nahoru

V zemi krále Kašpara: Vítejte v nejvýchodnější íránské provincii Sístán

Zdeněk Micka1. srpna 2017 • 17:30
V zemi krále Kašpara: Vítejte v nejvýchodnější íránské provincii Sístán
foto: Profimedia.cz

Rozeklané skalnaté hory, kde dosud vládne zákon krevní msty. Bezútěšně pusté roviny bez života, ve kterých se jako fata morgána sem tam zatřpytí solná pláň či hladina jezera. Sístán, nejodlehlejší kout Íránu, má mnoho tváří. Právě tady se prý na úsvitu perských dějin narodil prorok Zarathuštra. A podle jiné legendy odtud pocházel jeden z biblických tří králů.

Sístán je území patřící do nejvýchodnější íránské provincie Sístán a Balúčistán. Tuto divokou oblast u hranic s Afghánistánem nemá vláda v Teheránu dodnes zcela pod kontrolou. Běžné jsou tu přestřelky mezi armádou a pašeráky opia. Podle západních rozvědek se tu také občas pohybují různí islámští teroristé. Není tedy divu, že turistický ruch zde zrovna nekvete. V budoucnu se to však možná změní, neboť Sístán má rozhodně co nabídnout. Nacházejí se tu nejen unikátní historické památky, ale i mimořádně zajímavé přírodní lokality.

K nejatraktivnějším místům provincie patří okolí města Zábol. Zatímco ještě v nedávné minulosti odmítaly vojenské hlídky na silničních checkpointech cizince do této neklidné oblasti pouštět, dnes už nejsou bezpečnostní opatření tak přísná. Přesto k prvnímu kontrolnímu stanovišti přijíždíme s obavami. Trmáceli jsme se do Sístánu tisíc kilometrů napříč celým Íránem a bylo by pro nás velkým zklamáním, kdybychom se teď, kousek před cílem, museli otočit.

Město zlodějů a pašeráků

Náš autobus je na checkpointu podroben důkladné kontrole. Všichni muži musejí vystoupit ven a předložit doklady. Ženy jsou legitimovány uvnitř autobusu. Každé zavazadlo je důkladně prohledáno – výjimkou jsou jen naše batohy. Vojáci si s námi evidentně nevědí rady. Bezradně listují českými pasy a zdá se, že srozumitelné jsou jim jen vlepené fotografie.

„Čekoslovákia,“ napovídáme jim, ale oni se dál tváří zcela nechápavě. Po chvíli přichází vyšší šarže. Ukazujeme vojákům naše turistická víza. Spokojeně si je prohlížejí – konečně nějaký text ve fársí! „Zabol nou gúd,“ říká nám vážným hlasem velitel zásahu, a tím je vyčerpána veškerá jeho znalost angličtiny. Nakonec však souhlasí, abychom pokračovali v cestě.

Zábol nemá dobrou pověst. „Je to město zlodějů a pašeráků, kam není radno jezdit,“ varovali nás před jeho návštěvou všichni naši íránští přátelé. Ještě před pár lety tvořili téměř polovinu obyvatel Zábolu bezprizorní afghánští uprchlíci. Po pádu Tálibánu se jich velká část vrátila domů.

Bezpečnostní situaci na tomto místě to ale příliš nezlepšilo. Říká se, že dnes se zas pro změnu ve městě ukrývají bývalí tálibánci. Navíc, moc současné afghánské vlády, dosazené Západem, končí na předměstí Kábulu a celou zemí zmítá chaos. Opium proto proudí nyní z Afghánistánu do Íránu skoro dvakrát více než za Tálibánu. Přestože se íránská armáda snaží, uhlídat stovky kilometrů společné hranice je nadlidský úkol. Zvlášť když pro obyvatele chudého a neúrodného Sístánu je pašování často jedinou možností obživy.

Kde kázal mudrc

Ze Zábolu se druhý den vydáváme na výlet ke Kúh-e Khájeh, k jednomu z nejtajemnějších míst v Íránu, které leží asi třicet kilometrů za městem. Cesta vede krajinou rovnou jako stůl, jež tak trochu připomíná povrch Měsíce. Konečně vidíme v dálce obrys jakési vyhaslé sopky. Není pochyb – je to posvátná hora Kúh-e Khájeh, na jejímž svahu stálo na úsvitu dějin jedno z dosud nejméně prozkoumaných lidských sídlišť na Středním východě. Tady podle dávných perských legend poprvé kázal prorok Zarathuštra. Právě odtud prý vyjel do Betléma biblický král Kašpar (Džaspar), aby se poklonil malému Ježíškovi. O skutečné historii tohoto magického místa zatím mnoho nevědí ani přední odborníci.

Zastavujeme pod hliněnými troskami dávného města na západní straně hory a rychle jdeme po svahu vzhůru. Nemáme potřebné povolení pro návštěvu této pohraniční oblasti, a tak hrozí, že nás zastaví některá z vojenských hlídek. V labyrintu ruin a ve skalách na vrcholu hory se však snadno skryjeme.

Dnes lze jen těžko uvěřit, že mohli na Kúh-e Khájeh žít lidé, a dokonce považovat toto místo za ráj, jak to popisují staré legendy. My tu nevidíme ani stopu života, strom, trávu či bzučící hmyz. Jen rozpraskané hliněné zdi, vybělené kosti a střepy dávné keramiky. Laik jen těžko pozná, co jsou zbytky domů z doby parthské říše nebo kde stály sýpky sásánovských vládců.

Poměrně zachovalé jsou jen chrámy vyznavačů ohně, kteří v této části Íránu přijali islám poměrně nedávno. Kdy žil Zarathuštra (Zoroaster), zakladatel jejich víry? Nikdo neví. Dobře známé jsou však jeho názory. „Dokonalost závisí na dobrých myšlenkách, dobrých slovech a dobrých skutcích,“ kázal tento dávný perský mudrc.

Hamúnské jezero

Z nejvyššího vrcholu Kúh-e Khájeh, kde stojí mohutná pevnost parthského krále Gundofarra, jsou vidět břehy Sístánského jezera lemované rákosem. To je jakýmsi paradoxem zdejší vyprahlé krajiny a zároveň i největší přírodní zajímavostí této části světa. Patrně jde o bájné jezero Kasaoya, o kterém se píše v Avestě, sbírce staroíránských svatých písem. Kdysi bylo mnohem větší a vulkán Kúh-e Khájeh byl vlastně jedním z jeho ostrovů.

V posledních letech však rychle vysychá a pomalu se proměňuje v bažiny. Podle pesimistických předpovědí do deseti let úplně zmizí. Zatím však na jeho březích stále žijí lidé. Lépe řečeno přežívají. V minulosti byla krajina, kterou obývají, zelená zahrada a básníci o ní psali verše. Dnes je však vše jinak. Zemědělství ani pastevectví ve zdejší kamenité pustině v podstatě nepřipadá v úvahu.

Lidem tak nezbývá než lovit ryby ve zbytcích jezera a zpracovávat rákosí – orobinec. V pletení rohoží a dalších výrobků z tohoto materiálu jsou skuteční mistři. K plavbám po jezeře dokonce donedávna používali výhradně čluny svázané z rákosu, kterým říkají tutan.

Chtěli jsme se na tomto svérázném plavidle projet nebo ho alespoň spatřit. Náš íránský řidič však odmítal jet blíže k afghánské hranici, kde jsme se domnívali, že u břehu Hamúnského jezera leží ty nejzaostalejší domorodé vesnice. Slíbil nám, že se na člunu svezeme, ale jinde. K našemu zklamání nás však zavezl k jakési moderní přehradě na říčce Hílmand, o které jsme neměli ani tušení. Tam nám její správce nabídl projížďku v motorovém člunu a vysvětlil, že tímto vodním dílem odstartoval rozsáhlý zavlažovací projekt, kterým chce vláda zlepšit životní podmínky lidí v této provincii.

Hladina nádrže měla nezvykle smaragdovou barvu. Voda byla tak čistá, že ji bylo možné pít přímo z člunu.

Šílený sen archeologa

Naším dalším cílem bylo archeologické naleziště Shahre Sochta, které tvoří několik pahorků nedaleko silnice spojující Zábol s pohraničním městem Záhedán. Jako první popsal toto místo roku 1916 slavný cestovatel Aurel Stein. Později na Shahr-e Sochta kopalo za dobrodružných okolností několik expedic, ale vědci přiznávají, že výzkumy jsou tu vlastně stále na začátku. Poloha naleziště u neklidné íránskoafghánské hranice systematickým vykopávkám příliš nepřeje.

Oblast je navíc plná hadů a panuje tu extrémní klima: v létě plus padesát stupňů, v zimě minus dvacet. Dobré podmínky pro archeologické výzkumy jsou však někde uprostřed.

Dalším „problémem“ je nevídaná vydatnost naleziště. Každé kopnutí motykou tu přináší záplavu nálezů, které je pak nutné odborně zpracovat. Šahr-e Sochta je místo, kde se předměty z alabastru, onyxu a bronzu nenacházejí jednotlivě, ale plní se jimi celé pytle. Italští archeologové, kteří tu zatím odvedli nejvíc práce, sdělili před časem tisku, že odtud už mimo jiné vyzvedli neuvěřitelných čtyřicet dva tisíc figurek z nevypálené hlíny.

Počet nalezených keramických střepů přesáhl prý dva miliony. Prostudovat všechny tyto historické poklady bude vědeckým týmům trvat léta. Pět tisíc let stará sídlištní vrstva na nalezišti Shahr-e Sochta má přitom rozlohu šestnáct čtverečních kilometrů, je až sedm metrů silná a dosud téměř celá nedotčená.

Není divu, že jeden jinak zcela seriózní badatel nazval toto místo „šíleným snem archeologa“.


Přišli tři králové z Persie?

Mnoho starých legend dosvědčuje, že bibličtí tři králové přijeli do Betléma právě z Persie, dnešního Íránu. Již Marco Polo se na cestě touto orientální zemí dozvěděl, že jeden z nich pocházel z města Saveh, druhý z Avy a třetí z jakéhosi podivného hradu uctívačů ohně (Kúh-e Khájeh?). Bylo tomu opravdu tak? Některé skutečnosti nasvědčují tomu, že opravdu ano. Podle historiků slovo „mág“, užívané v autentických biblických textech, nelze přeložit doslova jako mudrc či král, jak se to běžně děje. Toto slovo je perského původu a má specifický význam. Byli tak nazýváni nejvyšší kněží kultu vyznavačů ohně, zoroasterovců. Původní text Matoušova evangelia také vůbec neuvádí jejich počet ani jména mužů, kteří putovali za hvězdou. Stojí tu pouze doslova, že „z východu přijeli do Betléma nějací mágové“. Nic víc.

Matoušovi současníci byli pouze informováni o návštěvě kněží uctívačů ohně v Betlémě. Ostatní evangelia se o „třech králích“ nezmiňují vůbec. Proč? Dost možná záměrně. Nesehráli náhodou „pohanští“ mágové v počátcích křesťanství větší úlohu, než bylo žádoucí přiznat? Z Matoušova textu vyplývá, že byl s učením uctívačů ohně dobře obeznámen. Musel tedy vědět, že stejně jako Židé věřili v příchod Mesiáše. Měl jím být Zoroasterův syn Saošjant (Saoshyant), jehož zrození z panny, ohlášené jasnou hvězdou, mělo být počátkem nové spravedlivé doby. Nelze jistě tvrdit, že křesťanství má své kořeny v Persii, ale je přinejmenším podivné, kolik křesťanských legend je věnováno „třem králům“ navzdory tomu, že Nový zákon jejich přítomnost v Betlémě téměř ignoruje.

Zdeněk Micka




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země