nahoru

Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Nejmenší z malých

Milan Daněk18. srpna 2017 • 08:30
Cesta za kmenem Pygmejů do srdce Afriky: Nejmenší z malých
foto: Milan Daněk

Pygmejové obývají celý středoafrický prales od Albertova jezera až k Atlantickému oceánu. Dějiny je našly v pralese, kde dosud žijí způsobem sahajícím k samotné kolébce lidské existence. Jejich trpasličí tělesná výška a pověstmi opředený způsob života přitahovaly pozornost mnoha badatelů.

Naše cesta do pralesa nemá žádné vědecké ambice. Nejedeme bádat, přeměřovat výšku Pygmejů ani pátrat po senzacích.

Cílem je zdokumentovat, jaký je současný život Pygmejů Bambuti a v čem se změnil od dob expedic Pavla Šebesty. Paradoxně je nyní pohyb na území, kde tento významný antropolog českého původu působil, obtížnější než tehdy, ve třicátých a padesátých letech minulého století za dob nadvlády Belgičanů. Po získání nezávislosti se země zmítá ve zmatcích a po desetiletí je sužována válkou.

Stejně jako už několikrát jedeme s Alenou sami dva a všechny naše věci se musejí vejít do dvou batohů. Veškeré technické vybavení tvoří obvykle dvě malé kamery a dva fotoaparáty. Na doporučení české ambasády tentokrát máme i „džípíesku“ a vůbec poprvé mobilní telefon. Ještě neustaly bojůvky s rebely a oblast východního Konga se označuje za opravdovou válečnou zónu. S oficiálním vyhlášením smíru ihned přišel další boj. Tentokrát ho vyhlásily firmy mobilních operátorů Celtel a Vodacom o nové klienty. Dotované ceny za telefony jsou stlačeny snad ještě víc než na minimum. Pokrytí signálem je prý i tam, kde bychom to nečekali. Máme pochybnosti, vždyť míříme do míst, kde skrze příkrov pralesních velikánů těžce proniká i sluneční svit. V navazování kontaktu s obyvateli pralesa může být naše expediční minisestava i určitou výhodou. Putující muž a žena s batohy na zádech nebudí obavy. Zatím však nejsme v pralese. Tady v „civilizaci“ Konga, které má v názvu země paradoxně uvedeno „demokratická republika“, vládne anarchie a síla zbraní.

Do pralesa na banánech

Pavel Šebesta označil prales Ituri za pravlast Bambutiů. Celou oblastí protéká stejnojmenná řeka a tropický deštný prales patří mezi nejstarší a nejpozoruhodnější na světě.

Míříme z jeho jižní hranice, která se dotýká rovníku, nejprve na sever do Komandy a odtud asi sto kilometrů na východ do Mambasy. Plánujeme, že se toto významné středisko stane výchozím místem dalšího pěšího putování. Okolní divočinu považoval Pavel Šebesta za centrum oblasti obývané těmi nejryzejšími Pygmeji. Jejich pojmenování Bambuti (v jednotném čísle Mombuti) bylo původně používáno kmenem Wangwaba.

Díky tomu, že výraz převzala také svahilština (zdejší nářečí kingwana), se název Bambuti rozšířil na celé území východního Konga.

Během konzultace plánu našeho putování s pracovníky mírových sil UN jsme obdrželi důrazné varování před pohybem severním směrem od Mambasy. Tam jsou ozbrojené konflikty dosud na denním pořádku. Nepokoje souvisejí s bohatými zdroji nerostných surovin, především zlata a diamantů. Také jízda z Beni do Mambasy není zcela bez rizika. Ani zde střet s rebely nelze zcela vyloučit. I pro domácí představuje jakékoli cestování spoustu nesnází a hlavně je naprosto neúměrně drahé. Veřejná doprava neexistuje. Majitel několika nákladních aut vypravuje na cestu každý den jedno, s výjimkou neděle. Teprve když je starý a otlučený náklaďák vrchovatě naložen zbožím a zakryt plachtou, vyleze nahoru na korbu přesně odpočítaných dvacet pasažérů.

Vše podléhá dohledu imigračního úředníka. Další kontroly čekají na cestě. Každé setkání s ozbrojenci, i uniformovanými, je nepříjemné. Stejné uniformy a samopaly jako vládní vojáci mohou mít i rebelové. Ve společnosti našich spolucestujících je přesto veselo.

Sedíme namačkáni jeden na druhého a přidržujeme se lan. Pod námi se veze náklad velkých trsů zelených banánů, takže na okolní krajinu shlížíme z výšky zhruba čtyř metrů. Jednoho ze spolucestujících známe již z předchozího dne. Jmenuje se Lissamba, je místní malíř a jede navštívit svého bratra do Beni. Umí trochu anglicky a během dlouhého čekání na odjezd jsme se docela skamarádili. Teď za jízdy společně s námi pozoruje život kolem cesty. Učí nás rozpoznat, kdo je místní a kdo utečenec. U cesty občas zahlédneme i Bambutie. Lissamba nás na ně vždy upozorní. Cestu z velké části lemují domky. Osídlení okolí silnic, které se zařezaly do pralesa, podporovala již belgická koloniální vláda. Naprostá většina komunikací byla zbudována v té době. Noví osadníci se měli starat o jejich údržbu. Sjízdnost je tak lepší, než jsme očekávali.

První Bambuti

Rychle tekoucí proudy hnědé vody tvoří neplánovanou překážku v cestě. Most přes řeku Ituri na silnici mezi Komandou a Mambasou zde sloužil od roku 1948 až donedávna. Těžko říci, zda jeho konci dopomohli rebelové, nebo jej udolal zub času spolu s návalem vody po prudké tropické bouři. Železná mostní konstrukce se uprostřed zbortila. Na obou březích teď nyní panuje čilý ruch.

Každou chvíli se vydá do boje s proudem dlabaná loďka. Napříč je nataženo ocelové lano, které jistí přívoz. Plavidlo není však tak velké, aby uvezlo auto. Nezbývá než přepravovaný materiál překládat.

Nám cesta k druhému břehu nedělá žádný problém. Jeden dolar za oba působí směšně oproti sumám, které opakovaně platíme za povolení k cestě při silničních kontrolách a na imigračních úřadech. Jak však dál na druhém břehu? Stojí zde jediné auto, přesněji vrak stařičké toyoty. Tato dodávka prý pojede někdy odpoledne do Mambasy, ale teď je teprve deset dopoledne.

Zjišťujeme, kolika lidem spadlý most dává příležitost k obživě: kromě majitelů plavidel a dělníků překládajících těžké náklady i mnoha dalším podnikavcům. Jeden takový naházel na primitivní konstrukci z bambusu pár větví z palmy a umístil sem neuměle psanou ceduli „Restaurant“. Za dolar si tedy koupíme tak velkou porci rýže s kouskem kuřete, že ji nedokážeme sníst ani oba dohromady. Řídké palmové listí jen málo chrání před spalujícím svitem slunce a čas ubíhá děsně pomalu.

Napadá mě zeptat se na Bambutie. Vůbec to nebyla špatná otázka. Za malou chviličku nás jeden mladík vede lesní pěšinou do jejich tábora. Nejdeme nijak daleko.

Tábor Masinda je postaven zhruba půl kilometru od vesnice Bafukotu. Představování probíhá zpočátku rozpačitě, v táboře jsou pouze ženy a děti. Na mýtině stojí šest domů podle černošského vzoru, jen výrazně menších, velký společný přístřešek a pouze jedna tradiční kopulovitá chýše. Je zřejmé, že zdejší Bambutiové už nejsou nomádští lovci. Táborem se potuluje pes a několik slepic, kolem rostou banány, kukuřice a taro. Rozpačité přijetí se mění příchodem skupiny mládenců a mužů. Od stařešiny jménem Sada dostáváme svolení k prohlídce vesnice. Vytahujeme Šebestovu knihu. Když zvědaví Pygmejové uvidí staré fotografie, začnou se předhánět, kdo nám co ukáže. Jazyková bariéra i nedůvěra je překonána. Obyvatelé přinášejí hudební nástroje, s lukem a kopím předvádějí lov a tance. Víme, že na mnoha místech střední Afriky už před mnoha lety turistika výrazně ovlivnila život Pygmejů. Za úplatu předvádějí turistům často smyšlené „pygmejské“ tance. Tady turistu však pravděpodobně nikdy neviděli. Z jejich chování je cítit radost a bezprostřednost.

Vesničané a lovci

Alena se pokouší zakoupit nějakou drobnost. Ukazuje, že by chtěla přívěsek na krk, a jeden domorodec jí přináší velký zub. Jsme zvědaví, z čeho je. Odpovědi, že ze lva, se tady v pralese nechce ani věřit. Lev je přece znám jako král savan. Ale mladík opakuje svahilské „simba“ a tváří se spokojeně nad obnosem, který za něj dostává. Zub opravdu vypadá jako lví a i Šebesta psal, že v okrajových částech pralesa lvi skutečně žijí. Pokoušíme se zjistit co nejvíce o životě vesničky. Obývá ji prý deset dospělých a asi třicet dětí. Jedna z žen kojí dítě a má obličej začerněný popelem. Nedávno jí zemřel manžel a tak bude nějaký čas chodit na znamení smutku.

Celá vesnice prý patří černochům z vesnice Bafukotu. Bambutiové mluví kromě jazyka kingwana stejně jako oni řečí kmene Balese.

Už v dobách výzkumů Šebesty se běžně užíval výraz, že ta která vesnice Pygmejů „patří“ některým černochům. Není to však vlastnictví v obvyklém smyslu, ale spíše vztah určité nerovné, a přesto vzájemné závislosti. Zemědělští černoši směňovali odedávna plodiny ze svých polí za maso, kůže, slonovinu a plodiny pralesa. Směna se týkala také nádob a železných výrobků, jako hrotů, nožů, sekyr a mačet. Z různých zdrojů známe v souvislosti s tímto vztahem označení „páni, patroni, vlastníci“ pro černochy a „poddaní, vazalové“ či dokonce „otroci“ pro Pygmeje. Jedná se o natolik specifickou záležitost, že žádný z takových výrazů nevyjadřuje plně jeho podstatu. Ovlivňování v oblasti kulturní, duchovní a sociální probíhá po staletí.

Snad nejvhodnější používané pojmenování tak bylo „vesničané“ a „lovci“. S postupem doby a vlivem válečných konfliktů však i to ztrácí na významu. Bambutiové se usazují a zvyšuje se míra míšení. Stále lze však vystopovat určitý stupeň nadřazenosti černochů. Černoši si například berou za manželky Pygmejky, které jsou pro svou plodnost zárukou zdravého potomstva, ale smíšená manželství Pygmeje s černoškou neexistují.

I v případě, že se Bambutiové vzdají nomádského loveckého života a usadí se, zůstává lov a sběr důležitou složkou jejich života a obživy. V táboře Masinda se cítíme po dlouhé době opět šťastně. Bezprostřednost, dětinská radost a rozpustilost malých obyvatel pralesa se přenesla i na nás. Na každé cestě se střídají nepříjemné okamžiky s těmi hezkými. Tady v Kongu jsme už toho nepříjemného zažili snad až dost. Tohle je ale pouze krátká a neplánovaná návštěva. Neradi opouštíme roztančené vesničany a litujeme, že jsme si při rychlém rozhodnutí k návštěvě nevzali žádné dary. Při loučení dáváme stařešinovi Sadovi tři dolary jako dar pro celou vesnici. Tato skutečnost neunikla našemu průvodci.

Čínský zachránce

Po příchodu zpět k řece zjišťuje, že jedinou změnou je stupňující se opilost posádky auta. Prodej podomácky pálené banánovice zde patří mezi další prosperující živnosti. Žádné další auto nepřijelo. Nezbývá než věřit, že nás tenhle vrak a posádka opilců dopraví do Mambasy. Mladík, který nás zavedl k Bambutiům, právě prožívá svou chvilku slávy. Všem vypráví historku, jak jsme jim platili za filmování. Mají nás za naprosté blázny. Všichni se pobaveně smějí a on svou historkou častuje každého nově příchozího.

Pak se konečně začne posádka našeho auta chystat k odjezdu. Pomocník řidiče je již naprosto opilý. Nalít benzin z kanystru do nádrže se ukazuje nad jeho možnosti. Ne a ne se trefit. Benzin z větší části stéká na zem. Stejně tak se mu nedaří vyzdvihnout batohy na korbu. Raději beru naše zavazadla a sám je nakládám.

V tu chvíli však přijíždí na zdejší poměry nezvykle zachovalé auto. Přiváží čínské podnikatele, kteří mají zájem o zakázku rekonstrukce zničeného mostu. Svítá naděje na bezpečnější cestování. Šéf Číňanů nás nejdříve žádá, abychom se s ním vyfotili. Potkat bělochy, kteří se zde pokoušející cestovat stejně jako domorodci, zjevně pokládá za neobyčejnou raritu. Ochotně souhlasí, že nás sveze. Okamžitě překládám naše batohy a za půl hodiny už uháníme po štěrkové silnici rychlostí blížící se stovce.

Řítíme se tak rychle, že jedna slepice nestačí prchnout z cesty a končí pod koly auta. Raději bychom si užívali pomalejší jízdu a pozorovali okolní krajinu. Na kraji pralesa u cesty několikrát zahlédneme Bambutie, dokonce i jednu skupinku pomalovaných bílými ornamenty s luky a šípy.

Náhle je tu Mambasa. Řidič se nás ptá, zda chceme do hotelu ve městě či v misii. Vybíráme si misii, kde nám bez problémů poskytnou ubytování. Po setmění jdeme ještě na procházku do města. Chvíle pohody završuje večeře. Zdejší chleba připomíná české buchty.

Čerstvý s africkým čajem chutná skvěle. Na křesťanském misijním středisku se cítíme bezpečně. Dostali jsme k užívání malý útulný pokojík. Dvě čisťounké postele a hlavně elektrika nám připadají jako neskutečný komfort. Před spaním pozorujeme, jak pavouci loví mouchy, které se slétly za světlem.

„Příměstští“ Bambuti

Ráno je všude mlha. Ještě než se stačíme vydat na první výpravu do okolního pralesa za Bambutii, přicházejí sami až na misii. Zřejmě sem takto chodí často. Nechávají se najímat k námezdní práci.

Skupina mužů a mladíků si ji zřejmě již dohodla předem, neboť s sebou mají zahnuté mačety a hned se pouští do sekání trávy.

Už dokážeme docela dobře rozpoznat Pygmeje od černochů, přestože i ti jsou zde vesměs nevelkého vzrůstu. Bambutiové se kromě malých postav liší i barvou pleti. Je výrazně světlejší, hnědá, či dokonce žlutohnědá. Také nosy mají výrazně širší a rty naopak úzké. Odhadujeme, že zřejmě opravdu souhlasí udávané informace o průměrné tělesné výšce 146 cm u mužů a 135 cm u žen, pro kterou je toto etnikum považováno za nejmenší na světě. Nejsou to žádní naháči. Už na počátku minulého století místo vytloukané kůry tapa nosili zástěrky z látek od černochů. Dnes převažuje oblečení západního typu. U mužů košile nebo tričko a krátké kalhoty, ženy si vážou plachty látek pod pažemi nebo v pase jako tuniku či sukni. Nemají však vůbec zažito zašívání a praní, proto bývá obvykle oblečení ve velmi špatném stavu.

Osady Bambutiů nalézáme nedaleko za městem v těsné blízkosti osad černochů Muginy a Mbele. První z nich se jmenuje Jari. Jsou zde jen ženy a děti. Do sousední vesničky Jadžefu je to odtud pouhých několik stovek metrů. Zase zastihujeme jen ženy. Vítají nás ale jako staré známé a hned začnou za rytmu bubnů tančit. Slibujeme, že přijdeme poslouchat písně ještě dnešní nebo zítřejší večer. Třetí osadu s názvem Aberi tvoří jen dvě chýše. Nejprve vypadá zcela opuštěná, ale po chvilce zjišťujeme, že v jedné z chýší leží muž s kojencem. Návštěvy u těchto příměstských Bambutiů jsou zajímavé, ale my se těšíme na setkaní s opravdovými nomády. Najít však někoho, kdo by se s námi vydal hlouběji do pralesa, bude těžké. Mambasa je křižovatkou cest, které se rozbíhají ve směru světových stran.

Rozhodujeme se pro pěší průzkum západním směrem na Avakubi. Asi po hodině cesty potkáváme Mombutiho, který je nás ochoten zavést do své vesnice. Poprvé je to trochu hlouběji v pralese, ale tábor se nijak neliší od těch předchozích. Tři kopulovité chýše, jeden společný přístřešek, přítomni pouze jeden muž a žena. Průvodce nás vede dál do lesa, kde Bambutiové kácejí stromy. Seběhnou se k nám, chvíli se s nimi pokoušíme domlouvat, ale komunikace tentokrát vázne.

Mají zájem o naše trička. Musíme pomýšlet na návrat, abychom do setmění byli alespoň na silnici. K misii přicházíme už za noci. Pozorujeme zářivě hvězdnatou oblohu a odlesky vzdálených blesků. Je zajímavé, že není slyšet hromy.

Domy bez dveří

Neumíme si představit ještě jednodušší obydlí a jeho vybavení, než jsou chýše Bambutiů. Překvapí také, že stavba je výhradní záležitostí žen. Tvar lze přirovnat k velkému vejci, které leží rozpůlené na zemi. Kostru tvoří posvazované pruty zapíchané do země a vlastně celá chýše je střecha. Technologii jejího pokrytí prověřila tisíciletí. Také snůšku materiálu mají na starosti ženy. Stonek fryniového listu je nutné naříznout a proplést, listy se kladou nad sebe podobně jako střešní tašky. Zručnost žen je obdivuhodná a jejich stavby připomínají umělecká díla. Při nomádském způsobu obživy musely Pygmejky za svůj život postavit takových příbytků stovky. Bambutiové dodnes nepoužívají dveře. Nikdy neshromaždovali hmotný majetek, takže je nepotřebovali.

Dnes dopoledne pršelo. Abychom dohnali ztracený čas, usnadňujeme si průzkum severním směrem okolo silnice na Isoro jízdou na mototaxi boda-boda. Bambutijské vesnice jsme objevili napravo od cesty. První navštívená se jmenuje Mabe, stejně jako její náčelník.

S problémem častých změn názvu vesnic v návaznosti na změnu náčelníka se potýkala již belgická správa. Vidíme, že snaha o zamezení této zvyklosti dosud neslaví úspěch. Ale pojem náčelník také není přesný. Bambutiové neznají společenskou strukturu kmene a náčelnictví. Základní jednotkou je rozšířená rodina. Přirozené autoritě se v příbuzenské skupině těší její nejstarší členové. Z Mabe, kterou tvoří jen pět chýší, se necháváme zavést do větší vesnice Makundu.

Zdejší stařešina se představuje jako Kalimento. S naším příchodem opět zavládne nadšené veselí. Mladíci začnou bubnovat na prázdné plastové kanystry a téměř všichni se pouští do tance. Takové jsme dosud neviděli. Zatím vždy tančili buď jen muži, nebo jen ženy. Nyní tančí společně. Tvoří však oddělené zástupy, které se v rytmu přesouvají po prostranství náměstíčka.

Krása a hry Bambutiů

Úmyslné zásahy do lidského vzhledu, které odrážejí pro nás nezvyklé představy o kráse, jsou obvyklé u přírodních národů po celém světě. Také Bambutiové se chtějí odlišit od zvířat, která žijí po celý život tak, jak přišla na svět. Vesnice jako by zapomněla v rozpustilé náladě na přítomnost bílých cizinců. Nejsme už středem pozornosti a můžeme se volně a téměř nerušeně věnovat fotografování. Pozornost přitahují rozmanité účesy žen. Je vidět, že na úpravu vlasů ženy kladou velký důraz a jistě jim zabírá mnoho času. Rozmanitosti tvarů se meze nekladou. Stejně tak není neobvyklé spatřit muže i ženy s úplně vyholenou hlavou.

Některé Pygmejky jsou zdobeny tetováním, které zanechává trvalé stopy. Častější je však malování obličejů černou barvou. Ženy si navzájem vytvářejí na tvářích neobvyklé geometrické obrazce nanášením barvy smíchané z dřevěného uhlí a šťávy gumovníkového plodu. Bolestivé muselo jistě být zdobení jizvením, které fotografujeme na hrudi jedné z žen. Ale asi to ještě nebylo nic proti oblíbenému špičatění předních zubů. I zde se projevuje odlišnost našeho pojetí krásy a vkusu. Pygmejové pro krásu svých úst a zubů rádi podstupují bolest zákroku prováděného paličkou a dlátem.

Bambutiové připomínají děti nejen svou malou výškou. Jakmile je omrzí tanec, začnou ženy skákat přes provaz. Starší z nich točí lanem a přeskakují ho jak malá děvčata, tak staré babičky. Jedné ženě vůbec nevadí, že má v uzlíku na zádech malého kojence. Chlapci se stejně zapáleně pouštějí do hazardní hry mali. Hrají o šípy. Jiná trojice mladíků nám předvádí kouření z vodní dýmky. Slyšeli jsme, že v tomto kraji se často kouří konopí. Tohle je však tabák. Zkoušíme udělat nějaké obchody. Kupuji luk, dva šípy, zajímavý kožený chránič zápěstí proti zpětnému nárazu tětivy a dva hřebeny. Poté přicházejí do vesnice černoši.

Jsou z Aiku, vesnice černošského bosse tohoto tábora. Donesli palmové víno a zapojují se do hraní hazardu. Loučíme se, zpět chceme dojít pěšky. Cestou potkáváme zase několik opilců. Důležitější však je, že získáváme informaci o táboře nomádských Bambutiů. Prý jsou to divoši a nemají ani oblečení. Dva mladíci slibují, že nás k nim zítra zavedou.

Kde jsou lovci?

Ráno nemůžeme dospat. Jsme plni vzrušení z možnosti splnit si další náš sen snů. Na výpravu se tentokrát vybavujeme důkladněji, počítáme s dlouhým pochodem džunglí i přenocováním v pygmejském táboře. Cesta tentokrát vede podstatně hlouběji do pralesa. Stezka ale překvapivě spojuje další a další mýtiny. Černošské rodiny se zde snaží zakládat nová políčka. V dobách Šebesty by život zde byl pro černochy něčím nemyslitelným. Tehdy se pralesa báli a považovali ho za území zlomyslných duchů, divokých zvířat a Pygmejů. Nyní se do něj dokonce houfně uchylují. Hledají úkryt před hrůzou neustávajících válek posledních let.

Asi po hodině chůze uslyšíme bubny. Jsme u cíle, ukazují naši průvodci. Naše nedočkavost se stupňuje každým krokem. Bubny utichly, táborem pobíhají ženy a děti. Čilý ruch nepochybně souvisí s naším příchodem. Bambutijské ženy nás vítají, nabízejí židličky k sednutí. Některé odbíhají, aby se oblékly.

Není to ze studu. Oblečení považují za výraz společenského postavení. V táboře vládne docela zmatek, ale brzy přicházejí muži. Rychle se jim donesla zpráva o příchodu bělochů. Rozhodně neodpovídají popisu nahých divochů, jak nám byli včera vylíčeni.

Tábor také nevypadá jako přechodné ležení lovců. Zjevně je dlouhodobě zabydlený a k obživě jeho obyvatel alespoň částečně přispívá zemědělství. Tohle zklamání jsme vlastně trochu předpokládali. Srdečně se loučíme s obyvateli tábora, neočekávají od nás žádné peníze ani dary. Touhle návštěvou jsme si potvrdili, že šance kontaktu na nomádské skupiny v blízkém okolí Mambasy je mizivá. Zítra proto opustíme zázemí naší misie a pustíme se na cestu jižním směrem.

Milan Daněk




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země