nahoru

Drsná náruč Dinchiye: Jak česko-slovenští vodáci krotili divokou etiopskou řeku

Petr Kašpar14. srpna 2017 • 17:30
Drsná náruč Dinchiye: Jak česko-slovenští vodáci krotili divokou etiopskou řeku
foto: Petr Kašpar

Do soumraku zbývá už jen necelá hodina. Vedle doutnajícího ohniště stojí sazemi pokrytý plechový hrnec s čerstvě přefiltrovanou vodou z řeky. O kousek dál se před skálou krčí dva stany, které zakrývají malou průrvu. V té jsou zaklíněny tři lodní pytle. Na hromadě, kterou ještě doplňují zbytky zkaženého jídla a několik dalších částí výbavy, leží černý plastový kufr. Panty a zámky poznamenala neustálá vlhkost, navíc je na několika místech malá škvíra, kterou prosvítá hnědé palisandrové dřevo. Hned vedle, už bez obalu, leží mandolína. Hmatník se již odtrhl od krku a potrhané struny bezvládně visí. Vedle menšího stanu je sbalen raft, na jehož šedém obalu se suší Zajícovy věci. „Už by se měli vrátit,“ říkám Markovi. Odpovědí mi je unavený pohled a němé kývnutí. Aniž přestane filtrovat vodu, potáhne z promočené cigarety a vyfoukne obláček dýmu. „Za chvíli bude tma,“ a než to dořekne, zašustí nad námi křoví a z vysokého břehu se sesype trocha kamení, které Srb strhne při sestupu na plošinu našeho tábora nad soutokem Dinchiye s Shockou.

O chvíli později již všichni sedíme kolem ohniště. Zajíc je propocený, špinavý a v obličeji je vidět, že je úplně ztrhaný. Stejně je na tom i Srb a Miro. Mají za sebou celodenní průzkum okolní neprůstupné džungle. Všichni tři během okamžiku vypijí celý kbelík vody, který Marek filtroval více než tři hodiny. „Zítra musíme pryč,“ rozhodne Srb.

Původní záměr bere za své

Cílem vodáků se stala doposud neznámá řeka Dinchiya (čti dynčíja) protékající oblastí Kafa na jihozápadě Etiopie. Řeka si razí cestu dvěma pásy pohoří, aby nakonec posílila známou řeku Omo. Prvotní plán se týkal právě Oma. Splout jej, ještě než budou postaveny přehrady na jeho toku a tím pádem zmizí mnoho krásných míst na řece, která pramení ve střední Etiopii a jejíž tok končí v jezeře Turkana na jihu země, na samotné hranici s Keňou.

Jenže Omo se stalo říční dálnicí pro rafty a motorové čluny vezoucí komerční výpravy a dychtivé turisty do lidské zoo, kterou se stala kmenová území v Omo Valley. Snad i proto byla touha poznat a prozkoumat řeku Dinchiyu natolik silná, že se těsně před odletem do Etiopie změnily všechny plány. Cílem tedy mělo být splout Dinchiyu a vplout do Oma, poté proplout kmenovým územím, jak to již udělaly dvě slovenské expedice a mnoho dalších komerčních výprav.

Velká neznámá

Snad ještě nikdy předtím se Honza Lásko, mezi vodáky známý pod přezdívkou Zajíc, nepustil do takového projektu. Několik satelitních snímků oblasti a hrubá mapa. To bylo vše, co měli cestovatelé v Etiopii k dispozici.

Druhý den výpravy v Addis Abebě měl rozhodnout. Slovenský profesionální raftový guide Miro Dušek, který s myšlenkou splout Dinchiyu přišel, dohodl schůzku na Etiopské vodohospodářské správě – ministerstvu, kde měly být k dispozici veškeré rozhodující údaje. Mapy, záznamy průtoků za posledních dvacet let, kontakty v místě. Jenže jak se ukázalo, ani zde nebylo možné získat informaci zásadního rázu: je Dinchiya vlastně vůbec splavná?

Charakter řeky zůstal utajen. Vodítkem byla jen okopírovaná mapa řeky. Co vodákům před ranním odjezdem k řece vzdálené pět set kilometrů nedalo spát, byly hustě se kroutící vrstevnice, několikrát proťaté silnou čárou toku řeky.

Cesta do pravěku

Cesta do Bongy trvala najatému řidiči dva dny. Koneckonců právě počet dní na cestě byl hlediskem ke stanovení ceny. Takže řidič nespěchal. Když vodáci shodili ze střechy auta velký šedý balík, který do té doby odolával všem okolním vlivům, seběhlo se ze širokého okolí mnoho místních lidí. Vysoký student, jeden z mála, který mluvil anglicky, se ujal namáhavého pumpování. Ostatní rychle balili vše, co až sem k řece přivezl nacpaný džíp.

Světle šedý raft, pro tuto expedici vyrobený v Gumotexu z nového speciálního materiálu, začal pomalu získávat své kulaté a pevné tvary. Udivené pohledy přihlížejících ujišťovaly vodáky v tom, že jsou první, kdo tu něco takového tropí. O to rozpačitější bylo rozloučení. Raft usedl na vodu. Jeden těžký lodní pytel dopadal vedle druhého. Kytara, která bude sloužit k navázání komunikace na kmenových územích, si lehla nahoru. Vše pak Miro Dušek upevnil k raftu pevnou sítí.

„Jedeme,“ zařval na posádku raftu ve složení Pavel Srbecký, Tomo Lukačovič, Marek Kožušník a Petr Kašpar. Honza Lásko vše z druhého břehu dokumentoval svým fotoaparátem.

Pět pádel se zanořilo do vody. Zatím ještě nesynchronně a chaoticky. Ale to vše se během několika prvních kilometrů spraví. Řeka tekla klidně. Minula několik chýší na levém břehu, odkud se z ničeho nic zjevila hromada křičících dětí a udivených dospělých. O pár minut později již byl klid. Břehy plnily exotické rostliny a stromy. Nad řekou se zvedl z koruny palem houf ptáků. Celá scenerie jako by nás náhle přenesla do filmu Cesta do pravěku. První noc v džungli, naplněná očekáváním, obavami z neznáma, ale také klukovským nadšením z velkého dobrodružství, proběhla klidně.

První peřej

Hned druhý den ráno řeka ukázala svoji pravou tvář. Nedaleko tábora hučela těžká peřej, skládající se ze dvou kaskád. Kajak projede, ale raft i s veškerým nákladem bude třeba přes těžký terén přenést. Jeden po druhém bere do rukou těžký pytel, aby jej podal dál. Takto se pomalu přesouvá náklad na velkou hromadu pod peřejí.

Po hodině úmorné dřiny je vše dole. Je čas spustit raft. Červená šňůra se napnula, aby zastavila klouzající se člun, který v kaskádě nabral rychlost. S mohutným škubnutím se zastavil. Lano se zařízlo do dvou párů rukou, které korigovaly pohyb raftu.

Když bylo vše hotovo, usedl Zajíc do kajaku. Uchopil špricdeku do zubů a utáhl ráčnami opěrku. Pak automatickým pohybem přetáhl špricku přes límec kajaku. Nabral do helmy vodu a vylil si ji na hlavu. Uchopil pádlo a sklouzl do vody z malé skalky. Nahlédl do peřeje, aby naposledy zkontroloval cestu, a jedním záběrem vyjel z tišiny. Modrý kajak se přehoupl přes hranu prvního prahu. Zaryl se špičkou do zpěněné vody a záhy vystřelil do další vlny. Pak přišla desetimetrová skluzavka.

Honza měl vše pod kontrolou. Ne nadarmo se řadí mezi nejlepší kajakáře na divoké vodě. Všechno se zdálo být v pořádku. Pak ale najel na malou skalku, která ve zpěněné vodě nebyla vidět. Jeho i s kajakem to vymrštilo na levou stranu kaskády, která v těch místech dále klesala. Bylo štěstí, že za skalkou dělící hlavní tok řeky se silným proudem od úzkého kanálu byl malý vracák, do kterého se Honza okamžitě zavěsil. Všichni si oddychli. Ne na dlouho. Charakter řeky se nezměnil.

Řeka neodpouští

„Během pěti dní jsme přešli na jakýsi strojový chod. Ráno vstát kolem sedmé, uvařit malou snídani, sbalit tábor a většinou o pár metrů dál začít s prvním těžkým přenášením,“ povzdechne si Honza. Staré přísloví říká, že třetí den je kritický. Bohužel i to se vodákům potvrdilo.

Ten den vyjeli brzy. Honza plul na svém kajaku první. Stal se z něj zvěd-průzkumník. Kajak mu umožňoval volný pohyb na řece. Jako první vplouval do soutěsek, kde ještě před ním žádný člověk nebyl. Byl navigátor těžkého raftu, který naváděl do divokých peřejí, a informoval o tom, zda je průjezd možný, zda je třeba terén důkladně prohlédnout či přistát a zahájit další vyčerpávající přenášení lodních pytlů a v nejkritičtějších místech i samotného raftu.

„A pak to přišlo,“ smutně vypráví Marek Kožušník. „Byla to kaskáda několika prahů za sebou. Nejvyšší mohl mít tak metr a půl a hnal vodu na skálu a ostře doleva. Vypadalo to, že tam nebude velký problém, jen bylo potřeba v pravý okamžik přitáhnout špici člunu doleva a zabrat.“ Raft se rozjel. Vodáci zabrali na pokyn kapitána. „Hop, hop, hop,“ křičel Miro do hukotu peřeje. První práh, druhý. Raft se dostal na hranu posledního prahu, mírně přibrzdil o skálu, na kterou se dostal váhou těžkého nákladu. Špička se zaryla do pěny a na Srba a Paĺa se navalila hromada lodních pytlů. Posádka na zádi sklouzla z válců, ale jen co se raft dostal pod kaskádu, všichni se během vteřiny vysoukali zpět. „A najednou se to stalo. Nechápu to. Sledoval jsem kluky v hledáčku foťáku. Z ničeho nic, když už byli skoro pod peřejí, se raft převrátil,“ vzpomíná Honza na kritický okamžik. Naštěstí měla nehoda za následek „pouze“ dvě ztracená pádla, která uplavala v nestřeženém okamžiku, kdy všichni poprvé bojovali o život.

Bylo třeba zastavit raft, převrátit jej a dostat se na břeh. Když si všichni oddychli a snažili se načerpat ztracené síly, zatáhlo se. O pár minut později se spustila průtrž mračen. Ledový déšť takřka znemožnil další postup. Skály byly kluzké a nebezpečné. Po vodě to nešlo.

Ten den vodáci urazili pouhých devět set metrů. Naprosto vyčerpaní vybudovali bivak mezi několika balvany pod vysokou skálou. Tábor nazvali „Bod zlomu“. Skoro to tak vypadalo. Den poté se řeka rozlila do širokého údolí a GPS na konci ukázala posun o třicet kilometrů vzdušnou čarou. Jenže ten pravý bod zlomu měl teprve přijít.

Když sedmý den Bůh odpočívá

Nadšení netrvalo dlouho. Výjimka potvrzuje pravidlo. Řeka se vrátila ke svému původnímu rázu. Těžký terén, ostré skály, velký spád, dřina a další rána pod pás. Při výjezdu z dlouhé peřeje se raft lehce otřel o ostrý kámen pod hladinou, který se na dvou místech zakousl do jeho zadního válce. „Nakonec se nám podařilo raft slepit a pokračovat v plavbě. Jenže pak jsme se dostali na soutok Dinchiye s řekou Shockou. Opravdu přiléhavý název,“ říká Pavel Srbecký, „pro nás to byl šok.“ Nastalo dosud nejtěžší přenášení, komplikované nyní soutokem dvou proudů.

Pod soutokem vodáci vybudovali další tábor, ve kterém strávili tři dny naplněné nejistotou, strachem a dohady. Po řece to dále nešlo. Po těžkém průzkumu okolní džungle, kdy naposledy konfrontovali realitu se špatnou mapou, jim osud nahrál do cesty dva domorodce žijící v okolních horách. „Byl to zvláštní okamžik. Najednou jsme věděli, že nejsme ztraceni. Oni zase vůbec nechápali, co od nich chceme. Kreslil jsem na papír obrázky kostela, mešity, pak jednoho člověka a skupinku lidí, chatrčí. Chtěl jsem jim vysvětlit, že se potřebujeme dostat do vesnice. Nakonec to pochopili. Jenže jediná vesnice byla za vysokým hřebenem hor. Čekal nás těžký výstup hustou džunglí s převýšením více než tisíc výškových metrů. Byla to zkouška vůle. Cestou někteří vyházeli z batohů ty nejposlednější věci, které nebyly potřeba. Jen aby odlehčili svému nákladu. Navečer jsme naprosto vyčerpaní došli do vesnice Shama. Byli jsme zachráněni,“ popisuje Pavel.

Happy end jaksepatří

Vesničané pod vedením velmi obětavého a mladého učitele Frea podnikli dvě výpravy zpátky k řece. Během čtyř dní, kdy mnozí z nich byli nejdále od vesnice za celý svůj život a poprvé se ocitli v džungli, vynesli většinu expedičního materiálu, včetně těžkého raftu.

Během oněch čtyř dní bylo v Shamě rušno. Jak se domorodci přiznali, byli vodáci prvními bílými lidmi, které tato vesnice poznala. Snad o to více otevřela své srdce a duši. Ukázala svoji pohostinnost, zvyky, kulturu. Zasvětila zvědavé bílé muže do tajů přípravy kávy, kterou lidstvo objevilo právě v této oblasti. Tehdy se přes den, ale hlavně v noci nesly nad Shamou hladivé tóny kytary poté, co byla zdárně donesena do vesnice. Kluci sborově zahalekali Húsličky, Imaginární hospodu a další písně, načež jim odpovědí bylo zaburácení stohlasého sboru, při jehož gospelu šel mráz po zádech. Kytara ve vesnici zůstala. Pro protestantskou farnost v Shamě to byl nejcennější dar, jakým se bylo možno odvděčit za pomoc těchto obyčejných a skromných lidí.

Výprava několika vodáckých nadšenců chtěla jako první splout etiopskou řeku Dinchiyu, ještě než bude definitivně dobyta komerční turistikou. Ač byl sjezd krutější a namáhavější, než předpokládali, nakonec dopluli, kam chtěli, a jejich raft je navíc dovezl až do srdce obyvatel malé africké vísky. Speciální materiál raftu nás bohužel neochránil před ztroskotáním. Navíc jsme ho museli často přenášet. Plavba byla jedno velké utrpení, ale vysvobození se blížilo. Když zklamaly mapy, protrhl se raft a řeka nám řekla ne, zjevila se záchrana v podobě pohostinné vesničky. Obyvatelé vísky nám od řeky přinesli všechnu bagáž a těžký raft. Pro mnohé to byla první cesta do džungle v životě.

Petr Kašpar




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země