nahoru

Cestovatelka Irena Páleníčková: Snažím se od cesty předem nic neočekávat. Až se to naučím, budu naprosto v pohodě

Andrea Bláhová23. srpna 2017 • 15:50
Cestovatelka Irena Páleníčková: Snažím se od cesty předem nic neočekávat. Až se to naučím, budu naprosto v pohodě
foto: Jiří Páleníček

Toulavé boty asi zdědila po předcích: její dědeček legionář projel celou Transsibiřskou magistrálu a tatínek byl odbojář v Anglii. Když pak potkala svého muže Jiřího, nestrávili ani jediný víkend doma. Poznali tak Československo, Polsko, Bulharsko, Rumunsko… Po roce 1989 jim nastal pravý ráj. Projeli na třicet zemí po celém světě, většinou v nich strávili několik měsíců. Ona píše, manžel fotí. Skvělý tým plný energie a plánů. Jaké to je, trávit osm až devět měsíců v roce na cestách, ve dvou, často v omezeném prostoru obytného auta? A kdo je „hlava“ týmu?

Právě jste s manželem na několikaměsíční cestě v severní Evropě, kde jste byli už několikrát. Co vás táhne na chladný sever teď v létě, kdy většina lidí leží u teplého moře?

Je toho víc. Nádherná nezničená příroda, možnost volného táboření, bezpečno a ryby, houby, borůvky – takovou kombinaci najdete málokde. Znáte americkou komedii Někdo to rád horké? Její závěrečná věta se na Skandinávii přesně hodí: „Nikdo není dokonalý.“ Nic není dokonalé - ve Skandinávii prší, je zima, koušou komáři a je nejdražší v Evropě.

Do Norska jezdí váš manžel za rybami. Co dělá žena v cizí zemi, když je rybář na lovu?

V cizí zemi, kde jsou ryby velké, se žena za hezkého počasí na slunci vyhřívá jen zdánlivě. Ve skutečnosti jako podřimující kočka čeká, až ryba zabere. Pak přiskočí s podběrákem nebo vkročí do vody a rybu vytáhne za skřele. Relaxuje naopak za deště, kdy se v suchu obytného auta modlí, aby nic nezabralo. Jinak musí ven do deště a v něm ryby kuchat a filetovat.

Ovšem jsou i takové jedinkyně, které přejdou z obrany do útoku, loví taky a ryby filetuje manžel, protože mu s obdivem vysvětlily, jak to dokonale umí.

Vyjet na několik měsíců není jen tak. Jak vypadá vaše příprava?

Jedeme-li po vlastní ose, ať „obytkou“ nebo na kole, je hlavní, aby dopravní prostředek vydržel. A to není moje starost. Já mám v hlavě seznam ostatního. Ale protože má hlava stárne, pokaždé máme něčeho málo, moc nebo to nemáme vůbec. Naštěstí díky české cenové politice začíná být v mnoha zemích pro samozásobitele levněji (a kvalitněji) než doma, takže stárnoucí hlava až tak nevadí.

Čtenáři LaZ si pamatují vaše reportáže o dlouhých zimních cestách za teplem do Asie, hlavně do Indonésie. Čím vás zaujala? Máte tam nějaký osobní zájem či kontakt?

Jihovýchodní Asie je především o milých usměvavých lidech. Přijeď s otevřeným srdcem a oni ti ho otevřou taky. Po našem srdci Evropy úžasná úleva nebýt stále ve střehu. K lidem s otevřeným srdcem a úsměvem patřil a patří i pan Tobing, bývalý velvyslanec Indonésie v Praze. I díky němu jsme se do Indonésie tolikrát vrátili a byli jsme tam dohromady dva roky, i když poprvé jsme jen jeli poznat, co obnáší nefalšovaný deštný prales a skutečně teplé korálové moře.

Jezdíte často obytným autem, co jsou pro vás jeho největší výhody? Nebrání vám to třeba ve větším kontaktu s místními?

Představte si vlastní dokonalou chatu na kolečkách (naše má cca 10 m2), kterou máte každý den na jiném dokonalém místě. Co se kontaktu s místními týče, záleží na národu. Nor má nejraději souseda, který bydlí za horami v sousedním údolí, musíte jít za ním. V Maroku jsme zase díky obytnému autu nikdy nebyli sami. Ve Francii jsme majitele lesa vyloženě potěšili: „Vám se tady líbí, no to mi ještě nikdo neřekl!“ I když samozřejmě naprosto nejlepší pro kontakt je cestovat s krosnou místní hromadnou dopravou a toho jsme si opravdu užili v Asii.

Autem jste projeli střed Austrálie – nehostinný a pustý. Naši čtenáři se o tom dočtou v některém ze zimních čísel časopisu. Proč jste si vybrali zrovna dlouhé kilometry pouště, a ne třeba pobřeží?

Ale my na pobřeží byli také, jen nám nepřipadalo tak zajímavé o něm psát. Moře, pláže a cesty k nim přitahují auta a turisty, vyrůstají kempy, ubytování. Je to stejné v Austrálii jako ve Francii a Španělsku. Lednové kempy na jihoaustralském pobřeží byly přeplněné ještě víc než v Evropě, viděli jsme dokonce Australany kempovat vedle kontejnerů na odpad ze samoobsluh. A my ani nenašli místo, kde bychom před onou samoobsluhou zaparkovali na nákup.

Ale poušť a buš jsou magické a zvláštní. Lidí je tam minimum a ti, co jsou, jsou taky hodně zvláštní.

Vaše trasy nevedou místy, kudy proudí davy turistů. Obytkou jste projeli neznámá místa pobřeží Španělska a Portugalska, na Krétu jezdíte v zimě, kdy se tam nedá koupat. Co musí mít místo či destinace, abyste si řekli: „Tam chceme jet!“?

Každá země či místo vyvolá určité asociace - přečteného, zhlédnutého, déjà vu. A my si řekneme: „Pojeďme se tedy přesvědčit, jak to je ve skutečnosti.“ Mám to tak dané, dokud neuvidím, neuvěřím. Opravdu písek na poušti zpívá a za větru teče? Maják houkající za mlhy zní skutečně jako teskné volání opuštěného pravěkého ještěra? Jak chutná čaj z vlastnoručně utržených vrcholových lístků čajovníku? Jen před Austrálií jsem věděla, že pravé didgeridoo zní úžasně: můj synovec na ně hraje excelentně.

Ovšem poctivě přiznám, že svou roli ve výběru hrálo někdy i to, že jsme o daném místě chtěli psát, vždyť jsme se tím živili. Ale hlavní to rozhodně nebylo a není.

Není někdy těžké shodnout se v páru na cíli cesty?

To neřeším, máme podobné názory na cestování, a kam pojedeme příště, se během současné cesty samo od sebe vyjasní. I když někdo říká, že manželství je jako husa. Žena je krk, který hýbe hlavou. Hádejte, kdo je ta hlava? My musíme být husa dvouhlavá a dvoukrká, abychom měli oba stejné možnosti.

Hrozí někdy na cestách ponorka? Jak vůbec zvládáte krizové situace na cestách?

Máme spolu odžito teprve 13 140 dní, takže na ponorku je ještě čas. Jediná krizovka byla, když si manžel ve Francii na lyžích důkladně zpřelámal nohu. Zvládli jsme to - já zařídila vše s doktory a pojišťovnami, on se po operaci vyrehabilitoval do zdraví.

Na dlouhé cestě často potkáváte podobně naladěné lidi, jako jste vy dva: nezávislé cestovatele nebo ty, kteří opustili život v Evropě a usídlili se na malém placu na druhém konci světa. Co mají podle vás tihle lidé společné?

Ve větší či menší míře negují konzumní společnost, a to se nám na všech potkávaných „alternativách“ moc líbí. Jsou svérázní, nestandardní, nechtějí chodit pravidelně do práce, recyklují a využívají vše odhozené, na maily nám po návratu většinou neodpoví, ale my je milujeme.

Stalo se vám někdy, že vás cesta nebo místo opravdu zklamaly? Je nějaké místo, kam byste se už nevrátila?

Učím se nic neočekávat, nedělat si dopředu určité představy. Až se to úplně naučím, budu cestovatelsky naprosto v pohodě. Zatím má u mě plný počet bodů Řecko a francouzský venkov, jihozápad USA, Nový Zéland a Cejlon, Indonésie a Malajsie, Kanada a Austrálie, norské fjordy a švédské pláně, porýnská cyklostezka, Španělsko na kole a portugalské rybí tržnice, marocké trhy se zeleninou a... Kde jsme to ještě byli? Ano, ještě kdysi dávno šampaňské v Ermitáži a nedávná těžká flanderská piva, prohlídky House od Ports i francouzských výroben koňaků či rokfóru. Kam bych se nevrátila? Tak tuhle jedinou otázku neumím zodpovědět.

Kromě automobilových výprav podnikáte i jiné cesty: třeba tři měsíce na kole po Itálii nebo mořským kajakem kolem Ithaky. Plánujete podobný „fyzický trénink“ i v budoucnu?

Já bych dala ještě jednou něco na kole se stanem, manžela táhnou mořské kajaky (a harpuna) na řecké ostrovy a pak ještě máme kamaráda, který plánuje na několik měsíců Rusko až na východ s nějakou starou, ale spolehlivou autokřuskou. A já, coby majitel titulu doktor pedagogických věd specializovaný na metodiku výuky ruského jazyka, bych svou ruštinu měla oprášit (naposledy jsem tak učinila s jednou ruskou ženskou „alternativou“ na indických Andamanech). 

Andrea Bláhová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země