Pod starobylým městem Kirtipur, dnes pohlceným nepálskou metropolí, se rozprostírá zelené údolí se žlutými políčky řepky. V poslední době ale jeho svěží barvy nahrazuje červenohnědá vrstva prachu a dříve modrá obloha je plná černého kouře. Údolí kolem Kirtipuru totiž zaplavují továrny na cihly a tisíce sezonních pracovníků.
Podniky jsou léta pod masivní kritikou médií, nevládních organizací i úředních orgánů. Dětská práce je spíše pravidlem než výjimkou a černý kouř vycházející z komínů přispívá ke každodennímu hustému smogu pokrývajícímu celé Káthmándské údolí. Ale i přes všechny kritiky a snahy vlády zakázat provoz továren uvnitř údolí výroba stále kvete. Kolem továren se usazují tisíce pracovníků se svými rodinami. Majitelé továren nestačí vyrábět a držet krok se značnou poptávkou, kterou ještě navýšilo nedávné zemětřesení.
Příběhy z továren
Ram, drsný padesátiletý chlapík, vlastní několik továren. Stejně jako většina ostatních majitelů továren zdědil cihelnu po svém otci, který ji získal zase od svého otce. Když se ho ptám, jestli jeho děti také převezmou továrnu, jen krčí rozpačitě rameny. „Moje děti studují ve Spojených státech a Velké Británii. Vypadá to, že si oblíbily jiný život, daleko od červenohnědého prachu, který po generace živil naši rodinu,“ říká.
Pracovníci cihelny začínají pracovat za úsvitu. Mají přestávky na oběd a na čaj. Končí za soumraku. Plat dostávají pouze na základě výkonu, tedy počtu vyrobených cihel. Žijí v dočasných zděných přístřešcích. Pitná voda je luxus, který tady nenajdete. Když se chtějí lidé napít, musejí pro vodu každý den chodit nejméně hodinu. Tato voda však může být rovněž kontaminovaná a pracovníci mohou onemocnět. Nejčastějšími problémy jsou žaludeční obtíže.
Narajan, řidič kamionu, který pracuje pro cihelny v Kirtipuru, mi říká: „Zemětřesení mi zničilo dům pár kilometrů od údolí. Tento přístřešek je teď jediná věc, která mně, mé ženě a naší dceři zbyla. Jak mohu postavit nový dům s měsíčním platem 6000 rupií (50 eur; pozn. autora)? Jak budu moci své dceři platit pomůcky a vybavení do státní školy?“ ptá se se slzami v očích.
Pár stovek metrů od jedné z továren v Kirtipuru jsem našel majitele obchodu Krišnu, jak připisuje dluh muži, který u něj právě nakoupil rýži. Většinu Krišnových zákazníků tvoří právě zaměstnanci cihelen. Ačkoli se mu v podnikání daří, stěžuje si na prach a špatné ovzduší, které továrny neustále produkují. „Když jsem si tu stavěl dům, bylo tu krásné, čisté zelené údolí. Nyní utírám prach a uklízím svůj obchod několikrát denně a pořád není čistý,“ vysvětluje.
Zkázonosný prach
V okolí města Bhaktapur se v posledních letech výrazně zvýšil počet cihelen, jejichž výstavbě musela ustoupit tradiční terasovitá políčka. Višnu a jeho rodina vlastnili ornou půdu, kde nyní stojí tucet cihelen. Nyní, když se odtud stěhuje, říká: „Cihlový prach leží na rostlinách jako deka. Nic jedlého tu už neroste. O kus dál, tam, kde nejsou žádné továrny, má moje rodina ještě naštěstí další půdu.“
Když však mluvím se skupinou místních podnikatelů z Bhaktapuru, všichni kritiku továren sice chápali, zároveň však poukazovali na jejich potřebnost. Sureš, majitel restaurace, vysvětluje: „Čtvrtina Bhaktapuru byla zničena zemětřesením. Celé město se nyní přestavuje a my na to potřebujeme cihly.“
Nepál je země, kterou jako fotograf navštěvuji pravidelně od roku 1990. Dlouhá občanská válka mezi lety 1996 a 2006 uškodila cestovnímu ruchu. Když cestovní ruch začal v Nepálu konečně opět kvést, zasáhlo ho ničivé zemětřesení. Ale i přes všechny ztráty a škody má Nepál velkou sílu a odhodlání, aby veškeré obtíže, kterým čelí, překonal.
Když přijde na otázku, jak mohou cihelny snížit znečištění a fungovat dál, jsou k dispozici poměrně snadná řešení, jak emise snížit. Dobrovolnické organizace zároveň navrhují zřízení dočasných škol v blízkosti cihelen, aby se děti v továrnách mohly učit číst a psát místo toho, aby vyráběly cihly. Některé z nich už dokonce stojí. Můžeme jen doufat, že tato řešení přijdou rychle a pomohou budoucnosti země.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
