nahoru

Pestře monotónní střed Mongolska: Nekonečné stepi jsou oázou klidu, ve kterých je snadné se ztratit

Michal Čábela22. června 2017 • 08:30
Pestře monotónní střed Mongolska: Nekonečné stepi jsou oázou klidu, ve kterých je snadné se ztratit
foto: Michal Čábela

Liduprázdné hory, širé stepi, volně se pasoucí stáda jaků a osamělé jurty, to je jen zlomek toho, čím Mongolsko uchvátí člověka zvyklého vnímat přírodu evropskými měřítky.

Na začátku devadesátých let se mnoho Mongolů snažilo o uznání celého území Mongolska jako chráněné oblasti. Tento sen se však rozplynul a z původního plánu zůstala jen snaha o pokrytí alespoň třetiny území chráněnými oblastmi. Nyní můžete v Mongolsku navštívit celkem padesát čtyři chráněných území, z toho čtrnáct národních parků, rozkládajících se na třinácti procentech rozlohy Mongolska. V ostatních případech dala vláda v Ulánbátaru přednost rozšiřování těžebních oblastí před ochranou přírody.

Střední Mongolsko je pro většinu návštěvníků asi nejpřitažlivějším cílem – k pobytu v odlehlejších částech země je třeba překonat vzdálenosti pro Středoevropana těžko představitelné, navíc po silnicích, které bychom v našich podmínkách zařadili spíše k polním cestám. Často se „silnice“ úplně vytrácí a řidič je nucen se spoléhat jen na svůj odhad a zkušenosti. Každé auto musí být soběstačné i v případě nenadálé poruchy. Jak jsme se na naší cestě sami přesvědčili, o defekty náprav a proražená kola ostrými lávovými kameny není nouze. Vzhledem k povaze místních řidičů a kvalitě komunikací se není čemu divit.

Jedna z mála lepších silnic vede z Ulánbátaru přímo na západ do ajmaků (správních oblastí) centrálního Mongolska. Je poměrně frekventovaná: projíždějí tudy kamiony dřevařských společností, autobusy přeplněné domorodci a terénní dodávky nadšených turistů. I my se po ní vydáváme a krátce po zaplacení mýta na hranici Ulánbátaru vjíždíme do rozlehlé stepi. Daleké výhledy a průzračný vzduch vezmou dech každému Středoevropanovi. Většina z nás je zvyklá, že se ráz krajiny změní každých sto kilometrů. Toho se zde nedočkáme. V tomto ohledu je střední Mongolsko sice trochu monotónní, ale možná proto i tak krásné.

Po prvních sto kilometrech západně od Ulánbátaru můžeme odbočit z asfaltové silnice vlevo, do jednoho z mnoha mělkých údolí masivu Chulstajn uul (čti úl). Už po pár kilometrech nás uvítá brána národního parku Chulstajn. Chulstajn je největší rezervace pro koně Převalského na světě. Od roku 1993 zde žije populace asi sto padesáti zvířat. Koně Převalského se kdysi ocitli na pokraji vyhubení a v sedmdesátých letech minulého století byl poslední volně žijící exemplář spatřen v jižní Gobi. Mezinárodním chovatelským úsilím se podařilo zvýšit počet těchto krásných koní na patnáct set a část z nich byla vypuštěna do volné přírody v různých částech Mongolska, nejvíce v národním parku Chulstajn. Zaplacení ne zrovna nízkého poplatku za vstup do parku v nás živí naději na blízké setkání s posledními divokými koňmi na světě. Nakonec jsou ale jediní koně, které vidíme, od nás vzdáleni více než půl kilometru. Asi je to tak dobře.

Nekonečná step

Opouštíme národní park Chulstajn a po zbytcích asfaltové silnice míříme na jihozápad vstříc druhému nejvyššímu pohoří Mongolska – Changaj. Můžeme tu navštívit další dva parky, na jihu Changaj nuur (čti núr) a na severu Chorgo-Terchijn Cagaan nuur (čti cagán núr). Až do Charchorinu cesta ubíhá rychle. Silnice se táhne zdánlivě nekonečnou stepí posetou oblými kopci. Někdy až ubíjející stereotyp mongolské stepi občas naruší obnažené skály s úchvatnými výhledy nebo pouštní oblasti plné písku. Nedaleko Charchorinu (tedy na mongolské poměry) se nabízí zastávka v Mongol Els. Rozhodně se vyplatí na chvíli vystoupit, projít se po písečných přesypech a nasát atmosféru středoasijské pouště. Celá Gobi takhle ale zdaleka nevypadá, vždyť jen asi tři procenta její rozlohy pokrývá písek.

Bylo by hříchem cestovat z Ulánbátaru do Changaje a nenavštívit Charchorin. Samo město není ničím zajímavé. Při příjezdu nás vítají pokroucené domky v dřevěných ohradách, vysoký komín obrovské továrny na mouku z dob minulých, prach a chudoba. Těsně před městem však stojí jeden z nejlépe zachovalých klášterů v Mongolsku: Erdene Zuu (čti zú). Mimo jiné se tento klášter pyšní statutem prvního buddhistického kláštera v zemi. Jeho stavba byla zahájena v šestnáctém století. V komplexu obehnaném zdí se sto osmi stúpami se původně nacházelo více než šedesát chrámů. Nájezdníci z Mandžuska a stalinské čistky však vykonali své, a dnes můžeme obdivovat pouze tři chrámy zasvěcené třem etapám Buddhova života.

Málo vody, hodně koní

Za Charchorinem končí asfaltová silnice a začíná pravé Mongolsko. Auta se řítí nejvýš čtyřicetikilometrovou rychlostí po prašných a neuvěřitelně děravých cestách širou stepí. Podél řeky Orchon se stále hlouběji noříme do pohoří Changaj a step zvolna stoupá až nad hranici 2200 m n. m. Orientaci je lépe nechat plně v rukou domorodého řidiče. Není-li zřejmá další cesta, zastavíme u nejbližší jurty (mongolsky ger) a následujeme neurčité mávnutí rukou naznačující směr k našemu cíli.

Národní park Changaj nuur zahrnuje jižní oblast pohoří Changaj. Osou parku je řeka Orchon. Je srpen a celá step i hory jsou vyprahlé, za stády jaků, koní i za skupinou turistů se mohutně práší. Pokud se pod koly auta náhle ztratí cesta, lze ji snadno nalézt podle oblaků prachu stoupajících za každým vozidlem – jsou vidět až na několik desítek kilometrů.

Changaj rozhodně stojí za návštěvu nejen na sedačce terénního vozu, ale hlavně pěšky. Vzhledem k nedostatku vody a kvalitních map je rozumné držet se v blízkosti vodních toků. Ovšem pozor, podle naší mapy tekl v každém větším údolí alespoň malý potůček, což bylo ovšem velmi vzdáleno od skutečnosti. Kromě řeky Orchon a několika bahnisek jsme žádnou vodu nenašli. V jižní části Changaje můžeme sledovat jednu zvláštnost: hory jsou zde porostlé řídkými modřínovými lesy vždy jen na severních stranách. Odlišně orientované svahy mají stepní, popřípadě alpínský ráz. Oko botanika jistě zajásá, ve velkém množství se tu vyskytuje třeba protěž alpská a jiné v Evropě vzácné bylinky. I když se pohybujeme v poměrně velkých výškách, relativní převýšení hor není větší než tisíc metrů.

Jako všude v Mongolsku je i zde jedním z hlavních dopravních prostředků kůň. Není proto problém navštívit jurtu v blízkosti tábořiště, vypít povinnou dávku kumysu (kyselého kobylího mléka), podarovat hostitele drobnostmi do domácnosti, sladkostmi, ale třeba i léky, půjčit si koně a vydat se do stepi. Ovšem po dosednutí se u většiny cizinců dostaví mírné rozčarování z mongolského sedla. Jeho základem je totiž dřevěná konstrukce, která se nemilosrdně zarývá do stehen. Možná ještě více než my se baví majitelé koní, kteří se na koni snad i narodili. Pohled na skupinku Evropanů marně se snažících vnutit koni svůj názor o směru a rychlosti jízdy musí být nezapomenutelný.

Láva a modříny

Z parku Changaj je možné v další cestě pokračovat přímo na sever do správního městečka Cecerleg a dále na severozápad k jezeru Cerchijn Cagaan. Tato cesta je zvláště v první polovině velmi náročná na orientaci. Je třeba se smířit s neustálým poskakováním po výmolech, občas i vystoupit a některé zvlášť prudké kopce vyjít pěšky. Stává se, že je auto nevyjede ani na jedničku. V Cecerlegu stojí za návštěvu zastřešený trh po pravé straně hlavní silnice. Koupíte tu všechno z nomádské živočišné výroby: sušený tvaroh, jačí máslo, jakkoli velký kus masa z různých zvířat a samozřejmě kumys.

Cesta vedoucí dál na severozápad se pár kilometrů tváří celkem slušně. Za vesničkou Khorgo vjíždíme přes rozvrzaný celodřevěný most do národního parku Chorgo-Terchijn Cagaan nuur. Krajina je odlišná od jižní strany Changaje. Vegetace kolem nás je díky větší vlhkosti bujnější. Tajga z okolí jezera Chovsgöl a jeho většího souseda Bajkalu krajinu dosti ovlivňuje. Právě díky ruské tajze je tato oblast bohatší o velké šelmy, jako je vlk a severněji i medvěd. Jako všude po Mongolsku i zde běhá mnoho větších hlodavců, hlavně syslů a svišťů. Jsou velmi ostražití a delší dobu je pozorovat nebo pořídit dobrou fotografii je téměř nemožné. Přesto se často objevují na mongolském jídelníčku.

Oblast jezera Terchijn Cagaan je jednou z nejchladnějších v Mongolsku. V zimě klesají teploty až k minus padesáti stupňům. Ke konci srpna se step v této oblasti již vylidňuje. Nomádi táhnou do přívětivějších končin, kde mají větší naději na přežití jejich stáda, na nichž jsou existenčně závislí. Sníh tu není neobvyklý ani v srpnu a rána jsou mrazivá stále.

Celé okolí jezera je sopečného původu. Jedna ze sopek nacházejících se blízko vesnice Chorgo dala vzniknout i jezeru Terchijn Cagaan. Při její poslední erupci před více než dvaceti tisíci lety se proud lávy zastavil až ve vodách jezera. V okolí sopek step vystřídala lávová pole pomalu zarůstající modřínovým lesem. Lávové kameny ale nejsou ten nejlepší povrch pro vycházku. Ostré kameny se zakusují v lepším případě do podrážek, v horším do nás samých. Na některé sopky je možné vystoupit po upravené cestě. Na nich pozorujeme mnoho posvátných hromad kamení, peněz, stuh štěstí a jiných osobních věcí – obó. Buddhisté tato místa třikrát obcházejí po směru hodinových ručiček a přidávají na hromadu, co mají zrovna po ruce, nejčastěji kamínky. Věří, že jim to přinese štěstí.

Z parku Chorgo-Terchijn Cagaan nuur můžeme cestovat dále na západ, kde se po necelém tisíci kilometrů vypíná nejvyšší mongolské pohoří Altaj. Mongolský západ si necháme na příští návštěvu a přes Charchorin se vracíme do Ulánbátaru. Za branou hlavního města nás asi čeká vystřízlivění. Člověk si snadno zvykne na čistý vzduch, stepní ticho, nekonečný rozhled, a tak je těžké vracet se do reality mongolské metropole. O uspěchané Evropě ani nemluvě.


ZTRATÍTE SE SNADNO

V horách nezbývá nic jiného než se spolehnout na svůj instinkt a schopnost nalézt správnou cestu. Jakmile se vzdálíte ze sporadicky obývaného údolí, lze jen těžko najít pěšinku vyšlapanou jaky a jiným dobytkem. Ani nejlepší mapa sehnaná v Ulánbátaru moc nepomáhá: měřítko 1 : 500 000 se totiž hodí spíše pro autoturistiku. Určitě není od věci si doma před odletem ze satelitních snímků obkreslit hlavní hřebeny. Ušetří to mnoho spekulací typu: „Kde to vlastně jsme? Ještě tady, nebo už tam?“ Národní park Changaj je řídce zalesněn, což často velmi znesnadňuje orientaci. Na holých svazích nenaleznete žádný poměrný objekt (strom, keř nebo stavbu) a mnohdy je dosti problematické odhadnout správnou vzdálenost. Co vypadá jako pár set metrů, může být několik kilometrů a naopak. Zvláště pokud v pustině dojde voda, zdá se, že řeka se s každým krokem vzdaluje.

Michal Čábela




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země