nahoru

Křížem krážem po ostrově Kalimantan: Život se točí kolem řek

Jiří a Irena Páleníčkovi13. července 2017 • 08:30
Křížem krážem po ostrově Kalimantan: Život se točí kolem řek
foto: Jiří a Irena Páleníčkovi

Tukan, posvátný pták kmene Dajáků, spokojeně poskakoval po palmové střeše domu, pak začal do něčeho soustředěně klovat a nakonec vzlétl s kusem televizního kabelu od antény. Přivézt nový představovalo dva dny jízdy po řece dolů a dva dny zase zpět. Tukan prý nosí místním obyvatelům štěstí, v tomto případě to ale neplatilo - televize byla ve vesnici jen jedna.

Přibližně dva dny totiž trvá plavba z pralesa do civilizace po Mahakamu, jedné z nejdelších kalimantanských řek. Pramení vysoko v horách ve středu ostrova, po sto kilometrech dosáhne první významné vesnice Longapari (long znamená dajácky řeka) a po dalších dvou stovkách kilometrů se jeho vody přikroutí do Longbagungu, kam za vysokého stavu hladiny mohou dojet velké dřevěné parníky veřejné dopravy. Je-li vody málo, končí parníky o sto kilometrů níž v Longiramu.

Mezi ním a půlmilionovým přístavem Samarinda lodě proplouvají čtyři sta kilometrů zatáček klidné, poměrně široké řeky. V Samarindě ovlivňuje toky Mahakamu oceán, a tak je město i mořským přístavem pro škunery, které odsud plují Makasarským průlivem na Jávu a dál. S dopravou po nejdelší indonéské řece Kapuas (1143 km) je to jiné.

Z hlediska turistické vodní romantiky tato páteř západního Kalimantanu utrpěla tím, že do Putusibau na jeho horním toku postavili silnici. Autobus tam jede přes dvacet hodin, loď čtyři až pět dní. Říční osobní doprava se omezila na jednu dvě lodě týdně. Kromě pomalosti je hlavní handicap lodí v tom, že nikdo neví, kdy pojedou. „Snad, asi zítra, za chvíli“, to je místní jízdní řád.

Nejistý nástup do vsi

Řeky jsou na Kalimantanu centrem života. Po nich pronikali do vnitrozemí Dajákové, u nich si stavěli domy. Dnes lidé žijí nejen u vody, ale i na ní. Nejjednodušší je postavit z mohutných, až metr silných klád vor a na něm obyčejný dřevěný dům. Na palubě před domem se pere, myje nádobí, suší se ryby, opravují motorky. Záchod je malá boudička bez střechy, koupelna není vůbec. Ženy se myjí oblečené, přítomnost sousedů jim nevadí.

Na horním toku je ovšem vztah záchod - obytný dům jiný. Obytná část stojí vysoko na břehu na kůlech, sociální zařízení je na řece a sestup k němu je obzvlášť v noci lahůdka: kláda se záseky a vlhkým mechem, přes vodu houpající se prkno.

„V noci můžeš tady na podlahu do rohu verandy, kde myjeme nádobí, proteče to,“ uklidňují mě.

Vory jsou přivázané ke břehu změtí provazů a mohou se volně pohybovat podle toho, jak se mění výše vodní hladiny. Vzhledem k více než desetimetrovým rozdílům je nemožné zajistit pohodlné spojení s břehem bez velkých finančních nákladů. Dostat se do vesnice je tak pro turisty náročný artistický výkon. S krosnou na zádech balancujeme na pružné fošně napůl potopené ve vodě, která končí metr od břehu a pak vzhůru po různých dřevech. Až ve chvíli, kdy uvěříme, že šikmý břeh není jen bahno a šlápneme vedle, se ukáže, že právě tady je pramínek a bahno po kotníky. Místním to nevadí, chodí bosi nebo v ťapkách, ale texové boty jemné bahno a voda ničí. Trekové sandály neriskujeme. Stačilo by jedno správně nasměrované zakopnutí, a vlhké tropy by zajistily dlouho hnisající ránu.

Ani při ubytování nahoře ve vesnici není situace o moc lepší. Občerstvení a malé krámky pro lodě jezdící okolo jsou také na vodě. Pozorujeme loď-benzinku až po ponor naloženou sudy s benzinem - posádka pokuřuje pod cedulí se zákazem kouření a čeká na zákazníky.

Lesy odplouvají

Veřejnou dopravu po Mahakamu zajišťuje třicet dvoupatrových dřevěných parníků, které za jednu cestu slupnou přes dva tisíce litrů nafty. Teoreticky jsou pro dvě stě lidí, v praxi pro kolik je potřeba.

Cesta tímto dopravním prostředkem je překvapivě pohodlná, za mírný příplatek necelého dolaru cestující dostane dřevěnou pryčnu na horní kryté palubě, pod svou matrací má prostor na uložení věcí. K dispozici jsou i polštáře různých stupňů čistoty. V noci, kdy slunce přestane prát do plechové střechy, by bylo docela příjemně - pokud by polovina chlapů přestala kouřit ohavně smrdící kreteky, ubalené z drceného hřebíčku a silného tabáku v sušených listech palmy napa.

Hodinu po výjezdu se náš parník rozbije a čeká na další, který ho odvleče zpět do Samarindy, pak se překládá náklad, pak zjistíme, že jsme přelezli na špatný parník a stěhujeme se znovu… Zdržení ale nakonec dělá jen šest hodin.

Za městem Tenggarong rychle ubývá osídlení. Kolem se zdvihají hlinité břehy vysoké dva až dvanáct metrů. Rostou na nich kokosové palmy, banánovníky, kakaovníky, palmy olejové, gumovníky, skořicovníky a kapoky (jeho tobolky obsahují materiál podobný bavlně). Lesy odplouvají svázané do vorů nebo na obřích pontonech. Ty nejvzácnější stromy zůstaly už jen ve vnitrozemí, kam je pro těžaře chodí vyhledávat znalci lesů. Ptáme se na orangutany. „To víte, že tady jsou, ale potvory koušou. Občas je musíme zastřelit.“ Víc než polovinu cestujících na naší lodi tvořili dřevorubci a většina z nich vystoupila v Melaku, obchodním i tržním centru horního Mahakamu. Za ním se parník přestal chovat jako velká důstojná loď. Stavěl podle potřeby, přirazil k hnědému břehu, vyhodil pytel s rýží, plastové křeslo, vyskočili dva pasažéři a loď plynule pokračovala k dalšímu voru. Začali jsme se zajímat o to, kdy a kam dojedeme. „Kde jsme zastavili?“ - „Nevím, je moc tma.“ Posádku od cestujících těžko poznat, všichni jsou krásně opálení, mají černé vlasy, džíny a bavlněná trička. Vyptáváme se všech.

„Kdy tam budeme?“ - „Za chvíli.“ (Sebentar, indonéská chvíle, může být až den dlouhá.) „Je to ještě daleko?“ - „Daleko.“ Obracíme se na pána po levici. „Je to už blízko?“ - „Blízko.“ Vzdáváme to, až v Longiramu se ukazuje, že jsme skončili dřív, než jsme chtěli, vody je málo. Musíme si sehnat menší loď. Do Longbagungu jsme pokračovali my a čtyři další cestující - Kanaďan ze zahraniční těžební společnosti s průvodcem a dva úředníci. Z něj to šlo dál jen charterem (pro dva lidi příliš drahým), přičemž chodit bez průvodce bylo možné jen na krátké výlety. Všechny cestičky, po kterých jsme se vydali, končily po chvíli ve vegetaci. Přesto jsme chtěli pár dní zůstat, a tak jsme ze všeho nejdřív šli za náčelníkem, jak to vyžaduje místní slušný mrav.

Náčelníkův dům neměl s tradičním dlouhým obydlím Dajáků nic společného. Dokonalá chalupářská idylka včetně modro-bílého igelitového ubrusu na stole (až na dajácký klobouk na stěně a palmy za oknem). Paní domu na sobě sice měla variaci na bavlněné pyžamo s medvídky, ale ruce jí krylo tradiční dajácké modré tetování.

Rodina spala v jedné místnosti při rozsvícených světlech. Ibu (paní) vstávala ve tři ráno, zapla malou elektrickou troubu a do šesti pekla koláčky, které s rozedněním roznášela na prodej.

Večer i ráno má celá vesnice mandi (všezahrnující koupel i místo k ní určené). Muži ve slipech, ženy v kusu látky se v řece vykoupou, vyperou, umyjí nádobí, vyčurají se a vyčistí si zuby. Kdo má svůj vor-mandi dole po proudu, má z našeho hygienického hlediska smůlu. To se týkalo i náčelníkova mandi, a tak jsem dala přednost vlastní špíně a radši se nemyla.

Po mandi Dajákové hbitě vyskáčou po kládách nahoru do domu a zdraví se: „Suda mandi?“ (Už jste se vykoupal?) Převléknou se, navečeří, a pokud jim tukan nezlikvidoval přes den anténu, dívají se na televizi. Na spaní se už nepřevlékají. V deset jde náčelník spát a paní začne „dělat bisnis“: připravuje na ráno těsto, krájí banány, krouhá kokos, připravuje malé formičky-bábovičky. Ve dvanáct vypne generátor a vesnice se ponoří do tropické noci. Ptáme se na povodně. „Jsou, ale voda za den opadne. Když přijde, odneseme vše do prvního patra a počkáme, až voda zase odejde.“ Všechny řeky mají mezi středním a dolním tokem své jezerní oblasti, kam se velká voda rozlije a nezasáhne města na pobřeží.

Mahakamská oblast má 192 jezer a uprostřed největšího, Jempangu, stojí vesnice na kůlech. Jezero je mimo období povodní mělké, a když se rozbil motor, kormidelník jednoduše vyskočil a loď kus odtlačil. Vodu měl jen do pasu.

Nechcete krajtu?

Na loď proti proudu Kapuasu na západě Kalimantanu se nám nechtělo čekat, a tak jsme jeli autobusem. Ukázalo se, že ani tato cesta nebyla nudná. V noci bus zastavil v džungli a přistoupili dva ozbrojení vojáci v neprůstřelných vestách. Odjistili samopaly, jeden se usadil vedle řidiče, druhý vzadu. „Zajišťujeme ochranu autobusu před přepadením,“ uklidnili nás. Jak se objevili, tak stejně naráz zmizeli. Celých dvacet hodin cesty řídil jeden šofér. Při zastávkách na jídlo do sebe nalil půllitr kávy, zahrál obsluze benzinky na kytaru a zase skočil za volant. Řídil perfektně.

„Jak dlouho budeš na konci spát, než pojedeš zpátky?“ „Za tři hodiny se vracím do Pontianaku,“ chechtal se nadopovaný řidič a svůj poněkud vytřeštěný pohled věnoval dírám na silnici. Nás probudil až nový soused. „Nechcete koupit?“ ptal se a podával nám záhadný, asi sedmikilový bambusový košík. Nechtělo se věřit, že obsah rozpoznáváme správně. „Jo, chytil jsem ji včera za domem. Mám ji vytáhnout?“ nabízel nám za dvanáct dolarů hnědožlutou, asi třímetrovou krajtu.

Začali jsme tušit, že i okolí Kapuasu bude zajímavé a cestu jsme přerušili ve městě Sintang na soutoku Kapuasu a Melawi.

„Tam ani nemusíte jezdit, nic tam není,“ zrazovali nás od výletu po řece Nanga Pinoh. Naštěstí jsme je neposlechli. Na loď se silným motorem se díky slepicím, čtyřem pytlům s rýží a četným krabicím vešlo s bídou deset lidí. To, že pramice měla kormidlo na přídi a náklad pečlivě přikrytý igelitem, věštilo zajímavosti.

Dvě hodiny se nedělo nic. Při prvním náznaku vln se kormidelník chopil kormidla na přídi a následujících devět hodin si už nesedl. Uprostřed jedné peřeje motor škytl a ztichl. Dajáci, znalí poměrů, už dávno sundali oblečení a teď skočili do vody a popadli lana. Ženy vzepřely o dno řeky bambusová bidla a všichni společně bránili silnému proudu, aby nestrhl loď na kameny. Motor naskočil.

„Tak to nejhorší máme za sebou,“ uvažuji nahlas. „Kdepak, to teprve přijde,“ směje se kapitán.

Život je legrace

Za čtvrt hodiny musíme vystoupit a obejít po břehu mohutné peřeje, které odlehčená loď přejede sama s pomocí lan ze břehu. Stmívá se. Zůstáváme s kapitánem a kormidelníkem sami. „Seďte, to už zvládnem,“ a znova skáčou do vody. Až za úplné tmy hledají baterkou vesnici, kde nás mají vysadit.

Před každou cestou lodí v oblasti Kapuasu jsme tvrdě smlouvali. Hlavní zásada smlouvání? Život je legrace, nic se nesmí brát vážně, především ne peníze. Po první otázce „Berapa?“ neboli „Kolik?“ je ze strany prodávajícího nasazena nesmyslně vysoká částka. Herecká etuda začíná - a my odcházíme.

„Kolik, kolik chcete?“ chytají nás za ruku. „Sto padesát tisíc.“ Na snědé tváři se objevuje výraz naprostého zoufalství: „Nemůžu, bankrot! Pět set tisíc!“ Smějeme se a trváme na svém. „Míň to nejde, Mister, čtyřicet dolarů, co vám to udělá?“ Hra se nesmí předčasně ukončit, začínáme opakované vysvětlování, že „Čeko“ není Amerika. Následuje rozbor hospodářské situace v Česku, který v kombinaci s naší indonéštinou všechny udolá. Oni i my sice budeme „total bankrot“, ale jede se.

Číňané, kterých žije v Kalbaratu největší procento z celé Indonésie (třeba v Pontianaku pětatřicet procent), moc nesmlouvají.

Řeknou-li „přijďte zítra“, znamená to, že s vámi o ceně už diskutovat nebudou. Umějí člověka předem odhadnout, neztrácejí čas, a snad i proto patří v Indonésii k těm bohatším. Bez velkého smlouvání jsme se tedy vezli kus zpáteční cesty na nákladním parníku s třiceti tunami surové gumy a několika tunami malých sušených rybiček (roztírají se do určitého typu pálivých omáček nebo se přidávají do smažené rýže). Surová guma z gumovníků se zpracuje do plátů připomínajících staženou kůži monstrózního mrtvého plaza a tomu odpovídá i její vůně. Byl to dokonalý voňavkový mix.

Na horní palubě s námi naštěstí jela velká hromada přezrávajících vonících ananasů. Posádka nám je nabídla gratis a mačetou zručně osekala a nasekala na kolečka dva nádherné kousky. Byly vynikající. Ananas ale trochu naleptává sliznici, a tak jsme měli pusy jako po rašpli. Nesnědli jsme proto každý víc než jeden. Škoda, takové cesty se neopakují každý den.

Jiří a Irena Páleníčkovi




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země