nahoru

Výprava do Angguruku: Za civilizací nezkaženými Papuánci do neprostupné džungle

Kamil Krakeš27. června 2017 • 17:30
Výprava do Angguruku: Za civilizací nezkaženými Papuánci do neprostupné džungle
foto: Kamil Krakeš

„Angguruk–Wamena–Angguruk!“ křičí do vysílačky mladík z kmene Jaliů v odletové hale pralesního letiště ve vesničce Angguruk, v srdci Západní Papuy, indonéské části Nové Guiney. Pravda, termín odletová hala je pro malou boudu s váhou, na níž se v Česku váží brambory, se stolem, židlí a jedinou vysílačkou poněkud nadnesený, ale tady, mezi Papuánci, není asi nic normální.

Na malém airstripu, který postavili domorodci pod vedením německých misionářů spravujících Angguruk, je dnes rušno: od rána tu přistála už třetí cessna. Zdejší leteckou přepravu mají pevně v rukou dvě letecké společnosti patřící misionářům. Jedna z nich je protestantská a druhá katolická. Cessna nejdříve několikrát zakrouží nad údolím a pak se plavně snáší na drnovou přistávací dráhu. Mohou zde přistávat jen za dobrého počasí – bez navigace by se přistání v mracích rovnalo sebevraždě a ani rozmáčená přistávací plocha není pro letadla to pravé.

Teď právě náš pilot Bob roluje se svým pilatusem po bahnitém terénu. Osmisetkilogramový limit letové váhy hravě splňujeme – jsme po treku řádně vyhublí, všechny zásoby jsme už snědli a zbytečné věci rozdali potřebnějším. Do civilizace s sebou proto bereme i Usmana, vůdce nosičů. Je to jeho první let v životě a tváří se dost nervózně. Bob přidává plyn, pilatus se na poslední chvíli odlepuje od drnů a už se vznáší nad magickou krajinou plnou hor, vodopádů, řek a pralesů. Je to jistě jeden z nejzapadlejších koutů naší planety. Letadlo se propadá, my zíráme pod sebe a v hlavách se nám odvíjí nezapomenutelný film posledních šesti dnů, strávených mimo civilizaci, mezi horskými kmeny Dani a Jali.

Bílí blázni

V myšlenkách znovu stojíme na začátku, asi třicet kilometrů jihovýchodně od Wameny, správního střediska oblasti. Šest nosičů, Usman, domorodý průvodce Okale, který vyniká tím, že jako jediný umí anglicky a má boty, a naše malá bílá skupinka. Všichni jsme čistí, plni elánu, sil i energie. Předešlého dne jsme museli zachránit naše nosiče a zejména Okaleho před útokem konkurenčního průvodce a jeho příbuzných. Odmítnutý průvodce se domníval, že mu Okale „vyfoukl“ skvělý byznys v podobě několika bílých bláznů, kteří hodlají pěšky vyrazit do hor. Naštěstí došlo pouze na pěstní souboj a o několik hlav menší Papuánce jsme hravě rozehnali.

Začínající období dešťů o sobě dává vědět. Překračujeme první rozbouřenou řeku stejného jména jako celé údolí: Baliem. Tentokrát ještě naštěstí jdeme přes závěsný most, připomínající příběhy Indiana Jonese. Vedle mostu je pomníček s japonskými znaky. Připomíná zřícení japonského turisty a jeho průvodce do rozbouřených vod řeky. Nikdo už je nikdy neviděl.

Naše čisté pohorky se boří do první blátivé kaluže. Papuánci se svými doširoka rozšlápnutými chodily jsou v pohodě. Cesta mírně stoupá, vyhýbáme se prvním prasatům, přelézáme první ohrady kolem domorodých osad. Ohrady zabraňují úniku vepřů do okolní krajiny. Kamenný nebo dřevěný plot se překonává pomocí šikmo položené větve. Je s ní potíž: nejenže pod naší vahou často praská (Papuánci jsou mnohem lehčí a tlusťochy zdejší společnost nezná), ale naše pohorky jsou ve srovnání s bosou nohou mnohem nemotornější a co chvíli někdo z nás padá. Čím dále jsme od civilizace, tím větší atrakcí jsme pro domorodce. Role se vyměnily. My jsme zaplatili nehoráznou sumu peněz a přijeli sem, aby si oni nás mohli prohlédnout.

Stezka stoupá a klesá mezi batátovými poli. Pracují na nich jen ženy. Některé si nás se zájmem prohlížejí, jiné odvracejí hlavu. Proti nám jde průvod několika mužů, nesoucích na dlouhé bambusové tyči kvičící podsvinče. Jeden z nich se bude ženit a dar nesou rodičům nastávající do vedlejší vesnice.

Po krátkém jednání s Kepalou Desou, náčelníkem dosazeným indonéskou vládou, smíme přenocovat ve škole uprostřed malé vesnice jménem Juarima, choulící se v údolí u řeky. Škola je totiž jediná budova s prkennou podlahou a pevnými stěnami. Učitel tu chybí. Za tak malý plat, který od vlády dostává, tráví raději většinu času ve Wameně a do školy dochází jen občas.

Mizíme v mracích

Druhý den vystupujeme do výšky 2366 m n. m. Mizíme v mracích a mlžném oparu tropického deštného pralesa. Teplota klesá, bláta přibývá. Brodíme první potoky, řítící se z prudkých svahů dolů. Stezka je stále příkřejší a kluzčí. Někdy krok vzhůru znamená zároveň sjezd o několik metrů dolů. V hlubokém blátě přeskakujeme po vyčnívajících kmenech. Často se skok nepodaří a noha mizí až po kolena v černém bahně. Nosiči jsou daleko rychlejší než my, a to i přesto, že každý má na zádech nejméně dvacetikilový náklad. Hurá, i dnes spíme ve vesnici! Jmenuje se Kirima a leží nad výškovou hranicí tří tisíc metrů. Okrouhlá chýše určená ke scházení obyvatel, místní kulturní dům, nemá ohniště. Na udusané podlaze leží rohože z palmového listí. Déšť místy protéká děravou palmovou střechou. Během noci po nás něco běhá. Člověk by nevěřil, jak měkké dokážou být krysí pracičky při cestě po obličeji.

Vesnice má důmyslný systém sociálního zařízení: potok je přehrazen a vydlabaný kus dřeva přivádí vodu, při troše fantazie připomínající sprchu. Toaleta je ještě důmyslnější: dva kmínky nad potokem obstarají vše: splachování i bidet. Sedí se čelem proti proudu. Tohle je poslední vesnice, kde mají záchod.

Nazítří přicházejí na řadu holínky, které jsme si prozíravě koupili ve Wameně. Cesta brzy končí a dál postupujeme korytem malé horské řeky. Porost se pomalu mění tak, jak stoupáme stále výš. Pavel a jeho hodinky ukazující nadmořskou výšku ji hlásí při každé zastávce. Oběd – několik müsli tyčinek zapíjených odpornou zahnědlou vodou páchnoucí po chlorových dezinfekčních kapkách – absolvujeme na vyvýšeném říčním ostrohu. Pak už se zase škrábeme do téměř kolmého svahu. Začíná pršet a síly nás pomalu opouštějí. Večer jsme došli k malé chýši pro pocestné. Ta už nemá ani stěny. V prudkém lijáku stavíme stan. Podlážka doslova plave. Usman vaří rýži, dochucenou našimi čínskými polévkami. Rozdáváme vlhké cigarety. Kouří všichni včetně dětí.

Cesta do pravěku

Máme štěstí na průvodce i nosiče. Nikdo z nich si nestěžuje, nevydírá nás o vyšší mzdu a všichni nám všemožně pomáhají. Náš dokonale sehraný expediční tým se vydává příštího rána na další pochod. Nejdříve se prodíráme tajuplným lesem. Ve vzduchu visí cáry mechu, přes který prostupuje mlžný dým. Najednou stojíme na pasece, porostlé stovkou stromových přesliček. Jsme vůbec na začátku 21. století? Každou chvíli se musí objevit archeopteryx a za ním T-Rex.

Hodinky ukazují 3200 m n. m. Ploužíme se po bahnité náhorní plošině, zcela nepodobné jakékoli nám známé krajině. Ostrý déšť nás bičuje do tváří, neúspěšně se vyhýbáme loužím. Na konci planiny opět začíná deštný prales. Klesání je horší než stoupání. Odhadnout správné místo na došlápnutí v obrovském bahenním poli je spíše ruleta – buď to zvládneš, nebo jsi tam až po stehna. Jindy se spouštíme po liánách a kořenech stromů z prudkého srázu. Co když kořen nevydrží? Dnes oběd vynecháváme – v prudkém dešti nikdo stejně zastavit nechce. Pomalu chápeme, proč je Nová Guinea tak neprobádaná. Tady nepřistane letadlo ani helikoptéra, nepostaví tu silnici.

Opět stavíme stany v dešti na nejvyšším místě treku – 3300 m n. m. Ve vlhkých tričkách se soukáme do vlhkých spacáků a vyprávíme si o útulné české hospodě. Promočení a promrzlí nosiči prý našli jeskyni, kde dnes v noci přespí – bůh s nimi. Původně se nám zdál šestidenní trek moc krátký, teď přemýšlíme, jestli to není spíš naopak.

Další den sestupujeme hustým pralesem do údolí, v němž leží cíl naší cesty: Angguruk. Co chvíli se zastavujeme u překrásných orchidejí, kocháme se pohledem na pralesní velikány a houpeme se na splývavém ratanu. Vše je nepředstavitelně kluzké, a každý krok vyžaduje obrovské soustředění. Podlézáme padlé kmeny, spouštíme se ze skal, kloužeme po kořenech. Někdy je kořenový systém vysoko nad zemí. Jeden krok a propadám se až po žebra do černého neznáma.

To, čeho jsme se báli, se splnilo. Spolu s několika nosiči jsme sešli z cesty. Stezka náhle končí v nepropustné džungli plné hrozivě vyhlížejících stromů. Nosiči jsou zmateni. Nikdo z nich to tu nezná. Blanka padá z ležícího kmene do husté změti rostlin. Ošklivý pád naštěstí bez následků. Jsou v podrostu hadi? Prosekáváme si cestu pralesem. Opět začínají bažinaté úseky. Odrážím se, skok, a zapadám téměř po pás do bahna. Jsou tu pijavice? Cítíme kouř. Hurá, nablízku je vesnice. Najednou se před námi jako mávnutím kouzelného proutku prales rozestupuje a u našich nohou se táhne doširoka rozevřená náruč údolí – po strastiplném pochodu napříč horami potěšující pohled.

V hlavní roli: Cizinci ve městě

V malé vesnici Solingul konečně zastavujeme. Jsme v kraji kmene Jali, jehož muži se vyznačují dlouhými ratanovými suknicemi, zpod nichž jim vyčuhuje neméně dlouhá koteka. Již nepotřebné holínky dostanou nosiči, místní děti zase zbylé bonbony. Po dlouhé době zase vidíme slunce. Nad horami, ze kterých jsme právě sestoupili, se válejí neprostupná mračna. Jistě tam zase prší. Dostáváme nejluxusnější obydlí ve „městě“, které při troše fantazie připomíná trampskou chatu pod Medníkem na konci 20. let.

Jestliže jsme doposud pouze vzbuzovali zájem, tady jsme jednoznačně velkou atrakcí. Neustále se kolem nás tvoří hlouček několika desítek dětí a dospělých, sledující každý náš krok. Dveře do „pokoje“ necháváme milosrdně otevřené, a tak se děravá prkenná podlaha mění v prkna znamenající svět. Po celý den nakukuje obrovský chumel dovnitř. Představení spočívá ve vybalování, česání, převlékání nebo stříhání nehtů – no, nekupte to: vidět bělocha při pedikúře. O přední místa je neustále strašlivá tlačenice. Když náhodou dveře zavřeme, strhne se venku boj o díry ve stěnách. Obrovský zájem je chvílemi i docela náročný: vyčurat se před zraky asi dvacítky přihlížejících zvládám až napodruhé. Rovněž koupel v potoce se bez publika neobejde. Záchod nikde, a tak složitější úkony musíme nechat až po setmění. Pak se ale zase můžeme se svou potřebou uchýlit kamkoli.

Lovci slíbili večeři, ale vrací se s nepořízenou – prý kvůli dešti. Na naši počest dnes večer alespoň uspořádali táborák. Sedíme kolem ohně, obklopeni davem stojícím v řadách, jako v řeckém divadle. Má to jen jedinou nevýhodu: zadní řady tlačí na přední, které již téměř leží na nás. Není kam ustoupit – oheň je příliš blízko. Zbytek večera tedy trávíme v chatce. Sem se za námi naštěstí nikdo neodváží.

V noci pršelo a okolní odlesněné svahy se mění v terén, používaný pro zápasy v bahně. Solingulští si ale pro nás na dnešní den připravili ukázku svého kulturního i bojového života. Těšíme se i na zabijačku. Vesnice je slavnostně vyzdobená – muži se „hodili“ do ratanu, ženy se pomalovaly bílou hlinkou a na světlo vytáhly náhrdelníky z psích zubů po babičce. Hlavu náčelníkovy ženy zdobí slušivá bílá čapka. Všichni se shromáždili na malém návrší vedle vykopané jámy a rozdělaného ohně. Mladí válečníci s hrozivě vykulenýma očima přinášejí svázaného pašíka. Šíp, vystřelený z těsné blízkosti, zasahuje srdce. Vykrvácený pašík putuje do připravené jámy spolu s několika druhy trav, vodního zelí a rozpálenými kameny z ohniště. To vše se zahází hlínou a prase se hodinu a půl podusí.

O kus dál začínají Jaliové tančit – dá-li se tancem nazvat běh v soustředných kruzích. Větší děti se přidávají, směr rotace se několikrát mění. Fotíme jako šílení. Divoši z doby kamenné na pozadí zalesněných hor. Opravdu se nám to nezdá? Nejmenší děti se objektivu bojí a zděšeně prchají. Dospělí kroutí hlavou nad svým vlastním obrazem na digitálním okénku.

Neméně působivá je simulace přepadení vesnice, v minulosti velmi častá. Ratanové tětivy se napínají, oštěpy bodají vzduch, kamenné sekyry rozbíjejí pomyslné lebky útočníků. Po zásahu zůstává na zemi ležet naštěstí jen hraná oběť fingovaného krveprolití. V minulosti však smrt vyžadovala další smrt a roztáčela divokou spirálu mezikmenové nenávisti. Krevní mstu za smrt bojovníka mohlo odvrátit jen výkupné v počtu několika desítek prasat. Jsou to nejcennější, co místní mají. Bydlí proto v chýších společně s ženami a dětmi. Když je třeba, ženy prasata i nakojí.

Díkybohu za nepřístupnost

Je dobojováno, prase snědeno a my se vydáváme na poslední trek do Angguruku. Největším dnešním oříškem bude překonání řeky Yaholi, která se řítí drsným korytem stovky metrů pod námi. Visuté mosty přes údolí tu neznají. Cíl naší cesty totiž leží vzdušnou čarou opravdu blízko. I když je řeka jen pár hodin cesty, nikdo z místních neví, v jakém stavu je most a je-li tam vůbec. Kloužeme po batátových políčkách do koryta řeky. Mohutná eroze odhalila obrovské balvany, všude jen písek a bláto. Utrhané břehy padají do kalných říčních vod. Sláva, most je na svém místě. I těm nejodvážnějším z nás však při jeho spatření padá srdce do kalhot: tři bambusové kmeny svázané ratanem vedou na velký kámen uprostřed řeky. Lano na jištění nemáme. Pod sebe se nemá smysl dívat. Krok vedle, a… Po šestidenním putování se pod námi náhle otevírá pohled na malebně rozprostřenou vesnici Angguruk s přistávací dráhou uprostřed. Někteří z nás políbili zemi, jiní děkují směrem k východu. Dokázali jsme to!

Více než šedesátikilometrový trek z Wameny přes neprostupné hory, řeky a bažiny nás dovedl až do země kmene Jali, sem do srdce divoké a místy ještě stále neprobádané Západní Papuy! Misionáři naštěstí odletěli do Německa, a tak se nám daří vyhnout se setkání s fanatiky, kteří místní komunitě spíše škodí. Nejlepším příkladem jejich působení je televize ve vedlejší místnosti „hotelu“, kde spíme. Jávanská pomocnice misionářů vpouští přesně odpočítané počty Jaliů na podlahu místnosti, využívané jako „svatostánek“. Jen dnes stojí místo oltáře televize. Seriál a la Esmeralda svou stupiditou směle konkuruje podobným soap operám z celého světa. Naivní krásky ulité v džínách s mobilními telefony špásují s napomádovanými panáky. Vysílání občas přeruší reklama, třeba na kreditní karty.

Jaký zmatek asi musí v čistých duších domorodců takové vysílání zanechat? Mají-li o civilizovaném světě představy vytvořené pomocí této kouzelné skříňky, musíme být pro ně asi opravdu polobozi, kterým peníze čouhají i z uší a které musejí stůj co stůj obrat. Nakonec je nám ze všeho trochu smutno. Proč musí naše civilizace válcovat tyto nezkažené lidi? Sami sebe se ptáme: Jací budou Daniové a Jaliové za deset let? Otázka bez odpovědi. Kéž by jim jejich nepřístupnost ještě dlouho vydržela.

Kamil Krakeš




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země