nahoru

Christchurch: Zahradní metropole novozélandského Jižního ostrova vás okouzlí

Petr Fero3. července 2017 • 09:00
Christchurch: Zahradní metropole novozélandského Jižního ostrova vás okouzlí
foto: Petr Fero

Představte si moderní město - ovšem bez ucpaných ulic, s lány pěstěné zeleně, na břehu oceánu, s panorámatem Alp na obzoru, ale zároveň kousek od Antarktidy a s přímým leteckým spojením např. do Singapuru. Přidáte-li vlídné lidi a „švýcarský“ smysl pro pořádek a čistotu, vyjde vám Christchurch.

Už jste si někdy pohladili živého úhoře? Že je to nemožné? Ale kdeže! Je to úplně jednoduché. Stačí kousek pečiva a pár minut trpělivosti. Takhle to funguje na Novém Zélandu, v metropoli Jižního ostrova Christchurch: rozdrobíte housku do mělké řeky Avon, jež se klikatí zahradami a parky v centru města, přičemž kus pečiva obětujete dravým pstruhům a kachnám.

Jakmile jsou první strávníci uspokojeni, nastupuje „druhá směna“. Úhoři. Jsou to zcela jiní, jakoby vznešenější hosté. Rozvážně se vlní u dna Avonu, než se první z nich odhodlá vystrčit tlamu nad hladinu a „říci“ si o sousto.

Pokud jim zachutná, máte vyhráno. Budou vám uždibovat kousky vašeho oběda rovnou z ruky a přitom se nechají klidně hladit, nebo dokonce drbat po těle. Má to jediný háček: nesmíte přijít po obědě. Poté, co se s nimi o svou bagetu podělí úředníci a studenti ze škol a firem v centru, syté úhoře vůbec nebudete zajímat.

Klid za málo peněz

Klid a pohoda. To je všudypřítomná nálada, která vás v Christchurch okamžitě pohltí. I když vzhledem k pacifické bríze tu často vládne nevyzpytatelné a nezřídka poměrně deštivé počasí, zde trefně přezdívané „liquid sunshine“, lidé se tu prostě nemračí. Nastoupíte do autobusu a řidič vás přivítá úsměvem s pokynutím hlavy. Vstoupíte do obchodu, bude tam takřka jistě prázdno, personál jen k vašim službám. Koupíte?

Nekoupíte? Nevadí. Hlavně že jste přišli. Rozbalíte na chodníku mapu a vrhne se k vám první asfaltér, který zrovna cosi spravuje na silnici za rohem. Je nadstandardně ochotný - měřeno českým úhlem pohledu, a přece ani náznakem vlezlý. Když se nakonec zeptá, odkud jste, vychrlí málem celou sestavu české fotbalové reprezentace, což je v těchto končinách, dýchajících jen pro národní ragbyový tým All Blacks a příležitostně možná ještě pro týdenní kriketové maratony, zázrak hraničící s přeludem. „Většina návštěvníků se ptá: Kde jsou lidi? Já se jich zase ptám: Co to jsou silniční zácpy?“ říká Jiří Navrátil, předseda krajanského sdružení Českého a slovenského společenského klubu v Christchurch. Je to pochopitelná otázka: střed města je po páté hodině odpolední a o víkendech takřka liduprázdný, snad s výjimkou občasných festivalů, jako je každoroční lednové dostaveníčko pouličních muzikantů z celého světa. Christchurch opravdu není místem pro milovníky nočního života.

Češi se přesto v Christchurch scházejí. Jak jinak než na pivo, pravidelně jednou za dva týdny v pondělí večer v kavárně Bohemian. Společnost je to pestrá: hudebník z místního symfonického orchestru, učitelé, vědci, ale i stavební dělníci, servírky či kuchaři.

Trvale jich ve městě žije zhruba stovka, mnoho dalších však přijíždí každoročně s batohem na zádech. „Zhruba dvakrát za rok míváme i oficiální českou návštěvu - velvyslance ze Sydney,“ říká Navrátil. Možná i český ambasador jezdí nasávat z hektické Austrálie pohodu novozélandského Jižního ostrova. „Ten klid tady je úžasný. Přitom máte veškeré služby, jako jsou obchody či lékař, na dosah,“ říká místní penzistka Janet Symeová.

Výdobytky moderní civilizace jsou zde dokonale propojené s venkovskou pohodou. Městská správa navíc pečlivě udržuje parky, ležící snad každých pět set metrů. Dokonce i bývalý kamenolom Halswell na jižním předměstí nechala radnice zrekultivovat a dnes je tam nádherný park s rozsáhlými vodními plochami, na jejichž březích nechybějí piknikové stolečky. V centru je nejvyšší stavbou věž katedrály, nestojí zde žádný mrakodrap a jen pár zhruba sedmipatrových kancelářských „skleňáků“. Obytné čtvrti na předměstích tvoří výhradně kolonie rodinných domů v zeleni. Nakonec i samotný střed Christchurch zabírají snad z půlky zelené plochy: obří Hagley Park, volně přecházející v rozsáhlou botanickou zahradu. „Když jsem byl naposledy, asi před deseti roky, v Evropě, všechno se mi tam zdálo nějak přelidněné a uspěchané.

Nikde žádný volný prostor,“ vybavuje si český přistěhovalec Jiří Navrátil. „Asi je to tady přece jen lepší. Život je zde daleko poklidnější, nikdo nikam moc nespěchá. A proto sem asi lidi emigrují. Kvůli tomu způsobu života. Velké peníze se tady nevydělají, ale na co? Živobytí je zde poměrně laciné, potraviny kvalitní. A když si koupíte vlastní dům, tak ani není za co utrácet.“

Jak to začalo

Dnešní Christchurch „založili“ někdy v roce 1250 maorští lovci ptáků moa, dnes už vybité novozélandské nelétající legendy, s níž se můžete setkat nanejvýš v muzeu. První čtyři lodě se 792 evropskými přistěhovalci přistály teprve 16. prosince 1850 za horami, v přístavu Lyttelton, který je dodnes mořskou branou Jižního ostrova. Jinam se připlout nedalo, jelikož město jinak obklopují velmi zvolna se svažující písečné pláže. To je příjemné ke koupání, nikoli však pro lodě.

Mezi Lytteltonem a Christchurch se zvedá přírodní hradba kopců, po nichž dnes vede jedna z nejmalebnějších, a přitom trochu pozapomenutých novozélandských silnic. Projet ji z jednoho konce na druhý zabere nejméně hodinu, mnohem víc však s neodolatelnými vyhlídkovými přestávkami na hlubokou přístavní zátoku na jihu, širý oceán na východě a na město na severu i jeho poklidné zahradní čtvrti orámované panorámatem Jižních Alp.

Dnes je tzv. Summit Road skvělou atrakcí. Na vrchol jezdí lanovka a ze strmých svahů se dolů do města spouštějí v šílených jízdách dobrodruzi na horských kolech. Problémy s automobilovou dopravou definitivně vyřešil teprve tunel skrz kopec, otevřený roku 1964. „Tady se prostě nespěchá na nic, každá změna tu chvíli trvá. Ale nakonec se to podaří,“ říká český usedlík Navrátil.

Petr Fero




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země