nahoru

Karibské zapadákovy: Vítejte na ostrovech Bequia, Barbuda, Canouan a souostroví Bahía

Pavel Fochler24. července 2017 • 08:00
Karibské zapadákovy: Vítejte na ostrovech Bequia, Barbuda, Canouan a souostroví Bahía
foto: Pavel Fochler

Jsou to trochu outsideři vedle větších a skvostnějších členů karibské rodiny, ale pro ostrovní fajnšmekry mají své kouzlo.

Dříve se tu odehrávala dramata, bojovalo se o každou píď země, a dnes tu na vás zaútočí nanejvýš zdivočelé kozy. I obyvatelstvo je celkem bizarní: směska potomků indiánů, pirátů, otroků a námořníků všech možných národností.

Bequia – ostrov mraků

Mezi karibskými ostrovy Svatý Vincenc na severu a Grenada na jihu se táhne řada ostrůvků, které mapy této části Malých Antil uvádějí pod souhrnným názvem Grenadiny. Ze svatovincencské části Grenadin je největším ostrovem Bequia.

Na mapě připomíná ostrov v polovině zakroucenou nudli s vykousanými okraji četných zálivů a žije na něm asi pět tisíc obyvatel afrického a evropského původu. Přes rozdílnou barvu pleti mají ostrované jedno společné: hrdost na své tradice námořníků, velrybářů a stavitelů lodí.

Osudy kopcovité Bequie se podobají osudům většiny ostatních ostrovů této části Karibiku. Původní Aravaky vystřídali ve 13. století bojovní Karibové, kteří svůj nový domov pojmenovali Becuoya – ostrov mraků. Po objevitelských plavbách Kryštofa Kolumba se zde objevili piráti a otrokáři.

Francouzi vznesli na Bequii a ostrov Svatého Vincence nárok roku 1664, ale první bílí plantážníci, pro něž museli černí otroci pěstovat indigo, bavlnu a cukrovou třtinu, se na Bequii objevili až roku 1719. Boje mezi Angličany a Francouzi v Karibiku, které probíhaly v 17. a 18. století, ukončil ve prospěch Velké Británie až výsledek napoleonských válek.

Rozvoj cukrovarnictví v Evropě po napoleonských válkách a zrušení otroctví v anglických koloniích v roce 1834 znamenaly zhroucení hospodářství ostrova. Místní plantážníci se začali čím dál tím více orientovat na obchod a pozvali si stavitele lodí ze Skotska, aby pro ně stavěli výkonné a rychlé plachetnice.

Největší z bequijských lodí byl třístěžňový škuner Gloria Colita, postavený roku 1939. Měřil padesát metrů a jeho spouštění na vodu trvalo zdejším loďařům dva týdny. V roce 1941 byl opuštěný a nepoškozený škuner objeven ve vodách proslulého Bermudského trojúhelníku, jeho vlastník kapitán Reginald Mitchel i celá posádka však zmizeli beze stopy.

Na Bequii se usadili také velrybáři, využívající blízkosti velrybích tažných tras. Zakladatelem zdejšího velrybářského průmyslu byl William Thomas Wallace jr., který po návratu ze šestiměsíční plavby na jedné z novoanglických velrybářských lodí zřídil v roce 1875 první stanici na zpracování ulovených kytovců na pobřeží zálivu Friendship. Krátce nato postavila další stanici na protilehlém ostrůvku Petit Nevis rodina Ollivierrů.

Intenzivní lov velryb ve všech mořích přivedl kytovce až na pokraj vyhubení, a mezinárodní dohody proto lov velryb zakázaly. Omezenou výjimku dostala pouze domorodá společenstva, kde je velrybářství provozované tradičním způsobem nedílnou součástí lidových tradic a kultury. Spolu s Eskymáky a aljašskými indiány tak mohou díky více než stoleté tradici lovit i velrybáři z Bequie, kterým Mezinárodní velrybářská nadace přiznala roční kvótu tří velryb.

Přeorientovat se na měnící se podmínky museli také bequijští stavitelé lodí, protože dřevo, které používali, dnes nahradily jiné materiály, u menších lodí zejména lamináty. Část bývalých stavitelů lodí se nyní věnuje službám pro jachtaře a jejich zásobování, jiní stavějí lodě i nadále, tentokrát jen jako modely. Mezi návštěvníky ostrova jsou oblíbeny nejen modely tradičních obchodních plachetnic bequijských velrybářských člunů, ale i modely slavných lodí, které kdy na ostrov zavítaly. Když Bequii v roce 1985 navštívila anglická královna Alžběta II., obdržela od ostrovanů darem model královské jachty Britannia, na které právě připlula.

Donedávna znali Bequii snad jen jachtaři, sportovní potápěči a možná i někteří sběratelé poštovních známek, nyní se ale začíná tento stav měnit. V listopadu 1999 se dali dohromady místní obchodníci, majitelé hotýlků, restaurací a prodejen suvenýrů a vytvořili Bequijské turistické sdružení. Založili malé informační středisko a vydali první prospekty s mapkami a názvem Bequia: velký malý ostrov. Téměř zapomenutý ostrov se rozhodl vsadit na turistiku, ne všem se to ale líbí.

„Moře bylo vždycky naším osudem,“ zamyslel se na večerní procházce u přístavu stařík, který se se mnou dal do řeči, a pokračoval: „Některým jachtařům, zejména Američanům, se tady tak líbí, že si tu kupují pozemky a stavějí luxusní vily, ve kterých nakonec pobývají jen pár dní v roce, jiní se zde chtějí usadit natrvalo. Chápu to, ale je toho již moc. Ostrov je malý a pokud to vláda nezarazí, brzy bude zastavěn domy, které se sem nehodí, z přírody nezbude nic, turisté sem přestanou jezdit a my budeme cizinci ve vlastním domě. A pak už nám zůstane jen to moře. A to by byla věčná škoda.“

Barbuda – ostrov velkých ptáků

Barbudu si prý občas lidé pletou s Barbadosem, jmény ale veškerá podobnost obou karibských ostrovů končí. Patnáct stovek obyvatel Barbudy žije převážně z výnosů rybolovu a drobného zemědělství a jezdí po hrbolatých a písečných cestách ve vysušené krajině porostlé kaktusy.

Mé dny na Barbudě měly neměnný rytmus. Budíček obstarávalo kohoutí kokrhání, oslí hýkání, kočičí mňoukání a psí štěkání – přesně v tomto pořadí, pravidelný začátek ve čtyři hodiny ráno, konec o dvě hodiny později.

Na ostrově stálo za prohlídku především jeho „hlavní město“ Codrington, bydliště všech Barbuďanů. Ti jsou potomky otroků, které sem přivezl sir Christopher Codrington, rodák z anglického Gloucesteru, guvernér britských Závětrných ostrovů a současně majitel plantáže Betty´s Hope na ostrově Antigua. Barbudu si v roce 1685 pronajal od britské koruny za poplatek jedné vykrmené ovce ročně. Na ostrově choval dobytek a pěstoval zemědělské plodiny, které prodával dalším plantážníkům z Antiguy. Příjmy si ovšem ještě vylepšoval vyzvedáváním nákladů z lodí, které ztroskotaly na okolních korálových útesech. Codringtonova rodina měla Barbudu pronajatu až do roku 1870.

Codrington tvoří většinou dřevěné domky pastelových barev se zahrádkami, anglikánský kostelík, malá základní a střední škola, nemocnice, několik obchodů se smíšeným zbožím a pošta, za níž se tyčí vysoký telekomunikační stožár. Z původní pevnůstky se čtyřmi strážními věžemi, vybudované na ochranu proti pirátům a Francouzům, se nezachovalo téměř nic, zůstal ale takzvaný Vládní dům, dnes rozpadající se troska, v níž přebývají toulavé kočky. Kámen zazděný v bráně má vytesán letopočet 1743 a nápis Suffolk, Lynn, Burford, Ellham a latinské slovo fecit (udělal, vystavěl).

Snad proto, že později již o stavbě domu a jeho stavitelích nikdo neznal podrobnosti a nikdo zde asi ani neuměl latinsky, získal kámen přezdívku Tajemný (Mystery Stone) a je považován za ostrovní záhadu.

S dědictvím Codringtonů se návštěvník ostrova setkává denně. Zřícenina jejich domu na náhorní plošině na východě ostrova je obtížně přístupná, zato volně pobíhající zdivočelé kozy, prasata, africké perličky, osly a daňky lze zahlédnout bez větší námahy téměř každý den. Původní přírodu Barbudy dokázala tato zavlečená zvířata poničit tak, že dnes je povrch ostrova pokryt jen suchými křovinami, kaktusy a dalšími pichlavými rostlinami. Barbudu lze celkem pohodlně projet na kole. To, které jsem si půjčil já, sice nebrzdilo, ale na plochém ostrově to nevadilo.

Barbuda je protkána písečnými stezkami, vymleté zbytky betonového podkladu hlavní silnice jsou patrné jen v okolí Codringtonu. Nedotčené území přírodní rezervace Frigate Bird Sanctuary s mořskými ptáky fregatkami v bažinách u mysu Billy Point na severu ostrova je přístupné pouze na člunech.

Velcí loupeživí ptáci dali Barbudě její původní indiánské jméno Wa´omani – Ostrov velkých ptáků, první angličtí kolonisté z Antiguy používali v roce 1628 jméno Dulcina – Sladká, nakonec ale převládlo jméno současné, které do svých map zanesli již v polovině šestnáctého století španělští kartografové.

Když pomine polední vedro, je nejlepší vydat se na cyklistickou vyjížďku na nejjižnější mys Spanish Point. V jeho blízkosti archeologové vykopali pozůstatky indiánské osady z pátého století našeho letopočtu. V roce 1695 se tu v bouři potopila španělská loď Santiago de Cullerín s nákladem třinácti tisíc pesos žoldu pro vojáky v Maracaibu.

Peníze a část nákladu Španělé později zachránili, potápěči z lodi Riptide, kteří se v roce 1988 u zbytků vraku potápěli, nalezli jen hliněné džbány a několik drobných předmětů. Lodních vraků je u bouřlivého mysu prý okolo stovky, a tak se potápěči u Barbudy jistě ještě dočkají překvapení.

Souostroví Bahía - zapomenutá kolonie

V Karibském moři při honduraském pobřeží, severovýchodně od přístavu La Ceiba, leží Zálivové ostrovy, které sice tvoří jednu z honduraských provincií, ale k Hondurasu jako by nepatřily. Obyvatelé jsou potomky černých otroků a skotských přistěhovalců, chodí do anglikánského kostela a hovoří anglicky. Jejich životní styl připomíná ostrovy vzdálených Antil, se kterými ji mimo jiné spojuje i krvavá historie bojů bělochů s indiány a legendy o pokladech pirátů a bukanýrů.

Pro Evropu objevil souostroví Bahía 30. července 1502 během své čtvrté cesty do Ameriky Kryštof Kolumbus. Malé a hustě zalesněné ostrovy v blízkosti pevniny s obyvatelstvem, které Španěly kvůli nájezdům otrokářů upřímně nenávidělo, se staly ideální základnou pro Angličany. Španělé je však porazili a jejich indiánské spojence přesídlili do zálivu Dulce na pevnině.

Ostrovy Bahía nezůstaly dlouho prázdné. Už okolo roku 1600 zde žilo asi pět tisíc bukanýrů, flibustýrů a pirátů anglického, francouzského a holandského původu a stále se zde objevovali další. Poslední velký pirátský nájezd na pobřeží se konal roku 1689, krátce nato se ale na ostrovech Bahía zabydlela španělská posádka a z bukanýrů a pirátů se stali rybáři, dřevorubci a pěstitelé cukrové třtiny. Následující téměř dvě staletí byla ve znamení stálých bojů mezi Španěly a Angličany o vládu nad mrňavými ostrůvky.

V roce 1782 ale Španělé ostrovy dobyli, všechna britská opevnění a domy na ostrově srovnali se zemí, barevné obránce odvezli na Kubu do otroctví a anglické vojáky na pevninu do zajetí.

Roku 1796 se Britové na ostrovy Bahía vrátili a prohlásili je za otrokářskou kolonii. Od roku 1830, kdy belizský guvernér jménem britské koruny vyhlásil připojení souostroví Bahía ke své kolonii, se na ostrovech začali usazovat ještě běloši a později také osvobození otroci z Kajmanských ostrovů.

Obživu jim poskytoval lov ryb, želv a těžba tvrdého dřeva, jiní se věnovali obchodu nebo se jako zkušení a zdatní námořníci nechávali najímat na obchodní lodě. Když byly roku 1850 ostrovy Bahía prohlášeny britskou korunní kolonií, USA to označily za narušení honduraské suverenity. Po složitých jednáních 28. listopadu 1859 Velká Británie zrušila svůj protektorát nad pobřežím Moskytů a Hondurasu přiznala nad ostrovy Bahía suverenitu. Poté, co smlouvu podepsala britská královna Viktorie a honduraský prezident Santos Guardiola, opustil poslední britský guvernér Thomas Price 22. dubna 1864 po slavnostní ceremonii svoji roatanskou rezidenci a ostrovy přešly pod honduraskou svrchovanost.

Výsledkem dramatických historických událostí je skutečnost, že na ostrově jsou dodnes patrné rozdíly mezi anglicky hovořícími ostrovany a přistěhovalci z pevninského Hondurasu, kteří již počet původních obyvatel převýšili.

Až do šedesátých let minulého století žili ostrované (sami se nazývají Baymeni) tak, jak byli zvyklí, dodržovali své anglické tradice a o Honduras, který byl pro ně cizí zemí, se nestarali. Když honduraský diktátor plukovník Arellano navštívil během jedné ze svých inspekčních cest i souostroví Bahía a zjistil, že se zde španělsky nedomluví, nastal čas změn. Na chudé, ale turisticky přitažlivé ostrovy začaly proudit investice a s nimi i přistěhovalci z pevniny. Španělsky hovořící Hondurasané se od Baymenů liší nejen jazykem, ale i barvou pleti, náboženstvím, mentalitou, životními zvyklostmi a způsobem obživy. Zatímco ostrovanům vždy poskytovalo obživu především moře, Hondurasané z pevniny se obracejí do vnitrozemí, kde kácejí a vypalují zbytky lesů, na mýtinách si staví primitivní chatrče a zakládají políčka.

Hotelové společnosti z pevniny a spekulanti s pozemky ničí zdejší přírodu ve velkém. Mezi oběma skupinami obyvatel se objevila skrytá nevraživost. Španělsky hovořící Hondurasané přezdívají ostrovanům „piráti“, případně ještě „conchas“ (podle velkých mušlí, které ostrované rádi jedí), a považují je za nepříliš pracovité a zaostalé nevzdělance (což má občas ještě skrytý rasistický podtext), ostrované pak s nostalgií vzpomínají na dobu britského panství. Hondurasané z pevniny, posměšně přezdívaní „indiáni“, jsou pro ně přivandrovalci, kteří jim ubírají práci a ničí přírodu. Od Hondurasu by se ostrované rádi odtrhli – a se svým separatismem se před cizinci ani příliš netají.

Canouan – želví ostrov

Loď po dvou hodinách plavby přistává u mola uprostřed zálivu ve tvaru půlměsíce. Ještě než stačím opustit loď, otevřenou lodní zádí najíždí malá dodávka a za ní se hrne desítka cestujících ověšených nejrůznějšími balíky a taškami. Jsem na ostrově Canouan téměř uprostřed Grenadin. Je devět hodin ráno a Charlestown, hlavní osada Canouanu, se teprve probouzí.

Dávní obyvatelé Karibové svůj ostrov pojmenovali podle želv. Ty mořské jsou v okolních vodách stále vzácnější, ty suchozemské na tom nejsou o mnoho lépe.

Nejpočetnějším zvířetem zde jsou zdivočelé kozy, jejichž chodníčky lemované hromádkami bobků jsou snad všude. Suchozemské želvy se na Antily dostaly z Jižní Ameriky jako živé konzervy, které si indiáni Aravakové vozili ze své pravlasti v údolí venezuelské řeky Orinoko. Zatímco Aravakové podlehli ve 13. století bojovným Karibům a ti o tři sta let později evropským zbraním a nemocem, želvy na Grenadinách zůstaly. Dnes jsou dokonce chráněny zákonem, což ale ostrovanům starosti nedělá a s radostí si želvami zpestřují jídelníček.

V průvodcích přirovnávají Canouan k obrácené kotvě, jindy k půlměsíci. Mně při pohledu na mapu obrys ostrova připomínal botu mušketýra z třicetileté války. V některých místech je široký jen několik set metrů, v uzavřené severní části je o mnoho širší. Karibové zprvu odráželi francouzské a anglické pokusy o osídlení ostrova, nakonec ale Evropané zvítězili. Ve složitých poměrech britsko-francouzského soupeření o nadvládu na Malých Antilách vyslal v roce 1770 král Jiří III. na Grenadiny zeměměřičskou výpravu a Canouan byl přidělen pěti plantážnickým rodinám.

Některá z jejich jmen (Brisbane, Decato, De Cazeau, Patrice a Snagg) se na Canouanu vyskytují dodnes. Bratři Snaggové pěstovali cukrovou třtinu a postupně ovládli devět desetin rozlohy ostrova včetně jeho úrodné severní části. Po úpadku pěstování cukrové třtiny začali pěstovat bavlnu. Jeden z jejich synů pozval na ostrov britského stavitele lodí Benjamina George Comptona, aby zdejší řemeslníky naučil stavět čluny pro pobřežní plavbu. Tyto čluny se staly základem velrybářství, které v letech 1905–1925 mělo své zpracovatelské stanice v zálivech Whaling a Friendship.

Dělníci na Snaggových pozemcích si své domy směli budovat pouze z vyplétaného proutí zamazaného hlínou, kamenný byl pouze kostel. Uragán v roce 1921 celou vesnici u zálivu Carenage Bay smetl. Po smrti plantážnického patriarchy Henryho Snagga v roce 1924 zůstali ostrované bez vůdce a přesídlili do Charlestownu, jehož záliv krytý kopci Grand Bay jim poskytoval lepší ochranu proti bouřím. Snaggova čistírna bavlny pracovala až do roku 1946, kdy ji vykoupila koloniální vláda. Ostrované se pak věnovali drobnému zemědělství a rybolovu a s rozvojem turistiky v 60. letech nalezli práci v malých hotelech na jihu ostrova.

Canouan – domov indiánů, bílých kolonialistů i černých otroků, je dnes už jen zapadlý kout, poklidný a ospalý, stejně jako ostatní miniaturní členové velké rodiny karibských ostrovů.

Pavel Fochler




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země