nahoru

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Sami s Orinokem

MARTIN MYKISKA26. srpna 2017 • 10:00
Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Sami s Orinokem
foto: Martin Mykiska

Naši cestu proti proudu Orinoka jsme začali tak trochu netradičně: putováním po proudu řeky Ventuari a jejího přítoku Manapiere. Díky tomu jsme se dostali do oblasti, kde je bílý cestovatel druhem takřka nepoznaným.

Cestování po odlehlých koutech Venezuely je ale velmi obtížné, zejména z důvodu vysoké byrokracie. Většina území rozlehlého venezuelského státu Amazonas je cizincům prakticky uzavřena, anebo – přesněji řečeno – přístupná jen na základě povolení, v praxi ovšem nesehnatelného. Nepatrně lepší možnosti se nabízejí, když se člověk vzdá vidiny nezávislého cestování a využije asistence některé z místních cestovních agentur.

Do osady San Juan de Manapiare jsme tedy s Danem přiletěli s povinným indiánským průvodcem, se dvěma nafukovacími loděmi a se zbrusu novým lodním motorem, zakoupeným v Caracasu. Hlavní plavidlo naší miniflotily, uzpůsobené k zavěšení menšího motoru, nese příznačné jméno: Orinoko.

Potíž nastala hned v počátku s tím, že jsme v ospalé osadě, jež je ve zdejších měřítkách považována za město, nemohli sehnat benzin. Motor jsme tedy naložili na příď člunu a místním jsme na jejich nechápavé pohledy sebevědomě oznámili, že než benzin někde níž po proudu seženeme, budeme prostě pádlovat. Tvářili se trochu nevěřícně. My jsme ovšem byli plni víry a nadšení a prvními mocnými údery pádla do hladiny loudavého toku jsme odrazili od břehu.

K soutoku s Orinokem nás čeká 185 km vzdušnou čarou. Kolik to bude ve skutečnosti po meandrech řeky, samozřejmě nemáme ponětí. (Nakonec to bude 305 km, ale to jsme si ve fázi počátečního nadšení neuměli ani představit.) Zaplavuje nás euforie, cesta do neznáma právě začíná.

Na vlastní pohon

Jedu s Umbim (jak jsme překřtili indiánského průvodce Humberta) na člunu Orinoko, Dan na nafukovacím kajaku. Řeku obklopuje prales z obou stran, poletují tu sněhobílé volavky, draví ptáci a místní ledňáčci, kteří dlouho přelétají před lodí. Míjíme strom s fialovými květy orchidejí, pozorujeme i říční delfíny. A hlavně pádlujeme a pádlujeme. Slunce peče a ruce nám rudnou. Dan se směje mému slamáku, prý vypadám jak výletník na Berounce, ale já si ho nemůžu vynachválit.

Blížíme se k první „comunidad“, jak se zde říká vesničkám indiánů. Osadu avizuje jen sešlapaný bahnitý břeh. Ve vodě jsou dvě ženy, několik dětí a muž, který chytá na včelí larvy malé rybičky. Ty prý potom použije za návnadu při lovu větších ryb určených k spotřebě. Indiáni patří ke kmeni Piraoa, mluví stejnou řečí jako Umbi a hned se spřátelí. Jdeme se projít do vesnice, díky Umbiho spřízněnosti tu prý věci můžeme nechat jen tak (jinak jsou indiáni velmi „nenechaví“). Vesnička je malá, plná zděných domků postavených v rámci vládního programu již před mnoha lety.

Nikde nikdo, jen u jednoho domku sedí dva muži, jeden s miminkem na klíně. Umbi vyrukoval s otázkou, která mu zřejmě ležela na srdci nejvíc – zda tu mají na prodej maniok, základ zdejší stravy. Dostal pětikilový pytel. Ještě se koupeme před další plavbou a už vzhůru na hladinu. Po páté hodině kotvíme u šikmého břehu a pod převislými stromy zavěšujeme houpací sítě – hamaky. Máme speciální – tvoří jeden komplet se stříškou a moskytiérou.

Následující den kolem poledního navštěvujeme vesničku indiánů kmene Jivi a potkáváme tam jediného obyvatele – staříka, učitele a náčelníka v jedné osobě. Vesnička je tradiční, kontakt s civilizací připomíná jen moderní elektrárnička se solárními panely na střeše. Děda nás po chvíli rozhovoru uzemňuje informací, že do San Juan de Manapiare je to pralesem asi dvě hodinky chůze, přibližně deset kilometrů. Nám to po řece trvalo nejméně deset hodin… Několik dalších dnů se střídá pohoda s občasnými pochybami, jak dlouho se budeme plavit. Svaly mezitím přivykly celodenní námaze a zpětně jsme se shodli, že to byla moc prima zkušenost – putovat Amazonií takříkajíc „na vlastní pohon“. Vyvrcholením pohody byly večerní ohníčky na písčitých plážích, s polévkou z čerstvě nachytaných piraň.

Osmý den jsme konečně našli vesničku, kde si indiáni mohli dovolit nám ze svých skromných zásob odprodat jeden a půl litru benzinu (láhev od kokakoly) za čtyřicet tisíc bol, tedy asi tři sta korun. V zemi, kde u pumpy stojí litr benzinu 0,53 halířů, to nebylo věru málo. Nicméně nám to ušetřilo půl dne pádlování až do další vesnice, kde už šla cena dolů: čtyři litry jsme sehnali za osmdesát tisíc bol. A pak jsme konečně sehnali celý kanystr, který nám bohatě vystačil k soutoku s Orinokem, odkud jsme pokračovali do druhé části naší výpravy.

Na soutoku Ventuari s Orinokem se po dvoudenním čekání ve vísce Santa Barbara konečně setkáváme s posádkou objednané pronajaté motorové lodi, která nás má dovézt vysoko proti proudu Orinoka – až za slavnou bifurkaci, tedy rozdělení říčního toku na dva. Bifurkace propojuje povodí Orinoka s povodím Amazonky. Dále má vést naše cesta až do osady Esmeralda, nejzazšího místa, kam se lze legálně proti proudu Orinoka dostat. Za tuto hranici nesmějí ani rodilí Venezuelané.

Modré světlo v pralese

Plavba k bifurkaci trvala dva dny, další půlden do Esmeraldy. Asi nejkrásnější část byla hned za Santa Barbarou. Proplouvali jsme dlouhý úsek záplavového území – to znamená, že břehy po obou stranách řeky jsou každoročně v dobách dešťů zaplavovány mnoho kilometrů do vnitrozemí, a tudíž je tato oblast neobyvatelná. Nikdy tu nemohla vzniknout stálá osada.

Panuje tu dokonalý povětrnostní klid. Na zvolna tmavnoucí obloze se objevují a zase zanikají růžové cáry mráčků, řeku lemují černé hradby pralesa. Dokonale klidnou hladinu, na níž se vše odráží, narušuje jen příď našeho osamoceného plavidla. Nikde ani náznak lidského osídlení. Plujeme dlouho do noci – částečně proto, že není kde přistát, částečně proto, že tu nikdo nežije, a také proto, že případné náhodné setkání s druhem Homo sapiens by mohlo být nebezpečné. Občas se zde totiž schovávají ilegální zlatokopové.

Když jedinkrát za celý mystický večer míjíme na břehu malé světélko a Dan se ptá, proč táborníkům aspoň neblikneme baterkou na pozdrav (za dne tu bývá zvykem se zdravit s lidmi, i když jsou sotva vidět), Umbi odpovídá, že by nerad ulovil olovo… V noci se všem ulevilo, když kotvíme u indiánské vesničky, u které budeme nocovat na palubě lodi v zavěšených hamakách.

Nejprve ale musíme vlastníky přístavu pozdravit a zeptat se na nocování v jejich přístavu. Z domku vzdáleném pár set metrů od vody se line blikotavé světélko – podezřele modré. Indiány rušíme při sledování televize! Ochotně se nám ale věnují, vyměňujeme si základní informace a já se dovídám, že v této vesničce vlastní lidé agregát na výrobu elektřiny asi měsíc. Na rozdíl od jiných elektrifikovaných míst v Amazonii, která jsme navštívili, zde za pokrokem nestojí vládní program nebo politik lačnící po hlasech indiánského klanu. Zde si koupili malý agregát za své. A kde vzali televizi, větrák a mrazničku? Ty si koupili už předtím, aby se spuštěním agregátu mohli hned začít výdobytky civilizace používat. A pak že indiáni neumějí myslet na budoucnost!

Až za bifurkaci

Letošní doba dešťů je tady. Proudy vody bičují větrem zvlněnou hladinu jindy klidného Orinoka. Prší značnou část dopoledne, pak se trochu vyčasilo a hned se zase udělalo vedro. V jedné vesnici sháníme marně ryby, v jiné nám místo ryb nabízejí želvy. Mají jich v metrové díře v zemi několik, ale nabízejí je příliš draho. Nakonec jsme ryby sehnali ve třetí vesnici.

Obyvatelé se tu lovem a rybolovem živí, prodávají totiž své úlovky v Esmeraldě, kde jsou prý lidé na lov už líní. „Čím línější, tím je to pro nás lepší,“ směje se chlapík, který mne doprovází.

Po obědě plujeme a najednou po pravé straně pokračuje hladina kamsi mezi stromy pryč – už je jasné, že to není zátočina ani zákrut. Na první pohled další přítok ohromné řeky, jenže při dalším pohledu je vidět, že tímto kanálem voda z Orinoka odtéká! Ano, je to odtok části vody Orinoka do kanálu Casiquiare. Slavná bifurkace přímo před námi! Vplouváme do kanálu a proudem se necháváme unášet několik set metrů. Kanál je oproti Orinoku jen malá říčka, která se od svého počátku velice kroutí. Slavnostní chvíle netrvaly dlouho, z dáli prý bifurkaci sledují vojáci, a kdybychom v kanálu zůstávali příliš dlouho, mohli bychom mít nepříjemnosti. Máme povolení jen pro plavbu na Orinoku, a tak nezbývá, než se vrátit a pokračovat v našem směru. Do Esmeraldy doplouváme následující den dopoledne. V přístavu hned zaznamenáváme několik loděk s indiány z kmene Yanomami, jednoho z etnik, které dodnes zůstává téměř nepoznamenané „spáry globální civilizace“. Jsou plaší a o komunikaci nijak nestojí.

Po krátké procházce jedinou ulicí „městečka“ se naši průvodci pokusili o husarský kousek. Naše povolení pro tuto oblast bylo formulováno tak šalamounsky, abychom se mohli pokusit získat zde povolení pro krátkou plavbu proti proudu Orinoka ještě kousek za Esmeraldu. Nejdříve jsme požádali jednoho Yanomamu, zda můžeme navštívit jeho vesnici, která ležela už za Esmeraldou. Bez svolení samotných domorodců by nebylo možné jet dál snad ani na základě povolení od samotného Chaveze. Muž naštěstí souhlasí.

Na druhé straně ale svolení ze strany domorodců vůbec neznamená, že nás do indiánského teritoria pustí místní úřady. Následuje tedy kritické jednání. Nejprve vymáhá náš průvodce povolení k další plavbě u zdejšího hlavního vojenského velitele. Muž se diví našemu povolení, které má on buď schválit nebo zamítnout. Chvíli se rozčiluje, proč prý v Ayacuchu vydávají úřady takové povolení, když dobře vědí, že vojáci mají přísný zákaz kohokoli dál pouštět. Pak ale do papíru třískne příslušným razítkem a zvědavě se vyptává, odkud vlastně jsme.

Za chvíli absolvujeme podobnou scénu na horním okraji Esmeraldy krátce po vyplutí. Pří výjezdu z osady proti proudu se musí totiž každé plavidlo znova registrovat. Voják nevěřícně zírá na naše povolení a jeho první reakce je rezolutně odmítavá. Nikam nás přece pustit nemůže. Znovu se do vyjednávání pouští náš průvodce a po velmi napjaté chvilce vojáka přesvědčuje i tentokrát. Na dva dny se nám tak s konečnou platností otvírá „přísně zakázané“ území, tajemstvím obestřené teritorium Yanomamů.

Vyjednávání po indiánsku

Řeka začíná být za Esmeraldou mělčí. Míjíme několik peřejí a loď při hledání cesty vzhůru řeku křižuje od jednoho břehu ke druhému. Známky osídlení nevidíme téměř po celou plavbu. Za hradbou pralesních stromů vykukuje několik velkých kopců. Stěna jednoho z nich je ozdobena nádherným vodopádem.

Do vesničky u ústí řeky Ocamo doplouváme vpodvečer. Krásný den se před západem slunce opět mění v deštivý. Ve vesnici zažíváme hned po příjezdu první zklamání: osada je téměř vylidněná. Zůstala tu jen jedna rodina. Ostatní odjely dolů do Esmeraldy. Hned naplno jsme konfrontováni se zdejší tragikomickou realitou: indiáni jsou v těchto dnech verbováni do Chavezovy „Jednotné socialistické strany Venezuely“, jakési obdoby Národní fronty v komunistickém Československu. Chavez si ve více než 28milionové Venezuele stanovil cíl deset milionů členů do nové strany, a tak se musí snažit i v odlehlých regionech. Vláda za tímto účelem naslibovala pralesním indiánům hory dárků, pro některé komunity i poslala plavidla, jiní do Esmeraldy dojeli na svých.

My teď trčíme v poloopuštěné vesnici a zažíváme další ledovou sprchu. Bez povolení indiánů nesmíme absolutně nic, zejména na focení máme zatím zapomenout. Dostaneme na to zvlášť vyhrazený čas, který si budeme muset tvrdě zaplatit. Průvodci nám to důrazně několikrát opakují. Zdá se, že mají z Yanomamů velký respekt, nechtějí z jejich strany čelit sebemenším problémům. Po procházce vesnicí a našem ubytování v prázdné chýši večeříme na lodi. Z vesnice si nás nikdo nevšímá. Nakonec uléháme do hamak ve vyhrazené chýši, naši průvodci spí v lodi. Důvodem, proč do Esmeraldy neodjeli úplně všichni, možná bylo nemocné miminko. Po většinu noci se do šumění deště či zvuků pralesa neslo kvílivé zaříkávání šamana vyhánějícího z těla děťátka zlé duchy.

Dopoledne začalo tvrdé vyjednávání. Přednesli jsme naši prosbu, zda by nám Yanomamové předvedli rituální tanec. Vyložili jsme před ně dovezené dary: nože, mačety, rybářské háčky a vlasce, polévky, cukr… Věci byly přijaty chladně. Za tanec prý musíme zaplatit penězi. Částka v dolarech byla tříciferná… Začíná zdlouhavé smlouvání.

Tento muž je buď dokonalým byznysmenem, nebo naprosto flegmatickým synem pralesa. Anebo obojí. Nehne ani brvou, opakovaně bez zájmu uléhá do hamaky, čímž naznačuje, že tanec nebude. Pak se vytasil náš průvodce s trumfem: „A taky jsme vám přivezli benzin pro vaši elektrárnu.“ „Tvrdé“ platidlo konečně zabralo, načež smlouvání pokračovalo v tom smyslu, abychom měli zajištěn tanec, který nebude trvat pět minut, nýbrž za účelem kvalitní dokumentace potrvá dostatečně dlouhou dobu.

Obchod byl uzavřen, můžeme být přítomni i přípravám na rituál, tedy malování a odívání se do bederních roušek. Roušky si indiáni navlékli přes spoďáry či trenýrky… Tanec byl poměrně jednoduchý a jeho interpreti evidentně nepatřili ke zdejší taneční elitě. Nedoprovázel je žádný hudební nástroj, jen neumělý a ostýchavý zpěv. Několikrát dokonce tápali při vzpomínání slov jejich nemelodického songu… Nic moc za hromadu nožů, mačet, rybářských potřeb, menší finanční obnos v hotovosti a asi osmdesát litrů benzinu. Nakonec se do představení naštěstí vložil nenápadný mladý muž, který ráno přijel na návštěvu ze sousední vesnice, asi kvůli nemocnému miminku. Šamanská posila.

Díky jeho profesi zapůsobil rituální tanec konečně trochu přesvědčivě. Muž se po několikerém šňupnutí lehce halucinogenního prášku začal divoce, rychle a neustále v podřepu pohybovat po místnosti, tloukl mačetou do hliněné podlahy a vyluzoval strašidelné chrčivé zvuky. Být zlým duchem, uteču okamžitě. Bosé nohy, bederní rouška, působivé pomalování obličeje a náramkové hodinky na zápěstí – tak vypadá pravý šaman z venezuelské Amazonie. Brzy vypršel čas tohoto prapodivného představení, indiáni si rychle smyli barvy, srotili se kolem ohniště v rohu místnosti nebo zaujali polohy v houpacích sítích a my pro ně prakticky přestali existovat.

Naši průvodci nás nyní začali vybízet, ať se brzy vydáme na zpáteční cestu. Yanomamové si prý začnou rozdělovat dárky, mohli by se u toho trochu poprat, a pak by mohli být nebezpeční i nám… Nezbývalo než podivnou návštěvu rázně ukončit a vydat se na dlouhou cestu po proudu Orinoka – zpátky do náruče naší civilizace. Zpátky do reality běžného života, kterému na rozdíl od yanomamského rozumíme přece jen trochu více a kde nás každodenní realita překvapuje přece jen o něco méně.

MARTIN MYKISKA




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země