvědomuji si, jak nade mnou svítí z tropického nebe tisíce hvězd. Pohled na ně mě naplňuje hlubokým klidem a mírem a mám pocit, že tohle dobrodružství, které právě skončilo, je asi úplně to nejbláznivější, co jsem dosud zažil.

Autana, nejvyšší hora země, krásná a hrdá, uctívaná celými generacemi indiánů, mě prostě za můj pokus se jí přiblížit pořádně vytrestala. Na druhé straně – je mi to vlastně úplně jedno. Vždyť mně tenhle zážitek z intimního, těsného a chvílemi až trochu horečného sepětí s prostředím nočního pralesa už nikdo nikdy nevezme.


INDIÁNSKÁ LEGENDA

Kdysi tady rostl obrovský strom. Byl to Strom hojnosti, na kterém rostlo vše, co indiáni k životu potřebovali. Žili na jeho úpatí a sbírali zralé plody. Pak ale lidé rozzlobili bohy, a ti strom pokáceli. Jeho lahodné plody pak rozprášili po nedozírné ploše Amazonie. Od té doby musejí indiáni podnikat za potravou dlouhé cesty a plody hledat. Po Stromu hojnosti zbyl ve venezuelské Amazonii jen obrovský zkamenělý pařez – stolová hora Autana.

MARTIN MYKISKA




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země