nahoru

Kandomble: Náboženský rituál brazilských černých otroků, při kterém se dotýkají věčnosti

EDUARD FREISLER12. srpna 2017 • 07:00
Kandomble: Náboženský rituál brazilských černých otroků, při kterém se dotýkají věčnosti
foto: Eduard Freisler

Tanečníci se pomocí napjatých svalů a nervů, opakovaných kroků, dýchání a zvuků bubnů dostávají do změněných stavů vědomí. Spojují se tak se svým bohem, orišou, který si je osedlá jako koně. Takové je kandomble, dávný rituál černých otroků v Brazílii, kteří se díky němu mohli na chvíli vrátit domů, do Afriky, a být na okamžik svobodní.

S těmito znalostmi, jež jsem načerpal od francouzského antropologa Rogera Bastideho, který v 50. letech 19. století afrobrazilské náboženství kandomble studoval, jsem dychtivě nasedl do oprýskané dodávky Brazilce Roberta. „Ano, Bastide je náš hrdina. I díky němu tradici kandomble znovu oživujeme,“ říká tento asi čtyřicetiletý muž.

Teď jsem trochu zklamán, že se realita neodvíjí podle mých romantických představ. Žádné tajemné místo s desítkami zpocených polonahých tanečníků a tanečnic kdesi v pralese. Ten večer mě totiž za hranicemi města Salvador, které je označováno za černou duši Brazílie, čeká menší obřad v domě jakéhosi náboženského mecenáše. Roberto do dodávky přibere ještě další cizince. Stejně jako já i oni za tento výlet zaplatí dvacet dolarů.

Když konečně dojedeme na místo, není obřad ještě připraven. Posadíme se tedy na židle v jedné ze zahrad rozlehlého pozemku, který má několik domů. Vesele naložený Roberto začne vykládat o rozdílech mezi tímto „pohanským“ rituálem a katolickými mšemi. V minulosti totiž církev stejně jako koloniální portugalské úřady kandomble zakazovaly. Všichni měli společné pohnutky, kandomble totiž provozovali černoši, kteří byli do Brazílie přiváženi jako otroci. Pomocí rituálu se alespoň v mysli vraceli do rodné Afriky a byli na krátký okamžik opět svobodní. Do jiného světa utíkali stoupenci kandomble (už dávno to nebyli jen černoši) i před vojenskou juntou. Dnes je situace zcela opačná, kandomble dokonce finančně podporuje brazilská vláda.

Později během večera si uvnitř domu všimnu pozlacené desky, kde stojí, že je tato komunita podporována brazilským ministerstvem kultury. V Brazílii má dnes působit na dva a půl tisíce komunit, které rituály kandomble praktikují. Celkově se v Brazílii dnes ke kandomble hlásí zhruba dva miliony Brazilců. „Musíme rituál opět pomalu dávat dohromady. Jeho pravidla nejsou nikde sepsána. Tradice se předávala ústně, takže je to trochu složité,“ říká mi Francisco Mario da Silva. Pracuje v historické části města Salvador nazvané Pelourinho v malé zapadlé kanceláři, nad jejímž vchodem stojí: Kulturní centrum kandomble. Dodává, že dnes existuje velmi pestrá škála rituálů.

Přicházejí orišové

Seance, kterou ten večer navštívím, je zasvěcena orišovi, který má v oblibě bílou barvu. Ta má symbolizovat otevřenost a uvolněnost. „Jsme otevření, srdeční lidé. Nemáme rádi upjatost a plačtivost,“ poučuje Roberto. Konečně můžeme vkročit do domu. Obřadní místnosti se říká terrerio. První, co mě při vstupu do místnosti upoutá, jsou portréty muže připomínajícího indického guru. Dozvídám se, že je to vůdce skupiny, onen mecenáš, který obřad také povede, nebo lépe řečeno na něj bude dohlížet. Pohltí mě neodbytný pocit, že přihlížím rituálu sekty. Před vůdcem usazeným v mohutném křesle přímo naproti hlavnímu vchodu někteří tanečníci poklekávají a líbají jeho prsten.

Vůdce je oblečen do pestré sutany, lesklé vlasy má svázané do copu. Občas se přidá do rytmu bubnů, jejichž zvuk místnost s několika krátkými přestávkami naplňuje přes dvě hodiny. Do rytmu se svým monotónním nápěvem občas přidá muž sedící po levici vůdce. Tanečníci mají na sobě několik vrstev bílého oblečení – v druhé části rituálu se převléknou do bederních roušek a nasadili si masky. Obřad začíná pozvolna.

Tanečníci pomalými houpavými kroky krouží kolem dokola. Liturgii dvěma otevřenými okny přihlížejí vesničané. „Támhle ta holka má v očích víc náboženství než všichni tanečníci dohromady,“ prohodí jeden z turistů, který mezi lidmi zahlédne asi sedmnáctiletou dívku. S postupujícím večerem ale turistu podobné průpovídky přejdou.

Liturgie totiž vrcholí – orišové pronikají do zpocených těl tanečníků. Do transu se ten večer dostávají tři. Všichni mají po ruce své ochránce, kteří „vyvoleným“ otírají pot a upravují části oblečení, které jim občas v tanci překáží. Ochránci ale především dávají pozor na to, aby se tanečník v extázi při nepředvídatelných pohybech nějak vážně nezranil. „Někdy se dostanete do vytržení a opravdu o sobě nic nevíte, a to ani ve chvíli, kdy se opět proberete,“ tvrdí před ceremonií vážným tónem Roberto.

Tři tanečníci, kteří dnes dosahují stavu vytržení, přijímají své oriše velmi odlišně. Podsaditý mulat má po celou dobu extáze zavřené oči, svraštělé čelo a malá tučná ústa mu neustále škubou. Jeho taneční pohyby začínají být nekontrolovatelné. Rychle oddychuje a vydává tísnivé skřeky, v jedné chvíli divoce skáče, aby se vzápětí čile plazil po zemi. Než se zklidní, několikrát celou místnost obtančí v prudkých otočkách. Jeho výbušnost je v protikladu se starší ženou, která prožívá vytržení poměrně klidně. V předklonu vysouvá bradu a neustále si pro sebe něco mumlá. Několikrát sebou trhne dozadu a my můžeme sledovat, jak se jí protáčejí panenky.

Se svým orišou „komunikuje“ i muž ve středních letech s plnovousem. Zprvu se pomalu točí do kruhu, poté jako by před něčím uskakoval. V široce otevřených očích má prázdný výraz, který ale najednou vystřídá podivný záblesk a muž se začíná hlučně smát. „Každý oriša má svou specifickou povahu, která by měla odpovídat povaze tanečníka, jehož si během obřadu osedlává,“ poučuje mě před obřadem Francisco Mario da Silva.

Duchovní trénink

Podle kandomble je každý člověk propojen se svým konkrétním bohem, a jeho pobyt na světě tak není nahodilý. V průběhu liturgické posedlosti tanečníci nejen „předvádějí“ své já, ale rovněž mytické postavy a děje. Ve své mysli tak „putují“ v čase, tedy například z dnešní Brazílie do dávné minulosti v Africe. Někteří tanečníci dokážou ve svých vytrženích pronášet i věštby, nebo lépe řečeno jejich ústy promlouvají orišové. Ve tvářích některých tanečníků se dají vyčíst motivy, které je do této komunity přivedly. Mladý mulat se zdá být upoután sám sebou. Tuším jeho excentrickou náturu a marnivost. Další muž jako by v komunitě hledal jistotu a bezpečí.

Faktem je, že vůdce poskytuje účastníkům rituálu jídlo a na svém pozemku i střechu nad hlavou.

Roberto při přestávce ale mé pochybnosti o hraném smyslovém vytržení odmítá. „Není to žádná komedie. Tanečníci dokážou navodit hypnotický stav, protože se to učí odmala,“ vysvětluje. Sám prý duchovním tréninkem prošel. Tvrdí, že byl například měsíc zcela izolován od světa v usedlosti, kde jen meditoval. „Kdybys chtěl vidět jen divadlo, tančily by kolem tebe polonahý holky a ještě by ti nosily pivo,“ dodává.

Tanečníci se v této komunitě dostávají do kontaktu s turisty po skončení obřadu. Každý přihlížející dostane z jejich rukou jídlo – rýži s kuřetem a zeleninou v banánovém listu. Ve tvářích tří tanečníků je znát vyčerpání, ale i jakýsi nesmírný klid. „Je to velmi silný prožitek, který se dá jen těžko vysvětlit. Opouštíte své tělo, na které shlížíte z výšky, a cítíte věčnost,“ rozpráví Roberto při zpáteční cestě do centra Salvadoru. Turisté ani nedutají. Velebné ticho prolomí až událost na jedné z křižovatek ve středu města. Roberto musí prudce zabrzdit, protože mu do cesty vjede nepozorný řidič. „Zpátky do reality,“ povzdechne si.

EDUARD FREISLER




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země