nahoru

Cestovatelka a novinářka Markéta Foktová: Děti na cestách nejsou překážkou

Andrea Bláhová16. srpna 2017 • 16:30
Cestovatelka a novinářka Markéta Foktová: Děti na cestách nejsou překážkou
foto: Markéta Foktová

Na stránkách Lidé a Země často najdete články podepsané „Text a foto: Markéta a Michael Foktovi“. Ona je přitom duší a motorem rodinného pracovního týmu a zároveň skvělá máma dvou dcer. Nehrozí někdy při práci na cestě s manželem ponorková nemoc? A nebrzdí rodina její cestovatelské sny?

Jaké to je, plnit si cestovatelské touhy, když jste manželka a máma dvou dětí?

Právě z těchto dvou důvodů hezčí. A snazší o to, že jsem se před více než patnácti lety rozhodla, že to bude má práce. Daleko hůře by šlo realizovat své cestovatelské sny vsedě na kancelářské židli bankovního ústavu, kde jsem kdysi pracovala. Pro někoho jsou děti překážkou. Pro mne nikoli. Miluji své děti a cestování mě maximálně naplňuje. Tak proč to nespojit. Starší dcera měla svůj první cestovní pas, když jí bylo šest týdnů. A ve dvou měsících se v něm už leskla razítka tří různých států. Mladší své první narozeniny oslavila na palubě letadla. Jejich přítomnost na cestách jsem nikdy nevnímala jako problém. Naopak. Je úžasné rok od roku sledovat, jak se mění jejich vnímání prožitků. Toho, co je zajímá, i ocenění toho, že jsme všichni pohromadě. Kolikrát večer v posteli vzpomínáme, co všechno jsme spolu zažili.

Tvoříte autorskou dvojici s manželem Michaelem. Cestujete, on fotí a píše – a vy jste ta šedá eminence v pozadí. Co obnáší vaše práce pro „rodinný tým?“

Je to jinak. Oba píšeme a oba fotíme. A nevymýšlím si, když řeknu, že starost o děti a veškeré praktické činnosti, se kterými se na cestách potkáváme, máme spravedlivě rozdělené. Možná ani ne tak rozdělené, jako že o nich nemusíme diskutovat. Když je potřeba umýt nádobí, postaví se k němu jeden z nás a druhý jde automaticky dělat jiné, pracovní věci, které jsou zrovna "ve frontě". Už jsme se za ta léta naučili nehádat se o nesmysly a dobře hospodařit s časem. Na cestách totiž ubíhá nějak rychleji a je ho pořád málo.

Zaměřujete se na Evropu, proč? Neláká vás exotika, nebo je to kvůli dětem (vzdálenost, čas, nemoci)?

Evropu máme prostě rádi. Je neskutečně pestrá, plná kontrastů, dramatické historie a překvapení. A je samozřejmě snazší ji dobře poznat. Exotice se v žádném případě nevyhýbáme, a když je příležitost, moc rádi se pouštíme i za oceán. Nezapomenutelná byla pro nás třeba cesta na Réunion. Michael občas vyjede i sám a já doma udržuji oheň. Díky tomu mohl navštívit taková místa jako Fidži, Guadeloupe, Keňu nebo Jižní Koreu či Šrí Lanku.

Podle čeho si vybíráte místa a témata? Dá se říct, že chcete vždy zobrazit a zachytit ducha regionu, nebo se na něco konkrétního specializujete?

Aspektů, podle kterých si vybíráme své cestovatelské cíle, je více. Máme rádi přírodu, vyhýbáme se výrazně komerčním místům, a co je pro nás důležité, je hlavně genius loci. Díváme se rádi věcem pod sukně, vyhledáváme unikátní jevy a především dáváme rádi věci do souvislostí. Jak se říká, není kouře bez ohýnku. Jen lidé se často nenamáhají přemýšlet. Také pátráme po českých stopách ve světě a po zajímavých lidech. Držíme se zásady vybrat si určitou oblast a tu jako celek dobře poznat.

Jezdíte v dvoučlenném týmu, ale v létě i s dětmi. Jak řešíte situaci, kdy máte nasbírat materiál pro články, pracovat a přitom trávit rodinnou dovolenou, která bude bavit děti?

Ono ani tak nejde o to, co baví děti, jako spíš o to, jak to zařídit, aby děti byly spokojené. My jsme vždy den nastavili tak, abychom se pořád na něco těšili. Na dovádění v bazénu, na zmrzlinu nebo na hřiště. A mezi to jsme vkládali naše pracovní úkoly. Děti jsou jako houby. Z okolí nasají takovou atmosféru, kterou rodiče vytvoří. Když je v pohodě máma, i děti jsou v pohodě. Jediné, co našim ratolestem dneska trochu vadí, nejsou témata nebo místa, ale je to čekání, než něco vyfotíme. Také se ve třinácti hůře motivují, lízátko už je nebere.

Jste „expertkou“ na velké rodinné, a přitom cenově dostupné dovolené. Jak vznikl tento váš „životní projekt“?

Úplně prostě. Z touhy být dlouho u moře a z nedostatku financí či neochoty vyhodit je za předražené zájezdy. Člověk se jen musí přestat bát být samostatný a musí se smířit s myšlenkou, že i na dovolené bude vyvíjet trochu pracovní aktivity. Již asi před sedmi lety jsme si stanovili koncept třítýdenních dovolených a zatím se nám ho daří plnit. Michael ví, že jestli chce něco vidět, musí to odřídit, protože šoférování není má silná stránka. Já zase na dovolených vařím, což mi vůbec nevadí. Nakupuji na trzích a ještě si u toho dobře popovídám s místními. Děti pomohou s úklidem a vše je v pořádku.

V poslední době jste začala fotit. Co vás k tomu vedlo? Má to čistě praktický důvod, nebo jste si prostě chtěla udělat fotky podle svého?

Já vlastně fotím už dlouho. Od začátku, co jsme se s Michaelem seznámili. Vždyť mít doma fotografa a sama nefotit by snad ani nešlo. Jen jsem neměla potřebu se se svými snímky prosazovat. Proč taky. Všechno děláme společně. Společně sníme, plánujeme, sháníme peníze, cesty realizujeme a pak se snažíme, aby se články dostaly ke čtenářům. Všechno je to o týmové práci. Není možné, aby se jeden dral před druhého, mával fotkou před očima a křičel, že je jeho. Malou výhodou možná je i to, že každý fotograficky vidíme trochu jinak. Michael je detailista a niterně ho bere všechno, co souvisí s přírodou. Já se zase snažím vystihnout atmosféru místa jako takového. Díky tomu nakonec máme ve finále více materiálu, než kdyby fotil jen jeden z nás.

Vaše práce je vlastně rodinný byznys, kterému jste velmi oddaná. Přesto – netoužíte někdy po osobní, individuální cestě, zcela podle vašich chutí a potřeb? Něco jako vlastní meditace na cestě?

Na to se mě ptá spousta lidí. V tomhle mám už dlouho jasno. Prvních deset let svého pracovního života jsem strávila v kostýmku v prestižních bankovních institucích. Už v osmé třídě jsem však koketovala s myšlenkou stát se novinářkou. A ještě daleko dříve jsem každou neděli před polednem na kanapi v České televizi hltala Objektiv. Od šestnácti jsem chodila dvakrát týdně vypomáhat do redakce tenkrát Zemědělských novin. Při výběru povolání ale zvítězil rozum a skončila jsem v kanceláři, kde jsem se necítila ve své kůži. Přemýšlela jsem, z čeho vlastně pramení má frustrace.

Našla jsem tři důvody. Z absolutní nesvobody dané zaměstnaneckým poměrem, z toho, že v podstatě nebylo kam růst, a hlavně z faktu, že většinu života strávíte s lidmi, které jste si nevybrali. Já chci svůj čas trávit smysluplně, na vlastní pěst realizovat své plány a hlavně být se SVÝMI lidmi. Díky bohu jsem potkala člověka, se kterým se díváme stejným směrem, a jsou pro nás stejné věci důležité. Takže zpátky k otázce, pracovat s mým mužem v autorské dvojici je pro mne individuální cesta. Zdaleka ne každý je schopen být se svou druhou polovičkou dvacet čtyři hodin denně, nezabít se a ještě k tomu s ní být rád. Věřte mi, že to je jeden z největších manažerských projektů mého života.

Vaše oblíbené místo, kam se ráda vracíte, nebo případně nějaké vysněné, které je zatím nedostupné?

Z první kategorie mám dvě. Jsou to malé evropské ostrůvky. Jedním je řecký Skiáthos a druhým je chorvatská Šolta. Oba splňují mé základní kritérium. Najdou se tam místa, kde nepotkáte živou duši. A nedostupné místo? O takovém nevím. I když si děti pochvalují, že mají "bláznivou" matku, kladu si realistické cíle. K čemu je sen, který se nedá splnit? Mám přání, která chtějí čas, ale ne přání, která jsou nemožná. Ráda bych třeba zkusila chvíli žít na anglickém venkově nebo se podívala na starověké památky Egypta či Jordánska. Historie mě vždycky fascinovala a archeologie byla po novinařině a psychologii mým dalším vysněným povoláním. Snad jednou vyšetřím trochu času. Stačí být jen trpělivá a hodně chtít. Myslím, že mám obojí.

Andrea Bláhová


Klíčová slova: děti, cestování, evropa, Evropa, fotografie



Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země