nahoru

Ulaan Baatar aneb Rudý hrdina: Hlavní město Mongolska má překvapivě co nabídnout

Jaromír Kolejka21. června 2017 • 09:30
Ulaan Baatar aneb Rudý hrdina: Hlavní město Mongolska má překvapivě co nabídnout
foto: Jaromír Kolejka

Rozlehlá, pustá, nekončící plocha krajiny, jejíž tvář se ani po stovkách kilometrů nemění – takové je Mongolsko. Pradávné rituály, magické tance, znovuzrozené náboženské slavnosti, to je také Mongolsko. Města, do jejichž tváře jsou vepsány bohaté dějiny i zásahy rudých revolucionářů... Ano, i to je Mongolsko. V otevřené stepi se tu snadno ztratíte, lehce budete okouzleni a brzo zjistíte, že do prázdnoty plné tajemství se musíte vrátit. Samozřejmě nesmíme zapomenout na Čingischána, jurty, divoké koně, kumys a další a další...

Letadlo dosedlo na ranvej metropolitního letiště Burjant Uchá. Hnědá holá krajina kolem, zaflikované betonové plochy a podivný opar mnoho optimismu do žil nevlévají. Malá, ale příjemná letištní budova však již patří do 21. století. Ještě trochu chaosu při pasovém odbavení a už jedeme do centra. První zvěsti nelhaly: prázdná krajina bez stromů, sem tam jurta, pak komíny a průmyslové objekty téměř vystřižené z archaických Verneových románů, neuvěřitelný shluk drobných ohrad a podivných domečků, a najednou zeď panelových bloků, vedle které je i pražské Jižní Město příkladem zdařilé architektury pro lidi. Je máj, lásky čas, ale tady není jediný zelený lísteček ani stéblo trávy. Nadmořská výška 1300 metrů a blízkost Sibiře dělají své.

První kroky vedou do srdce města na Süchbátarovo náměstí. Mongolský národní hrdina, „rudý“ revolucionář a osvoboditel právě zde v roce 1921 vyhlásil obnovení mongolské nezávislosti na Číně. Navzdory tomu ale učinil zemi závislou na Rusku. Dnes, oděn do národního kroje, hledí k východu ze svého vzpínajícího se koně na změny, kterými prošlo Mongolsko a jeho lid. Náměstí o velikosti několika fotbalových hřišť sloužilo kdysi organizovaným přehlídkám a shromážděním. Dnes je skoro prázdné, neboť těch pár desítek lidí u památníku se na obrovské ploše ztrácí. Vládní budova na severní straně náměstí s předsunutým Süchbátarovým mauzoleem dominuje svou velikostí i bezútěšností.

Daleko živěji vypadají budovy Opery a Paláce kultury. Vedle staré banky tu jako houby po dešti vyrostly budovy nových finančních ústavů. Jejich měřítko je však pozadu za zdejším standardem, a vlastně se tak na náměstí ztrácejí, stejně jako jejich jinak okázalé, mírně stalinistické fasády.

Velký kruh a pak Rudý hrdina

Tady byl kdysi střed obrovského tábora, ze kterého vyrostla dnešní metropole. Podle odkazu Zanabazara (1635–1723), předního mongolského státníka, myslitele, náboženského činitele a sochaře (a také jednoho z původců podřízenosti Mongolska tehdejší Číně), se zde v roce 1747 usadil Ich Churé čili „Velký kruh“. Ich Churé byl vlastně stěhovavý klášter – duchovní středisko Mongolů. V předchozích třiceti letech celkem sedmnáctkrát změnil místo, někdy dokonce i dvakrát za rok, až našel trvalé místo v údolí řeky Selbe na území dnešního Ulánbátaru. Vlastní urbanizační proces s výstavbou trvalých obydlí nastal až v roce 1778. V tomtéž roce se zde usadili také čínští obchodníci a dali sídlu punc obchodního střediska. Záhy nato začaly růst četné kláštery, chrámy a zděné domy pro osadníky. Chaotické sídliště se rozdělilo do čtvrtí, třeba Zún Churí, Barún, Maimá neboli Čínská obchodní čtvrt. Velký kruh tehdy tvořilo na třicet sídlišť. Až v roce 1863 přibylo šest ruských obchodů.

Růst Ich Churé upoutal pozornost i mandžuských císařů v Pekingu. V roce 1910 byl císařským guvernérem jmenován pan Sando, který obratem zahájil politiku počínštění Mongolů. Reakcí byl celonárodní odpor a pan Sando byl vyhnán. Bogd, tehdejší „vtělení Buddhy“ čili duchovní vůdce mongolského buddhismu, zde byl dne 29. 12. 1911 slavnostně vyhlášen teokratickým monarchou a hlavou obnoveného mongolského státu. Bogdchán – tak se ujalo jeho jméno i s titulem – přejmenoval Ich Churé na Níjsel Churé čili Hlavní město. V té době bylo v Níjslel Churé již na čtyřicet čínských a pětadvacet ruských firem a přes sto obchodů domácích. Město se rovněž etablovalo jako významné tranzitní středisko. V roce 1911 jím prošlo v dovozu zboží za čtyřicet milionů tehdejších ruských rublů a vývoz přes město dosáhl objemu šedesát milionů rublů. Vedle církevních škol tu fungovaly i dvě světské.

Radikální změny přinesl počátek 20. let minulého století. V rámci bojů bolševiků s bělogvardějci a Mongolů s Číňany domácí společně s bolševiky v roce 1921 své nepřátele z města vytlačili. Mezitím vůdce bělogvardějců, baron Roman Nikolaj Fjodorovič von Ungern-Sternberg, konsternoval veřejnost svou údajnou inkarnací v Čingischána a jmenováním sebe samého za ruského cara. V rukou rudých se město stalo sídlem revoluční vlády konstituční monarchie. Když Bogdchán roku 1924 zemřel, městský chural sídlo přejmenoval na Ulaan Baatar – Rudý hrdina.

Průmysl i chaloupky v jednom

První sportovní stadion byl v Ulánbátaru otevřen v roce 1931 a ve stejném roce začala dodávat proud městská elektrárna. V roce 1934 otevřela brány první textilka a čtyři roky nato vyjel po úzkokolejné trati do hornického městečka Nalajchu první vlak. Další rok byl postaven vůbec první betonový most. Podle centralizovaného územního plánu se město rozvinulo podél tří paralelních ulic západovýchodním směrem údolím řeky Tuul (čti túl) do délky kolem patnácti kilometrů. Zatímco při západním návětrném okraji města se usadil průmysl všeho druhu, který vydatně zásobuje město množstvím emisí, severní a východní lem vysokopodlažní zástavby centra tvoří nekonečná jurtoviště a chaloupky bez jakékoli infrastruktury. Po řadě administrativních peripetií ve 30. a 50. letech se dnes Ulánbátar dělí do osmi obvodů s pestrou hierarchií podobvodů a mikroobvodů.

Když běžný návštěvník vykročí ze Süchbátarova náměstí, v bezprostředním okolí uvidí vlastně jen stavby v sovětském stylu. Ze šedi výrazně vyniká budova univerzity založené v roce 1942 s mohutným sloupovím v obloukovité fasádě. Parčík před ní zdobí bílá socha maršála Čojbalsana, ministerského předsedy a vrchního velitele mongolských vojsk. Kontroverzní postava, na jejíchž rukou lpí krev asi třiceti tisíc obětí čistek z konce 30. let (po roce 1990 se občas krev objevuje i na rukou sochy, ale univerzitní zřízenci ji vždy pečlivě zabílí), je současně také protagonistou mongolské expanze na jih po roce 1945 a úspěšným odpůrcem Stalinova požadavku na připojení Mongolska k SSSR. Nedaleké, podstatně skromněji vyhlížející Muzeum historie přírody ukrývá hotové poklady. Jsou tu k vidění kostry dinosaurů a další stopy jejich existence. Jen málo muzeí na světě se může pochlubit podobnými paleontologickými skvosty.

Za skutečnými historickými stavebními památkami je ale třeba jít o hodný kus dále od centra. Naprostou jedničkou mezi nimi je klášter Gandantogčinlon Chijd, zkráceně Gandan, obklopený bizarním jurtovištěm. Celá oblast leží mezi panelovou zástavbou západně od středu města. Upravenému areálu kláštera s množstvím objektů v čínském slohu dominuje mohutná budova Migdžid Sum neboli dům Pána hledícího všemi směry. Ukrývá gigantickou Buddhovu sochu vysokou přes pětadvacet metrů a vážící na dvacet tun. Její pohnuté osudy jsou mikrodějinami Mongolska posledního století. Vznikla v roce 1911 za prvního i posledního Bogdchána nezávislého Mongolska. V roce 1937 byla rozebrána a odvezena do leningradských sléváren k „praktičtějšímu“ využití. Po roce 1990 byla obnovena z výtěžku lidových sbírek a darů a po vysvěcení v roce 1996 slouží veřejnosti. Bronzová socha, bohatě zdobená zlatem, drahokamy a cennými látkami, zaujímá čtyři patra interiéru věžovité stavby.

V sousedství budovy se nachází Zanabazarova buddhistická univerzita, obnovená již v roce 1970. Dnes v ní žije, pracuje a studuje asi sto padesát lamů takzvaného žlutého, tedy tibetského, směru buddhismu. Představeným lamou byl až donedávna D. Gendendarjá. Sám musel klášter opustit již za první vlny čistek v roce 1921 a šel na venkov pást dobytek. To mu zachránilo život při druhé, krutější čistce v roce 1937. Do kláštera se vrátil teprve v 70. letech. V roce 1997 ve věku sto šesti let ještě stihl obhájit doktorát z teologie a v požehnaném věku sto deseti let zesnul.

Další zajímavé památky se nacházejí jižně od středu města. Za pozornost stojí klášter Čojdžin lamy, stavěný od roku 1904. Jako ostatní ulánbátarské chrámy byl i on roku 1937 uzavřen a hrozilo mu zboření. Nakonec vyšší kruhy rozhodly, že od roku 1942 bude sloužit jako muzeum feudalismu, což platí dodnes. V obezděném areálu se zachovalo pět chrámů v čínském slohu, z nichž hlavní z nich – Mahárádža Sum – ukrývá sochu „minulého“ Buddhy a ostatky lamy Čojdžina, učitele posledního chána.

Zimní palác

Zajímavé jsou další chrámy přeměněné v muzeální expozice, mimo jiné vystavující sochy z dílny slavného Zanabazara a mezi nimi i jeho sochařský autoportrét. Návštěvníky zaujme i kompozice celého areálu: budovy jsou uspořádány kulisovitě za sebou s průhledy-průchody k poslednímu, hlavnímu chrámu. Za vysokou zdí kláštera dýchá na návštěvníka zcela jiný svět, než nabízí okolní novodobá zástavba.

Podobnou oázou historie uprostřed současnosti je areál Zimního paláce a kláštera Bogdchána nedaleko řeky Tuul. Komplex šesti chrámů opět v čínském slohu obehnaný zdí vypadá mnohem starší, než je. Vznikal postupně v letech 1893–1903 jako sídlo „osmého žijícího Buddhy“ neboli náboženského představitele Mongolů a od roku 1911 fungoval jako sídlo vládce nezávislého Mongolska. Klášter odsvěcený ve 30. letech minulého století stojí za návštěvu. Milovníci umění ocení hlavně sérii jednadvaceti bronzových soch bohyně Táry. Ke zhmotnění bohyně do asi půlmetrových soch Zanabazar využil jako model svou krásnou přítelkyni. Sošky lišící se jen v detailech představují oduševnělou, jen lehce oděnou sedící dívku. Vypracování je provedeno do značných podrobností. Ani nepřekvapí, že tapiserie Buddhy, zlostných bůžků a dalších členů lamaistického panteonu zachycují zcela udivující momenty. Některých detailů ženských postav se evropská kreslená pornografie neodvážila dodnes.

Při výstavbě vlastního Zimního paláce se Bogdchán řídil ruskými vzory, což neuniklo pozornosti jeho tehdejšího nadřízeného: císaře mandžuské dynastie. Aby alespoň zčásti byla ztlumena do očí bijící ruská ornamentalita dřevěného domu, budovu pod střechou obepnul pás čínských motivů. Nejpozoruhodnější částí areálu je mohutná členitá vstupní trojbrána, zdobená zelenými glazurovanými taškami s motivem draka ochránce.

Kousek od Zimního paláce se přes Tuul táhne most divočící ve štěrkových korytech a pár set metrů za ním se zvedá kopec Zajsan. Na temeni je korunován sovětským památníkem neznámého vojína s obvyklou hromadou kamení a milodarů, zvanou obó. Přidejte svůj díl a obejděte obó třikrát pro štěstí. Pak zbývá pokochat se nádherným výhledem na velkoměsto za protějším břehem. Zřetelně je vidět přechod od betonového středu k vysokým stepním horám přes bloky malých domků a rozsáhlá jurtoviště. Ani se nechce věřit, že růstu jižního přechodového předměstského pásu pod Zajsan brání snad nejjižnější výskyt permafrostu pod úpatím kopce.

Jaromír Kolejka




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země