nahoru

Soumrak Himbů: Stane se z tohoto známého afrického kmene pouze turistická atrakce?

Mira Foffová a Richard Jaroněk26. července 2017 • 09:30
Soumrak Himbů: Stane se z tohoto známého afrického kmene pouze turistická atrakce?
foto: Mira Foffová a Richard Jaroněk

Kaokoland je vytoužená krajina každého dobrodruha. Tahle divoká země je domovem lidí kmene Himba, kteří dosud také do velké míry odolávají moderní civilizaci. Turistické agentury kolem nich vytvořily romantickou svatozář. Tihle „poslední nomádi Namibie“ patří mezi atrakce, které prý rozhodně nesmíte vynechat. Co ale zbývá z jejich kultury, pod náporem turistů?

Po několika hodinách natřásání na prašné cestě konečně přijíždím přeplněným pick-upem do Opuwa. Kdysi tady byla jen jihoafrická vojenská základna, teď je to ale rozkvétající město regionu Kunene na severozápadě Namibie. Spolusedící do mě strká loktem: „Máme tu nemocnici, supermarket, krajský soud a Červený kříž. A několik škol.

V téhle učím já,“ pyšně ukazuje na polorozpadlou budovu s několika starými pneumatikami na dvoře coby dětským hřištěm. Turistický ruch tvoří většinu příjmů města. To už zjevně pochopili místní, podnikatelé i investoři. Zatímco starší turistický průvodce poskytuje jenom zoufalé reference na ubytovací možnosti, já jsem našla dva kempy, několik ubytoven a luxusní hotel.

Město samo ale vůbec není hodno dlouhého a docela vyčerpávajícího cestování. Jediné, co stojí za zhlédnutí, je Kaoko informační centrum, kde kromě zažloutlých pohledů prodávají hotový poklad: mapu regionu. Kromě toho tam je už jen obchůdek s rukodělnou výrobou. V čase mého pobytu beznadějně zavřený.

V Opuwu se ovšem zastaví každé vozidlo směrující dál na západ, a to z velmi prozaického důvodu: zde je poslední místo, kde je možné nabrat benzin či udělat zásoby potravin a pitné vody. Pak už jen zbývá vydat se na cestu západním směrem do Kaokalandu, země lidí pomazaných okrovou hlínou, do kraje Himbů.

Audience u královny

Pick-up zastaví na benzince a mně v okamžiku obklíčí houf dětí. Každé drží v rukou náramky nebo náhrdelníky a s vidinou velkého zisku se na mě tlačí a něco křičí. Chvíli mi trvá, než poznám anglická slova „Kup si moje!“, „Já mám hezčí!“, „Dám ti je lacino“. Můj odmítavý postoj je jenom rozdráždí. „Musíš!“ „Dej mi prachy!“ „Mám hlad!“ Útočiště hledám u řidiče, který mě milosrdně odveze do kempu.

Později se k benzince vracím. Děti jsou teď mnohem krotší. Možná to souvisí s tím, že běloch, který chodí pěšky, musí být na první pohled přece jen chudší než ten, který se vozí v autě. I když je to tentýž.

Ve stínu stromu trůní na starém sedadle dáma v růžové teplákové soupravě. Představuje se mi jako královna Alžběta. Nonšalantně mi kývne na pozdrav a usadí mě vedle sebe. Chvíli pokračuje v navlékání korálků a vůbec si mě nevšímá. A tak nerušeně sleduji její výjimečné šperkařské umění. Ze semínek, plastových korálků, mušliček a jiných materiálů vyrábí krásné věci. Pak, postupujíc zřejmě podle osvědčené obchodní taktiky, ke mně nenuceně nohou přisune krabici se svými výtvory. „Klidně se podívej. To je zdarma,“ prohodí. „Vlastně jsem se přišla jenom poradit,“ vyhýbavě odpovídám. „Ráda bych viděla vesnici Himbů.“ „Jo? To můžu všechno zařídit.

A dám ti speciální slevu, vidím, že nemáš moc peněz,“ hned mě odhadne. Nakonec ji ale přesvědčím, že půjdu radši sama a pěšky. Když s ní začnu smlouvat o ceně náramku, uvolí se vysvětlit mi cestu do své vesnice.

„Když tam přijedeš, musíš říct muwependuka, to znamená dobrý ráno. No, řekni,“ pobízí mě. Poslušně slovo zopakuji. Děti se mi smějí. Lekce je ale přerušena příchodem turistů. Malí rekordní rychlostí vystartují za obchodem, královna zůstává sedět. „Nic nekoupí,“ zkušeně zhodnotí situaci. A skutečně, v naleštěném džípu jsou okénka stažena jen natolik, aby tudy prošly objektivy kamer. Každý ze čtyř bělochů uvnitř má jednu. A když černý řidič vystoupí nabrat benzin, s křikem zažene malé obchodníky pryč. Zklamaně se vracejí k nám. Královna mi pomůže vybrat dary pro vesničany: kukuřičnou mouku, cukr, tabák a bonbony pro děti. Spolu se stanem, spacákem a zásobou vody má můj batoh tak dvacet kilo. Brzo ráno se vydávám na cestu.

Vítej a plať

Po tříhodinovém putování mě nějaký dobrák pošle úzkým chodníčkem do buše. O několik kilometrů dál se cesta ztratí a já začínám být trochu nervózní. Ale pak v dálce uvidím vesničku pod kopcem. Jsem zachráněna! To musí být Ohungumure, místo, kam mě poslala královna. Všechno ale vypadá až příliš pokojně. Až když se dostanu na dohled, ticho přetnou výkřiky: „Oshilumbu! Běloch!“ a houf žen, dětí a psů se rozběhne ke mně. „Vítej, oshilumbu,“ s úsměvy od ucha k uchu mě chytí za ruce a na čele průvodu zavedou do vesnice. Tam najednou ztichnou, jako kdyby něco čekali. „Plať,“ řekne jedna z žen a několik dalších nastaví prázdné dlaně.

I když jsem kapitalistický přístup čekala, určitě ne v tomhle měřítku. Rychle se však vzpamatuji, vybalím zásoby a vesničanky se pustí do radostného výskotu.

Himbové jsou odnoží kmene Herero, s kterým mají společný jazyk, oshiherero. V něm slovo Himba znamená „ten, co si žádá“ nebo drsněji přeloženo „žebrák“. Bohužel, hlavně s příchodem turistů se tenhle význam mnohem více naplňuje.

Než proběhne hlučné přerozdělení majetku, prohlížím si vesnici. Za ohradou z dřevěných kůlu je jenom pár chatrčí a přístřešků. Většinu prostoru zabírá vnitřní ohrada, ve které nocuje dobytek. I když v téhle oblasti už dávno přímé nebezpečí od lvů a leopardů nehrozí, opatrnosti nebývá nikdy nazbyt. Krávy a kozy jsou nejcennější vlastnictví Himbů. Cena dojnice se může vyšplhat i na dvacet tisíc korun.

Na namibijské poměry je to hodně peněz. Vždyť majetek se tu ještě vždy počítá „na krávy“ a právě to bývá i dar, který dostane rodina nevěsty výměnou za svoji dceru. Čím hezčí žena, tím více krav.

Himbové kdysi díky dobytku patřili mezi nejbohatší národy Namibie. To se ale změnilo v osmdesátých letech, kdy přišla horka a sucho, a oni ztratili devadesát procent svých stád.

Prosperující národ se rázem proměnil v úplné zoufalce. Jedinou nadějí pro mnohé byla humanitární pomoc z Opuwa. Lidé si tedy sbalili, co mohli, a přestěhovali se do města. Většina tam už zůstala, usazená v slumech z lepenky a plastu.

Tjinge a Muwandi

Malá holčička mě bojácně zatahá za rukáv a podá mi jeden z bonbonů, co jsem přinesla. Vřava mezitím ztichla, ženy přinesly hrnce a začaly vařit kaši z mouky, cukru a jakési bílé tekutiny. Podle zápachu by to mohlo být zkyslé kozí mléko. Občas se podívají mým směrem a něco prohodí, ale jinak jim do řeči není. Rozhovor tedy musím začít já: „Ráda bych ve vesnici přespala,“ řeknu velmi pomalu anglicky. Odpovědí mi jsou jen nechápavé pohledy.

Vzdávám verbální komunikaci a zkouším pantomimu. To se střetá s mnohem lepší odezvou, děti mi dokonce tleskají.

Zatímco jsem za vydatné pomoci rozkládala svůj stan, ženské si přivázaly batolata na záda a odešly do práce – obdělávat pole s kukuřicí. Já zůstala na starost dětem. Ty se ale jeví jako zkušení turističtí průvodci a zjevně už mají vymyšlený program. Nejprve mě vezmou na výlet. V pravé poledne se asi při čtyřicetistupňové teplotě šplhám na kopec za dvěma nejstaršími děvčaty. Jdou bosa a vesele si štěbetají. Já se ledva plazím a i v botách s vibramovou podrážkou mi to po suti docela klouže. Přemýšlím, co si tito lidé myslí o bílých. Většinou sem přijedou s organizovaným zájezdem či aspoň s průvodcem mluvícím oshiherero. Vyskočí z terénního auta, zaostří objektivy a začnou zběsile fotit. Necitlivě zasahují do soukromí vesničanů a myslí si, že za peníze lze koupit všecko. Smutné je, že je to téměř pravda.

Dospělí budou klidně panáčkovat výměnou za dolary nebo alkohol. Děti jsou už zvyklé, že z oken kolemjedoucích aut jim lidé házejí bonbony. Cožpak si běloši neuvědomují, jaký to má dopad? Je snad ještě možné projevit míň respektu vůči kultuře a životu tohoto regionu? Samozřejmě ne všichni Himbové natolik ztratili vlastní důstojnost, stejně jako ne všichni turisté jsou takoví hlupáci. Avšak čím více se turistické kanceláře snaží prodávat zdejší lidi a jejich kulturu jako „autentický zážitek“, tím více je kultura Himbů ohrožena.

Z vrcholu kopce se mi naskytne nádherný výhled. Holky jsou zjevně spokojené s mým nadšením. Počkají, až si udělám pár fotek, a pak mi začnou něco vykládat. Z pár anglických slov vyrozumím „škola“ a „učitel trochu angličtina“. Následuje divadelní představení o tom, jak moc daleko to mají do školy a co všechno se tam učí. Směji se, hrají to úplně úžasně. Pak je řada na mně, tak jim znázorním malinkatou krajinu daleko na severu, kde v zimě padá sníh. Rozumíme si i beze slov.

Znenadání mě jedna zatahá za cop a začne vášnivě o něčem diskutovat s druhou. Vypadají nádherně. Jsou asi ve věku, kdy si evropská děvčata začínají myslet, že jsou moc hubená nebo tlustá nebo až příliš vysoká. Tyhle dvě vypadají spokojeně a hrdě. Vždyť jim v žilách koluje krev jejich praprababiček, které odmítly misionářská kázání o cudnosti a rozhodly se dál chodit po světe s odhalenými ňadry, jimiž je obdařila příroda.

Holky náhle začnou něco psát do prachu. S velkou dávkou trpělivosti čmárají písmenka a pak mi pyšně ukážou dílo – svá jména. Jedna je Tjinge, druhá Muwandi. Jsou asi stejně staré. Tjinge je ale už oficiálně žena, a tak má vlasy zapletené do tenčích copánků a celá je natřená otjize– okrovým elixírem krásy, kterým jsou Himbové proslaveni.

Muwandi má čtyři krátké vrkoče, dost neprakticky zapletené tak, že přední dva jí jako tykadla padají přes oči.

„Dítě!“ směje se Tjinge své mladší společnici. Pak si odhalí ret a ukáže mi mezeru mezi zuby ve spodní čelisti. „Velká,“ prohlásí o sobě hrdě. Když se Muwandi usměje, vidím, že zuby má ještě všechny. Vezmou kámen a kus dřeva coby dláto a naznačí, jakým způsobem zde probíhá rituál dospělosti. Běhá mi mráz po zádech, když si představím, že bych takhle měla přijít ne o jeden, ale hned o čtyři zuby. Západní civilizace má přece jenom své výhody.

Pocta pro hosta

Cestou zpátky mě zavedou k hrobu. Himbové ctí své předky a věří, že i po smrti mají svůj hlas v rozhodnutích vesnice. Tohle byl pravděpodobně náčelník. Hrob zdobí několik kravských lebek s masivními rohy. Čemu ale nerozumím, je králičí pletivo natažené dokola. Možná nějaká zvláštní pocta.

Cestou dolů se k nám přidají ostatní děti a vnutí mi nějaké bobule. Navzdory hygienickým a cestovatelským zásadám se je rozhodnu vyzkoušet. Nechutnají špatně, trochu sladké, spíše trpké. No nic tak úžasného, aby to kompenzovalo tři dny na živočišném uhlí.

V příkopu najdeme dvě pivní láhve, a tak máme v čem donést vodu. Má tmavohnědou barvu a stopy kolem kaluže naznačují, že je to velice populární napajedlo mezi lidmi i zvířaty ze širokého okolí. Nebo možná taky jediné.

Když mi Ebo, asi pětiletý kluk, podá láhev s uraženým hrdlem, jen zakroutím hlavou. Tohle by byla sebevražda. Tyfus, salmonela nebo cholera jsou v téhle zemi bohužel ještě docela běžné pojmy. On jenom pokrčí rameny a začne s chutí pít. Vodou se tady nepohrdá, ať je jakákoli. Při třech stech milimetrech srážek ročně si to nemohou dovolit. Vezmeme láhve, nasbíráme dřevo a vracíme se zpátky do vesnice.

Tam mám poprvé v životě možnost vidět, jak se rozdělává oheň bez sirek. Ebovi to trvá sice nejméně půl hodiny, ale čas v Africe není vůbec důležitý. Nakonec suchá tráva chytí a dříví začne dýmat. Tjinge postaví hrnec s vodou na oheň a začne vařit národní jídlo: kukuřičnou kaši.

Ta se dělá dvěma způsoby: buď neochucená, jako příloha k masu, nebo s cukrem, jak to bylo i teď. Nakonec se do ní přidá trochu kozího mléka. Děti si sednou dokola a prsty vybírají jídlo přímo z hrnce. Nabírám si neumytou rukou také, snad se nedorazím úplně. Zdravý rozum mi sice něco říká, ale přece jenom: tohle zažiji jen jednou v životě. Kaše chutná překvapivě dobře i navzdory písku a smetí.

Po setmění se podává druhý chod. „Maso,“ Ebo mi pyšně ukazuje svůj poklad v plastové krabici. Jsou to vysušené housenky, kterým se tu říká „mopane červíčci“ (lat. Gonimbrasia belina). Domácí je jedí jako křupky, ale kvůli mně se je rozhodli uvařit. Propadám panice. Víc než polovina téhle chlupaté zelené věci jsou ale čisté proteiny a také se tam nachází značné množství železa a kalcia, dokonce i fosforu. Obsahuje tedy všechny ty skvělé věci, které chce každá správná maminka dostat do svého potomka. Mám pocit, že se to na mé dlani hýbe.

Hlavičku je třeba zahodit. Děti se mým rozpakům upřímně smějí. Z tohohle se už nevyvleču. Malinkatý kousíček si tedy dávám do úst a bez žvýkání polykám. Dlouhé chlupy mě škrábou v krku. Překvapí mě ale, že to nemá žádnou chuť. Zbytek „masa“ pak nenápadně nabídnu psovi.

Oběť pokroku

Noční obloha je zde posetá hvězdami. Žádná světla ani smog nezastíní tu nádheru. Občas se za ohradou ozvou zvuky, které neznám, a tak se posunu blíž k ohni. Když tak spolu sedíme, Muwandi začne zpívat jasným, stále ještě trochu dětským hlasem. Do duše mi náhle pronikne krása téhle krajiny a jejích lidí. Ještě stále tu existuje cosi magického, ukrytého možná v posvátném ohni a v okrové hlíně. Ale jak dlouho jsou Himbové schopni odolávat? I když přežili staletí nájezdů různých kmenů či misionáře, jejich národ pomalu vymírá. Ti, co mohou, odcházejí za prací do měst. Ti, co zůstávají, se radši obracejí na turisty, než aby se věnovali dobytku, který byl zdrojem jejich obživy posledních tisíc let.

Další katastrofou je AIDS, který se tiše šíří po vesnicích. Lidé předstírají, že neexistuje. Nikdo nezná přesná čísla, ale jisté je, že tato epidemie se Himbům nevyhýbá. Hlavně některé z jejich tradic, jako je polygamie či velká tolerance nevěry, je činí obzvlášť náchylnými. Namibijská vláda chce na řece Kunene postavit přehradu. Ta by měla ležet právě v oblasti osídlené Himby. Na jejich pohřebištích a posvátných místech. Tam, kde leží jejich historie a kultura. Vládní představitelé tvrdí, že oběť pokroku není tak vysoká. Jen budoucnost jednoho národa.


Očima Richarda Jaroňka

Seznámení

Ve vesnici čekala skupinka Himbů. Muži, oblečení do „moderních“ sak snad z teplé pytloviny a s noži na krku, netrpělivě čekali, co nového jim přineseme. „K čemu máš ten drát?“ ptám se seschlého staříka s krvavým zrakem splývajícím se žlutým bělmem. Prsty se dotýkám jeho pouzdra na velký nůž, kde je vpředu zapíchnut dlouhý drát. Stařík se zhluboka nadechl a z děravé kapsy saka vytáhl lahvičku. Zabodl drát do žlutohnědého prášku a na jeho konci se uchytilo několik zrnek. Že domorodé národy používají různé omamné prostředky a přírodní drogy, je známo. Masajové kudy chodí, tudy šňupají laciný tabák smíchaný s kravským trusem. Ovšem to, co předvedl stařík, mne málem porazilo. Dlouhý drát si strčil do nosní dírky, zatlačil a posunul ho dál. Tak pokračoval, dokud dobrých patnáct centimetrů drátu neskončilo v čelních dutinách. Teprve zde droga zakotvila a nabrala tak mnohem rychlejších účinků.

Ti, co si žádají

Sotva jsme přibrzdili na prašné cestě, seběhla se skupinka dětí i s matkami a začaly nás obírat o vše, co viděly v autě. „Máme hlad,“ ukazovala dívka prsty sevřenými do gesta, kterým pomyslně nabíráme pokrm a dáváme ho do úst. Sotva patnáctileté mamině viselo u ňadra batole a hltavě polykalo mateřský nápoj. Bylo oplácané a kulaťoučké jako malý otesánek. A ani dívka nebyla zrovna modelka mezi jinak šlachovitými a štíhlými Himby: nad červenou sukýnkou z kozí kůže jí přepadávalo špekaté bříško. „Hlad?“ smál jsem se. Zároveň jsem jí do dvou prstů chytil fald na břiše a trochu štípl. „A co je tohle?“ I když nás dělilo deset tisíc kilometrů vzdálenosti a možná ještě větší rozdíl ve vzdělání, ve vteřině pochopila. Její obličej pod nánosem tradiční barvy složené z kravského tuku a rudého písku ještě více zčervenal. Dala se do smíchu a pochopila, že takhle neuspěje. Stejně jsem jí ale daroval půlkilové balení kukuřičné mouky.

Ne, ne, ne!

Čekání na večerní západ sluníčka jsem si zkrátil hledáním brouků. Vmžiku se na mne vrhli dva malí Himbové a ujali se mého průvodcovství. N Zavěsili se na mne jako dvě malá klíšťata, a jakmile jsem je párkrát na rukou nadzvedl a pohrál si s nimi, bylo jasné, že se jich již nezbavím. Špinaví, sotva desetiletí kluci s kozí kůží okolo zadku a se zaschlou nudlí u nosu kráčeli se mnou namibijskou savanou jako věrní stopaři. Vlasy, spletené v dva silné copy, měli vymodelovány do tvaru jakýchsi rohů. Překrývaly jim velkou část obličeje. Byl to typický účes mladíků a každý himbský klučina se takovou ozdobou pyšnil.

Našel jsem malého brouka a ukázal jim ho. Dva rohatí průvodci ihned pochopili a dali se do pobíhání. Jakmile jeden něco objevil, druhý přiběhl, chytl mě za ruku a táhl mě k objevu. Byli nadšení, když jsem jim na obrazovce digitálu ukázal detail zvířete. Po deseti snímcích jsem se zvedl, ten menší vzal kámen, švihl s ním po sarančeti a to s trhavými pohyby dokonalo. Ještěrku, kterou po chvíli našli, tak unavili naháněním, že chuděrka neměla ani sílu přede mnou utíkat. Sotva jsem ji vyfotil, další kámen ukončil její životní pouť. „To nesmíš. Proč je zabíjíš?“ káral jsem je, hrozivě kýval prstem a přidal slůvka „ne, ne“. Kluci mě okamžitě začali napodobovat, včetně českého „ne, ne“. Hned ale naháněli dalšího brouka. Sotva jsem ho zvěčnil, skončila na jeho hlavě či těle nová palba kamenů. Připadal jsem si jako fotograf pořizující poslední fotky před popravou. Vytýkal jsem jim to, ale marně. Lítali, běhali a neustále mi snášeli suvenýry z pouště. Tu kámen, tady nějakou pecku či uschlý plod palmy makalane.

Když jsem se s nimi před našim táborem loučil, seběhla se tlupa jejich kamarádů. „Moji“ kluci dali všem jasně najevo, že jsou se mnou kamarádi, a prstem opakovali naučené „ne ne“. Aby zdůraznili všem, že jsme vlastně velcí kámoši, zase se na mě pověsili. Já jsem je povýšil ještě víc, když jsem jim rozdal propisky, bloky a žvýkačky. Kluci si to zasloužili a tmavé oči jim znovu zazářily. I když ti malí vrahouni zabili vše, co pro mne objevili. Ženy si přivážou batolata na záda a jdou do práce: obdělávat pole s kukuřicí. Pro děti uvařily kaši z mouky, cukru a mléka.

Mira Foffová a Richard Jaroněk




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země