nahoru

Potápěč a fotograf žraloků Richard Jaroněk: Člověk je největší parazit na planetě Zemi

Andrea Bláhová26. července 2017 • 16:25
Potápěč a fotograf žraloků Richard Jaroněk: Člověk je největší parazit na planetě Zemi
foto: Richard Jaroněk

Téma žraloci je pro něj nevyčerpatelné, o žraločích samicích mluví jako o svých holčičkách. A přiznává, že někdy se zubatými parybami vyváděl divoké věci. Potápěč, fotograf, cestovatel a filmař Richard Jaroněk je ale posedlý zvířaty napříč zeměkoulí.

Jak jste si „začal“ se žraloky?

Už je to asi čtvrt století. Můj první žralok měl asi tři čtvrtě metru a proplaval kolem mě v Karibiku. Ani jsem se nepohnul… Taky vzpomínám, jak jsem byl poprvé v kleci a ve vodě přede mnou se vznášel velký bílý žralok. Stál jsem na špičkách a z klece mi netrčel ani malíček! Pak už jsem chtěl víc a víc. Kolikrát to byly zážitky za hranou zdravého rozumu. Naštěstí jsem měl skvělé učitele, jako například žraločí legendu Andrého Hartmana.

Čím vás uchvátili na tak dlouhou dobu?

Láká mě tajemno, které je obklopuje, a zároveň o nich chci bořit mýty. Fascinuje mě i to, že se při potápění střetávám s vrcholem potravního řetězce, možná s nejdokonalejším tvorem planety, s jedním z nejstarších žijících druhů.

Je žralok podle vás něčím zcela specifické zvíře?

400 milionů let existence na Zemi a 8 milionů let dokončeného vývoje! Žralok má regenerační buňky, které zaručují nekonečný růst zubů. V tlamě jich má přibližně 80–90 a za celý život dokáže vyměnit 5000–8000 zubů! Žralok nedostane rakovinu – implantovali jsme mu naše rakovinotvorné buňky a zbavil se jich. Nemá kosti, protože ty se stářím odvápňují. Zato má chrupavky, které jsou mnohem pružnější.

Kde všude jste se za žraloky potápěl a kolikrát?

Svého času jsem křižoval celý svět, ale dnes jsem zakotvil v Africe. Pořád říkám, že mám za sebou pět set ponorů jen se žraloky, ale teď si uvědomuju, že to říkám už deset let. Lepší fotky už ale neudělám – není s kým…

Dostal jste se někdy v kontaktu se žraloky do úzkých?

Asi stokrát. Já si ty ponory, ty vzácné momenty, tak užívám, že už dělám hrozné kraviny. Naposledy jsem nabral plnou ruku shnilých rybiček a rozhodil je okolo sebe, svěsil ruce a zavřel oči. Věděl jsem, že je okolo padesát žraloků a ti se v momentě vrhnou na vše, co se dá sežrat. Cítil jsem na obličeji tlak vody, jak některý z nich chňapnul po rybičce pár centimetrů před mým nosem. Jejich koncentrace na pohyb je precizní. I když se jich pět vrhne na nepatrnou kořist, nekousnou mě. Občas dostanu ploutví či rypcem takovou ránu, že sotva popadnu dech, a někdy mi zuby sjedou po některé části výstroje.

A další unikátní zážitky se žraloky…?

Testovali jsme žraloky a udělal jsem ze sebe „mrtvolu“. Padl jsem na dno, nedýchal a ani se nehýbal. Žraloci začali utahovat smyčku a šli ochutnat... Když jsem se na ně podíval, rychle změnili směr. Když jsem si ale rukou zakryl masku, mysleli si, že je nevidím, a užuž si chtěli kousnout. Jejich tlama byla od mého obličeje na dotek. Oni se vlastně chovali naprosto přirozeně. Zbytečně se nevystavovali nebezpečí z neznámého objektu, jen tak kroužili a zkoušeli. Reakce každého predátora, který nebude útočit na něco neznámého.

Měl jste s jednotlivými žraloky „osobní vztah“?

No, jéje! Byly to moje holčičky: Rose, Klárka, Anička nebo čtyřmetrová velká samice Mrs. M. Ta byla drsná. Nesnášela kamery. Mockrát jsme ji lákali na shnilého tuňáka, ale raději se zakousla a spolkla celou kameru. Vůbec se nebála lidí, protože tak velký žralok už je velmi dominantní. Už ví o své síle a je si jist, že vždy vyhraje. Pak nikdy neuhne a musíme uhnout my jemu. Zato Rose, Rozárka, byla velmi klidný žralok. Perfektní na fotografování či natáčení. Mockrát jsem ji pošimral a ona se vrátila a chtěla to znovu. Nikdy nechtěla kousat, a to jsem měl ruku na jejich zubech a stačilo, kdyby jen chňapla…

Kolik knih, dokumentů jste publikoval?

Napsal jsem sedm knih o predátorech, dvě z toho jen o žralocích. Článků v časopisech byly stovky od Ruska až po Afriku. Přednášek na toto téma bylo nepočítaně. Poslední dobou mě ale baví přednášky a besedy pro děti. Vidím u nich zájem a vím, že jsem mnohé tak trochu navrtal. Až mi občas volají rozhořčení rodiče, co jsem jejich synovi nakukal, že nechce jíst žádné ryby, protože je jich málo a musí je chránit. Samozřejmě se tomu zasmějeme, ale je úžasné, že ty děti si z toho něco odnesou. Snad budou moudřejší než my a hlavně doufám, že nebude pozdě.

Co vás vůbec přivedlo k fotografování zvířat a kdy?

U mě to přišlo přirozeně s naší revolucí. Možnost cestování a potápění nejen se Svazarmem mě vylákala do Řecka, Jugoslávie a hlavně do Karibiku – Aruby. Na první krabičku na jedno použití za 10 dolarů jsem udělal 36 snímků a připadal si jako nejlepší podvodní fotograf na světě. Začal jsem se edy potápět s fotoaparátem a fotit pod vodou, a až pak, vlastně z nedostatku velkých ryb, jsem postupně přešel na ‚suchou‘, jak říkám safari fotku. Ale je pravda, že mé první fotografie, které jsem prezentoval, nebyly lví hlavy či poutníci savan – sloni –, ale medúzy, krabi a koráli.

Kam všude jste se za zvířaty vypravil?

Dnes jsem skončil, nebo lépe řečeno zakotvil na jižní polokouli afrického kontinentu – Jihoafrická republika, Zambie, Zimbabwe, Mosambik, Namibie, Botswana… Tady jsem každý rok několikrát. Ale než jsem se proukousal k mému druhému domovu, Africe, byl to celý svět. Kosatky jsem dělal v Patagonii, opičáky na Bali a vůbec Indonésie a její ostrůvky křížem krážem. Borneo či Myanmar, lidožrouty jsem naháněl sedmdesát dní pochodu daleko do civilizace na Irian Jaya. Amazonské pralesy od Ekvádoru po Venezuelu a nesmím zapomenout na Nizozemské Antily a ostrovy v Karibiku, kde jsem hodně jachtil.

Jaká jsou vaše nejoblíbenější místa?

Bude toho hodně. Přirozeně Gansbai či False Bay v Jihoafrické republice, kde jsem fotil žraloka velkého bílého. Tygří žralok Umkomaasu, kam jsem jezdil za žralokem tygřím, a Mosambik s jeho velrybami. Ale opravdu miluju Linyanti v parku Moremi v deltě Okavango v Botswaně. Velká pecka je i South Luangwa v Zambii, kde je obrovské množství levhartů.

Je některé zvíře (samozřejmě kromě žraloků) váš hodně oblíbený „model“?

Nebude to lev, jak by mnoho lidí očekávalo, ale levhart. Je to ‚těžká‘ kočka na fotku, skvěle se maskující a žijící v teritoriu až padesát kilometrů, takže najít ji… Levhart je kočka, která má ‚koule‘ se kdykoliv postavit člověku a je to velký rváč. Fascinuje mě jejich bojovnost, dravost a strašná síla. Vždyť dospělý osmdesáti kilový samec vytáhne za jeden dráp na strom stopadesátikilovou antilopu kudu. Jejich morálku lze už číst od koťátka. Když v záchranných stanicích odchováváme lvíčky či gepardy, můžeme se s nimi mazlit a hrát. Dvouměsíční levharti jsou nevrlí od mládí, sekají drápy, koušou a na nějaké to ‚pomazleníčko‘ nám kašlou.

Od roku 1950 člověk vyhubil 95 procent žraločí populace. Vy sám jste svědkem úbytku žraločích hejn ve vašich oblíbených lokalitách v Africe. Jak vidíte budoucnost žraloků?

Nekontrolované masakrování žraloků člověkem pokračuje... Pokud bych to bral z pohledu člověka, tak bych viděl budoucnost žraločí populace již dávno určenou k záhubě. Je to jen otázka času, kdy vylovíme poslední čudlu – chcete-li žraloka. Pokud to ale beru z pohledu Přírody, dával bych naději její síle. Věřím a doufám, jak jsem již jednou řekl, že matka Příroda je tak moudrá, že uklidí své dokonalé miminko – žraloka –, někam do hlubin do oceánů, kde na něj nedosáhneme do té doby, než se vypořádá s tím největším parazitem na této planetě: člověkem.

Andrea Bláhová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země