nahoru

Soužení s Kavalírem: Za krásami afghánské přírody na hřbetě poněkud svérázného koně

Petr Králík14. června 2017 • 08:30
Soužení s Kavalírem: Za krásami afghánské přírody na hřbetě poněkud svérázného koně
foto: Petr Králík

„Džang! Džang!“ zařízne se ostrý výkřik do skalních stěn. Boj, válka! V ten okamžik už letím vzduchem. Žbuch! Přistávám na kamenité zemi. Slunce zastíní vířící prach, kterým se jako blesky míhají kopyta. Právě začala další z mnoha koňských bitek. Rychle se začnu plazit do bezpečné vzdálenosti. Zírám na tu řež a začíná mi docházet, co v praxi znamená rčení „rvát se jako koně“.

Oblaka prachu, třesoucí se země, dunivé kopance kopyt, ržání koní a vzrušené výkřiky afghánských průvodců. Jeden z nich se právě ve snaze zmocnit se uzdy ocitl v nesprávný čas na nesprávném místě a inkasoval předním kopytem ránu do temene hlavy. Okamžitě vyrazí z úst zkřivených bolestí křečovitý a divoký chechot, jako že jde o velmi zábavnou taškařici, a urychleně vyklízí bojiště, ještě než se ho zmocní mdloby.

Asi po pěti minutách je klid, slunce už zase svítí a pochytaní koně se tváří úplně nevinně. Z jejich prokopnutých a vykousaných ran stékají potůčky krve, které smíšený s potem a prachem pomalu zasychají. Zdá se, že zranění vnímají jako naprosto nepodstatná škrábnutí z malicherného pošťuchování. Mně ale buší srdce. Našinec přece jen není zvyklý na takové divadlo.

Kavalír, nebo...?

Konečně znovu držím svého koně za uzdu. Kolegové mu dali jméno Kavalír, protože od Afghánců žádné nedostal. Já mu ovšem po čerstvých zkušenostech neřeknu jinak než „Sráč“. Upravuju mu sedlo a chystám se nastoupit, když se ke mně přitočí jakoby přátelsky a na usmířenou se ke mně přitulí jeho hlava. Proběhne mnou pocit soucitu - přece jen se zmasakrovali jaksepatří... Chystám se ho počechrat po hřívě, ale běda! Pro samou rozněžnělost jsem přehlédl čertovské plamínky v jeho očích. Uáá! Během vteřiny visím hlavou dolů a s hrůzou zjišťuji, že můj milý „Sráč“ mi chce ukousnout nohu. Napřimuje krk výš a výš, zuby zaťaté v mém stehně. Užívá si pocit nadřazenosti nad hnidou středoevropskou, jistotami rozmazlenou. Pak mě vyplivne a čeká, že ho zmlátím. Já toho ale vůbec nejsem schopen a zvažuji, že dál půjdu pěšky. Modřinu jako koláč mám ještě tři měsíce po nakousnutí.

Konečně sedím v sedle. Nohy v třmenech, tedy v kuse provazu svázaného do smyčky a přehozeného volně přes hřbet zvířete, v rukou držím uzdu a taky bičík na přidávání rychlosti. Je úplně nepoužitelný, protože pouhé pohlazení jím po koňských hýždích vyvolá u zvířete tanec ne nepodobný rodeu. Veškerý postup a tempo ponechávám tedy na vůli Kavalíra (začal jsem mu tak pro jistotu znovu říkat v naivní představě, že přestane být „sráč“). Pomalu kráčíme krajinou, a zatímco si pohrávám s představou luxusu autopilota, tvářím se, že mám vše pevně pod kontrolou.

Asi po půl hodině se dostáváme k říčce. Kavalír vyhlédl pěknou tůňku, aby se napil. Popouštím mu uzdu a v duchu si říkám, že bych taky nemusel po tom všem, co mi natropil, a užívám si své velkorysosti. Avšak jen do té doby, než si všimnu, že dno tůňky je tvořeno mocnou vrstvou bahna. Okamžitě mi dochází, co se chystá, ale to už se spolu s hřbetem koně poroučím do bahenního objetí. „Sráč, přece jen Sráč,“ tane mi definitivně na mysli. Až když vyjde najevo, že já jsem řízen koněm, a ne naopak, že se přece jen s přestávkami víceméně držím v sedle a že úchvatnou krajinou sledovanou z koňského hřbetu putuje dalších osm jezdců, kteří na tom nejsou o moc lépe než já, teprve tehdy se dostaví pocit posvátného klidu, jenž vykupuje válení se v bahně, prachu a kamení.

Magické skály

Nacházíme se v jižní části středoafghánské provincie Samangán, kterou prochází nádherně divoká část pohoří Hindúkuš. Je to hornaté území s mnoha čtyřtisícovými vrcholy, plné lokálních vápencových pohoří, protkaných nekonečným množstvím strmých kaňonů. Vysokohorské planiny, suťová pole, skalní jehly a vyprahlé štíty hrající nejrůznějšími barvami střídají pole a hluboká úrodná údolí, kde brčálově zelená vegetace opisuje území zavlažované důmyslným systémem vodních kanálů. Pod zemí jsou cítit dosud neobjevené jeskynní systémy a řeky zde vytékají přímo ze skály. Tak jako u vývěru Čiltan (Čtyřicet těl), který je posvátným místem.

Uctívání vytékající vody poukazuje na fakt, že skrytá kontinuita starých animistických kultů a magických praktik hluboko v afghánských soutěskách žije dál. Při pohledu na skály kolem ústí vývěru, opentleném barevnými látkami, a na kozí rohy povalující se po zemi můžu mít klidně pocit, jako bych byl někde v Tibetu.

V úzkých, několik set metrů hlubokých kaňonech sluneční paprsky rozehrávají dechberoucí divadelní představení jemnosti a barevnosti světla, v každém místě jinak profilovaném úhlem dopadu a odrazu vlnících se fotonů. Takový tanec je jiný na suché hrubé skále a jiný zas na hladkém vlhkém kameni. Do modra až šeda se zbarví okolí, když se kaňon sevře skoro v portál jeskyně, do valérů červené, oranžové a růžové se vnořím, když se kolem rozevřou železem nasycená skaliska. Když se dostaneme do ústí kaňonu, vyjedeme jako bránou na rozlehlou pláň a koně dostanou chuť na pohyb. Najednou letíme divokým cvalem a Kavalír přidává a přidává. Chce být nejrychlejší, ctižádostivec.

Souboj o bezhlavé tele

Blížíme se k vesnici a už zdálky jsou vidět šlachovití buzkaši koně, kteří ozdobeni nejrůznějšími barevnými hadříky a třásněmi jsou vystaveni na okraji sídla coby chlouba a znamení síly. Fungují i jako hlídací psi, protože řehtají, divoce pohazují barevně ozdobenou hlavou a kopyty prudce hrabou v prachu. Už se i natočili a zadníma vyhazují směrem k nám. „Bude džang?!“ říkám si a přemýšlím, jak se v případě nouze dostat co nejdříve ze sedla a z dosahu kopyt. Ale ne, tentokrát se mi podařilo koníka ukočírovat. Buzkaši koně jsou naštěstí pevně uvázaní ke kůlům, což je mé jediné štěstí. Afghánští koně jsou totiž právě proto tak divocí, že jsou cvičeni ke hře buzkaši. Jde o jakousi afghánskou obdobu rugby, s tím rozdílem, že hráči jezdí na koních, kteří se rvou o vítězství stejně divoce jako jejich jezdci, a místo rugbyového míče se přetahují o padesátikilové tele s uříznutou hlavou.

Zkušení buzkaši koně mohou stát až deset tisíc dolarů a jsou největší chloubou majitele i celých rozsáhlých klanů.

Krásné místo

V rozlehlých afghánských horách je mnoho oblastí, kam se nedá dostat ani terénním autem ani tankem, pouze na oslu nebo na koni. Taková je i oblast jižního Samangánu. Viděl jsem několik vesnic a osad, kde život plyne v mantinelech doby před průmyslovou revolucí. Takové je i místo, kde hrdí buzkaši asb (česky buzkaši koně) dávají na odiv svou sílu a kde se snažíme ty naše udržet v uctivé vzdálenosti před jejich magnetickým vlivem. Jsme ve vesnici Balaghlí (Krásné místo), jejíž jméno odráží skutečnost. Je tu čisto, že i splašky vytékající ze zděných záchodů působí neškodně, a co teprve dekorativně poskládané exkrementy na zdech domů a z nich úhledně vyrovnané hranice připravené na zimní otop! Nikde se nic neválí zbytečně, a odpadky už vůbec ne.

Vyhozené obaly tu nenajdete, ani nemají jak vzniknout, neexistuje tady obchod. I kdyby, nikdo by zřejmě nemohl vyhazovat peníze za balenou vodu, íránské sardinky nebo nedej bože mýdlo. A navíc, první obchod, který by v těchto nepřístupných vesnicích vznikl, by byla stejně lékárna coby zákeřné chapadlo civilizace, ze které by pak mezi nebohé vesničany probíhala nezřízená distribuce nejrůznějších antibiotik pochybné provenience. Ti by je pak do sebe cpali pod tlakem, klidně i tři druhy najednou, a třeba jen kvůli rýmě. Hrůza. Nicméně v Balaghlí zatím nic podobného nehrozí a vše, co lidé potřebují k životu, získávají z místní krajiny. Je to živoucí muzeum se spoustou pro nás již zaniklých řemesel a dovedností.

Viděl jsem i jinou vesnici, která stála na rozhraní červených a zelených hlín. Domy byly barevně rozděleny přesně na hranici barevnosti zeminy. Dům se prostě staví z materiálu, který je nejblíž.

Když se zvířata mají ráda

Jen co se mi podařilo s Kavalírem projet před očima překvapených vesničanů, vidím, že se blíží další muškil neboli problém. Nápadně blízko se k nám přimotal jeden z hřebců naší skupiny. Velím tedy „Č-ua!“ („Jeď“), ale to už uáá a žbuch. Ne však do prachu a kamení jako normálně, ale do měkkého travnatého koberce jako démanty posetého vstavači. Tentokrát vina nepadá na hlavu milého Sráče, protože na tu mou záhy přistává i uvolněné sedlo. Ještěže jsou afghánští koně tak malí. Sotva se mi podaří vyprostit se ze změti orchidejí a popruhů, omámen vůní zírám, jak Kavalír bok po boku pobíhá po rozkvetlé louce s roztomilým hříbátkem, které si už na začátku cesty přivlastnil a jemu za otce se prohlásil, přestože jím vůbec nebyl. A protože hříbě se drží u své mámy, měl jsem poměrně jednoduchý jízdní režim. Když se kobyla s hříbětem zastavila, stál jsem i já s Kavalírem, když šla, šli jsme také, když nasadila cval, cválali jsme jako rodinka. Když se ke kobyle přiblížil jiný hřebec, byl džang. Když se jednomu z jezdců chtělo na záchod, museli jsme oba zastavit a čekat, až si druhý uleví.

Nešlo o jedinou vazbu mezi zvířaty. Složité sociální vztahy probíhaly křížem krážem mezi našimi devíti koňmi a dvěma hříbaty k tomu. Šlo o vůdcovství, o ženský, o hájení teritoria, různé sympatie nebo antipatie nebo prostě o výtržnictví. Kdo by chtěl tyto věci ignorovat, mohl by lehce přijít k horším úrazům, než jsou odřeniny nebo prokousnutá stehna. Je třeba mít na paměti, že afghánští koně jsou divocí a mají svérázný smysl pro různé taškařice.

Po sedmi dnech putování afghánskou pustinou se za teskného zpěvu našeho průvodce Alího blížíme soutěskou k údolí, kde jsou už vyježděné koleje od náklaďáků. Sedm dnů strávených na hřbetě koně, kdy nejdůležitější starosti jsou spojeny s dostatkem pitné vody, s bezchybným upevněním sedla i ohlávky, s neustálým odhadováním terénu, kudy kůň projde a kde už se musí seskočit a opatrně našlapovat na drolící se skálu nad propastí, a hlavně neustále si hlídat džang... To vše jen potvrzuje, že Afghánistán je ideální místo pro cestování do dob dávno minulých.

Petr Králík




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země