Jsou většinou mladé a krásné, s nádhernými hustými černými vlasy, které jim spletené do copů splývají po zádech až k pasu. Ale dovedou vzít do ruky zbraň a bojovat až do konce. Amazonky války proti Islámskému státu – bojovnice kurdských milic YPJ.
Bojují na frontových liniích v Iráku a Sýrii. Jen během dubnového útoku, kdy na kurdské jednotky zaútočilo Turecko ze vzduchu, přišlo o život deset dívek z YPJ. Přesné ztráty nejsou známé, ale rozhodně budou nemalé s rostoucí intenzitou bojů kolem samozvaného hlavního města IS Rakky.
Na frontě s kosmetikou
Poprvé jsem ženy-bojovnice potkala na frontě u iráckého Mosulu už v roce 2014. Patřily ke kurdským jednotkám, pešmerze. Podzim je v této oblasti studený a deštivý, což znamená, že zákopy na frontových liniích se přemění ve valy mazlavého bláta. Zachovat si v tomto prostředí ženskost je něco, co jsem si nedovedla do té doby představit. Kurdky s sebou měly ale kromě výzbroje také kosmetickou výbavu. Každé ráno mnohé z nich začaly den svým tradičním rituálem – pečlivým líčením očí. Pravdou je, že tehdy sloužily spíše v druhé linii a ne na exponovaných místech fronty. To ovšem naprosto neplatí o syrských Kurdkách, zapojených do boje proti Islámskému státu na severu Sýrie, v oblasti zvané Rožava.
Budoucí martyrky
Jednotky YPJ (Yekîneyên Parastina Jin, ženské obranné jednotky) vznikly v Rožavě, na severu Sýrie, na jaře 2013. Jsou do nich zapojeny nejen Kurdky, ale také Arabky, Asyřanky, křesťanky a také zahraniční dobrovolnice. Stejně jako do mužských jednotek YPG se přidávali zejména ze začátku války ženy s evropskými pasy, většinou s kurdskými kořeny.
V Rožavě to chodí tak, že každý, kdo vstoupí do milicí YPG/YPJ, je vyfotografován. Pokud padne, vyrobí se z fotografií postery a vlajky s podobiznami tzv. martyrů, kterými se ozdobí veřejná prostranství, zejména okolí silnic. Na těchto vlajkách jsem viděla několikrát Němku, která padla v Kobaní v boji s IS. V jednotkách YPJ však slouží mnohem menší počet cizinek než v YPG. Martyrové jsou v Rožavě oslavováni a každá rodina je na ně hrdá.
Ženy z YPJ procházejí stejným tréninkem jako muži, fyzicky se nedělá rozdílu mezi ženami a muži. Ženy jsou považovány za velmi schopné bojovnice a slouží i v místech nejtěžších bojů. Kurdská armáda má jakési dvoukolejné vedení. Má hlavního velitele mužských jednotek a velitelku ženských. Oba dva pak spolupracují na plánování hlavních operací.
Velitelkou ženských milicí je Nasrin Abdulláhová. Známe se už tak dva roky, Nasrin také nějakou dobu pobývala v České republice, kde měla za úkol sehnat zejména finanční podporu pro kurdské jednotky. Naposledy jsme se setkaly při vyhlašování ofenzívy na Rakká. „Češi nakonec bohužel žádnou pomoc neposkytli,“ řekla po slavnostním vyhlášení počátku dobývání bašty islamistů v Sýrii. Kancelář jednotek YPJ a YPG fungovala v Praze jen krátce, česká zahraniční politika se totiž od podpory Kurdů oficiálně distancovala. Zaměřuje se mnohem více na spolupráci s režimem Bašára Asada, jemuž by samozřejmě otevřená podpora Kurdů byla trnem v oku.
Krásná Hevi
Hevi Džigar jsem potkala na frontové linii na Eufratu, to ještě nebylo dobyté ani město Džarábulus. Krásná, milá čtyřiadvacetiletá dívka, která byla ochotná poskytnout interview na kameru. Mluvila dlouho, nejdříve se vždy musíte dostat přes hromadu frází, kterou mají všichni bojovníci naučenou. Kromě výcviku se zbraní totiž každý příslušník těchto milicí dostává také ideologický výcvik. Režim v Rožavě je extrémně levicový, vládnoucí strana PYD je napojená na marxistickou organizaci PKK, založenou v Turecku Abdullahem Ocalanem. Máte pocit, že jste se vrátili do časů reálného socialismu.
„Bojuji za naši vlast, to je pro mne nejdůležitější, chci sloužit svému lidu, mou budoucností je práce pro náš lid. Tomu se chci obětovat a dokud tu bude Da`iš (Islámský stát), budeme bojovat za naši svobodu.“ V podstatě jen toto se vždy dozvíte jako odpověď i na tu sebeosobnější otázku. Ne vždy se podaří dostat se dál. S Hevi se to zdařilo. Dodnes si pamatuji smutek v jejích očích, když vyprávěla o bojích v Kobaní, městě, které byl skoro úplně zničeno a rozbombardováno.
„Ztratila jsem hodně opravdových přítelkyň, které se mnou procházely celou touhle válkou. Byly to ženy, které mě naučily bojovat, naučily mne se o sebe postarat ve válce, přežít. Najednou byly mrtvé nebo těžce zraněné. Nejvíc mne bolí pohled na mou kamarádku, kterou zranili tak, že do konce života ponese následky. Nikdy už nebude taková jako dřív,“ řekla Hevi Džigar v srpnu 2015.
Dnes už nežije ani Hevi Džigar. O její smrti nám s kolegyní Markétou Kutilovou řekla její sestřenice v čerstvě dobytém městě Al-Hawl v únoru 2016. Seděly jsme s „jépežetkami“ u čaje a povídaly si. Aby řeč nestála, vytáhly jsme z batohu naši knihu „Islámskému státu na dostřel“ a ukazovaly dívkám, jak jsme předtím navštívily jejich kolegyně na frontě na řece Eufrat. Vtom se jedné z nich začaly po tvářích kutálet slzy. “To je moje sestřenice, je už mrtvá. Nedávno stoupla na minu,” ukazovala na fotku, z níž se dodnes usmívá krásná Hevi se zbraní přes rameno...
Jména války
YPJ dnes tvoří 40% bojové síly Rožavy. Ženy často řídí bojové akce. “Vojenské operace v Kobaní řídila žena. Vypadala jako obyčejná vesničanka, nikdy byste to do ní neřekli,” vzpomíná Azad Sardast, velitel YPG a elitní odstřelovač. Bojovníci při vstupu do milicí získávají tzv. nom de guerre, bojové jméno, přezdívku, pod níž bojují. Málokdo sděluje své pravé jméno. Jméno Azad znamená svoboda a Sardast zase odkazuje na íránský region.
“Bojujeme proti Islámskému státu, ale zároveň i za ženská práva, chceme ukázat světu a našim mužům, že ženy dokážou to, co muži,” vyzvedla sílu kurdských žen velitelka Arian na frontě u Džarábulusu. Arian byla pro své ženy vzorem statečnosti a odvahy. V bojích na Eufratu však byla na jaře 2016 těžce zraněna. Museli ji převézt do nemocnice v Sulejmánii v iráckém Kurdistánu. Tato oblast, kterou tradičně ovládá klan Talabání (nikoliv lidé současného prezidenta kurdské autonomie Masúda Barzáního), má mnohem lepší vztahy s marxistickými milicemi YPG a YPJ a často právě sem převáží důležité lidi z kurdských milicí na léčení.
Co bude s bojovnicemi, až válka skončí? Většina z nich má jasno. Tedy, jasno... Vědí, že nechtějí mít děti a chtějí sloužit svému lidu i po válce. Co to však znamená „sloužit lidu i po válce“ nedokáže přesně vysvětlit žádná z bojovnic, se kterou jsem za ty roky mluvila. Žijí přítomností, bojem, krutou realitou života a smrti ve válečné zóně.
