nahoru

Plavba, na kterou nezapomenete: Téměř 100 hodin v ekonomické třídě indonéského trajektu

Petr Hruška30. srpna 2017 • 15:40
Plavba, na kterou nezapomenete: Téměř 100 hodin v ekonomické třídě indonéského trajektu
foto: Petr Hruška

V pět hodin ráno se probouzím na betonové podlaze potemnělého přístavního terminálu. Skrz okna září stovky světel obrovského Dobonsola, kotvícího u hlavního mola. Přidáváme se ke stovkám dalších cestujících, mačkajících se u vysoké železné brány u východu z terminálu, obtěžkáni kufry, krabicemi, slaměnými pytli a ospalými dětmi, lidé v davu netrpělivě přešlapují a hlasitě se dožadují vstupu na loď. Po hodině se brána konečně otevírá a neovladatelná masa indonéských nedočkavců se úprkem žene do útrob osmipatrového kolosu.

Usazujeme se na čtvrté palubě v „ekonomi klas“ (jak Indonésané bizarně přepisují), v obrovské noclehárně, zamlžené dýmem hřebíčkových cigaret, kde jsou vedle sebe na dřevěných platformách nasázené tenké matrace v řadách po sedmi až dvanácti. Mezi „postelemi“ nejsou žádné mezery, takže jde o celkem intimní uspořádání a je dobré mít štěstí na souseda, co nechrápe nebo se ve spánku nerozvalí na vaší matraci. Za dobré místo v rohu, u okýnka nebo s dobrým výhledem na televizi je třeba zaplatit podnikavcům, kteří se sem bez zavazadel a lístku dostali dřív a zabrali ty nejlepší matrace na nelegální, ale široce praktikovaný soukromý prodej.

Přestože ekonomi třída je zpravidla vždy narvaná, daří se nám urvat slušná místa u okna vedle dvacetileté Allen z Ambonu a příjemné mladé rodinky. Máme štěstí, že se nám podařilo probojovat se dovnitř tak rychle. Ti méně šťastní si stelou na holé podlaze v uličkách a na schodech. Moc dlouho se ale neraduju. V tlačenici v přístavu mi někdo ukradl pár tisíc rupií – z přední kapsy kalhot, převázané ještě bederním popruhem těžkého báglu. Zručného zloděje musím jen obdivovat.

S pasažéry se na loď cpe asi sto očíslovaných nosičů a bezpočtu prodavačů s roztodivným zbožím, od smažených banánů a instantních nudlovek přes zpívající plyšové kočky a plastické samopaly až po bizarní rarity jako sušené krokodýlí penisy a lahvičky s tekutou viagrou.

Ani jsme nepostřehli, že jsme vyjeli z přístavu. Vevnitř se nic nepohne a motor téměř není slyšet. Je sedm ráno, takže hned fasujeme lístky na snídani. Plechový tác s rýží a rybou. To ještě netušíme, že stejné menu nás čeká i k obědu a k večeři a vůbec po dobu celé naší plavby, tedy čtyři dny. Tak dlouho trvá plavba se čtyřmi zastávkami ze západotimorského Kupangu do Jayapury, správního střediska provincie Západní Papua, dříve nazývané Irian Jaya. Spousta pasažérů však pluje až z Jakarty.

Celá plavba, odtamtud až na konečnou v Jayapuře, zabere týden. V Indonésii málokdy platí, že čas jsou peníze, a asi stodolarový příplatek za letenku si ze zdejších pasažérů může dovolit málokdo.

Potápějící se Pelni

Státem vlastněná společnost PT Pelni (úplným názvem P. T. Pelayaran Nasional Indonesia) je už několik desetiletí hlavním lodním přepravcem pro tisíce lidí cestujících po indonéském souostroví, především těch z chudších vrstev. Pelni má dnes třiačtyřicet lodí, převážně německé výroby. S deregulací letecké dopravy však vznikly desítky levných aerolinek a ceny letenek šly rychle dolů.

Například cena letenky na populární lince Jakarta–Batam (posledního ostrova na cestě do Singapuru) se pohybuje od 310 000 rupií a let trvá necelou hodinu. Místo v nejlevnější třídě na stejné trase po moři stojí 220 000, o třídu výš už 350 000 rupií, a pasažér na lodi stráví asi dvacet hodin. Není tedy divu, že počet námořních pasažérů v posledních letech rapidně klesá a s nimi i počet plavidel. Ceny lodní dopravy však už níže jít nemohou. Na vině jsou především stoupající ceny paliva.

Na začátku roku 2003 zdražila státní rafinérská společnost Pertamina cenu dieselu z 500 na 1600 rupií za litr. Loď průměrné velikosti spálí asi čtyřikrát více paliva než letadlo na stejné trase, rostoucí náklady pak tedy brání lodním společnostem v jakékoli možnosti konkurence.

Pelni v současné době údajně prodělává téměř půl milionu dolarů měsíčně. Společnost už zredukovala počet svých destinací o dvacet pět na současných šedesát pět a požádala vládu o finanční podporu. Finance nazbyt se však v Indonésii najdou málokdy, a tak asi na Pelni čekají dost bouřlivé vody.

Zábava na osmi palubách

Jdu se podívat na horní paluby, kde jsou kajuty 1., 2. a 3. třídy s restauracemi a pestřejší stravou. První třída má dvě postele, stolek, skříně, televizi a koupelnu. I restaurace vypadá daleko lépe než naše padesátimetrová fronta před kuchyní. S lístky za pětinásobek ekonomi však luxusní kabiny zejí prázdnotou. Na lodi nechybí ani mešita, u jejíchž dveří se pětkrát denně hromadí stovky gumových vietnamek. Modlitby včetně zpěvu muezzina se ohlašují lodním rozhlasem, první nás budí každé ráno ve čtyři.

Postaráno je i o zábavu. Na třetí palubě od 13.00 hod. za deset tisíc rupií promítá minibioskop, malé kino s akčními a erotickými filmy z pirátských VCD. Největší popularitě se tady těší Jet Li a Steven Seagal. Na sedmé palubě je malá kavárna a místnost s herními automaty, která se nejvíc zaplňuje po pravidelných modlitbách. Nechybí salonek s populárním karaoke, kde dnem i nocí někdo opile skučí do mikrofonu.

Bezkonkurenčně nejoblíbenější je však bezplatná televize. Na každé palubě připadá jedna asi na třicet míst. Ne odevšad je ale dobrý výhled, a tak se diváci stěhují na matrace tam, kde je. Nikomu není vůbec trapné, že dotyčný cestující už třeba spí. Stačí ho odstrčit na kraj a na uvolněné místo se s přehledem naskládají čtyři lidé. Hlasitost je pro nás, nenavyklé Evropany, šokujícím probuzením. Ani s pěnovými špunty v uších se mi nedaří při nepřetržitém televizním kraválu usnout. Ječení a střílení přehluší až ranní modlitba ve čtyři. Průvodce Indonésií Lonely Planet před hlukem varuje: „Pokud jste hluší, není problém. Pokud nejste, po několika měsících v Indonésii možná budete.“

S odpadem z lodi – a že ho při tisícovce pasažérů není málo – si tady hlavu moc nelámou. Vše se sype do moře. Idylickou nekonečnou hladinu moře dvakrát denně zprzní směs zbytků jídla, plastových tašek, plechovek a obalů od nudlovek, jež se rychle rozleze po širém oceánu, a co ryby nesežerou, to vyplaví příliv na některé z několika desítek tisíc indonéských pláží.

Výstup a nástup

Druhý den přijíždíme do Ambonu na souostroví Moluky. Zdá se, že většina lidí tady vystupuje, na jejich místa se však už těší stovky dalších nedočkavců. Jakmile se otevřou boční východy lodi, vtrhne dovnitř armáda nosičů a snaží se rychle urvat těžká zavazadla vystupujících, nejlépe těch z první třídy. Pak se přes jediný vratký můstek do Dobonsola naženou noví pasažéři se svými krámy, prodavači, policisté, kapsáři a další šejdíři. Na dvě hodiny se pak loď stane zpanikařeným peklem a je moudré tu dobu přečkat na své těžce vybojované matraci, se svým báglem pevně v náručí.

Na relativní pořádek při naloďování a vyloďování dohlížejí policisté a vojáci. Ti na palubním můstku usměrňují dav a dřevěnými holemi trestají nedočkavce, co předbíhají, potenciální černé pasažéry a pochybné existence, snažící se vecpat se dovnitř bez lístku. Prodavači jsou na palubě nejvítanější. I otrlé místní brzy omrzí rybo-rýžová dieta a rádi od pendlerů nakoupí ovoce, polévky a sladkosti. V přístavech se zpravidla stojí kolem tří hodin.

U kapitána

Kapitánský můstek na nejvyšší palubě je na hony vzdálený stísněnému a chaotickému životu v podpalubí. Rozlehlá místnost s obrovskými okny na všechny strany je oázou ticha. Kapitán Dobonsola, pan Manuel Roberto, mi nadšeně ukazuje navigační přístroje, mapy a signalizační zařízení. Poprvé mám pocit, že tady na moři potkávám člověka, který ví, co dělá. Dokonce ztrácím dojem, že celé plavidlo funguje v nezvladatelném chaosu, jak to alespoň vypadá z podpalubí.

Plujeme rychlostí devatenácti uzlů, běžné cestovní rychlosti těchto velkých plavidel. Pozici lodi každou hodinu určuje navigátor na GPS, zanese ji tužkou do mapy a srovná kurz na další hodinu. Radar se používá jen v noci. Udávání pozice a kontrola správného chodu přístrojů je na širém moři hlavní pracovní náplní posádky na můstku. Většina z nich tedy pospává, hraje šachy nebo jen tak civí do modrého nekonečna.

Konečná

Mezi tisícem indonéských cestujících jsme jediní dva cizinci, a tudíž vždy považováni za exoty. To nám často otevírá dveře do míst, jež jsou ostatním zapovězena – ke kapitánovi a důstojníkům, do salonků v první třídě i s naším ekonomi lístkem, do kuchyně pro lepší kus ryby, na kafe se zdejšími elitními šachisty, do kanceláře ochranky. Ale hlavně k těm nejobyčejnějším lidem, kteří nás přijali za své, hostili nás a postarali se, abychom se celou cestu necítili osaměle. Stačí, abych se prošel po palubě a jménem na mě volají lidé, které už si ani nepamatuju.

Když čtvrtý den ve tři ráno kotvíme v Jayapuře, vstupujeme na pevninu po devadesáti čtyřech hodinách. Všichni ti dosud letargičtí pasažéři se celí šťastní ženou ven, ať už se vracejí domů, nebo za prací. Jen my si tu připadáme cize a opuštěně. Moc smutno nám ale není. Za pár týdnů nás čeká další čtyřdenní plavba na Sulawesi.


Bezpečnost

Zadáte-li do svého webového prohlížeče klíčová slova „indonesian ferry accident“ (nehody indonéských trajektů), během vteřiny vám vyjedou tisíce článků ze světového tisku na toto ožehavé téma: Téměř 200 mrtvých těl vyplaveno u Rembangu po prudké bouři, 39 lidí zahynulo při náhlém potopení trajektu u severní Sumatry, 41 obětí po požáru trajektu Levina u Jakarty. Nepříznivá finanční situace většiny indonéských lodních společností nutí jejich majitele a kapitány vydělat na každé plavbě co nejvíce. To znamená více pasažérů a nákladu, často právě na úkor bezpečnosti.

Přeplněné lodě nejsou žádným tajemstvím, ale úřady se navzdory několika tragédiím nijak moc nesnaží situaci regulovat. Nákladní lodě často vozí i stovky pasažérů, pro něž v případě nehody nezbydou žádné záchranné čluny a vesty. Nedávno se u pobřeží východní Jávy potopila polonákladní loď s 200 lidmi na palubě – čtyřnásobkem oficiálně povolené kapacity plavidla. V době nehody nebyl na lodi žádný záchranný člun ani plovoucí vesta. Přežilo pouze patnáct lidí.

Na modernizaci flotily má finanční prostředky jen málokterá společnost a mnoho zastaralých lodí už dlouho přesluhuje. Pokud se plavidlo potopí, tragické ztráty na životech jsou smutnou samozřejmostí. Většina Indonésanů totiž neumí plavat. Ve většině případů se trosečníci snaží držet se nad vodou čehokoli, co plave, a doufat v rychlou spásu. Nejčastějšími zachránci jsou pak rybáři. Znalci a zkušení cestovatelé doporučují sedět nahoře na zadní palubě místo v kajutě kdesi v podpalubí. Vlastní plovací vesta nebo alespoň dětský nafukovací kruh v nouzi také nejsou k zahození.

Petr Hruška




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země