Ostrov Siquijor

Ostrov Siquijor Zdroj: Pavel Fochler

Dvě sestry po celou dobu mé návštěvy přebíraly zelené lupení a mé osobě nevěnovaly moc pozornosti. Jejich prapodivná chaloupka je údajně nejstarší na ostrově, což zřejmě platí i pro tyto dámy.
V budově konventu v Lazi prý straší a bývají slyšet kroky...
Mananambal Juan Ponce s vnučkou ukazují léky, které vyrábějí.
Siquijor - hlavní náměstí se strážní věží
Hlavní ulice v Lareně
9
Fotogalerie

Siquijor: Magický ostrov plný kouzelníků, na který se Filipínci bojí jezdit

Většina Filipínců se obává cestovat na muslimský jih svého státu, ale pro jiné je nemyslitelná cesta na nenápadný ostrov Siquijor ve střední části země.

Zatímco obavy z jihu plného násilí jsou pochopitelné, pro strach ze Siquijoru existuje zcela jiný důvod. Tento celkem malý ostrov s dvaaosmdesáti tisíci obyvateli je totiž pro Filipínce zosobněním černé magie. Dají vám tam něčeho napít, vy zapomenete na minulost a domů se už nikdy nevrátíte. Nebo vás očarují a vy zemřete, žádný doktor vám nepomůže! Tak mi hrozila spolucestující z autobusu v Manile a jakýsi pán ze severu ostrova Luzon mi vysvětlil, že Siquijor (v domorodé tagalštině Sikihor) je prokletý.

Vypravěči strašidelných historek o ostrově a jeho obyvatelích byli různí, jedno je však spojovalo: sami na ostrově nikdy nebyli. V přístavu Dumaguete na jihovýchodě ostrova Negros své nejbližší sousedy znají a mluví o nich bez předsudků: „Nesmysl, žádný prokletý ostrov! Siquijor je velmi poklidný a kromě oslav velikonočního týdne a květnové fiesty se tam neděje vůbec nic. Pravda ale je, že kouzelníci tam opravdu jsou.“

Dumaguetský historik páter Roman mi půjčil o siquijorských kouzelnících dokonce zbrusu novou knihu a dodal: „Můj spolužák ze semináře má na ostrově bratra, je to také římskokatolický kněz. Působí tam už léta, o kouzelnících ví skoro všechno a zná je i osobně. Zavolám mu a on už vám všechno vysvětlí.“ Má cesta za nebezpečnými znalci magie tedy mohla začít.

Škodlivý nováček

První hmatatelný důkaz o existenci magie, a to dokonce černé, zaznamenám ještě v Dumaguete. Ve vitríně muzea zdejší protestantské Sillimanské univerzity jsou vystaveny předměty z vlastnictví jednoho z nich: lahvičky s neznámými roztoky, sáčky s drcenými přísadami, panenka propíchaná špendlíky a další věci, které spíše než Filipíny připomínají filmy o voodoo z Haiti či Jamajky. Doprovodný text popisuje, jak se do jedné z vesnic na Siquijoru přistěhoval nový člověk a krátce potom záhadně onemocnělo několik sousedů. Podezření padlo na přistěhovalce, o němž se vědělo, že se zabývá magií.

Vesničané se rozhodli, že se nevítaného hosta zbaví a vyhodí jej i s jeho příbytkem dynamitem do vzduchu. O připravované akci se však dověděla policie, provedla v jeho domě razii, zabavila všechny podezřelé předměty a jejich majiteli důrazně doporučila se z ostrova odstěhovat. Odplul první lodí hned následující den a tím skončila i série záhadných onemocnění ve vesnici.

Večerní dvouhodinová plavba z Dumaguete do siquijorského přístavu Larena je díky delfínům zábavná, přesto však při vystupování z trajektu Cristina v sobě, snad pod vlivem zážitku ze sillimanské výstavy, nemohu potlačit lehký pocit nejistoty.

Stejné je to i druhý den. Nevyspalý mířím na faru. Přijetí je velmi přátelské a šálek kávy mě staví na nohy. Místní páter toho o kouzelnících ví opravdu hodně: „Mananambalové, jak se zdejším kouzelníkům říká, jsou normální lidé, oblékají se jako my, ani byste je nepoznal. Žije jich tu na ostrově asi padesát, znám mnoho z nich. Většinou jsou dobří, ale občas se i mezi nimi najde černá ovce, která je za peníze na kohokoli schopná seslat nemoc. Sám jsem viděl, když z rány jednoho takto postiženého člověka vypadával hmyz a červi, které prý měl mananambal předtím uskladněné ve sklenici. Jiné oběti postihne amok. Řešení je jediné – najít jiného mananambala, jehož kouzlo bude silnější, nebo se obrátit na nás, kněží. My máme pro tyto případy účinná zaříkávání a s několika mananambaly úzce spolupracujeme. Jeden z nich je můj přítel. Jmenuje se Juan Ponce a je mu devadesát šest let. Je nejstarším mananambalem a snad i nejstarším člověkem tady na ostrově. Bydlí ve vesnici San Antonio uprostřed ostrova, můžete jej navštívit. Půjčím vám auto, řidič cestu zná.“

Léčil mě mananambal

Dřevěný domek až na konci vesnice řidič Richie po několika dotazech nalézá celkem snadno, každý tu mananambala zná.

Doma je jen léčitel a jeho vnučka, brzy se ale na bílého návštěvníka přicházejí podívat i sousedé. Juan Ponce do školy nikdy nechodil a hovoří jen místním dialektem jazyka visaya. Anglicky ani španělsky neumí, pomoci tedy musí řidič a vnučka. Potvrzuje mi to, co jsem už slyšel a četl, a stěžuje si, že s přírodními léky jsou stále větší potíže, protože kvůli vykácení lesů na ostrově některé rostliny téměř vymizely. Mladá generace o léčitelství zájem nejeví a dává přednost moderním lékařům. Dávné znalosti budou zřejmě zapomenuty.

„Potřebujete s něčím pomoci?“ ptá se mě ještě před odchodem a já si vybavuji alergii, která se u mě začala asi před rokem projevovat zarudlými skvrnami se svědící kopřivkou. Po několika dnech skvrny vždy zmizely, zhruba po týdnu se však vždy opět objevily.

Lékařka mi předepsala prášky a mast, důvod alergie se zatím nepodařilo určit. Jako naschvál právě příznaky nemám, nakonec ale na loketním kloubu objevuji nepatrný zarudlý flíček. Juan Ponce jej chvíli prohlíží a pak prsty opatrně zkouší na obou mých předloktích tep. „Panuhot – špatný vzduch,“ určuje po chvíli příčinu a posílá vnučku někam dozadu. Děvče se vrací s plastovou nádobkou, jejíž obsah tvoří kokosový olej se směsí drcených sušených bylinek a dalších příměsí, po jejichž původu raději ani nepátrám. Léčitel mi opatrně potírá obě předloktí a pronáší zaklínadlo, v němž autor už zmíněné knížky odhalil zkomolenou latinskou modlitbu. Nechávám si zaklínadlo opakovat, žádné latinské slovíčko v ní ale nenacházím.

„Zbytek vypijte,“ překládá vnučka a okolo zavládne hrobové ticho. Pod upřenými pohledy přihlížejících nezbývá, než nevábně vyhlížející směs vypít. Cítím, jak tekutina pomalu postupuje trávicí trubicí a na horním rtu chviličku pociťuji jakési brnění.

Loučíme se. „Já bych se toho ani nedotkl, viděl jste, jak měl špinavé ruce? A kdoví, co v tom vůbec bylo,“ překvapuje mě Richie svým neuctivým úsudkem, jakmile máme pod koly opět pevný asfalt. Pocit uspokojení z nevšedního zážitku rychle mizí a v obavě ze střevních důsledků své zvědavosti si začínám povolovat opasek, abych to ještě stihl.

Neděje se však nic a nestalo se nic ani po obědě, na který mě pozval velebný pán. Nad mými obavami se usmívá a u kávy vypráví o životě na ostrově: „Siquijodnons, obyvatelé Siquijoru, jsou dobří lidé. Jediným člověkem, se kterým tu máme problémy, je nový školní inspektor Fernando Po, člen církve Nově zrození, kterého sem úřady přidělily odjinud. Uvedl se tím, že spálil sošku Jezulátka, kterou měli ve své kanceláři jeho podřízení. Jsme tu skoro všichni katolíci, a proto jsme žádali jeho odvolání. Vláda ho ale nemá kam přeložit. Proto jste viděl ty transparenty na ulici i budovách. Kostel rozšiřuji, není starý, ale zvonice naproti ano. Sloužila jako strážní věž proti pirátům, takových tu na ostrově máme několik. Máme tu i několik dalších historických památek, pláže a další přírodní zajímavosti. Siquijor objevili zahraniční potápěči. Nemohu však popřít, že na ostrově jsou i zvláštní místa. Ve vzdušných kořenech fíkovníků žijí duchové a každý ví, že když se ke stromu přiblíží, je lepší se duchům omluvit za vyrušení. Dělám to i já. O budově konventu u kostela v městečku Lazi se říká, že tam straší a v noci tam prý bývají slyšet kroky.“

Rezervace bez zvířat

Siquijor, více než desetitisícové hlavní město ostrova a současně i provincie, je sice sídlem úřadů, vody v jeho okolí jsou však mělké a přístav je proto pro větší lodě nepoužitelný. Prohlížím si kostel svatého Františka z Assisi z roku 1783 s oddělenou zvonicí, která sloužila jako strážní věž v boji proti pirátům. Zajímavá je i nedaleká a viditelně už dosluhující budova španělského správce s velkým vytesaným španělským znakem pod balkonem, v níž je dnes umístěna sborovna přilehlé školy.

Z křižovatky u San Antonia míříme dále do hor, do šest kilometrů vzdálené přírodní rezervace okolo nejvyšší siquijorské hory Bandila-an (557 m nad mořem). Rezervaci o rozloze 2,7 km2 založili v roce 1938 Američané a stará se o ni Sillimanská univerzita. V návštěvnickém středisku si ale spolupráci s univerzitou příliš nepochvalují: „Roste tady přes sto osmdesát druhů rostlin, žije zde sto tři druhů motýlů a dvacet sedm druhů ptáků, pět z nich se nikde jinde nevyskytuje. Bohužel i sem do chráněné oblasti chodí lidé lovit a zakládají zde políčka, nestačíme to uhlídat. Většina zdejších druhů rostlin a živočichů je na pokraji vyhynutí, malého endemického papouška Loriculus philippensis siquijorensis jsme zahlédli naposledy před třemi lety, v roce 2003. Ukázat obrázky zdejších jedinečných zvířat a rostlin vám nemůžeme, nemáme je. Až se vrátíte do Dumaguete, zajděte na univerzitu, ať nám něco pošlou, nejste první, kdo se na ně ptá.“

Slibuji a vydávám se na rozhlednu na nejvyšším bodě ostrova, není to daleko a ani výstup není namáhavý, rozhled není ale kvůli vzrostlým stromům skoro žádný. Hora moc vysoká není, přibližující se černé mraky ale zachycuje spolehlivě. Sílící poryvy deště a větru mě po chvíli nutí zahájit ústup zpět k pobřeží.

Duchové v Lazi

Městečkem Lazi na jihovýchodě ostrova protéká jediná siquijorská řeka Poo. V poledním vedru se jdu podívat do zdejšího velkého kostela svatého Antonína Paduánského z roku 1857. Mám štěstí, je otevřeno. Uvnitř upozorňuje mladý farář a současně správce dva německé návštěvníky na různé zajímavosti. Farář působí v Lazi teprve krátce a problémy především finančního rázu zatím jeho nadšení a snahu o obnovu památky nedokázaly zlomit.

Je hrdý i na své sídlo, budovu konventu, národní historickou památku, kam kdysi jezdívali odpočívat církevní hodnostáři. I když byl konvent postaven až v roce 1884, je nejstarší zachovanou stavbou svého druhu na Filipínách. „Osada se za španělské vlády podle tvaru zátoky jmenovala La Cé, ve fonetickém přepisu to tak už zůstalo. Cizinci si podél řeky někdy vyjedou až k vodopádům Cambugahay, není to daleko, potom ale už přímo směřují na pláž Kagusan před osadou Maria. A co mé sídlo? Slyšel jsem od místních, že v konventu straší, snad tam někdo umřel, nevím, já sám jsem tam ale zatím žádný přízrak neviděl. Občas v noci sice něco v chodbě praská a opravdu to zní jako lidské kroky, já se ale nebojím. Myslím, že to v podlaze pracuje staré dřevo.“

Chaloupko, ke mně čelem, k lesu zády!

Ve vesnici Libo prý stojí nejstarší dům na Siquijoru. Dřevěná chaloupka na vysokých kůlech u pobřeží mi stejně jako dvě její obyvatelky, podle knižního průvodce rovněž prý nejstarší na ostrově, poněkud připomněla domek ze známé ruské pohádky, přesazené ovšem na pobřeží tropického moře. Jsem si jist, že jestli někde na Siquijoru opravdu straší, musí to být tady. Na mé zvolání „Chaloupko, otoč se!“ sice chaloupka nereaguje, zato řidič Richie ano.

Nechápavě na mě chvíli zírá, opatrně se ptá, co že jsem to říkal, a pak se takticky stahuje do zastíněného prostoru za rohem, snad aby také neutrpěl sluneční úpal...

Rád bych věděl, jak je domek starý a jak jsou staré jeho obyvatelky. Po lehce akrobatickém výstupu na schodiště je hlasitě zdravím, obě ženy však dál vytrvale přebírají zelené lupení a mé osobě nevěnují ani nejmenší pozornost.

Snaha o využití všech možných filipínských jazykových kombinací se mi nakonec ale vyplácí: „Mně je sedmdesát pět,“ povídá ta viditelně čilejší, „mojí sestře je devadesát tři. Domek tu stál, když jsme byly ještě děti, kdo a kdy jej postavil, to už dneska nikdo neví.“ Triumfálně sestupuji po dřevěných schůdcích dolů. Praská až ten poslední, ale to už stojím na pevné zemi.

S Richiem se krátce zastavujeme ještě na několika místech a do Lareny přijíždíme až za tmy. V té době už Juan Ponce v San Antoniu i obě sestry na protilehlé straně ostrova, nejstarší obyvatelé Siquijoru, jistě spí spánkem spravedlivých. Snad se jim zdá o časech, kdy loďky rybářů okolo Siquijoru mívaly ještě plachty, ohnivé světlušky tančily po nocích nad pobřežními porosty stromů molave a duchové z hustých vzdušných kořenů fíkovníků celý ostrov kouzelníků pečlivě hlídali.

Post scriptum

Alergie se po týdnu na mých pažích objevila znova a pak opět, postupně se ale přestávky mezi jejími projevy prodlužovaly a její síla slábla, až příznaky vymizely úplně. Možná to způsobily vysoká teplota a vlhkost – nevím. Možné ale je, že zásluhu na jejím vymizení má i Juan Ponce, nejstarší mananambal na magickém ostrově Siquijor.


Mananambalové

Kouzelníci na Siquijoru se nazývají mananambalové a jejich činnost je na ostrově doložena asi dvě stě let. Léčí hlavně pomocí bylinek a jsou tedy spíše přírodními léčiteli. V jejich činnosti má však své místo ve formě různých zaříkávání a dalších úkonů i magie, což přispívá k tajemnu, které mananambaly do značné míry obklopuje. Vyšší školní vzdělání je mezi mananambaly spíše výjimkou, znalosti o rostlinách a míchání léčivých směsí si předávají z generace na generaci, přesné složení směsí je rodinným tajemstvím.

Všeobecně se věří, že mananambalové mohou nemoc nejen vyléčit, ale i přivolat. Za léčení se neplatí, je-li ale úspěšné, rádi odměnu přijmou. Kromě nejrůznějších léčivých směsí v prášku i v roztoku, nejčastěji v kokosovém oleji, si mananambalové přivydělávají také výrobou a prodejem amuletů a škapulířů. Rostliny sbírají mananambalové se svými pomocníky především na Velký pátek, do léčivých směsí přidávají deset procent látek živočišného a pět procent mořského původu, dalších pět procent tvoří drcené krápníky z jeskyní ve vnitrozemí. Pokud si mananambal neví rady, pošle svého pacienta do nemocnice.


Ostrov světlušek

Silnice okolo Siquijoru měří pouhých dvaasedmdesát kilometrů. Dopravu mezi osadami obstarávají jako všude jinde na Filipínách jeepneys, jakési z džípů upravené miniautobusy, místní přesuny obstarávají čmoudící motocyklové tříkolky. Podle kdysi hojně se vyskytujícího stromu molave (tugas) nazývali obyvatelé svůj ostrov Katugasan. První Španělé pod velením kapitána Estebana Rodrigueze zde přistáli v roce 1565. Byli účastníky výpravy Miguela Lópeze de Legazpi, který připlul z Mexika a zahájil více než třistaletou španělskou kolonizaci Filipín. Španělé ostrov nazvali Isla de Fuego, ostrov Ohně, ne podle sopky (žádná na ostrově není), ale podle množství světlušek, které v noci tehdy poletovaly nad hustými lesními porosty a Španělům připadaly zdálky jako oheň. V dnešní době většinu povrchu ostrova pokrývají pole a háje kokosových palem a obyvatelé se živí převážně rybolovem a zemědělstvím, turistika se začala rozvíjet poměrně nedávno. Možná se tu lidem zdají sny o dobách, kdy nad stromy molave zářila hejna světlušek a duchové vzdušných kořenů fíkovníků tajemný ostrov pečlivě hlídali.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: