Stolová hora Roraima

Stolová hora Roraima Zdroj: Martin Mykiska

Promočení skrz naskrz se blížíme ke kolmé stěně Roraimy. Někde se musíme přidržovat větví a kořenů.
Cestou k Roraimě se musíme potoky brodit. V pozadí je stolová hora Kukenan.
Ztracený svět na vrcholu Roraimy připomínají například kameny zerodované do tvarů pravěkých příšer.
Vracíme se do civilizace a Roraimu zahaluje další várka mračen...
Stolová hora Roraima
8
Fotogalerie

Za přírodními krásami venezuelské divočiny: Zahrada na hoře

Ženeme se venezuelskou savanou, kolem svěže zelené pláně s roztroušenými palmami, v dáli vidíme tajemné stolové hory, zde zvané tepui. Na jednu máme právě spadeno.

„V San Francisku na mě zabouchejte, já nevím, kde to je,“ křikl na nás řidič vozu, který jsme stopli. Zavřel nás do klece a šlápl na to. Pohltilo nás mračno zvířeného a děsně smradlavého prachu. Dřevěná konstrukce obvykle slouží pro převoz slepic. Když nápor prachu polevil, mohli jsme se konečně začít kochat výhledy na nádhernou krajinu. Cedule „San Francisco“ jsme si naštěstí všimli, tak hned buším do střechy náklaďáčku jak pominutý, abych zvýšil nepatrnou šanci, že mě v tom lomozu řidič zaslechne a vysvobodí nás.

Indiánskou vesničku San Francisco de Yuruaní tvoří několik domků roztroušených kousek od silnice. Osada je výchozím bodem pro cesty ke stolové hoře Roraimě. Tudy také prochází polní cesta, po níž jezdí k hoře turisté. Tedy „oficiální“ turisté, za které se ovšem my samozřejmě nepovažujeme.

To ovšem netuší indián, který se nás hned „ujímá“. Je celý v khaki uniformě, s velkým loveckým nožem za pasem, a zdá se dost neoblomný. Za službu průvodce požaduje nemalý obnos. Dál bez průvodce nesmíme, protože Roraima je vyhlášena za národní památku, a tudíž chráněná. Souhlasíme a ne zcela čestně odpovídáme, že my tam tedy za těchto okolností nepůjdeme.

Prcháme z proturisticky orientované vesnice zpět na silnici, ale po pár metrech zabočíme, vesnici obloukem obejdeme a po nenápadné pěšince jdeme napříč savanou směrem k našemu cíli na obzoru. Dvě výrazné stolové hory Roraima a Kukenán se nedají přehlédnout. Přímo pod námi se otevřelo nádherné mělké údolíčko.

Scházíme dolů vypáleným svahem a pěšinka nás vede přímo k hradbě pralesa. Slunce se pomalu začíná sklánět k obzoru, vše kolem zlátne. Prales nás zachránil před mraky dotěrných típlic, které se vyrojily na vypálené louce. Stezka nás přivádí k potoku a jednoduchému mostku z nahrubo opracovaných kmenů. Po chvíli jsme z lesa vyšli nedaleko dalších chýšek – indiánské usedlosti.

Vesnice dvou bratrů

Její obyvatelé se tvářili dost vyjeveně, když jsme se takhle navečer z ničeho nic objevili na návsi. Přišli nás uvítat dva bratři Alberto a Abel a nabízejí nám, že u nich můžeme přenocovat. Jiný klučina nám přinesl pět pomerančů a náčelník komunity začal rozvážně zametat plácek, na kterém budeme stavět stan.

Osvěžili jsme se v nedalekém potoku a rozhlížíme se, jak to tu chodí. Minivesničku kolem nás tvoří pět domků se stěnami z prutů, vymazanými hlínou a se slaměnými střechami. Žije tu čtrnáct lidí, vlastně všechno příslušníci rodin zmíněných dvou bratrů. Žijí prý z toho, co si vypěstují, dokupují jen olej, sůl, cukr a podobné nezbytnosti. Navíc muži i chlapci chodí pravidelně dělat nosiče turistům směřujícím na Roraimu.

Indiáni z celé oblasti to mají organizováno tak, že se postupně střídají všichni zájemci. Hned se nám také nabízeli, ale jsme neoblomní a pomoc odmítáme.

V noci nás pořád po těle něco svědí a jednou se o náš stan začal zajímat kůň, kterého ale po chvíli někdo s křikem odehnal. Po východu slunce, za urputného sledování děcek namačkaných do škvír nejbližší chatrče, vaříme teplou snídani. Náčelník začal pečlivě zametat z celé návsi listy napadané přes noc a čerstvý prach. Zřejmě je to i ochrana před hady, škorpiony a jinou havětí, která se takhle nemůže nepozorovaně pohybovat po vesnici.

Prodírání pralesem

Ráno vycházíme po cestě, kterou nám ukázali indiáni. Cesta vede mírně zvlněnou krajinou a my jdeme většinou rovně za nosem, před kterým se ještě stále ve velké dáli tyčí Roraima.

Náhle se před námi objeví domky vesničky Paraitepui. Vesnice nám slouží jako orientační bod, ale nemáme zájem se v ní opět dohadovat o nezbytnosti průvodce. Po zběžné prohlídce terénu se po stezičce vrháme do další dávky zdejší neprostupné zeleně. Stezka vzápětí mizí a nás čeká prodírání hustým houštím. Mladé kmínky jsou porostlé tenkými, ale pevnými stvoly lián, které se nám neustále motají mezi nohy a kolem batohů. Klesáme do hlubin rokle, která snad nemá dno.

Hloubka nás zaskočila a děsí myšlenka, že na druhé straně se bude tímhle šplhat zase nahoru… Naštěstí je na dně alespoň potok, a tak se můžeme trochu v tom vlhkém pekle zchladit a narovnat zmožená těla ve volném prostoru nad vodou – jinde je vegetace tak hustá, že jsme se celou dobu hrbili. Odpočíváme ale jen tak dlouho, dokud se kolem nás nezačnou srocovat moskyti. Naštěstí začíná být porost trochu řidší a výstup nahoru z rokle jde lépe, než jsme čekali. O něco výš jsme také našli pěkný chodník směřující k Roraimě.

Vytrvale pochodujeme až do soumraku, kdy táboříme na plošince s výhledem na stolovku. Roraima se nám hodně přiblížila, a tak se zvědavostí spekulujeme, kudy ta neprostupná stěna pouští turisty na vrchol.

Vyřešená záhada

Následující den je zataženo a po poledni se silně rozpršelo. Blížíme se k hoře a travnatý porost se mění v keřovitý. Brzy se ocitáme v pásmu nádherného pohádkového pralesa. Všude něco bují – při zemi, na kmenech stromů, v jejich korunách či na větvích. Zkoumáme nejrůznější mechy, lišejníky, parazitické rostliny i epifyty. Déšť polevil, ale i tak jsme promočení skrz naskrz. Stezka je místy hodně strmá, někde šplháme skoro po čtyřech a takřka nepřetržitě se přidržujeme větví, kořenů a tenkých kmenů.

Nakonec jdeme už podél vlastní skalní stěny a shora na nás padají čúrky vody. Dešťová voda odtéká z povrchu stolovky v hojných vodopádech. Vrchol skalní stěny nad námi ale vidět není, mizí v šedém mraku. S výstupem se také dost ochlazuje. Už to není „prádelna“ jako tam dole v pralese. Dramatický výstup v dešti a mlze nám trvá už tři a půl hodiny, a my stále netušíme, jak překonáme závěrečnou kolmou skálu.

Náhle jsme „záhadě“ přišli na kloub: naše stezka se noří do průrvy, kterou jsme zdálky nemohli vidět. Průrva se stáčí rovnoběžně se skalní stěnou a její dno stoupá strmě vzhůru. Bez problémů tak vystoupáme až na vrchol hory! Cestou procházíme pod několika převislými kameny, které nad námi v mlze ční jako podivné příšery.

Zbývá proplést se rozlehlým balvaništěm a před námi se otvírá podivuhodně krásný svět stolových hor. Zatímco zdálky vypadá vrchol hory jako plochá jednotvárná rovina, zblízka vidíme, že je to členitá plocha zbrázděná balvany, plná rokliček a prohlubní, které vyplňují louže vody propojené potůčky. Na okrajích vodních ploch vyrůstají trsy úžasných květin.

Fičí studený vítr, jsme promočení a rozhodně tu nepanují tropické teploty jako dole v savanách. Jsme v nadmořské výšce kolem 2500 metrů, o 1700 metrů nad okolní krajinou! Rychle jsme prochladli, a tak se chystáme utábořit. Pomalu se smráká. Rozčarování nám připravily promočené spacáky a většina náhradního oblečení. Rychle jsem udělal trochu kafe a jídla, stulili jsme se do spacáku a snažili se zahřát. V noci nás překvapila pořádná zima – jen čtyři stupně!

Ráno propichuji podlážku, abych vypustil louži vody – venku se zase rozpršelo a některé funkce stanu stávkují. Venku skučí vítr a všude kolem stanu se válí hustá mlha. Přesto se nedočkavě vydáváme na obhlídku terénu.

Slalom po stolovce

Přesun po povrchu hory vyžaduje hopsání z kamene na kámen, neustálé obcházení kaluží, mokřin či bažinek navzájem propojených spletí malých potůčků. Stezku jsme ztratili. Občas se nemůžeme vyhnout tomu, že surově šlápneme do trsů zdejších nádherných květin. Nakonec jsme vyšplhali na vrchol čtyřicetimetrové skalky a v protisvětle pozorujeme členitý černý povrch hory, v dáli utopený v mracích. Vítr kolem nás honí cáry mlhy, občas nás skropí várka mrholení. Vítr ihned povrchovou vlhkost vysouší. Zataženo zůstalo po celý den, ale slunce oblaka průběžně více či méně prosvětluje.

Hlouběji do nitra hory se po zvrásněném povrchu postupuje nejlépe ze severozápadu na jihovýchod a tímhle směrem je také položeno nejvíce podlouhlých kamenných plošin či ploten. I tak nás ale občas zbrzdí nějaká ta průrva, kterou je třeba obcházet nebo slézat dolů a hned zase šplhat nahoru. Večer, úplně vyčerpaní, jsme přestěhovali stan pod skalní převis asi padesát metrů od hrany stolovky. Další noc ve vysušené výbavě je mnohem příjemnější než ta první…

Odměna od Roraimy

Následujícího rána nás hora odměnila za výdrž. Oněch padesát metrů od stanu se otevírá volný prostor. Ženeme se k hraně – a připadáme si jako v letadle. Pohled z výšky budí úžas. Převýšení nad okolními savanami je přes kilometr a půl! Při takovémhle pohledu má člověk pocit, že stačí krok do té prázdnoty, a byl by volný jako pták… Nestačili jsme se ale ani pořádně vynadívat, když nás ale opět obklopila mlha a svět kolem nás se zúžil na nejbližší fádně zšedlé okolí.

Při druhém pohledu ale okolí skrývá neuvěřitelně zajímavou přízemní vegetaci – zdánlivě nenápadnou, ovšem plnou neznámých tvarů a typů květeny. Kochání nám zabírá značnou část dopoledne, na jehož konci jsme ale opět celí promrzlí. A naděje, že tu bude lépe, je mizivá. Vítr fičí a mlha se převaluje kolem. Aby se nám rozhodování o ukončení pobytu v tajemném světě usnadnilo, nad hlavou zarachotil vrtulník přivážející várku turistů, kteří se nechávají vynést nahoru a z turistické stránky výletu se spokojí se sestupem. Tak rychle pryč, ať si nepokazíme hluboký dojem z tajemného „ztraceného světa“ na vrcholu Roraimy...