nahoru

Křížem krážem po ostrově Kalimantan: Město jménem Kočka

Jiří a Irena Páleníčkovi14. července 2017 • 09:50
Křížem krážem po ostrově Kalimantan: Město jménem Kočka
foto: Jiří a Irena Páleníčkovi

Když prý první bílý vládce malajského státu Sarawak, Angličan James Brooke, ukázal na osadu u řeky a zeptal se na její jméno, mysleli si domorodci, že ukazuje na kočku, a řekli mu tedy - kuching, kočka. Osada se od té doby rozšířila a stalo se z ní hlavní město Sarawaku, zvláštní jméno už jí ale zůstalo.

Jak se James Brooke na počátku čtyřicátých let 19. století do vnitrozemí dnešního Sarawaku dostal? Samozřejmě po řece, která se dnes jmenuje také Sarawak. Brookova cesta z Evropy na Kalimantan připomíná námět historicko-dobrodružného filmu. Když se tento člen Britské východoindické společnosti po zranění v Barmě vrátil domů, čekalo ho tam zděděných třicet tisíc liber. Nechal si postavit až po špičku stěžně vyzbrojenou loď a vydal se hledat exotické dobrodružství. Osud mu přál a ve správnou dobu se ocitl na správném místě. Brunejského sultána oblehli bojovní Dajákové (jako lovci lebek měli v té době pověst nelítostných bojovníků, a proto si je často najímaly do posádek i pirátské lodě).

Brooke rebelii potlačil a v roce 1842 ho sultán za odměnu jmenoval prvním rádžou Sarawaku, který Brooke a jeho dva následovníci úspěšně rozšířili až do dnešní velikosti (zhruba 38 procent rozlohy současné Malajské federace).

Brooke je dnes spolu s kočkami symbolem Kuchingu, v jehož centru vynikají pečlivě zrestaurované stavby z britské koloniální doby. Jsou rozloženy po obou stranách řeky: na straně muslimské stojí bývalé sídlo Brooků, na straně čínské soudní dvůr a malá čtvercová budova, dřívější vězení. I když město leží pětatřicet kilometrů od moře, až sem se před zregulováním řeky rozlévaly při přílivu vody a spolu s bahnem bránily vězňům v útěku z této jinak nechráněné budovy.

Buďte jako Jeho Výsost

Nedaleko vězení stojí rybí a „normální“ tržnice a hned vedle nich zve malé občerstvení v prvním patře k posezení nad řekou slovy: „Buďte jako Jeho Výsost rádža Brooke a jako on si vychutnejte svůj šálek čaje s výhledem na řeku a palác.“ Od stolečků nijak nápaditého bufáče je opravdu zajímavý výhled na bílý palác Astana, který v roce 1870 dokončil druhý Brooke, Charles, zvaný někdy Stavitel Brooke. Dvě dvojice nízkých věží s cimbuřím mu možná připomínaly rodnou Anglii, ze které cesta tehdy trvala půl roku. Vysoké střechy centrální budovy nám naopak připomínaly doškové venkovské statky ve Frísku.

Z paláce byl jen kousek na molo, ze kterého druhý bílý rádža vyplouval každý den na opačnou stranu řeky do soudního dvora. Musel se mezi místními Dajáky opravdu zvláštně vyjímat - pečlivě oblečený běloch s čerstvou květinou v knoflíkové dírce saka. Jeho soudní budovy postavené roku 1874 plnily svůj účel celých devadesát devět let, teď v nich mimo jiné sídlí i centrum turistických informací. Dnes u téhož mola (ale v betonovém provedení) přistávají malé přívozní loďky. Už sice nemají tradiční džunkovité plachty jako na starých fotografiích, ale způsob veslování a kormidlování dvěma zkříženými vesly na přídi se od dob Brooka určitě nezměnil. Loď pohánějí slabé motory, které kormidelník a provozovatel v jednom vypíná a zapíná z přídě tím nejjednodušším způsobem: sepnutím či rozpojením dvou drátů přivedených od motoru.

Malé loďky křižují řeku od rána do večera, oba moderní mosty jsou totiž až za východním a západním okrajem města.

Alláh má rád barvy

Centrum si i přes moderní věžové stavby hotelů zachovává svůj exotický ráz. I tak globalizační jev, jako je KFC, tady stojí za návštěvu. Téměř všichni obsluhující jsou hluchoněmí a na pruhu ozdobných dlaždic, lemujících všechny stěny, je nakreslena jejich znaková abeceda! Ať půjdete kamkoli, řece se nevyhnete. Dělí město na dvě značně odlišné části, z nichž každá má svou radnici.

V čínské části jsou soustředěny nejen pečlivě udržované barevné čínské chrámy, ale i hotely, restaurace a obchody. Severní část je hlavně obytná, s úřady, vládními budovami a velkými nákupními komplexy a převládají v ní muslimové. Jejich stará osada na břehu Sarawaku nepřehlédnutelně ilustruje názor malajských muslimů, že čím jasnější a barevnější bude dům, tím více požehnání sešle Alláh těm, kteří v něm bydlí. Pečlivě udržované nábřeží s lavičkami na čínské straně řeky je na závěr cesty tím správným místem pro zamyšlení nad putováním po Kalimantanu. I proto, že nedaleká nábřežní ulice je věnována prodeji dajáckých suvenýrů. Stačí si jen zaplnit zavazadla a odjet na letiště. Nám při odletu vrtalo hlavou: když James Brooke poprvé vystoupil na místě dnešního nábřeží řeky Sarawak a rozhlédl se po malé osadě, neviděl už tehdy město veliké a zajímavé?


NEJZAJÍMAVĚJŠÍ PUTOVÁNÍ

Plánujete-li první cestu tohoto typu, leťte do malajského Kuchingu a seznamte se s civilizovanějšími tropy (+ výlet tam a zpět po Rajangu, max. týden). Po návratu do Kuchingu se přesuňte autobusem nebo letadlem do indonéského Pontianaku. Trasu Pontianak-Putusibau zvládnete autobusem a pronajatou lodí pak jeďte do Tanjunglokan na horní Kapuas. Vyhněte se končícímu období sucha, kdy je příliš nízký stav vody a průvodci s vámi nebudou chtít jet. Nejlepší je květen a červen, i když je hodně komárů. Pro přechod hor na horní Mahakam do Longapari počítejte aspoň 7-10 dní (s průvodcem). Z Longapari se dostanete pěšky nebo lodí do Longbagungu a odtud parníkem dolů po řece do Samarindy. Odtud pojedete busem do Banjaramasinu a letadlem do další destinace nebo domů (pro indonéskou část čtyři týdny min.).

Jiří a Irena Páleníčkovi




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země