nahoru

Křížem krážem po ostrově Kalimantan: Svět není tak velký

Jiří a Irena Páleníčkovi14. července 2017 • 09:05
Křížem krážem po ostrově Kalimantan: Svět není tak velký
foto: Jiří a Irena Páleníčkovi

I když je malajská část Kalimantanu hospodářsky značně vyspělá, do jeho vnitrozemí se i v době rozšířené letecké dopravy dostanete nejspolehlivěji lodí. Provoz malých letadel je příliš závislý na náladovosti tropické přírody a budování letištních ploch je obtížné. Na některá letiště se dokonce musí jet lodí, silnice tu nejsou. Dajákové je ale příliš nepostrádají a turistů není mnoho.

Hlavní dopravní tepnou do vnitrozemí malajského Sarawak je 640 kilometrů dlouhá řeka Rajang, která zájemce dovede až do dajáckého městečka Belaga 440 kilometrů od svého ústí. Cesta začíná v hlavním městě Kuching na řece Sarawak, vede přes mořskou zátoku do ústí řeky Rajang a dále vzhůru proti jejímu proudu až k dlouhým domům Dajáků. Tohle vodní putování lze doporučit každému, kdo snese vysoké denní teploty (28-32 stupňů) a má alespoň čtyři dny volna (jinak se cesta zvládnout nedá). Několika odlišnými typy lodí dojede cestovatel z klimatizovaného hotelového pokoje v Kuchingu až pod zrezavělou rozpálenou střechu z vlnitého plechu, která dnes kryje dajácké longhauzy, v nichž veškeré zařízení tvoří dřevěný stůl, levné plastové židle a matrace položená na zemi.

Jak pracují Číňané

Mořská zátoka mezi ústím Sarawaku a Rajangu je klidná, díky vodám velkých řek bahnitá a stejně vypadají i dolní toky obou řek. V období dešťů jsou říční koryta plná. Nejvýše se prý voda vyšplhala v roce 1935, kdy ve městě Kapitu na středním Rajangu stoupla o 18,9 metru.

První zastávkou na cestě je říční přístav Sibu. Ve městě je řeka ještě široká 1600 metrů, a tak není divu, že se žije převážně na jedné, v tomto případě pravé straně řeky. Břehy jsou nízké, do nedohledna se na nich táhnou pily a po řece plují obří pontony se dřevem.

Připomínají indonéské pontony na Mahakamu, ale v hospodářsky vyspělejší Malajsii si každá loď veze na nakládání dřeva svůj vlastní jeřáb. Život se soustředí na nábřeží mezi stoletým čínským chrámem a obří labutí na betonovém kameni ve vodě nedaleko břehu. Labuť je znakem Sibu a pro Číňany, kteří město založili, je odjakživa symbolem dlouhověkosti.

Číňané se v Malajsii projevují jako obdivuhodný národ. Kde se dá s něčím obchodovat a na něčem vydělat peníze, tam jsou jako první. Už v roce 1870 bylo v Sibu šedesát čínských domů, tedy šedesát čínských obchodů. Jejich majitelé pracují od rána do večera, protože rodinný obchod pro ně byl a je jejich život. Jako třeba pan Teo Yan Du, který se stal prvním předákem místních čínských obchodníků. Přijel v roce 1906 a zemřel roku 1950 ve svém obchodě v osmdesáti třech letech.

Stejně jako v dalších městech na řekách v džungli i v Sibu najdete jen trhy, čínské obchody a restaurace patřící Číňanům (ovšem nabízející kuchyni z celého světa), dále vládní a místní úřady, v nichž pracují převážně muslimští Malajové, a přístavy, na jejichž lodích pracují hlavně Dajákové.

Mezi pagodou a labutí kotví desítky druhů plavidel. Staré osobní dřevěné parníky, které na Mahakamu stále vozí cestující, mají na Rajangu vysoké nástavby bez oken a slouží jako nákladní lodě. Do skladů dřeva na druhou stranu řeky vozí místní dělníky hranaté lodě, vypadající jako ploché maringotky. Přehlídce lodí vévodí přibližně pětadvacet metrů dlouhá úzká uzavřená plavidla, která ze všeho nejvíc připomínají starodávné bulharské lodě-rakety. Pokud si někdo před vyplutím nesedne na střechu s deseticentimetrovým zábradlím a zůstane uvnitř za tmavými skly, neuvidí z řeky nic. Na dolním toku to příliš nevadí, protože krajina okolo je dost monotónní - nízké břehy většinou porostlé plantážemi tmavých olejových palem.

Výjimku tvoří jediná luxusní osobní loď. Má dva tryskové motory a konstruktéři si s ní vyhráli. Má nejen obvyklou ekonomickou a první třídu, ale navíc business class a VIP kajutu, ke které patří i vyhlídková paluba s osmi pohodlnými sedačkami u stolečku pod stříškou. Je to pohodlné, ale dobrodruzi tu postrádají svou hladinu adrenalinu, kterou v džungli očekávají.

Blíží se celosvětová premiéra dalšího dílu Harryho Pottera a chvíli bojujeme s tím, nemáme-li oželet večeři na pasar malam (večerní trh) a jít na Pottera v malajštině.

Nakonec zvítězí žaludek, ale na trhu se přecpeme tak, že nakonec litujeme. Druhy masa se označují zvláštně: kuře, ryba, maso. Protože na trh chodí hlavně křešťanští Dajákové a Číňané, jejichž část se také hlásí ke křesťanství, v nabídce se objevují i tlusté, dozlatova upečené prasečí hlavy a pláty tlustého vepřového bůčku. Na sousedním trhu se zeleninou prodávají mimo jiné i pralesní houby. Večer se zboží ze stánků na tržišti neuklízí, jen se přikryje plachtami a převáže.

Silnice, které nikam nevedou

Na úseku SibuKapit je řeka stále ještě široká a klidná, a sedíme tedy uvnitř. Oproti jiným kalimantanským zkušenostem z cestování tady jedeme poloprázdnou čistou klimatizovanou lodí se zákazem kouření, který se opravdu dodržuje. Sedačky jsou jako v letadle se sklopným stolečkem a na jízdence je dokonce napsáno: „Dokažte, že milujete své řeky - udržujte je čisté.“ Jediné nepohodlí představuje přechod z klimatizací vymražené lodi do venkovního horka.

Břehy se zvyšují. Zcela nečekaně na nich zazáří barevným sklem obložená čtyřpatrová budova a vedle ní další pětipatrové domy: město Kapit. Na rozdíl od Sibu nevznikl jako centrum obchodu, ale jako město-pevnost pro udržení vlády bílých rádžů Brooků v této oblasti. Místní pevnost Silvia z roku 1880 je pojmenována po manželce druhého rádži a ze všeho nejvíc připomíná selský statek.

Mezi obyvateli Sarawaku jsou Dajákové ve většině a ve městech na řece už značně ovlivňují život. Vláda podporuje i výstavbu jejich tradičních dlouhých domů laminů (zvaných také longhauz), ve kterých bydlí celá vesnice. Sami Dajákové obvykle neříkají, kolik v longhauzu žije lidí, ale kolik má dveří, tedy kolik rodin v něm může být. Někde tvrdili, že v laminech žijí až dva tisíce lidí. Moderní longhauzy nemusejí být ani na kůlech, ani nemusejí mít společnou verandu a každá rodina má zvenku svůj vchod. Některé jsou dvoupatrové, především ty staré, tradiční.

Podpěrné kůly jsou u těchto domů z velmi pevného a trvanlivého, takzvaného železného dřeva. Pracovní, střechou nekryté prostory jsou vzadu, na straně od řeky, reprezentativní průčelí a vchody na straně přivrácené k řece. Díky střechám z vlnitého plechu a řadě stejných malých oken připomínají ty nové ze všeho nejvíc upravené socialistické kravíny či prasečáky. V Kapitu musíme zajít na úřad a jako samostatně cestující cizinci požádat o formální dovolení plout dál až do Belagy. Souvisí to s výstavbou mohutné přehrady dál proti proudu, která kdysi vyvolala negativní novinářskou kampaň.

Kvůli plánované stavbě totiž došlo ke kácení lesů a přestěhování patnácti vesnic, přesněji patnácti longhauzů. Stavba místním Dajákům ale nepomohla a trochu smutně ji komentovali: „My Malajci bychom brali šedesát ringgidů, Indonésanům stačí dvacet, tak vezmou na stavbu je.“ V samostatné správní oblasti Kapit s hustotou obyvatel 2,5 na km2 tvoří naprostou většinu Dajákové. Kdysi spolu kmeny tvrdě a krvavě bojovaly. Averze zřejmě trvá dodnes: u kapitské nemocnice, kde mohou Dajákové za malý poplatek přenocovat v longhauzech, stojí jeden pro kmen Ibanů a v druhém spí příslušníci ostatních kmenů. Cesta do města je dlouhá a i na ranní trh je třeba přijet den předem. Proto jsou také všechny levnější hotely ve městě každý večer obsazené.

Po cestě do Kapitu nás lodní video zásobovalo kulturou: čínský historicko-bojový film, evropský sci-fi o obřích pavoucích připomínající svým pojetím Vetřelce a program vyvrcholil wrestlingem. Na následujícím úseku Kapit-Belaga jsme před filmem o únosu letadla a dalším o bandě teroristů v Thajsku radši utekli na střechu.

Mezi Dajáky

Za Kapitem se svět definitivně změnil a vládu převzala příroda. Jen na nových a občas pěkně natřených zděných longhauzech bylo znát, že nejsme na indonéské, ale na malajské části Kalimantanu. Úsek Kapit-Belaga nabídl i vodáckou lahůdku: proudy Pelagus. Sjet je velkým raftem normálně po proudu by byl dobrý zážitek, ale nic víc. Ovšem projet je úzkou raketou a proti proudu, to se hned tak nevidí.

Peřeje se vzdouvají a na lodní střeše se nakláníme jako na sajdkáře. Teď už je jasné, proč si vezeme i náhradní lodní šroub a proč má loď ponor jen 50-70 centimetrů (na plavbu jí stačí jen metr hloubky). Než byly lodě vybaveny silnými motory, muselo se před proudy všechno vyložit a čtyři kilometry přenést po souši. Díky tomu je dnes podél proudů vyhlídková cesta, jedna z mála, po které člověk v džungli může jít sám. V létě, když je málo vody, parníky proudy nemohou projet. Dnes se ale nikomu nechce náklad přenášet, a tak se v létě lodní doprava zastaví a lidé raději jezdí po silnici podle pobřeží a do Belagy dojedou pronajatými auty s náhonem na všechna čtyři kola po cestě, která začala vznikat díky těžbě dřeva. Prozatím se ale její poslední úsek dá nazvat silnicí jen s hodně přivřenýma očima.

Nad proudy začíná raketa stavět u jednotlivých longhauzů. Jedině koncová Belaga má betonové molo, které představují dva metry široké schody vedoucí dolů do bahnité vody. Příliš mnoho lidí na lodi nezbylo. Mladá příslušnice dajáckého kmene Iban vynáší z lodi velký letecký kufr a vedle něho staví na zem papírovou krabici, z níž má vystrčenou hlavu kohout a nahlas nespokojeně kokrhá.

Belagu, poslední město na Rajangu, založili v roce 1900 Číňané, kteří vykupovali med od sběračů medu divokých včel. Ti za nimi dříve lezli na stromy, dnes včely pěstují v úlech.

Smutný Eddie

Připojuje se k nám průvodce Eddie z kmene Orang Ulu. Je zachmuřený, protože turistů je málo. Snaží se ulovit každého bělocha, který sem zavítá. Vezme ho lodí na třicetiminutový výlet do longhauzu ke své mamince a opileckému tatínkovi. Oba mají „dlouhé uši“, tedy lalůčky vytahané vahou náušnic, a tak každý turista rád zajede a za malý poplatek si tuto vymírající minulost vyfotografuje. I my jsme se vydali na výlet k Eddiho rodičům. Smutno, chudo, ale také zajímavo. V první řadě se ptáme, proč je voda v řece tak kalná. „Než začali v roce 1984 kácet stromy, bylo v řece vidět na dva metry a bylo v ní i víc ryb,“ dozvídáme se. Jejich dům Uma Kahei je 140 metrů dlouhý, 27 metrů hluboký a dvoupatrový.

Je v něm přihlášeno na šest set lidí, ale zůstalo jich zde žít méně než dvě stě. Ostatní jsou ve městě ve škole a za prací. Pod domy je čisto a sucho, proto tady nejsou komáři a malárii prý za posledních deset let neměl nikdo. (Eddie ji sice měl třikrát, ale tvrdí, že si ji přinesl z treků v pralese.) Odpadní voda se odvádí pryč, pitná voda je rozvedena po longhauzu, rezervoár dvakrát ročně kontroluje příslušná komise a sype do něj chlor. Odpadky prodávají nebo pálí, nic nezbude. To jim přinesla civilizace. Dala jim i velký generátor na výrobu elektřiny, ale nebyl nikdo, kdo by se o něj staral, a tak je dnes rozbitý a pár rodin si koupilo svůj vlastní, malý.

Tradice?

Pod domem jsou dlouhé úzké závodní lodě pro 51 až 80 závodníků, kteří v nich sedí po jednom nebo po dvou.

Po zasazení rýže se konají závody v kategoriích muži, ženy a náčelníci s manželkou (v oblasti je 60 až 65 longhauzů). Na lov do lesa chodí kamkoli - platí takzvaný NCR, tedy Native Customary Right.

Loví všechno. Koníky, žáby (ale jen ty, kterým ve světle baterky svítí červeně oči), opice, jeleny, divoká prasata i ještěrky, které chytají na udici s háčkem jako ryby, ale háček s kouskem masa visí ze stromu. Náš oběd byl naštěstí bezmasý - rýže vařená s moukou ze ságové palmy, listy kasawy rozdrcené a uvařené jako špenát a docela dobré mladé výhonky kapradí s česnekem. Večer se loučíme s Eddiem a v půl páté odjíždíme teréňákem na pobřeží.

Eddie nám na závěr přinese ukázat průvodce po Praze, kterého podle zápisu dostal 10. září 2005. Svět není tak velký, jak se na první pohled zdá.


DAJÁCKÉ KMENY ŽÍJÍCÍ OKOLO ŘEKY RAJANG

Dajákové je souhrnný název, který dali Evropané všem obyvatelům vnitrozemí Kalimantanu. Dajákové sami pro sebe jednotný název nemají. Stovky jednotlivých kmenů žily odděleně v džungli a vedly mezi sebou krvavé války, kvůli jejichž trofejím - vysušeným lidským lebkám - jsou známy i jako lovci lebek. Za nejtypičtější znaky jejich kultury se tradičně považují dlouhé uši vytahané vahou náušnic, modré tetování na rukou a nohou a dlouhé domy na kůlech vysoko na březích řek, ve kterých žila celá vesnice. V deltě Rajangu žijí tzv. mořští Dajákové-Melanau, kteří se zabývají rybolovem a vyrábějí z palem ságo (dál až po Sibu žijí různé malajské kmeny, které živí hlavně pěstování rýže). Od Sibu k proudům Pelagus převládá kmen Ibanů, nad proudy se objevují Orang Ulu, tedy lidé z horního toku řeky, nad Belagou žije kmen Kayan a Kenyah. S většinou těchto kmenů se mohou setkat i návštěvníci indonéské části Kalimantanu.

Jiří a Irena Páleníčkovi




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země