Bolivijská rezervace Inti Wara Yassi

Bolivijská rezervace Inti Wara Yassi Zdroj: Petra Ježková

Bolivijská rezervace Inti Wara Yassi
Těžko říci jestli je péče o zvířata v rezervaci pomocí, nebo rozmazlováním.
Zakladatel rezervace Juan Carlos Antezana.
Bolivijská rezervace Inti Wara Yassi
Papoušice Kleopatra vypadá zuboženě, ale peří si vytrhala sama. Plameňák Rafael byl slepý.
6
Fotogalerie

Odměna dobrovolníků v rezervaci Inti Wara Yassi: Kousance od opic a nocování mezi hladovými šelmami

Juan Carlos Antezana léta pomáhal dětem z chudinských čtvrtí La Pazu. Jednou se vydali na výpravu po staré cestě Inků. Místo strhujících panoramat ale našli jen stovky shořelých stromů a jednoho hladového papouška s ustřiženými křídly. V ten den organizace Inti Wara Yassi, založená kdysi na pomoc dětem, začala pomáhat i zvířatům. Dnes sem přivážejí odhozená nebo na černém trhu zkonfiskovaná zvířata. Pracují tu dobrovolníci z celého světa a i já se rozhodla přispět svými silami.

Do bolivijské rezervace Inti Wara Yassi (Slunce, měsíc a hvězdy - přeloženo z kečuánštiny) ležící v džungli na území parku Machía se nejsnáze dostanete z Cochabamby. I když dnes možná ne. Je poledne a my už asi tři hodiny stojíme uprostřed džungle, pouhých sedmdesát kilometrů od vesnice Villa Tunara, z níž je do rezervace už jen kousek.

Nepustí nás dál. Probíhají tu silniční práce (čtyři dělníci se váhavě plouží kolem jednoho buldozeru, po silnici cupitají slepice a u krajnice se znuděně válejí prasata). Policie, která na to všechno dohlíží, nám oznamuje, že silnice je průjezdná pouze v noci a řidiči autobusů to prý dobře vědí. Věřím jim. Náš řidič je kretén, který si čas krátí popíjením piva z jedné plechovky, zatímco z té druhé ho stříká po svém mladším kolegovi. Prší. Kolem třetí odpoledne se za námi tvoří už slušná fronta dalších autobusů a aut, rozčílení lidé se bouří.

Policie přichází s převratným návrhem: když prý jim každý z nás dá jeden bolivar (asi dvě koruny), nějak to zařídí, abychom mohli projet. Silniční pracovníci tedy odstavili cedulku „Stavba“, odehnali neposlušné slepice a my mohli pokračovat v cestě.

Parta problémových opic

Začalo se skoro stmívat, když jsem se konečně dostala do zamlžené a dusné Villa Tunary. Přešla jsem most a tam u malého dřevěného kiosku sedělo asi patnáct hodně špinavých lidí. Když mě spatřili, nadšeně vykřikli: „Hurá, další dobrovolník!“ „Blíží se sezona dešťů, a tak tu je málo lidí,“ vysvětloval mi zablácený muž. Ještě ten večer mě provedli rezervací, zkasírovali osmdesát dolarů coby poplatek za dva týdny spartánského ubytování (co zbude, jde na potravu zvířatům) a pak mi Kim, Australanka, která byla zodpovědná za koordinování práce, přidělila skupinu problémových opic.

Kus džungle, který si organizace pronajímá od vesnice, musí splácet tím, že částečně funguje i jako zoo. Zvířat, která tu ale turisté mohou spatřit, je pomálu, většina je ukryta hluboko v džungli, kde čekají na své dobrovolníky a prozatímní páníčky. V Bolívii existuje spousta černých trhů, kam chodí nakupovat především majitelé hotelů nebo cirkusů.

Zvířata, která jsou tu na prodej, patří většinou mezi ohrožené druhy. Pytláci nejdříve zabijí jejich rodiče nebo vůdce tlupy a pak odchytají mláďata. Právě takové trhy navštěvuje Juan Carlos a uloupená zvířata vrací, díky rezervaci Inti Wara Yassi, opět do přírody. Smutným faktem je, že některá zvířata už by to prostě nezvládla, a tak tu zůstávají.

Parta mých problémových kapucínských opic byla určena k vypuštění. Z volně žijících opic i z těch uzavřených v klecích jsme tu formovali novou soběstačnou skupinu, která by mohla přežít v divoké přírodě. Bylo tu pár vzteklejších typů - třeba Monto, který trpěl nedostatkem sebevědomí, protože ho skupina nezvolila za svého „alfa male“, tedy vůdčího opičáka. Takové jednotlivce jsme z bezpečnostních důvodů přes den ještě přivazovali na lana, a když vyváděli hodně, nepustili jsme je ani z klece. Tlupa obývala vrcholek hory, odlehlé místo, kterému se říkalo Mirador.

Do bezpečí k pumám

Monto se mě už několikrát pokoušel kousnout. Jednoho dne se mu to povedlo. Opice nejsou jako psi, když něco chtějí, musíte jim to prostě dát. Žádné „Fuj, sedni!“ tady neplatí. Naštvete-li jednou opičáka, a jste ještě k tomu ženského pohlaví (to opice moc nerespektují), máte to spočítáno. Takže Monto se naštval, protože jsem mango nejdříve rozdala podřadnějším členům tlupy, a když jsem šla nabídnout jemu, rovnou se vrhnul po mé ruce. Prokousl mi dlaň téměř skrz naskrz a pak se ještě chvíli vzteky svíjel na svém špagátu.

Problémem je, že „zelenáči“, tedy nováčkové, tedy já, tu žádným rychlokurzem, jak zacházet s takovými zvířaty, neprocházejí. Možná proto tu k podobným zraněním docházelo každý druhý den.

Pomalu jsme se rozdělili na dvě skupiny: na ty rozumné a nerozumné. My rozumní jsme zastávali názor, že bychom odtud rádi odjeli bez prokousnutých rukou, chybějících ušních boltců anebo s podivnou vyrážkou pocházející zřejmě z infekce, kterou tu roznesly opice po dešti. Ti nerozumní námi opovrhovali, bezvýhradně se zastávali zvířat a obdivně si navzájem ukazovali svá zranění. Když mi veterináři ránu ošetřili, prohlásila jsem, že k opicím už nechci. Kim řekla: „O. K.,“ a přeložila mě k pumám.

Za normálních okolností vás s pumou pracovat nenechají, pokud tu nejste ochotni zůstat minimálně měsíc. Já měla zřejmě extra štěstí. Co s pumou? Je to jednoduché: ráno přijdete ke kleci, připnete pumu na vodítko, chvíli jí házíte pneumatiku na šňůře (jakože myšku) a pak se s ní vydáte do džungle. Když puma chce běžet, běžíte, když chce odpočívat, odpočíváte. Účelem je donutit ji k pohybu, a do toho se pumám zrovna moc nechce.

Naštěstí jste na to dva - abyste si mohli pomáhat, když se kočička naštve. Byla jsem celkem ráda, když přišli noví dobrovolníci a já mohla posledních pár dní v klidu dodělat u papoušků (nuda, já vím).

Za odměnu trest

Tak tohle byl opravdový trest. Noční můra všech dobrovolníků. Nový adrenalinový sport. Kim to sice prodávala jako úžasné dobrodružství, ale nikdo jí na to neskočil. Říkala: „No, a pak, jednou za čtrnáct dní, ještě s jedním dobrovolníkem přespíte na Miradoru a budete hlídat opice. Tohle jen tak někde nezažiješ.“ Měla pravdu. Představte si, že je noc, takových třeba jedenáct hodin v noci, poprchává a vás čeká výstup na Mirador. Budete se asi dvacet minut potmě brodit bahnem a slaňovat po skále, abyste mohli strávit noc v malé houpací síti a odhánět divoké pumy od divokých opic. Jen na vysvětlenou: šlo o cizí pumy, tedy ty, co nepatřily mezi členy naší rezervace, ale žily tu prostě volně v džungli a měly hlad. To byl oficiální účel nocí na Miradoru. Realita ovšem vypadala jinak. Většina z nás se jen divoce opila a pak jsme se celou noc snažili zapomenout na opice i pumy.

Ano, už několikrát jsem to slyšela. Pumy jsou vcelku plaché a pouhá přítomnost člověka je zastraší. Nevím, proč mě to ještě nepřesvědčilo. Ráno „zachráněné“ opičky naskáčou na vaše spacáky a vděčně vás začnou olizovat. Když budete mít štěstí, nic vám neukradnou a vy se budete moct vrátit do tábora a přemýšlet, jestli jste prožili úžasné dobrodružství, nebo přežili svou noční můru.

Záchrana zvířat, nebo atrakce pro turisty?

Asi obojí. Nechápejte mě špatně, já mám zvířata opravdu moc ráda. Přijela jsem sem ale s představou, že má přítomnost možná pomůže zachránit nějaký ten zvířecí život, že budu dělat jakoukoli, i tu nejnudnější práci, která ovšem bude znamenat velkou změnu.

Je tu jedna opice, jmenuje se America. Jediný úkol dobrovolníka je celý den si s Americou hrát. Protože když tomu tak není, America se rozpláče. Nejsem sice odborník, ale přesto mi vrtá hlavou: zachrání pumy, když s nimi budeme na vodítku běhat džunglí, nebo je to spíš atrakce pro turisty?

Zachrání papoušky, když je budeme krmit třikrát denně a sbírat ještě plné misky, nebo je to spíš rozmazlování? Jsou noci na Miradoru záchranou opic, nebo mučením dobrovolníků?

Pravda je, že bez všech těchto lidí by mnohá zvířata nepřežila a rezervace Inti Wara Yassi by fungovat nemohla. Je však možné, že se původně dobrý úmysl Juana Carlose teď, v rukou zvířecích fanatiků, tak trochu zvrtnul.