nahoru

Tádžikistán: Země rozdělená horami, ale spojená vírou v lepší zítřky

Peter Hupka18. července 2017 • 16:30
Tádžikistán: Země rozdělená horami, ale spojená vírou v lepší zítřky
foto: Peter Hupka

Tádžikistán byl jedním z nejchudších koutů SSSR. Po jeho rozpadu jsme o něm dlouho slýchali pouze v souvislosti s krvavou občanskou válkou. Dnes jen pomalu získává novou tvář.

Stařičká bílá lada přijíždí po hodinách trmácení po prašných polních cestách do města Batken na jihu Kyrgyzstánu. Na řidičově tváři se poprvé rozzáří úsměv a i tváře cestujících mají výraz úlevy. Cestování okrajem Ferganské kotliny je dnes namáhavé.

Asfaltové hlavní trasy, jež byly za sovětských časů propojeny, jsou dnes rozděleny mezi Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán. Většina taxíků směřujících do tádžické Isfary obchází uzbeckou enklávu Soch po rozbitých cestách s nezpevněným povrchem v délce přes sto kilometrů.

Důvod je jednoduchý: cestující nemají uzbecká víza a strach z nevyzpytatelných uzbeckých celníků je větší než pokušení zkusit projet s pomocí úplatku. „Naposledy mi vzali mobil. Mám to zapotřebí? Raději počkám a připlatím si za auto, které pojede přes objížďku!“ říká postarší Tádžik z Isfary, který byl v kyrgyzském městě Osh (čti oš) doprovodit synovce do školy.

Celnici tvoří dvě unifikované buňky pohozené na prašné zemi. Žádost kyrgyzských pohraničníků o spropitné lze ještě odbýt pár slovy. Tádžik na druhé straně je však neoblomnější. Má čas. Moře času, který v tomto koutě světa neznamená téměř nic, jednoduše pomalu plyne. Řidič po chvíli znervózní a s rozmáchlým gestem vysvětluje: „Dejte mu aspoň něco, jinak nás nikdy nepustí!“

Když v roztřesené ruce celníka, zřejmě závislého na drogách, zmizí v přepočtu necelých sto korun, je cesta konečně volná. „Vítejte v Tádžikistánu!“ zdraví nás svorně spolucestující a omlouvají se za „svého“ úředníka. „Víš, naši lidé jsou dobří, ale na celnicích nikdy nepracují právě ti nejpříjemnější,“ připomene nejstarší z nich mezinárodně platnou pravdu.

Mít strýčka v Sogdianu

„Když máš peníze, tak se ti žije!“ zamyslí se sedmadvacetiletý Abdul žijící v městečku Chkalovsk (čti čkalovsk) na severu Tádžikistánu, v oblasti Sughd nazývané místními Sogdiana.

Lidí, kteří se mají jako králové, tu však příliš mnoho nenajdeme. Většina z nich žije z necelého tisíce korun měsíčně, a to ještě mohou hovořit o štěstí. Skutečnost, že Abdul si jako čerstvý absolvent mezinárodních vztahů na univerzitě v Chodžentu (Khujand) našel práci v jedné z největších bank ve městě, by mohla mluvit ve prospěch příležitostí pro zdejší mladé lidi.

Skutečnost je však mnohem méně optimistická: „Ano, mám dobré místo. Jsem spokojen, ale má to jeden háček – pracuji tu rok zadarmo. Moje místo bylo totiž vykoupeno dvoutisícovým úplatkem, samozřejmě v dolarech. Ty jsem si půjčil od strýce a rok je budu splácet. Ale i tak mám štěstí: vždyť ne každý má takového strýce!“ dodá usměvavý mladík a upíjí silný černý čaj.

Na horských cestách

V jedné z okrajových čtvrtí druhého největšího tádžického města Chodžentu panuje od rána čilý ruch. Šoféři připravují své terénní lady na cestu přes průsmyk Shahriston (čti šahristán; 3000 m n. m.) do údolí řeky Zeravšan.

Cestování je pro obyvatele této horské krajiny často skutečným utrpením. Dvě největší města v zemi – Chodžent a Dušanbe – spojují od listopadu až do konce května pouze letecké linky společnosti Tajikistan airlines na stařičkých, ale udržovaných Jakách 40 a Tupolevech 134. Důvod je jednoduchý: sníh a laviny vytvoří z průsmyků na více než půl roku neprůchodná místa.

„Situace se však už za rok změní,“ tvrdí asi třicetiletý řidič lady kroutící volantem po severních svazích Turkestánského pohoří. „Tunel pod Anzobem, nebezpečnějším z dvojice průsmyků, je už před dokončením. Projet z Dušanbe do Pandjakentu (čti pandžikent) tak bude možné celý rok. A pokud se to podaří, postavíme tunel i pod Shahristonem,“ dovídám se.

O několik zatáček dále se barevná kolona aut zastaví. Další cestu jim odřízla lavina z mokrého sněhu, jež jen šťastnou náhodou nestrhla žádné z vozidel. Po několika minutách přijíždí starý buldozer a cesta je brzy znovu volná. Velikými oblouky klesáme do údolí řeky Zeravšan a z mračen začíná padat drobný déšť.

Zeravšan a kišlaky

Horské vesnice se po celém Tádžikistánu nazývají kišlaky. Život tu plyne pomaleji a uzavřeněji než v údolích. Většina obyvatel pěstuje ovoce nebo chová ovce a kozy, nechybějí tu však ani školy, mešita či obchod.

„Mladí často odcházejí pryč do měst nebo ještě mnohem dál. I od nás pracuje polovina mužů v Rusku. Na stavbách, v restauracích, zkrátka všude tam, kde je práce,“ vysvětluje lámanou ruštinou staršina z kišlaku Zimtud, statný padesátník v typické čtyřhranné čapce.

„Kdysi jsme naše ovoce a brambory prodávali na trhu až v turkmenském Ašchabadu. Zájem byl obrovský. Ale dnes je nemáme kde prodat. Na trhu v Chodžentu je plno a přes hranice nesmíme. Vloni jsme v naší vesnici zaorali několik tun brambor, protože by jinak shnily,“ stěžuje si na současnou situaci v kišlaku. „Když někdo odchází pryč, sluší se, aby pohostil celou vesnici. Zařízne se několik beranů, uvaří se spousta rýže a pro všechny se připraví plov, jídlo z rýže, zeleniny a kousků jehněčího. Napeče se i plochý chléb, který nazýváme lipjoška nebo po našem nán, podává se čaj, sladkosti a vodka. Nemám tenhle zvyk moc rád, protože mnozí se kvůli hostině zadluží tak, že pak někdy i půl roku pracují zadarmo. A to nemluvím o tradiční tádžické svatbě, ta zadluží chudší rodinu i na několik let.“

Se Šurikem, Abdulovým spolužákem z univerzity, který žije v údolí Zeravšanu, scházíme z horských osad zpátky do údolí. „I od nás ze Zimtudu se už hodně lidí přestěhovalo dolů. Kvůli lehčímu životu,“ vypráví Šurik. Do vesničky Shurcha (čti šurča) na břehu dravé řeky přichází podvečer. Sedíme před domem u misky čaje a povídáme si se staršími muži z jeho široce rozvětvené rodiny a se sousedy.

„Hodně lidí si myslí, že v Tádžikistánu pěstujeme opium, ale není to pravda,“ povídá usměvavý dědeček z vedlejší ulice. „Nepopírám, že dvě tři sezony během občanské války jsme ho pěstovali. Přijížděl si pro něj nějaký Rus na velkém černém BMW. Zůstal tady vždy několik dní, dokud zboží nezabalil do sáčků s dvojitým dnem, do kterého vytlačil několik tub zubní pasty. Prý tím zmátl psy cvičené na hledání drog. Sáčky potom nacpal do dveří a dalších dutin v karoserii. Od nás vždy odjel do kazašské Alma-Aty, kde prý zboží vyzkoušeli jeho známí, zkušení narkomani.

Za pár dní se vrátil a zaplatil v hotovosti. Ale to už je všechno minulost. Když se mě zeptáte, zda se za to dnes stydím, tak řeknu: Ne! Nikdo, kdo nezažil bídu války, to nepochopí. I my máme děti...“ dokončí svůj monolog o dobách vzdálených sotva jedno desetiletí...

Hlavní město Pondělí

„Poslední letadlo z Panjakentu odletělo včera a více jich letos nebude!“ dozvídám se na poště v Shurcha, jejíž telekomunikační oddělení by mohlo klidně sloužit i jako technické muzeum. Zbývá nám jediná možnost: přechod přes dosud zasněžený, téměř tři a půl tisíce vysoký Anzob. Auta s pasažéry zastavují několik kilometrů před průsmykem a dál se už musí jen pěšky. Při pohledu na bídně vystrojené místní obyvatele se až stydím za své krátké skialpinistické lyže, které jsem si pro tenhle účel přivezl. Nakonec ale všechno má i své kladné stránky.

Stařečkovi, který cestuje do metropole na vyšetření očí, aspoň mohu dočasně vyměnit jeho gumové polobotky za vysoké trekingové boty.

V nejvyšším bodě průsmyku stojí buldozer a cesta dál na jih je už sjízdná. V mlze pod sedlem pomáhají lidem drsní hoši ze Služby horské bezpečnosti. Nasedáme do starého vozu UAZ, chvíli vyjednáváme cenu a za hodinu jsme v hlavním městě.

Tádžická metropole Dušanbe (Dushanbe) patří mezi nejmladší hlavní města na světě. Její historie sahá jen do třicátých let minulého století, kdy vznikla na místě tradičního trhu, na němž se scházeli obyvatelé okolních vesnic. A jelikož se trh konal v pondělí, město nazvali „Pondělí“ – tádžicky Dušanbe. Přestože výstavba města probíhala za sovětské éry, je Dušanbe kupodivu architektonicky pěkně řešené sídlo s dlouhými ulicemi plnými zeleně a fontán. Několikapatrové domy ladí s místní krajinou, a dokonce i panelová výstavba je obohacena o netradiční řešení s prvky zdejší kultury.

Průčelí domů jsou zdobena mozaikami a malbami, bytovky jsou na rozdíl od ruského typu o poznání hezčí. Stejně jako každé hlavní město i Dušanbe se snaží vypadat o třídu lépe než ostatní města v Tádžikistánu. V porovnání se zbytkem země se mu to s přimhouřenýma očima celkem daří.

Byznys v Badachšánu

Oblast Badachšán se rozkládá na území dvou států: Tádžikistánu a Afghánistánu. Dělí je od sebe jen úzké údolí vyryté do vysokých kopců divokým tokem řeky Pjandž, hlavní zdrojnice Amudarji. Vyspělejší tádžická část území je vyhlášena autonomní oblastí Horský Badachšán (Kuhistoni Badakhshon).

Stařičká dodávka s patnáctilitrovou spotřebou přijíždí k první čerpací stanici v údolí Pjandžu už doslova na výpary z benzinu. Řidič jménem Bulbul neboli Slavík vypne pokašlávající motor a z domu, který je benzinovou pumpou jen podle nápisů na zdech, přináší několik plastových kanystrů se zelenkavou tekutinou.

„Benzin tady stojí i dvakrát tolik co v Dušanbe,“ dovídám se od Bulbula. „A v horním Váchánu (Wakhan), to je oblast ležící ještě výš v horách, někdy i třikrát tolik!“ dodává nadšeně. Slovo byznys má v této části světa zcela jiný význam. „Každý, kdo má v těchto chudých krajích prostředky a možnost, nakupuje zboží v hlavním městě a prodává ho na bazarech v horských městečkách s několikanásobným ziskem,“ vysvětlují mi nadšeně spolucestující děvčata v dodávce. Hned nato mne zahrnou komplexní analýzou chorugského a iškošimského trhu, jejich nejvýhodnějších komodit a cen. Žádné obchodní tajemství.

Chorug (Khorugh), Ishkoshim (čti iškošim) a Murghob jsou jedinými sídly v oblasti, jež lze s přivřenýma očima nazvat městy. První dvě z nich se spíše podobají Dušanbe, vzdálenému dva dny namáhavé cesty, Murghob je díky národnostnímu složení i zeměpisnou polohou bližší kyrgyzskému městu Osh. Z Chorugu se v případě příznivého počasí dá do Dušanbe i letět. Dva letouny Jak 40 denně zajišťují pravidelnou linku a let Rošanským koridorem je v nich skutečným zážitkem.

Létá se výhradně za vynikající viditelnosti – VFR (Visual Flight Rules). V publikaci o Badachšánu se o ní dovídám zajímavou větu: „Jednalo se o jedinou linku v SSSR, na níž piloti Aeroflotu dostávali rizikový příplatek.“ Cena letenky je zde téměř stejná jako jedno místo v autě z Chorugu do Dušanbe. Přesto většina zdejších lidí nelétá. Důvody jsou dva: počasí a skutečnost, že malé letadlo odveze jen velmi omezené množství zboží určeného na prodej.

V údolí řeky Pjandž

Tádžickou stranu této divoké řeky lemuje asfaltová silnice, sloupy elektrického vedení a docela moderní domy. Pohled do několik set metrů vzdáleného Afghánistánu však člověka vrací o století zpět. Vyhublí šlachovití muži nosí pytle s moukou z humanitární pomoci, nakládají je na hřbety oslů, a putují s nimi několik dní proti proudu řeky strmým úbočím a úzkou pěšinkou vysekanou ve skalách. Vesničky na druhé straně mají často domy bez oken, elektřina je pouze na severním břehu Pjandže. Skupiny dělníků tu a tam opravují prašnou silnici, která je na afghánské straně jedinou spojnicí mezi skromnými osadami.

„Za vlády Tálibánu byla právě tato oblast výhradně pod kontrolou Ahmeda Šáha Masúda, stojícího proti militantnímu paštunskému hnutí. Dobýt Badachšán však bylo pro bojovníky Tálibánu technicky nemožné,“ říkají místní obyvatelé. Život v afghánském Badachšánu se zdá člověku z našich zeměpisných šířek zcela nepředstavitelný. Afghánští Badachšánci však dokazují opak: žijí tu. Jejich každodenní život je symbolem slova skromnost.

Mezi ismaility

Většina obyvatel Badachšánu patří k minoritní islámské sektě ismailitů. Její název je odvozen od jména imáma Ismaila, kvůli němuž se tato skupina historicky odděluje od šíitské větve islámu. Na rozdíl od šíitů, kteří uznávají dvanáct imámů, potomků proroka Mohameda, mají ismailité v současnosti už svého 49. imáma – Aga Chána IV. Titul Aga Chán byl ismailitským imámům přidělen v polovině devatenáctého století v tehdy britské Indii. Podle jejich víry je imám přímým pokračovatelem rodinné linie proroka Mohameda, Aliho a Fátimy. Ismailité se později v rámci schizmatu ještě rozdělili na nizarskou a mustalskou větev.

Navenek působí rodiny ismailitů otevřeněji a světštěji než většina sunitských komunit. Celkově islám ve Střední Asii nese množství prvků větší volnosti v porovnání s arabskými islámskými zeměmi. Tato skutečnost je pravděpodobně směsí pozůstatků kultury sovětské éry a příslušnosti většiny zdejších obyvatel k liberálnímu hanáfijskému směru sunitské větve islámu.

Ismailité jsou ve výkladu víry o mnoho zdrženlivější než jiné hlavní islámské větve. Možná právě proto koluje okolo této minoritní sekty množství legend. Jejich hodnověrnost lze jen těžko dokázat nebo vyvrátit. Vyskytují se i názory, jež nizarské ismaility dávají do souvislosti s rosenkruciány, assásíny, a dokonce i s templáři.

Blízkost Afghánistánu, drogových cest a také množství investicí Aga Chánovy nadace v této oblasti dávají někteří skeptici do souvislosti s možným využíváním peněz z obchodů s drogami na realizaci projektů. Podle oficiálních zdrojů jsou prostředky pro Aga Chána a jeho projekty získávány z dvanáctiprocentní daně, již mu odvádějí ze svého zisku všichni vydělávající členové jeho sekty. Ať už je skutečnost jakákoli, tyto humanitární programy a projekty pomohly mnoha obyvatelům Badachšánu přežít těžké období během občanské války i těsně po ní.

Ismailité se podle slov staršiny kišlaku Ljangar nemodlí v mešitách, ale pod širým nebem. Modlitby jsou jen třikrát za den a věřící nesvolává muezzin. Jedno ze „svatých míst“ badachšánských ismailitů se nachází u hlavní silnice za vesnicí Ljangar. Rohy z kozorožce, posvátný strom, ohniště a zvláštní zdi ničím neupozorňují na to, že by právě toto místo mělo sloužit islámu. Mnohem více připomíná nějaký starý pohanský svatostánek. Místní obyvatelé do něj vcházejí a vycházejí z něj ven zásadně čelem. S radostí nám představují svůj posvátný prostor. Energie, jež z místa vyzařuje, má ale ke klidu a harmonii daleko.

Po zhotovení několika fotografií přichází staršina Ljangaru. Zlobí se, že jsme na posvátnou půdu vstoupili bez jeho vědomí. Ve skutečnosti však jde spíše o problém jeho vlivu a postavení v očích ljangarských obyvatel. Po odchodu „hlavy obce“ nám místní nenápadným gestem naznačí, abychom zdejšího muže číslo jedna nebrali až tak vážně.

Nedaleko silnice stojí i malá stavba vzdáleně přece jen připomínající mešitu. „Tento altánek jsme tu postavili, když nás před pár lety osobně navštívil Aga Chán,“ ochotně vysvětlují muži, kteří v nedalekém háji ořezávají větve ze stromů. Jeho portrét ověšený květy tu visí na zdi v každém domě. Kult, jaký Aga Chán představuje, se čímsi podobá buddhismu a jeho dalajlamům, jenom způsob následnictví je rozdílný. Obě skupiny však svého vůdce vnímají jako ztělesnění božstva na zemi.

Jako každá minoritní sekta i ismailité neradi zacházejí do podrobností své víry. Přestože příslušníků této minoritní islámské sekty není mnoho, žijí rozptýleni téměř po celém světě. Kromě asijských a afrických zemí žijí i v Evropě, Kanadě a ve Spojených státech amerických.

Budoucnost

Tádžikistán byl za sovětské éry nejchudší svazovou republikou. Konec moskevských dotací a vyčerpávající občanská válka srazily tuto malou horskou republiku na úplné dno. V současnosti situace v Tádžikistánu vykazuje určité známky rozvoje.

„Žije se tu už o něco lépe než v sousedním Uzbekistánu, tam je to ještě mnohem horší,“ říkají mi obyvatelé oblasti hraničící s uzbeckým Bekabadem a tento fakt rezignovaně přiznávají i lidé z druhé strany hranice.

Otázkou však je, zda za touto skutečností stojí tádžický rozvoj, nebo naopak rostoucí úpadek jejich západního souseda. Pětidolarová minimální mzda je staví na stejně beznadějnou pozici. Bez ohledu na to jsem v Tádžikistánu často zahlédl muže opravující silnici nebo renovující fasády budov. A to by ještě před několika lety nebylo možné.

Tádžikistán má ještě jeden světový primát: vodní elektrárna jižně od Dušanbe na řece Vachš má nejvyšší sypanou hráz. Dosahuje výšky tři sta metrů. Právě ve stavbách dalších vodních děl na Vachši nebo už zmíněného tunelu pod průsmykem Anzob vidí mnozí Tádžici začátek lepších dní své budoucnosti. Usměvaví lidé tohoto malého národa si ji určitě zaslouží.

Peter Hupka




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země