nahoru

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Andělův vodopád

MARTIN MYKISKA25. srpna 2017 • 16:30
Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Andělův vodopád
foto: Martin Mykiska

Alespoň jeden anděl nad Venezuelou opravdu létal. Křestním jménem se jmenoval Jimmy, příjmením Angel a pocházel z USA. Byl dobrodruh a terénní pilot a právě jemu se přičítá objev nejvyššího vodopádu světa.

Na cestě k Angelovu vodopádu (Salto del Ángel) jsme druhý den. Dostat se k němu nelze jinak než po vodě. Přesněji: asi hodinovým přeletem z Ciudad Bolívar do izolovaného východiska Canaima a pak den a půl plavby proti proudu a třetí den zpět.

Naše kanoe z jediného kusu dřeva se rychle blíží k dalším peřejím. Skáčeme do vody a v dravém proudu pomáháme těžkému nemotornému plavidlu překonat další práh. Je horko, ale snesitelné. Voda má ideální osvěžující teplotu. Zabíráme a tlačíme, jak jen to na kluzkém kamenitém dně jde.

Proud je někdy hluboký a tak silný, že se lodi chvílemi spíš držíme, než abychom opravdu tlačili. Loď přetahujeme nesčetněkrát. Indiáni slíbili, že udělají pro úspěch výpravy maximum. Protože ale letos sužují Venezuelu abnormální sucha, dosažení cíle nám pro nízký stav vody předem nezaručují.

Předhonit sucho

Plavba k Angelovu vodopádu po řece Carrao přitom začala celkem bez komplikací, jen na jednom místě jsme museli jít asi dva kilometry pěšky. Indiáni zatím s odlehčenými plavidly projížděli mělčiny a peřeje, které jsou díky nedostatku vody špatně sjízdné. Zhruba druhá polovina plavby se táhla podél největší zdejší stolové hory – Auyán.

Připomínala podivuhodný rozlehlý hrad. Bylo nám jasné, že nahoře panuje těžko prostupná divočina, a tak evokace tajemného izolovaného světa na vrcholu hory byla o to intenzivnější.

Nedaleko soutoku řek Carrao a Churún bylo několik tábořišť, buď rozlehlé hrubé stavby k zavěšení hamak, nebo jednoduché bungalovy. Vaří tu indiáni, kteří zajišťují i veškerý ostatní provoz. Za léta turistického boomu se už dávno naučili i ve skromných podmínkách zprostředkovat poměrně kvalitní stravovací služby. Do našeho tábořiště jsme dojeli jen chvíli před soumrakem, a tak jsme nedaleké obří stěny stolové hory mohli pozorovat jen za měsíčního svitu.

Následující den je všechno jasné: musíme vyjet co nejdříve. Vody ubývá, teploty neklesají a na déšť to zatím nevypadá.

Celkem brzy nad soutokem s Churúnem začíná naše dopolední „směna“. Před přídí kameny, peřejnatý skok, rozjet loď, skočit do vody a tlačit a tlačit. Naskočit, a než stačíme oschnout, jde se obvykle zase do vody. V dřině nás pohání vidina nejvyššího vodopádu světa. Čím rychleji pojedeme vpřed, tím se šance na dosažení cíle zvyšuje. Vody totiž každodenně ubývá s rostoucí teplotou během dne.

Pro posádku naší kanoe je plavba zaběhanou rutinou, kterou si vydělává na živobytí. Indiáni v celé oblasti mají jakýsi kartel na zajišťování výletů pro turisty. Podílejí se na něm všichni, prý mají pořadník a podle něho se spravedlivě střídají.

„Turistů je ale poslední dobou málo. Dostáváme se na řadu stále s delšími intervaly. A platí nám (venezuelské cestovky, které si indiány pronajímají – pozn. aut.) málo. Jenže životní nároky tady stoupají také. Když třeba někdo z vesnice onemocní, musíme mu koupit letenku, aby se odsud dostal, ale platíme stejnou cenu jako vy, turisté. A na to nemáme. Zato mám ale ze zájezdů hodně přátel po celé Evropě. Když jsou se mnou zákazníci spokojeni, nechávají mi adresu. Až se tam jednou dostanu, budu moci díky nim objet celou Evropu,“ spřádá své plány kormidelník a s úsměvem dodává: „Nejdřív ale musím vydělat dost, aby mohly moje děti vystudovat.“

Průvodci se činili opravdu svědomitě. Když jsme se vyjádřili, že chceme vodopádů dosáhnout i za cenu koupelí a dřiny při přetahování lodě, vzali naše přání za své. Oni byli ve vodě samozřejmě zdaleka nejčastěji. Při plavbě s nimi moc nekomunikujeme, ani není čas. Přesto postupně vytváříme docela sehraný tým. Už nám ani nemusejí říkat, stačí letmý pohled, skáčeme do vody a zabíráme.

Řeka je stále užší, více se kroutí, kontakt s hustou vegetací na březích je těsnější. Nad vším se neustále sune a mění vysoká stěna Auyán Tepui, plavíme se teď roklí zvanou Ďábelská. Po dvanácté hodině naše snažení slaví úspěch.

Na dosah ruky

Přistáváme nedaleko tábořiště Isla Ratón a nad vrcholy stromů je vidět padající voda. Naši průvodci radí, abychom si výhledy užili zde od řeky, vyjít nahoru na vyhlídku prý už nestačíme. Ale stačila krátká domluva a jde se nahoru. Slabá třičtvrtěhodinka stoupání po pralesní stezičce a ocitáme se na skalní plošince. Je sice z poloviny zarostlá, ale výhled z ní se otvírá správným směrem. Stačí před sebe správně natáhnout ruku a Angelův vodopád se zdá jako na dlani.

Očima pomalu stoupáme od úpatí vodopádu vzhůru, proti proudu padající vody, až k vrcholu. Celých 979 metrů dlouhá kolmice. Je krásný slunečný den. Dřina, které jsme se překvapivě nevyhnuli ani při zpáteční cestě, rozhodně stála za to, i když vodopád kvůli suchu nahoře jen tak tak přetékal a směrem dolů se rychle měnil ve vodní tříšť. Když jsme se ale následující den vraceli po řece Carrao do Canaimy a po větší část cesty jeli v silném tropickém lijáku, byli jsme rádi, že jsme si vodopád mohli užít za slunného počasí. V silném tropickém lijáku bychom pod Auyán Tepui možná ani nerozeznali proudy dešťové vody od vodního proudu vodopádu. Anebo by nám možná tenhle zázrak přírody zůstal úplně skryt v mracích a mlze.


ZLATOKOPECKÁ HISTORKA

K objevení vodopádu se váže historka takřka londonovského ražení. Jimmyho Angela si kdysi najal zlatokop na let za zlatem. Drahého kovu opravdu našli hodně, ale Jimmy dostal jen předem pevně stanovenou částku 3000 dolarů a všechno zlato zůstalo záhadnému prospektorovi. Od té doby Jimmy hledal místo nálezu mnohokrát, avšak neúspěšně. Roku 1935 se vrátil se zprávou, že našel „vodopád vysoký jednu míli“, nejvyšší na světě. V roce 1937 tady s vidinou zlata znovu přistál, ale ani zde nebylo po zlatě ani památky. V obtížném terénu při přistání navíc poškodil podvozek letadla a nebyl schopen odletět. Vrátit se musel (se svou ženou a dvěma společníky) pěšky, náročnou desetidenní trasou. Napříště Angel k vodopádu podnikal vyhlídkové lety. Vodopád od té doby nazýval jednoduše „můj“.


INDIÁNSKÝ MONOPOL

Vodopád samozřejmě znali místní indiáni z kmene Pemon dávno a říkali mu Kerepacupai Merú. Žádný zvláštní význam pro ně ovšem neměl. O jeho výšku se nejspíš nikdy nestarali, protože vodopádů jsou v kraji desítky. Situace se zásadně změnila, když bylo roku 1949 změřeno, že voda ze stolové hory Auyán padá k zemi z ohromující výšky 979 metrů. Po objeviteli – tedy samozřejmě z hlediska nás „gringů“ – dostal jméno Angelův a s nástupem moderního turismu se stal cílem masové turistiky.

Místní indiáni si časem vybudovali na dopravu pod vodopád monopol, a tak turistu hned po příletu na letiště v Canaimě převezme indiánský delegát, ať si ve své zemi nebo ve Venezuele cizinec objedná túru u kterékoli cestovní agentury. Vesnička Canaima s nádherným okolím, lagunou a několika vydatnými vodopády se už dávno proměnila v rekreační letovisko. Cesta k přírodní atrakci je možná jedině přes peřeje a je velmi náročná. Vodopád navíc v době sucha k zemi často ani nedopadne, protože se při pádu rozptýlí ve vzduchu. V tomto období navíc hrozí, že se kanoe vypravované k vodopádu vůbec do cíle nedostanou. Peřeje na cestě jsou totiž na hranici sjízdnosti a každý pokus o dosažení oblasti vodopádu je sázkou do loterie.

MARTIN MYKISKA




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země