nahoru

Novozélandský Milford Track: Divočina, kde mají až na půl roku dopředu vyprodáno

Jiří Trunečka1. července 2017 • 10:00
Novozélandský Milford Track: Divočina, kde mají až na půl roku dopředu vyprodáno
foto: Jiří Trunečka

Čtyřdenní túra v rozervaném kraji fjordů na jihozápadě Jižního ostrova, zvaná Milford Track, bývá považována za nejkrásnější na světě. Možná obtížnější než ji zvládnout je získat na ni „místenku“. Novozélanďané milují túry a Milford Track je jejich poutním místem.

Přípravy na Milford Track připomínaly spíš bláznivou počítačovou hru. Seděl jsem doma v Praze u internetu a nervózně klikal myší. Nebyla to však žádná šílená střílečka.

Hladinu adrenalinu v krvi mi zvedal rezervační systém novozélandského ministerstva životního prostředí. Když jsem web otevřel, bliklo na mě v termínu naší cesty dvacet volných míst na Milford Tracku. Skvělé! Je třeba vybrat nejen tři klíčové noclehy, ale také dopravu lodí a navazující autobusy.

Jenže není čas otálet, po pár minutách surfování a zvažování nákupu túry u cestovní agentury zbývají poslední dvě volná místa. Proklikal jsem formulář rychlostí blesku, zájem stvrdil platbou kreditní kartou a pak snad stokrát kontroloval, co jsem vlastně objednal za data. Bylo to dva měsíce před túrou a prý jsme měli velké štěstí. Místa na tracku je totiž nutné rezervovat snad ještě dřív než letenky.

Na čtyřdenní pouť se smí každý den vydat jen čtyřicet turistů nesoucích si veškeré vybavení i stravu na svých bedrech, plus padesát zhýčkanějších výletníků, jimž se o pohodlí a stravu stará průvodcovská organizace. Počty jsou limitovány kapacitou ubytovacích zařízení a vzhledem k tomu, že na start tracku i z cíle se lze dostat pouze lodí, dají se celkem spolehlivě ohlídat.

Netěšte se však na nějaké osamělé trampování. I když je počet turistů limitován, rozhodně se nebudete cítit osamělí. Ráno vstanete chtě nechtě s prvním nespavcem v chatě (ohledy se tu moc neberou), jenže loudat se nemá cenu, protože pak byste se propadli do skupiny „guided“ čili „masňáků“, kteří jdou s průvodcem. Ani spěchat se ovšem nevyplatí, pak hrozí zase odpolední nuda na další chatě.

A tak během dne potkáte většinu účastníků akce, některé i víckrát.

Příroda rozhoduje

Ať zaplatíte pár tisíc korun za „samoobslužný“ pochod, nebo několikrát víc za plný servis, stejně nakonec budete čtyři dny vydáni napospas přírodě. Právě ta totiž rozhodne, jaká túra vás čeká. Zda nádherná procházka prosluněnými horami, nebo skličující a neskutečně náročný boj s hektolitry vody. Protože když ve Fjordlandu prší, tak prší doopravdy. Na některých místech trasy spadne ročně až šest metrů srážek. Takže je třeba počítat s tím, že pršet bude. S tím jsme se museli smířit hned na startu, kde předpověď zněla: dva dny déšť, pak oblačno...

První ze čtyř dnů výletu (který by se docela dobře mohl vměstnat do tří, ale tradice je tradice) je ryze zkušební. Odpolední více než hodinová plavba lodí z přístavu Te Anau nabízí především úchvatná panoramata hor zrcadlících se ve stejnojmenném jezeře. Do místa prvního noclehu, jímž je Clinton Hut, jdeme podél poklidně tekoucí řeky Clinton. Je to příjemná procházka, jen kdyby nebylo všudypřítomných krvelačných písečných mušek.

Za pochodu přemýšlíme hodně o počasí a o tom, kde přespíme. Vítají nás dvě velké místnosti s palandami a matracemi, kuchyň s plynovými vařiči a jídelnou a záchody s několika umyvadly. Nezbytnou součástí programu na chatě je posezení se správcem. Kromě informací o nejbližší trase a několika historek jsme nejvíc zvědavi na počasí. Skutečně má bohužel pršet...

Druhý den: Po kolena ve vodě

I když ve Fjordlandu je právě v módě model kamaše a přes ně šortky, což ze všeho nejvíc připomíná školková léta a punčocháče s trenýrkami, do prudkého lijáku jsme oblékli všechno, co mohlo dešti odolat. Kousek cesty, který jsme prozkoumali den předtím v rámci odpolední nudy na chatě Clinton, se mezitím změnil k nepoznání. Především už nešlo obdivovat hory lemující údolí.

Skrze mlhu a vodní opar je skoro není vidět. A když něco vidět je, pak je to zase jen voda: desítky a stovky vodopádů, od metrových po gigantické. Zprvu to je úžasné představení. Ovšem i těm, kteří by doma kvůli malé kaskádě neváhali vážit mnoho kilometrů, se ten fascinující pohled musí omrzet. Vodopády jsou totiž všude a navíc v hlavě nám pomalu začínají hlodat pochybnosti. Co když takhle bude i další dny?

Čím více ukrajujeme z předepsané porce druhého dne (sedmnáct kilometrů s převýšením tři sta padesát metrů), přibývá vody nejen kolem nás, ale i pod námi. Pečlivě udržované dřevěné chodníky mizí pod hladinou a nezbývá než se brodit. V tu chvíli se ukáže, že jsme sice v srdci divoké přírody, ale nikoli mimo dosah civilizace. Dva pracovníci správy parku nám dodávají odvahu ke vstupu do dvacetimetrového proudu. Sebelepší boty nemohou odolat, teče do nich horem.

Už není těžké si představit, jak při ještě větších deštích (jakkoli se nezdá, že by to mohlo být ještě horší) pomáhají správci turistům nastoupit do záchranného vrtulníku, který poutníky buď přenese přes kritické místo, nebo jim umožní návrat do bezpečí.

Jestliže na první chatě byl trochu boj o matrace, na Mintaro Hut jsou středem zvýšené pozornosti kamna a jejich okolí, kde se dají vyvěsit mokré věci. Tedy skoro vše, co máme...

Třetí den: Sny se přece jen plní

Čtrnáct kilometrů s krutým převýšením 1030 metrů, to je třetí den Milford Tracku. Je to královská etapa s přechodem přes Mackinnon Pass. Ale pokud po deštivém dnu vysvitne slunce a z modré oblohy se těšíte stejně jako ze štítů okolních hor, pak obávanou část trasy vyjdete hravě. Zato v dešti musí zklamání vážit stejně jako batoh na zádech. My máme štěstí.

Papoušci kea, z nichž jeden včera málem rozbil skleněnou výplň dveří, aby se dostal k odloženému fotoaparátu uvnitř pokoje, dovádějí v korunách stromů. Výstup do sedla, pohled na ledovcový amfiteátr a alpská krajina zrcadlící se v malebných jezírcích dokonale splňují všechny představy o této túře. Nezapomenutelná podívaná.

Bezvýhradně to platí také o sestupu k řece Arthur, který je stejně krásný jako místy prudký. Přes několik provazových mostů se vracíme do deštného lesa a dostáváme se na odbočku k Sutherland Falls, k nejvyššímu vodopádu na Novém Zélandu.

Když mineme značku, že k vodopádu zbývá 560 metrů, je nabíledni, že právě tolik metrů měří. Ale teprve když kráčíme dobrých pět minut a vodopád stále hučí kdesi před námi, uvědomíme si jeho skutečnou výšku. Ledově studená vodní tříšť nás osvěží po vysilujícím převýšení. K třetí noclehárně Dumpling Hut je to už jen kousek.

Ve stínu obřích kapradin

Na čtvrtý den nám sice zbývá ještě něco přes osmnáct kilometrů pochodu s převýšením 125 metrů, ovšem po pěšinkách ve stínu všudypřítomných obřích kapradin nevyžadují příliš energie. Tím spíš, že můžeme znovu obdivovat nejen hory lemující údolí, ale také mnoho dalších vodopádů. Sandfly Point, cílový bod, se nezadržitelně blíží. Loďka, kterou jsme si objednali před mnoha měsíci z pohodlí domova, obstará poslední kus cesty. Plujeme po hladině Milford Sound, pod majestátním vrcholem Mitre Peak, který z výšky 1692 metrů klesá přímo do mořských vln jednoho z nejkrásnějších fjordů světa, ověšeného úchvatnými vodopády a plného delfínů.

Finále: Nejkrásnější kadibudka

A co si z toho všeho nakonec odneseme? Třeba i vzpomínku na kadibudku s nejlepším výhledem na Novém Zélandu. Najdete ji těsně nad Mackinnon Passem a je z ní skutečně parádní pohled do hlubokého údolí pod vámi.

Skoro se nechce zavírat dveře...


SAMI, NEBO NA KLÍČ

Půjdete-li „samoobslužnou“ variantu (www.doc.govt.nz), počítejte s výdaji zhruba 300 NZD za osobu (rezervace ubytování a doprava na start a z cíle). Ponesete si všechno sami, jak oblečení, tak jídlo a zpět i odpadky. Voda na chatách je, ale zdrojem jsou místní toky, a tak se musí pít převařená. Před nástupem trasy je třeba se zapsat v informačním středisku v Te Anau, kde vám poskytnou vedle základních informací, brožurky a zářivě žlutého sáčku na odpadky klíčovou informaci o počasí. Celá trasa je skvěle upravená a vybavená neuvěřitelně čistými toaletami.

Za pochod „na klíč“ (www.ultimatehikes.co.nz) dáte v sezoně 1750 NZD, děti 1050 NZD (v ceně je průvodce, noclehy na palandách i plná penze), za 2100 NZD můžete mít v chatách soukromý pokoj s koupelnou. Z vybavení jsou u obou variant každopádně nutné nepromokavé, ale prodyšné věci (zásadně ne džíny!), pevná obuv, odpuzovače hmyzu, zásoba baterií do fotoaparátu a baterka čelovka (elektřinu na chatách vyrábějí generátory, které se ve 22 hodin vypínají).

Jiří Trunečka




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země