nahoru

Vláčkem po Novém Zélandu: Unikátní miniželeznice, kde máte krásy džungle na dosah ruky

Petr Fero2. srpna 2017 • 08:30
Vláčkem po Novém Zélandu: Unikátní miniželeznice, kde máte krásy džungle na dosah ruky
foto: Petr Fero

Připomíná to dětský vláček. Jak na pohled, tak šnečí rychlostí, ale též rozchodem kolejí pouhých 381 milimetrů. Na lesní železnici Driving Creek na novozélandském poloostrově Coromandel nemají dokonce ani semafory a okružní jízda zabere sotva hodinu. Zato džungle je všude na dosah.

Když si v 70. letech minulého století Novozélanďan Barry Brickel koupil 22 hektarů země na poloostrově Coromandel, přemýšlel, jak dostat z lesa dříví a hlínu pro budovanou hrnčířskou dílnu a zároveň co nejméně zasahovat do přírody.

Jako fanoušek železnic na to přišel celkem rychle. Postavil si vlastní dráhu. „Mělo a má to spoustu výhod,“ připomíná Barry. „U nás na Zélandu dost prší. Můj les roste na velkém kopci a železnice mi umožňuje přístup i v bahnitém počasí.“ Stavba začala roku 1975, ale než mohl Barry svézt první platící pasažéry, trvalo to celých patnáct let. A dostavět celé dílo zabralo dohromady čtvrt století! Trať je přitom velmi krátká, měří sotva tři kilometry. Snaha zdolat značné převýšení v náročném terénu si však vynutila zbudování několika úvratí, spirál, tunelů i mostů.

Dnes je z toho turistický šlágr, který ročně sveze desítky tisíc návštěvníků. Osobní doprava dávno převládla nad původním účelem trati, třebaže dříví i hlína se tu vozí stále. Přitom stromy se tady dnes už přepravují oběma směry jak z kopce dolů na topení, tak z depa nahoru. Tímto směrem putují mladé stromky kauri (damaroně), kterými Barry a jeho parta nahrazují borovice, vysázené v 19. století narychlo místními zlatokopy. Ty zde však nejsou zrovna typickou dřevinou. „Dětský vláček“ Driving Creek tak pomáhá zachraňovat džungli.

Eiffelovka mezi eukalypty

„Dětských“ rozměrů vlaku se ale nemusíte bát. Otevřené vagony jsou natolik široké, že se v nich pohodlně usadí dva dospělí vedle sebe, a kapacitou překvapivě připomínají turistický autobus: do vláčku se vejde takřka čtyřicet lidí. Trať vede převážně novozélandskou divočinou mezi obrovskými kapradinami a stromy kauri. Vegetaci si zde užijete velmi zblízka. Jen výjimečně probleskne v husté džungli na kopci vyhlídka na modrou hladinu oceánu kdesi v dálce.

Dole v depu funguje nyní sklářská pec, kterou tam před časem založil jeden český mladík. Domácí kutilství hodně připomíná i samotná trať. Tak například zajištění zeminy proti sesuvům v místech, kde je dráha zanořena do terénu, mnohde obstarávají prázdné láhve od piva, zaražené do hlíny dnem vzhůru. To působí celkem legračně. Pak jsou tu tři tunely s portály obloženými cihlami vlastní výroby. Ale taky inženýrský unikát: dvoupatrový most v zatáčce, jenž za pomoci spirálovité smyčky nahrazuje úvrať, kterých na trase postavili celkem pět.

Když projedete postupně hájem kapradin, damaroní, eukalyptů, borovic a nakonec i bývalým zlatokopeckým táborem, čeká vás vrchol: Eyefull Tower. Zkuste si to schválně vyslovit nahlas. Výškou se tato minirozhledna slavné pařížské věži ani nepřibližuje, vyhlídkou by však mohla soupeřit. Z jedné strany hustá novozélandská džungle, z druhé blankytný oceán, v malebném zálivu zvaném Hauraki posetý desítkami ostrůvků… Abyste si užili tu nádheru, musíte se prostě na miniželeznici jet podívat. Z Aucklandu se vydejte směrem na Coromandel – poradí vám každý, neboť tenhle poloostrov je hlavní rekreační oázou velkoměsta. Centrem Coromandelu je stejnojmenné město a tři kilometry od něj už stojí železnice Driving Creek, vláček jako z dětských snů.

Petr Fero




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země