nahoru

Jindřich Böhm: Potápím se k lodním vrakům, které od jejich ztroskotání nikdo nespatřil

Andrea Bláhová2. srpna 2017 • 17:30
Jindřich Böhm: Potápím se k lodním vrakům, které od jejich ztroskotání nikdo nespatřil
foto: Jindřich Böhm

Kameraman a dokumentarista Jindřich Böhm má za sebou už víc než 4000 ponorů. Pod vodou fotí i natáčí, zúčastnil se mnoha mezinárodních expedic, třeba k vraku trajektu Estonia. Potápí se prý ale především za příběhy. Lodní vraky totiž vyprávějí nejen o historických událostech, ale i o osudech jejich pasažérů. 

Jak jste se dostal k potápění?

Jako kluk jsem měl tři veliká přání. Chtěl jsem skákat padákem, lézt po horách a potápět se. Postupně jsem si všechna ta přání splnil. V šestnácti letech jsem začal skákat z letadla, po vojně jsem začal s horolezectvím, a když se po revoluci otevřely hranice a mohli jsme konečně cestovat i k moři, přišel čas splnit si třetí klukovský sen. První ponor jsem uskutečnil v lomu v Hřiměždicích. Bylo to na Prvního máje a voda byla ještě pěkně studená. Nedbal jsem na teplotu ani na poměrně malou viditelnost ve vodě. Pozoroval jsem hemžící se pulce se stejným zaujetím jako později žraloky v moři.

Vaší vášní jsou lodní vraky. Co vás na nich fascinuje?

Svůj první vrak jsem uviděl při potápění v Chorvatsku. Když jsem se vynořil, měl jsem spoustu otázek na zástupce potápěčského centra: „Odkud a kam ta loď jela? Kdo byli pasažéři? Co se stalo s těmi, kteří přežili? Jak žili dál členové posádky, kteří se zachránili? Kde vlastně byla loď postavena a kde plula předtím…?“ Na většinu otázek mi nikdo nedokázal odpovědět, a proto jsem se dal společně s jedním rakouským kamarádem do vlastního pátrání. To bylo dobrodružství srovnatelné s ponorem do nitra vraku. Trvalo nám skoro rok, než jsme poskládali mozaiku příběhů cestujících, posádky a lodi samotné. Pořádně mě to chytlo. Od té doby jsem se na vraky začal zaměřovat. Přitahují mě jejich příběhy. Vlastní historie lodi, příčiny potopení, osudy lidí anebo i historické souvislosti u válečných vraků. Někdy se povede, že se potápíme na vrak, kde před námi ještě nikdy nikdo nebyl. Je to zvláštní pocit, když přistanete v hloubce 80 metrů na vraku a jste první, kdo ho od potopení spatřil. Nejde jen o to, se k vraku potopit, ale také je třeba ho zdokumentovat. Natočit video, identifikovat, popsat… Dá se říci, že se potápím pro příběhy. Asi mě to nikdy neomrzí.

To byl důvod, proč jste začal pod vodou natáčet?

Já jsem se vlastně stal podvodním kameramanem z nouze. To bylo tak, když jsme zkoumali vraky v extrémních hloubkách kolem 100 metrů a neměli jsme žádného podvodního kameramana. Ono jich dobrých bylo dost, ale žádný, kterého jsme se znali, se nedokázal potopit tak hluboko. Prostě to musel udělat někdo z nás. Nešlo vůbec o to, udělat úžasné záběry pro biák, potřebovali jsme dokumentární video zachycující stav vraku. Tak jsem se to musel naučit pěkně za pochodu. Vlastně za ponoru. Museli jsme si dát vyrobit i speciální pouzdra na kamery a světla. Technika musí odolat tlaku vody ve 130 metrech hloubky.

Jaká specifika má filmování ve velkých hloubkách?

Především tomu musí odpovídat technika. Vodotěsná pouzdra pro uložení kamery nebo fotoaparátu musí odolat velkému tlaku vody, který je až pětkrát větší, než je například tlak v pneumatikách osobního automobilu. V tak velikých hloubkách je úplná tma a pro filmování potřebujete také odpovídající světla. Někdy potřebuju silná světla s úzkým kuželem do dálky, jindy světla slabší a široká pro detailní záběry. Snímek nesmí být takzvaně přepálený. Studená voda značně zatěžuje akumulátory, a proto je třeba mít i odpovídající kapacitu. Pro fotografování jsou nezbytné blesky s dálkovým odpalovačem. Uvnitř vraku je často silně zkalená voda a plují v ní různé nečistoty. Když do nich blesknete, rozzáří se a na snímku máte fleky podobné sněhu. K zachycení hloubky snímku potřebujete protisvětlo. O to se stará buď pomocník, anebo je nutné si na vrak předem nějaká pomocná světla připravit. Všechno je to věc zkušenosti.

Jak dlouho můžete pod vodou pracovat?

To je přímo závislé na hloubce. Čím větší hloubka, tím větší spotřeba dýchacích směsí a dlouhé dekompresní časy ve výstupu na hladinu. Vše se musí pečlivě spočítat, naplánovat a plán ponoru se musí bezpodmínečně dodržet. Nedodržení plánu ponoru může mít fatální následky. Například v hloubkách osmdesát až sto metrů se snažím vejít se do času na dně maximálně dvacet minut. Každý kameraman vám řekne, že to je na pořízení videa strašně málo. Ano, je. Předpokládá to více ponorů a musíte si záběr předem promyslet a připravit. I tak je těch dvacet minut práce na dně vykoupeno desítkami minut i hodinami strávenými při výstupu na hladinu s dekompresními zastávkami.

Je třeba pro natáčení lodních vraků vyřizovat nějaká povolení?

Pro vlastní natáčení nebo fotografování žádná speciální povolení nejsou třeba. Jsou ale vraky se zvláštním režimem přístupu – a je jich hodně – na ty je pak třeba různá povolení vyžádat. Souhlas majitelů, úřadů, pobřežní stráže. Porušení zákazu nebo potápění bez povolení může přijít pěkně draho.

Které expedice pod vodu jsou vaše „srdcovky“?

Mám rád vraky za polárním kruhem u norského Narviku. V roce 1940 se tu střetla německá a spojenecká flotila. Pod vodou tu leží na čtyřicet vraků. Jsou tu vojenské lodě i civilní nákladní lodě, které převážely železnou rudu. Padla tu celá flotila německých torpédoborců. Úplně nové a moderní lodě, bitva o Narvik bylo jejich první válečné nasazení. Celý příběh bojů o Narvik by vydal na samostatné hodně dlouhé vyprávění. Kromě toho zajímavého příběhu je tu ještě jako bonus úchvatná severská příroda kolem. Tam leží kus mého srdce: pod vodou i na břehu. Byl jsem tam naposledy v červenci 2017 a stejně jako ty roky předtím se mi vůbec nechtělo zpátky domů.

Na Baltu, u polských břehů, leží vrak lodi, jehož zkáza představuje největší námořní katastrofu, která se kdy stala. Při potopení německé lodi Wilhelm Gustloff zahynulo přes 9500 lidí, většinou uprchlíků z východního Pruska, převážně žen, dětí a starých lidí. V hrůze utíkali z obklíčení před postupující Rudou armádou. Jediná cesta, která jim ještě zbyla, vedla přes moře. Byl leden 1945, když tři torpéda ruské ponorky poslala tuhle nádhernou, původně výletní loď, ke dnu. Mnoho lidí, kterým se podařilo loď opustit, umrzlo v ledové vodě. Trosečníkům připluly na pomoc německé torpédoborce. Podařilo se jim zachránit asi tisíc lidí, ale pak se musely z místa neštěstí stáhnout, přestože ve vodě byli ještě stále živí lidé. Ruská ponorka se totiž otočila a začala pálit i na torpédoborce s trosečníky na palubě… Na vraku lodi Wilhelm Gustloff jsme natáčeli záběry pro jednu americkou televizi, která o tomto případu připravovala dokument. Gustloff je zrovna jedna z lodí, kde potřebujete speciální povolení k ponorům. Později jsem se v rámci natáčení dokumentu setkal se čtyřmi lidmi, kteří katastrofu přežili. Vyprávěli mi také, jaký život vedli po válce a jak je to neštěstí navždy poznamenalo.

Potápění do velkých hloubek s sebou asi přináší i značná rizika…

Jako člen týmu jednoho z nejlepších vrakových potápěčů na světě, Němce Maria M. Weidnera, jsem se potápěl k vrakům z první a druhé světové války u západního pobřeží Anglie. Šlo o hloubky mezi osmdesáti a sty metry. Bylo to hodně náročné potápění. Některé vraky ještě před námi nebyly prozkoumané, většinu z nich pokrývaly utržené rybářské sítě, do toho absolutní tma a velmi silné proudy. Oceán vám žádnou chybu neodpustí. Na jednom z vraků, v hloubce přes osmdesát metrů, jsem se na konci ponoru zamotal do starých rybářských sítí. V tu chvíli už jsem neměl moc směsi pro dýchání a do uší mi začalo doléhat vrzání nebeské brány. Naštěstí se pro mne vrátili parťáci, kteří už začali stoupat k hladině. Zjistili, že chybím, a všimli si světla na vraku. Ze sítí mě vyřezali. Největším bojem ale bylo dostat se ve vlnách na hladině zpět na loď. Ve výstroji, která váží až sto kilogramů, je to hodně náročné.

Nenapadlo vás nikdy „přeorientovat“ se na dokumentování zvířat?

Vodní živočichové se do záběru pletou sami. Občas některé natočím kvůli kompozici. Ryby ve strojovně vždycky vypadají zajímavě. Znám kluka, který už mnoho let pod vodou natáčí takové ty malinkaté slimáky. Ví o nich hodně a těmi dokumenty vyhrál několik cen na filmových festivalech. Ale ve kterých bitvách bojovali, na čí straně a co dělají jejich rodiny, o tom mu jaksi chybí informace. Mě by to nebavilo.

Řekl jste, že se potápíte za příběhy vraků. Které vás oslovily nejvíc?

Mně se do mysli i do srdce bezesporu nejvíce vryl osud cestujících z trajektu Estonia, který plul na pravidelné lince mezi Tallinnem a Stockholmem. Ke katastrofě došlo v září 1994, kdy se trajekt v noci potopil uprostřed finského zálivu. Zahynulo 852 cestujících a členů posádky. Tím rozsahem se zkáza lodi Estonia zapsala do dějin jako největší evropské námořní neštěstí od konce druhé světové války. Příčiny potopení trajektu nejsou dodnes uspokojivě vysvětleny. Závěry oficiální vyšetřovací komise o tom, že došlo k mechanickému poškození zámků na přídi a na nákladové rampě, zpochybnila řada expertů po celém světě. My jsme při naší potápěčské expedici v roce 2000 našli stopy po výbuchu. Že šlo skutečně o výbuch, potvrdily na základě námi odebraných vzorků i nezávislé metalurgické laboratoře v Německu, v Anglii a ve Spojených státech. Někteří členové posádky, kteří se prokazatelně zachránili, zmizeli beze stopy. Později byla vyšetřovací komise nucena přiznat, že v její zprávě byla mimo jiné zamlčena i závažná skutečnost o tajné přepravě vojenského materiálu směřujícího z Estonska do Švédska. Tolik mrtvých, a nikdy se nic pořádně nevysvětlilo. I kdyby měla pravdu vyšetřovací komise, že loď měla špatnou údržbu a nevyhovující technický stav, pak by jistě bylo namístě povolat k odpovědnosti někoho, kdo za tento stav odpovídal. Někoho, kdo zavinil svou nedbalostí smrt 852 lidí. Nikdy ale nikdo potrestán nebyl a na námitky nezávislých expertů ani na důkazy, které přinesla naše potápěčská expedice, nikdo nebral ohled.

Kromě potápěčských expedic jste v poslední době absolvoval i několik „pozemních“ výprav. Co vás zlákalo na souš?

Rád jezdím na místa, kam se až tak běžně nejezdí, a proto podnikám i fotografické výpravy. Společně s fotografem Vaškem Šilhou a několika dalšími dobrými kamarády jsme byli například na severu Madagaskaru a poslední dva roky vedou naše kroky do nitra amazonské džungle v Ekvádoru. Dostali jsme se ke kmeni domorodců Waorani, kteří ještě žijí tradičním způsobem lovců. Už samotná cesta hluboko do pralesa je dobrodružství samo o sobě. Vloni jsme například pádlovali tři dny přes zapadané stromy po řece plné piraní i kajmanů. Setkání s domorodci je jako vrátit se v čase. Chci tenhle svět vidět dřív, než zcela zanikne. V amazonském deštném pralese si užijete navíc tolik vody jako při potápění. Jen nepřichází zespoda, ale několikrát denně shora. Nikdy neuschnete. Musíte se smířit s tím, že budete po celou dobu skrz naskrz mokří. Domorodci se nám smáli, proč se tedy oblékáme. Jim stačí jen taková malá bederní šňůrka.

Jaký další zajímavý výjezd chystáte teď?

Z hlediska hloubkového potápění už se chystám do „potápěčského důchodu.“ Předám štafetu mladším. To ale neznamená, že potápění pověsím na hřebík. Je ještě mnoho vraků v běžných sportovních hloubkách a s nimi je spojeno mnoho nepřevyprávěných příběhů. Čím dál víc mě to také táhne do vzdálených koutů Země. Jak už jsem říkal: tam, kam se tak často nejezdí. Některá místa, způsoby života a kultury ve své tradiční formě postupně mizí. Vlastně ten proces probíhá dost rychle. Z domorodých kmenů se stávají atrakce pro turisty a domorodci sami zjišťují, že živobytí z turistiky je lehčí než lovit, pást dobytek anebo obdělávat půdu. Pralesy se kácí, ustupují těžbě ropy, staleté stromy končí jako surovina v nábytkářském průmyslu. Z toho původního, tradičního světa chci vidět co nejvíc, než úplně zmizí nebo se transformuje do nové, modernější podoby.

Andrea Bláhová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země