nahoru

Jihoamerická verze hippies. To jsou kolumbijští indiáni kmene Kogi

Magdaléna Vaculčiaková8. srpna 2017 • 08:30
Jihoamerická verze hippies. To jsou kolumbijští indiáni kmene Kogi
foto: Magdaléna Vaculčiaková

Vysoko v kolumbijských horách žije kmen Kogi. Jeho odloučenost od civilizace, svébytný styl života i upřímný vztah k přírodě přitahoval už od 60. let mnoho lidí s alternativními názory. Není lehké se do komunity včlenit, poklidný život v přírodě však stojí za to.

Palomino, vesnička na severním pobřeží Kolumbie, láká především cestovatele podobné hippies z 60. let. Oceán se tu setkává s nejvyšším pobřežním pohořím světa Sierra Nevada de Santa Marta. Divoké vlny dělí od vysokých kopců pouze půlhodina chůze prašnými ulicemi mezi prostými domy Kolumbijců.

Nedotčenou přírodu oblastí, v nichž žijí kolumbijští Kogiové, chrání před západní civilizací i kolumbijská vláda. Kogiové výměnou za to otevřeli pro turisty několik vesnic na trase k ruinám Ztraceného města (Ciudad Perdida) uprostřed džungle. Pokud se k nim chcete dostat mimo tuto turistickou trasu, potřebujete povolení nebo pozvání od někoho, kdo žije v oblasti. „Jednodušší je to přes hippies Kogie v okolí Palomina,“ říká americký antropolog Lucas, který již šest let s touto komunitou žije a studuje ji.

V 60. a 70. letech minulého století, v éře hippies, když lidé téměř všude ve světě hledali alternativy ke kapitalistickému způsobu života a prahli po svobodě, si mnozí mysleli, že takové alternativy najdou v komunitách domorodých kmenů v kopcích Latinské Ameriky. Mezi vyhledávanými indiány byli i Kogiové. Neřídí se pevnými časovými jednotkami, neznali donedávna peníze, a navíc vzhlížejí k Aluně – Matce Zemi, která se o nás stará a jíž je podle nich třeba děkovat za každý maniok nebo zelený banán.

Život Kogiů byl dlouhá léta v tajnosti, nechtěli se setkávat s civilizací. Španělé je nedobyli, Kogiové však věděli, co způsobili ostatním domorodcům na kontinentě. Z vlastní vůle se izolovali vysoko v horách. Jejich život uprostřed přírody se v minulém století zalíbil mnoha lidem hledajícím únik před konzumerismem. Někteří přicestovali do severokolumbijských hor až ze Španělska nebo z USA, jiní hippies Kogiové jsou z latinskoamerických zemí a přišli také proto, že v jejich žilách koluje domorodá krev.

Na pobřeží jsme potkali Joshuu, manžela dcery nejstaršího z hippies Kogiů – Hernána. Joshua nás dovedl až na Hernánovu usedlost ve středních výškách pohoří.

Cesta džunglí

Putovali jsme téměř celé tři dny. Vylekali jsme desítky ještěrů, koupali jsme se v řekách a potocích, viděli jsme v dálce pětitisícové zasněžené kopce a nad hlavami stromy vysoké desítky metrů. Na několika z nich Joshua chytal signál, aby oznámil své manželce, jak postupujeme. Na úzkých chodnících jsme se setkali s desítkami Kogiů, kteří se slušně zeptali, kam směřujeme a víc je nezajímalo. Z tranzistorů jim do kroku hrála muzika.

Minuli jsme také dům v koruně stromu dalšího z hippies Kogiů a dvě noci jsme přespali v dřevěném, ze všech stran otevřeném domě dalšího hippie Kogie ve vesničce Kasa Kumake. Dovnitř vesničky nás však nepustili, to je zakázáno. Stejně byla téměř prázdná. Kogiové se ve vesnicích setkávají, jenom když potřebují řešit nějaké problémy s jejich duchovním lídrem El Mamem nebo když je čas oslav. Jinak žijí na svých usedlostech, kterých má každá rodina několik. Jsou poloviční nomádi. Vlastní několik domů se zahradami. V každé pěstují něco jiného a přesouvají se mezi nimi i podle toho, která zahrada zrovna potřebuje péči. Ostatní zatím nechávají odpočívat.

Mužský a ženský dům

Přicházíme do prázdné Hernánovy usedlosti. Dveře do domků nám otevírá Hernánův syn Sejami, který s námi putoval džunglí. Zbytek rodiny přijde odpoledne, jsou na cestě z Palomina.

Jeden tradiční okrouhlý domek je určen pro muže, další pro ženy. „Rozeznáš je podle vzoru na zdech,“ vysvětluje Sejami a ukazuje na různé druhy pletení banánových listů. „V domě pro muže tráví muži z rodiny celé noci. Žvýkají kokové listy, meditují se svými popory a povídají si,“ říká Joshua. Každý dospělý muž z kmene Kogi má své poporo – nádobu ve tvaru tykve neboli ženského těla, uvnitř které je prášek z lastur. Ten nabírají na nasliněnou dřevěnou paličku a smíchají ho s kokovými listy v ústech, aby se uvolnily látky, díky nimž dokážou Kogiové dlouho bdít, málo jíst a také těžce pracovat a dlouho pochodovat bez jídla.

Ženy koku žvýkat nesmí. Nejčastěji se zdržují v domku, který funguje jako kuchyň. Uprostřed je ohniště, z něhož stoupá kouř a začerňuje strop z palmových listů. Kolem ohně jsou rozloženy malé dřevěné stolečky, na jednoduchých policích je nádobí, talíře a poháry z plastu.

Další domek je určen ke spaní. Je zde jedna velká postel pro dva, ostatní členové rodiny se uloží do houpacích sítí. Domek na malém kopci patří jinému hippie Kogimu, který se zde někdy zdržuje. Teď je zrovna na cestě do Bogoty kvůli návštěvě zubaře.

Mezi domky rostou stromy s mandarinkami, papájou a ananasy. „Kakao z kakaovníků většinou sežerou ptáci, když tady nejsme,“ vysvětluje Sejami nevýhody nomádského života.

Nejstarší hippie Kogi

Sejamiho rodina přichází odpoledne. Cesta jim trvala o půl dne méně – přece jen na chůzi v kopcích jsou lépe vytrénováni. Do pozdního večera vykládají zásoby, které přinesli na zádech z města. Ačkoli tady v horách mají vše, co potřebují, přece jen někdy mají chuť na čokoládu, sušenky nebo něco dobrého na zub. Obvykle je základem jejich stravy kořenová zelenina.

 

Hernán žije v divočině již 46 let a měl už několik manželek. „Ne každá to tu vydrží,“ usmívá se šedivý mužík, sedící na prahu kuchyňského domečku. Je oblečen v bílém jako ostatní Kogiové. Žvýká koku. Třetí manželka v pořadí za ním nad ohněm smaží kusy zvířete, které před několika hodinami zabilo jen desetileté dítě v lese nastraženou pastí. Kogiové by nám bezpochyby uměli dát kurz přežití v džungli.

„Na začátku to nebylo jednoduché,“ vzpomíná Hernán na období, kdy se rozhodl pro tento způsob života. Trvalo asi pět let, než ho Kogiové přijali mezi sebe. Na začátku však musel u El Mama žádat o povolení zde žít. „O povolení žádáš za každých okolností – třeba když chceš něco zasít nebo když se tvoje děti chtějí ženit nebo vdát,“ vysvětluje Hernán. „Pokud tu chceš žít, musíš respektovat jejich zákony a musíš být trpělivý,“ prozrazuje recept.

To, že se v lesích nenarodil, byste poznali podle toho, že kromě jazyka indiánů mluví plynule španělsky. Kogiové se dnes sice španělsky učí, ale jejich španělština je jenom základní a výslovnosti je těžko rozumět. Od ostatních Kogiů odlišují Hernána také znalosti o jiných kulturách. V rozhovoru občas pronese něco o meditacích z východu, jeho oblíbeným tématem je zřejmě tantra a sexualita jako taková. „Sexualita se odráží všude. Podívejte se na poporo – tykev připomíná ženu a dřevěná palička mužský pohlavní orgán,“ šklebí se na nás šibalsky děravým chrupem.

Životní volba

Před domem, ve kterém rodina spí, sedí jeho čtyři nejmladší děti. Všechny mají džíny a barevná trička, na hlavách čepice. „Tady žijí úplně přirozeně a ve městě mají v domě všechny moderní vymoženosti: počítač, pračku, hračky,“ říká k výchově svých dětí Hernán. „Chci, aby si mohly vybrat, který život se jim více líbí,“ doplňuje. Sejami nám již cestou sem říkal, že má hory raději než město. „Život tady je bez stresu. Dýcháš každý den čerstvý vzduch, pracuješ na zahradě. Když chci odpočívat, zajdu k řece, sednu si na skálu a díky koce se propojím s přírodou. Už nečtu, i příliš mnoho vědomostí škodí,“ popisuje svůj idylický život Hernán. „Když žiješ takhle, není také těžké udržet si zdraví. Je mi 65 let, ale vím, že ještě třicet let tu budu,“ prohlašuje přesvědčeně.

Hernánova manželka nám zabalí usmažené masové kousky s rýží. Dopijeme horké kakao, podáme Hernánovi ruce a vydáváme se na cestu zpátky. Joshua cestou lesy vzpomíná na to, jak ho tchán zpočátku neměl v oblibě. „Myslel si, že neumím nakládat s penězi,“ říká mladík, který je původem z hlavního města Kolumbie Bogotá.

Šťastné Palomino

Palomino, do něhož dojdeme po dvou dnech, je úplně jiný svět než ten klidný v kopcích. Na večerní pláži vám každou chvíli někdo nabízí „šťastné čokoládové koláčky“ s marihuanou. Kouří ji zde většina cestovatelů. Oblíbená v oblasti je také tequila. Mnoho lidí na pláži táboří, většina jich přespává v houpacích sítích v hostelech, hodně se jich snaží vydělat peníze na další cesty tím, že prodávají šperky u plážových restaurací nebo hrají na tradiční jihoamerické nástroje. Život většiny cestovatelů, kteří se na chvíli usadí v Palominu, i jejich vzhled připomínají éru hippies.

Když z pláže prašnou cestou přijdeme na hlavní, vidíme u cesty postávat bosé indiány Kogie v bílém. Zdejší Kolumbijci je nemají moc rádi: nic o nich nevědí; kvůli jazykové bariéře, i proto, že Kogiové se ještě pořád straní civilizace. „Jedním z důvodů, proč mají Kogiové u Kolumbijců špatnou pověst, jsou také hipísáci. Místní spojují nespoutaný život hippies cestovatelů s tím, jak žijí hippies Kogiové v horách, a tedy Kogiové obecně,“ vysvětlil nám Joshua. Není ale hipísák jako hipísák.


Indiáni Kogiové

Pravých Kogiů je dnes asi 20 000. Jsou jedním z mála kmenů, který nedobyli Španělé, a také proto se jim dařilo žít poměrně v izolaci. Dostanete se k nim na pozvání nebo na povolení od úřadu. Kogiové mezi sebe nezvou každého a nemají rádi nezvané hosty.

Hippies Kogiové, tedy běloši z Evropy či Ameriky, jimž se podařilo k indiánskému kmeni proniknout, musí respektovat jeho pravidla a postupně si získat důvěru jeho členů.

Magdaléna Vaculčiaková




Starší články Lidé a Země