nahoru

Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Konečně lovci

Milan Daněk22. srpna 2017 • 18:30
Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Konečně lovci
foto: Milan Daněk

Bambutiové po tisíciletí žili v souladu s přírodou a jejími přirozenými zákony. Zdrojem duchovna i obživy byl pro ně prales a jeho duchové. Ti jim pomáhali i při lovu, jejich původním způsobu získávání potravy. I když se dnes Bambutiové zabývají často zemědělstvím, někde ještě žijí svým pradávným způsobem života kočovných lovců.

Před odjezdem z Mambasy se od sestry Ester snažíme zjistit nějaké základní údaje. Místní kostel byl postaven roku 1958. Nemůže tedy jít o stejnou misii, kterou měl za svou základnu Šebesta, jak jsme se zprvu domnívali. O jeho existenci tady nikdo nic neví. Středisko spravuje římskokatolická církev a roku 1993 zde postavila rozsáhlý školský komplex. Zdejší obyvatelé jsou převážně z bantuských kmenů Babira a Balese. Zajímá nás, zdali sem na misii dochází také Bambutiové. Sestra nás ubezpečuje, že ano. Říká, že všichni z blízkého okolí se již usadili, chodí do kostela, mají tam svatby, znají cenu peněz, stávají se z nich řemeslníci a starý způsob života už nechtějí.

Opouštíme pohodlí, hodíme si batohy na záda a naposledy procházíme městem. Je mnohem malebnější než Beni nebo Bunja, které připomínají neupravená města Divokého západu. Mambasa, v příjemném klimatu nadmořské výšky 880 metrů, působí naopak dojmem zahradního města.

Kolem malebných domečků jejich obyvatelé udržují pěkné zahrádky a celkový dojem kazí jen staré domy pamatující belgické koloniální doby. Ty jsou zcela vybydlené a střechy se postupně propadají. Sehnat na východě Konga pálené cihly nebo prosklená okna by zřejmě nešlo, i kdyby někdo takovou snahu projevil. Centrum města tvoří kruhový objezd pravoúhlé křižovatky. Uprostřed něj poutá pozornost pomalovaný sloup s kresbou lesní žirafy okapi, která se stala symbolem konžského pralesa. Válka je však stejně nemilosrdná k lidem i zvěři. I tady v okolí veškerá velká zvěř padla za oběť nájezdům povstaleckých vojsk. Daří se nám zjednat si auto. Po poledni vyjede náklaďák naložený palmovým olejem.

Nový otec Pygmejů?

Podle naší mapy se zdejší silnice dělí na čtyři kategorie: A dobré, B normální, BC normální pouze v období mimo deště a D špatné.

Tahle je označena BC - naštěstí se dnešní dopoledne obešlo bez deště a další z mostů přes řeku Ituri ještě nedosloužil. Z pytlů naplněných olejem slézáme v Teturi asi čtyřicet pět kilometrů jižně od Mambasy. Začneme se hned vyptávat po Bambutiích, ale vesničané neustále opakují: „Páter Antonio.“ Dosud nikdy jsme o nikom takovém neslyšeli. Nakonec kývneme, že jedeme opravdu za ním, a najímáme si dopravu na motorce. Jedeme nejprve nazpět, ale po chvíli odbočujeme na sjízdnou pralesní stezku. Projíždíme nezvykle velkou bambutijskou vesnicí a zastavujeme kousek za ní u velkého dřevěného domu. Vychází nám vstříc postarší charismatický bělovlasý muž. Není pochyb, tohle je páter Antonio.

Vytahujeme Šebestovu knihu a snažíme se vysvětlit, proč tu jsme. Antonio je Ital a říká, že dílo Šebesty dobře zná z dob studií etnografie. Pobaví nás sdělením: „Nevěděl jsem, že Šebesta je Čech, já myslel, že pochází z Moravy.“ Krátce se odmlčí a pokračuje: „Tady věda skončila, Bambutiové teď žijí stejně jako my.“ Ukazuje na vesnici za námi a zve nás na verandu svého domu.

Postupně se dovídáme o smyslu jím založené organizace PPE (Projekt Pygmees - Etabe). Pomáhá více než dvaceti pygmejským vesnicím v teritoriu Beni-Butembo. Zde ve vesnici Mekele Kadodo zřídil dvoustupňovou základní školu i výuku řemesel: Chlapci se vyučí truhláři a dívky krejčovými. Hrdě nás provází po dílnách přiléhajících k domu. Vše financuje on a jeho bratr ze svých úspor. Půl roku tráví zde a půl roku doma v Itálii. Vypráví, že dříve vyučoval na univerzitě v Kinshase. Poté, co odešel do důchodu, chtěl ještě dělat něco užitečného. Podobnost s Šebestou je tedy víc než nápadná. Stejně jako on je teolog, lingvista, etnograf a velký ochránce Pygmejů. Ptáme se na možnost přenocování. Bez rozmýšlení nám nabízí shodou okolností právě postavený velký stan a ihned nařizuje, aby nám jeho kolegové z PPE přinesli skládací lehátka. Marně se bráníme, že máme své vlastní karimatky.

Stáváme se jeho hosty a radujeme se ze šťastné náhody, která nás sem dovedla. Také odpadnou starosti s dalším cestováním. Za tři dny plánuje Antonio vypravit auto do Beni a nabízí nám, že můžeme jet s ním. U společné večeře poprvé chutnáme kasava bread. Po večeru stráveném v jedinečné atmosféře tanců a písní pygmejské osady uléháme šťastně do stanu. Na zítřejší ráno jsme obdrželi od šéfa vesnice Lembalia pozvání na lov.

Lovíme do sítí

Probouzí nás hlasitý zpěv nějakého velkého ptáka. Od vesnice je slyšet už zase zpěv. Pygmejské ženy za úsvitu sborovým zpěvem přecházejícím v úžasné jódlování začarují zvířata, aby snadněji vběhla do nastražených pastí a sítí z lián.

Snídáme banány a kaši z kasavy a zároveň sledujeme, jak postupně odchází do lesa muži se sítěmi. Prý však máme ještě dostatek času. Prohlížím si šípy. Hroty jsou zabalené do listů a obtočené lýkem. Máčí se v šípovém jedu, který se připravuje z lián sambali. Při našem lovu však luk nebude třeba. K usmrcení chycené zvěře postačí mačeta nebo kopí. Přichází Lembalio. V jedné ruce nese pádlo, v druhé kopí, sbalená síť zavěšená na hlavě mu překrývá celá záda a dosahuje téměř až k zemi.

Antonio uvolňuje k výpravě ještě jednoho ze svých spolupracovníků. Je to černoch urostlé postavy, který mluví lámanou angličtinou. Jmenuje se Herman. Vycházíme směrem k řece Ituri.

Cesta vede po pohodlné stezce k soutoku s potokem Kadodo. Je zde rušno. Nasedáme na jednu z vratkých dlabaných lodí a necháváme se převézt na druhý břeh. Pokračujeme do lesa, kde u ohně čekáme na další účastníky lovu, kteří jsou postupně převáženi přes řeku. Muži na hlavách nesou další těžké svazky sítí, ženy mají na zádech nůše. Jedna z nich má s sebou i kojence, další si nese rozžhavené poleno pro případ potřeby rozdělat oheň. Když je celá skupina pohromadě, vydáváme se na další pochod hlouběji do džungle. Nikdo nemluví.

Průvod doprovází jen cinkání rolniček na obojcích psů, kteří pobíhají dokola. Pochod je zde mnohem náročnější. Na ochranu před škrábanci jsme se oblékli do větrovek a teď se pěkně potíme, když nechceme být přítěží.

Malinkým postavám domorodců nečiní problém pohyb ve spleti lián a lesním podrostu. Jejich krátké nohy a široká chodidla jsou dokonale přizpůsobeny šplhání a chůzi po neustále rozmoklé půdě. Ve vesnici téměř všichni obouvali sandále, nyní jdou bosi.

Asi po půlhodině přicházíme do míst prvního zátahu. Není třeba žádných povelů, všichni vědí, co mají dělat. O nás se svědomitě stará Lembalio, který je shovívavý k naší nešikovnosti. Sítě se postupně rozvěšují ve výšce 70 až 110 centimetrů. Navazují jedna na druhou, přičemž délku každé z nich odhaduji zhruba na 60 metrů. Naše skupina má tak osm až deset sítí. Přehrazujeme tedy pás pralesa v délce přibližně půl kilometru.

Muži zůstávají u svých sítí, ženy a děti odcházejí k nadháňce. Já, Alena a Herman zůstáváme s Lembaliem. Ukazuje, že máme být tiše a čekat. Bambutiové byli vždy lovem proslulí - vynikali mrštností, bystrými smysly a vytrvalostí. Lov pro ně znamenal, kromě nutnosti k přežití, i výraz nadřazenosti nad světem zvířat. Tohle je pro nás báječná příležitost prožít jeho jedinečnost. Zdálky se ozývají výkřiky. Halekání postupně sílí, stále více připomíná jódlování nebo zpěv. Nadháněči dosáhli linie natažených sítí.

Zjišťujeme, že první zátah nepřinesl žádný úspěch. Následují další pokusy. Rozvěšování a smotávání sítí se opakuje ještě čtyřikrát.

Do vesnice se vracíme až odpoledne. Unavení, ale plní zajímavých zážitků. Zdá se, že Bambutiům nevadí, že úlovek tvoří pouze jedna pralesní antilopa a jedna želva.

Krutost nedávné doby

Nechceme si nechat ujít možnost nahlédnout do života vesnice. Nespoutaný a nevázaný temperament obyvatel se projevuje na každém kroku. Je zde téměř ustavičně hluk a ruch. Za obydlí neslouží tradiční chýše, ale malinké domečky. Veškerá činnost se však odehrává venku před nimi. Zde má každá rodina své ohniště k přípravě jídla, zde se odehrávají domácí práce, krášlení i zábava.

Předchozího dne jsme slyšeli hrát pověstné pygmejské flétny. Pídíme se po příležitosti si je prohlédnout. Ani tentokrát žádné nevidíme, zato máme možnost pozorovat, s jakou dovedností si místní dívky navzájem malují tváře. Dojem idylické pohody však razantně naruší, když se od Antonia dozvídáme, s jakou krutostí se těmito místy přehnalo řádění povstaleckých vojsk. V letech 2000 až 2003 také zde Pygmeje pronásledovali rebelové. Zabíjeli je a pojídali jejich vnitřnosti. Představuje nám muže jménem Mabeta. Nemá už žádné blízké příbuzné. Vypráví svůj příběh a není na něm vidět stopy pohnutí. Přírodní lidé nenosí své city na rtech. Celá jeho rodina padla roku 2003 za oběť spáchaného kanibalismu. Jediný on se tehdy zachránil útěkem do pralesa.

Nejasná budoucnost

„Jsme lidé pralesa,“ říkají Bambutiové. Deštný prales Ituri existoval ještě dříve než poslední doba ledová. Z ekologického pohledu je považován za jeden z nejzachovalejších na světě. Ale ani on není a nebude ušetřen změn vlivem působení lidské civilizace. Nedaleko odtud leží území vymezené k těžbě drahých kovů.

Také naší pozornosti neunikla nedaleko za vesnicí na březích Ituri a jejích přítoků rozkutaná půda od amatérských prospektorů. Pygmejové těžko mohou vzdorovat lidem, kteří vstupují do pralesů a využívají jejich zdroje. Nemají možnost odmítnout změny, které přináší současná doba. V nerovném boji budou určitě potřebovat takové spojence, jako je Antonio a jeho pomocníci.

Loučíme se s obyvateli vesnice i pracovníky PPE. Před sebou máme společnou cestu s Antoniem do Beni a pak dál do bezpečí sousední Ugandy. Jako každé ráno se Bambutiové vydávají po blátivých stezkách za svou obživou. Život v téhle vesnici zůstává nedílně spjat s přírodou.

Houf dětí s jásotem utíká za naším autem. Opětujeme jejich mávání a moc si přejeme, aby tyhle i další generace pygmejských dětí měly nadále možnost šťastně žít ve svém přirozeném prostředí.

Milan Daněk




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země