nahoru

Od Afghánistánu přes Čad až po Sýrii: fotografie uprchlíků z míst konfliktů objektivem Lenky Klicperové

Lenka Klicperová20. června 2017 • 17:55
Od Afghánistánu přes Čad až po Sýrii: fotografie uprchlíků z míst konfliktů objektivem Lenky Klicperové
foto: Lenka Klicperová

Na 20. červen připadá Světový den uprchlíků. Lidí bez domova je na světě právě v tuto chvíli na světě 50 milionů. Podle informací UNICEF více než polovinu z tohoto počtu tvoří děti.

Projela jsem za svůj život desítky uprchlických táborů po celém světě. Fotím v zemích, kde vzniká jádro problémů. Ne v Evropě, ale tam, kde probíhají konflikty, na které se nabalují další ekonomické problémy. Ty lidi nutí opouštět svoje domovy a stěhovat se někam, kde dostanou šanci přežít.

Dantovo peklo

Jedny z nejhorších příběhů jsem poslouchala v Afghánistánu. Tábory pro vnitřní uprchlíky byly místem, které by mohlo být směle předobrazem Dantova pekla. Nad odpornými baráky z bláta se kupila mračna much, často s lidmi pod jednou střechou na pár metrech žil i dobytek. Nebylo jídlo, nebyla práce, humanitární organizace nestíhaly zásobovat tak obrovské množství bezprizorních lidí. Lidským mraveništěm ubohosti a beznaděje se sem tam proplétaly stíny postav zahalených do modrých burek. Pamatuji si na ženu, která živořila sama v chatrči bez střechy. Druhá zase seděla před svým příbytkem neschopná pohybu. Měla zlomenou nohu, která jí špatně srostla. Mužští příbuzní nepovažovali za nutné ženu dopravit včas do nemocnice. Nechali ji prostě svému osudu. A stará žena na ulici sama nevyjde, to je v Afghánistánu hanba.

Nuda zabíjí

Vlastně skoro všechny uprchlické tábory byly hrozné. Snad až s výjimkou některých, které stavěla pro uprchlíky ze syrské války vláda iráckého Kurdistánu nebo Jordánsko. Ty byly materiálně poměrně dobře zabezpečené, ale pro beznaděj tu bylo také místa dost. V Jordánsku jsem potkala ženu, která se raději dobrovolně chtěla vrátit na území ovládané Islámským státem. Nemohla už vydržet jednotvárnou nudu tábora z unibuněk, jedna jako druhá. Tábor Azrak se rozprostírá v poušti, kolem dokola není nic. Uprchlíci žijí za plotem, bez speciálního povolení nesmí ven. Nesmí pracovat nebo jen velmi omezeně. Nestrádají hlady, nehrozí jim nebezpečí jako ve válce. Ale sžírá je beznaděj. Jak dlouho ještě budou žít v unibuňce v poušti? Dva měsíce? Pět let? Co jejich děti? Jaké budou míst vzdělání? Jaké díky němu budou mít kdy šance na lepší život?

Šťastná Zeman

Radost a optimismus jsem ale nalezla třeba v jednom z táborů postavených pro uprchlíky z Mosulu. Byli vděční, že se jim podařilo uniknout z území ovládaném Islámským státem. Dětem zase zářily oči. Pamatuji si na jedenáctiletou holčičku Zeman. Celý den pobíhala po táboře a kopala do míče s klukama. Fotbal byl její velká láska, kterou jí islamisté v Mosulu vzali. Nesměla si hrát, nesměla chodit do školy. V uprchlickém táboře najednou rozkvetla.  Sní o tom, být fotbalistkou. Kdoví, třeba se jí to jednou povede.

 

Lenka Klicperová


Klíčová slova: válka, uprchlíci



Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země