nahoru

Stokilometrový trek divokou přírodou aneb Mongolským Altajem až k Pěti svatým

Matěj Švec24. srpna 2017 • 08:00
Stokilometrový trek divokou přírodou aneb Mongolským Altajem až k Pěti svatým
foto: Matěj Švec

Mongolsko je známé hlavně pro své nekonečné pouště, ale najdete tu i pravý opak. Hory porostlé bohatou květenou, husté lesy, dravé ledovcové řeky a ostré skalní vrcholy. To a mnohem víc skrývá na svých rozlehlých pláních a kopcích mongolský národní park Altaj Tavan bogd neboli Pět svatých.

Výprava do odlehlých hor západního Mongolska vznikla z touhy podívat se někam, kde se nebudeme muset prát s ostatními turisty o místo na stan, kde kromě místních nepotkáme ani živáčka a kde Země bude taková, jakou ji příroda, bez „pomoci“ člověka, vytvořila.

Největším a téměř jediným městem západního Mongolska je Ölgij s třiceti tisíci obyvateli. Právě sem přijíždíme s mojí (dobro)družkou Markétou, abychom zde sehnali odvoz do ještě odlehlejších končin na jihu země. Přijíždíme právě ve chvíli konání tradičního svátku Nádam, a tak se náš odjezd musí o několik dní posunout. Z civilizace se tak vydáváme příjemně odpočatí na krkolomnou jízdu pronajatým džípem, který nás zaveze do 200 kilometrů vzdáleného masivu Tavan bogd. Pohoří je součást Altaje, leží na hranicích Mongolska, Ruska a Číny a jeho nejvyšší vrcholy se tyčí do výšky přes 4300 metrů.

Po šesti hodinách jízdy jsme u mostu spojujícího břehy jezer Churgan a Choton. První výhledy nám berou dech. Přesně pro to jsme se sem trmáceli. Místní strážci nám ještě kontrolují povolení do parku, ale pak už jdeme jen vstříc nedotčené přírodě. Hory kolem nás zatím nemají závratnou výšku ani kolmé skalní stěny, ale krása celého místa spočívá v rozlehlosti a neporušenosti. Nejvyšší partie jsou pokryté sněhovou čapkou, svahy jsou porostlé nízkou trávou a tu a tam se objevují skupiny stromů. Pro Mongolsko je to stejně ojedinělá věc jako písečné duny u nás v Česku. Nikdy předtím jsme se necítili tak odloučeni od běžného světa. Nejbližší zpevněná cesta nebo telefonní signál je stejně daleko jako z Prahy do Brna. První noc stanujeme u jezera a kocháme se romantickou scénou, jak místní pastevci se západem slunce ženou na koních svoje stáda domů z okolních pastvin.

V tradiční domácnosti

Začátek 105 km dlouhého treku začíná rovinatou částí podél břehu temně modrého jezera Choton. Druhé jezero Churgan tak necháváme za sebou a vyrážíme po sotva znatelné pěšině plné mrazových kopečků, brázdících povrch jako tisíce krtčích hromádek. Po několika hodinách chůze potkáváme první skupinku jurt a už z dálky vidíme, jak na nás malý Mongol mává a posunky zve dovnitř. Návštěva to byla velmi zajímavá, nicméně konverzace byla na bodu mrazu. Místní pastevci neumí rusky, natož anglicky. Kupodivu často neovládají ani mongolštinu, protože tu žijí hlavně kmeny Kazachů.

Viděli jsme tak alespoň na vlastní oči, jak zde funguje tradiční domácnost a ochutnali něco z jejich specifické kuchyně. Ta se skládá téměř výlučně z masných a mléčných výrobků. Tamní oblíbená jídla jsou například búdzy (knedlík plněný jehněčím masem) nebo chušúr (smažená taštička plněná masovou směsí). Mongolci žijící v divočině jsou velmi vstřícní a žádného hosta nenechají odejít, aniž by okusil tamní sušený tvaroh, sušený kozí či ovčí sýr a smažené máslové sušenky. K pití se podává čaj s mlékem, tukem a solí, výjimečně tradiční alkoholický nápoj kumys (zkvašené kobylí mléko). Ve větších městech dnes díky globalizaci můžete najít i výrobky ze Západu, ale ty jsou drahé a často s prošlou záruční dobou.

Z příjemné návštěvy pokračujeme dál podél ledovcového jezera Choton. Míjíme ještě několik dalších osad, procházíme kolem stád dobytka, kopírujeme křivolaké břehy jezera, až pozdě odpoledne docházíme na konec vodní plochy, kde musíme překonat přítok Char Salagijn. Najednou se nám ale poprvé cesta ztrácí, a tak raději táboříme s příslibem moudřejšího rána. Večer kolem nás projíždí skupinka chlapců na koních, kteří se s bujarým povykem ženou přes pláně horské tundry. Jako by utekli ze stránek nějaké mayovky.

Další den sice neomylně volíme tu správnou pěšinu, ale na rozlehlých pláních se cesta zase ztrácí. Spíše podle intuice překonáváme louky poseté protěží. Najednou prudce odbočujeme do zařízlého údolí řeky Cagán us, volně přeloženo řeky bílých vlasů. Název pro divočící ledovcový tok je víc než výstižný. Kličkujeme, jak nám to terén dovolí, brodíme se ledovými potoky, procházíme rozkvetlými loukami, podmáčenými bažinami i borovicovým lesem. Nedaleko malého Nogón núr (Zelené jezero) zastavíme na oběd. Bohužel se s námi zastavuje i početná rodinka komárů, kteří nám doslova pijí krev. Při chůzi musíme mít moskytiéry a dlouhé rukávy. Později odpoledne od řeky prudce odbočujeme a stoupáme údolím. Utábořili jsme se u soutoku dvou říček, kde všude kolem nás rostla pažitka, která nám zpestřila fádní jídelníček.

Výhledy z Tavan bogd

Hned ráno pak musíme vystoupat několik set výškových metrů až do sedla Mösön (3250 m n. m.), což je nejvyšší bod samotného treku. S rostoucí nadmořskou výškou se změnil i ráz krajiny: svahy hor jsou mnohem strmější, více skalnaté a nízká teplota sem nepustí komáry. V sedle obdivujeme mozaiku půdy v dokonalých mnohoúhelnících (mrazové polygony), které byly vytvořené dlouholetým mrznutím a táním. Vzápětí se boříme v několika sněhových polích a zanedlouho scházíme dolů do obrovského ledovcového údolí Elegt gol. Cesta se nám ztrácí a my kličkujeme mezi bažinami. Zároveň prcháme od houfů komárů, kteří tu jsou obzvlášť dotěrní. Večer už táboříme u řeky Cagán us, která nedaleko od nás vytéká z Potaninova ledovce a jejíž voda má konzistenci i barvu mléka.

Ráno se brodíme řekou. O pár kilometrů výš byl však most, navzdory tomu, že na mapě chyběl. Nemohli jsme ale riskovat, že bychom řeku kvůli nově odtáté vodě z ledovce odpoledne už nepřekonali. S velkým štěstím jsme neutopili sebe ani batohy, a tak jsme mohli pěkně osvěženi stoupat k jurtě sloužící jako vstup do parku i muzeum zároveň. Odpoledne přicházíme do základního tábora pro Tavan bogd, tedy Pět svatých, pojmenovaný podle pětice hlavních vrcholů. Několik stanů stojí vedle mohutné boční morény, která odděluje okolní svahy od ubývajícího, ale stále největšího mongolského Potaninova ledovce. Celému amfiteátru dominuje hora Chüjten (4374 m n. m.), nejvyšší v celé zemi. I když je hlavní sezona, jsme tu se skupinkou mladých Američanů sami. Za celý týden jsme potkali ještě jeden japonský pár, který cestu absolvoval v sedle velblouda, ale jinak je tu liduprázdno.

Celý trek je možné si okořenit výstupem na jeden z pěti hlavních vrcholů. Na každý z nich vedou poměrně jednoduché výstupové trasy, nicméně bez maček (stoupacích želez) je možné zdolat pouze nejbližší Malčin (4050 m n. m.). Poměrně nezáživná cesta výstupu je více než dobře kompenzována krásným vrcholem. Dechberoucí výhledy opravdu stojí za pár hodin námahy navíc. Na jedné straně se rozprostírají nekonečné roviny sahající až k ruskému Altaji a na straně druhé velkolepý amfiteátr Potaninova ledovce, kterému dominuje hřeben Chüjtenu neboli Studené hory. Přímo před námi se nachází vrchol Najramdal, v překladu Přátelství, který leží na trojném bodě mezi Mongolskem, Ruskem a Čínou a symbolizuje tak dobré vztahy s okolními sousedy.

Pod noční oblohou

Výstup byl jednodušší, než jsme čekali, a tak týž den ještě přecházíme desítky metrů vysoké morénové valy a scházíme až dolů k ledovci. Pozorujeme zárodek řeky Cagán us, který se zde, uprostřed ledovcových plání, s ohromnou silou valí úzkým korytem do údolí. Je až nepředstavitelné, kolik vody z ledovce každou sekundu odtéká. Poslední večer nám stan osvětluje měsíční světlo, které je tak silné, že ani nepotřebujeme svítilnu. Pokud by měl člověk štěstí a vypravil se sem v době, kdy je měsíc v novu, mohl by obdivovat oblohu s miliony hvězd. Pro pozorování noční oblohy je to téměř ideální místo. Nejbližší velké město je ruský Novosibirsk, vzdálený 750 km, a tak je zde světelný smog minimální.

Další den se s horami pomalu loučíme a vydáváme se zpět ke vstupu do parku, kde na nás čeká auto na cestu zpět do Ölgij. Další den nás tak čekala cesta vstříc dalším zážitkům v podobě padesátihodinové cesty do Ulánbátaru. Není to tak dlouho, co by mě nenapadlo hledat rozlehlé ledovce, kolmé skalní stěny, horská jezera nebo louky plné květin právě v Mongolsku. Má představa čítala jen rovinu, pouště a jurty. I když je to z větší části pravda, těch několik málo odlišných míst za návštěvu rozhodně stojí.


Nádam aneb Tři mužské hry

Tradiční svátek Mongolů, který by se dal významností přirovnat k našim Vánocům. Původně byl náboženským svátkem, který má původ až v období vlády Čingischána ve 12. století. Dnes se ale místní lidé v první půlce července scházejí a dva dny oslavují nezávislostrevoluci z roku 1921. Celý název Erijn gurvan nádam, Tři mužské hry, je trochu zavádějící, protože kromě mongolského zápasu se zbylých disciplín (jízda na koni a lukostřelba) mohou zúčastnit i ženy. Zajímavou vedlejší disciplínou je přetahování o kozí kůži.


Očima autora

Nedostupnost a odlehlost, dobrodružství a nevšední zážitky, které jsme si od cesty slibovali, byly beze zbytku splněny. I přesto jsme ale byli z některých situací trochu rozpačití. Často jsme viděli velké kontrasty a souboj mezi tradicí a moderní dobou. I v hlavním městě Ulánbátaru, kde žije polovina obyvatel celé země, můžete v centru nalézt postavenou jurtu s kozou přivázanou u vrátek. Naopak i v odlehlé pustině můžete být překvapeni úhlopříčkou displeje, který vytáhne mladý pastevec zpod ovčího kožichu.

Překvapilo nás také, že si při stopování často řekli i 10x více, než byla cena paliva, a když jsme jim nabídli menší částku, raději odjeli do stejné destinace v autě sami. Na druhou stranu, stejně jako všude na světě jsou tu dobří a horší lidé, a tak jsme si odvezli i spoustu pozitivních zkušeností, kdy se nám lidé opravdu snažili pomoci. Člověk si musí na náturu Mongolů zvyknout. Přece jen jsou to odpradávna samotáři. Mongolsko je úžasná země plná kulturních i přírodních zajímavostí. Člověk se tu nedorozumí rusky ani anglicky, a tak je zatím skvělou destinací pro pořádné cestovatelské dobrodružství.

Matěj Švec




Starší články Lidé a Země