Jamajka je zemí rastamanů, marihuany, slunce, úsměvů a jednou velkou svatyní Boba Marleyho

Jamajka je zemí rastamanů, marihuany, slunce, úsměvů a jednou velkou svatyní Boba Marleyho Zdroj: Anita Balejíková

Jamajka je zemí rastamanů, marihuany, slunce, úsměvů a jednou velkou svatyní Boba Marleyho
Jamajka je zemí rastamanů, marihuany, slunce, úsměvů a jednou velkou svatyní Boba Marleyho
Jamajka je zemí rastamanů, marihuany, slunce, úsměvů a jednou velkou svatyní Boba Marleyho
Jamajka je zemí rastamanů, marihuany, slunce, úsměvů a jednou velkou svatyní Boba Marleyho
Jamajka je zemí rastamanů, marihuany, slunce, úsměvů a jednou velkou svatyní Boba Marleyho
14
Fotogalerie

Rastafariáni a vůně marihuany. Poznejte Jamajku očima místních obyvatel

Jedno jamajské přísloví praví: „Nikdy nedostaneš druhou šanci udělat první dojem.“ Rastafariáni, pozoruhodní muži s dredy a marihuanou zastrčenou v hustém vousu, ji ani nepotřebují.

Zjevem i způsobem života tvoří image nevelkého ostrova v Karibském moři, který proslavil svou rebelantskou hudbou Bob Marley. Jamajka díky nim přitahuje zvědavce z celého světa.

Třicátník Sunshine, sympatický rastaman, s nímž se seznamuji v tradiční rastafariánské restauraci I-tal, se směje a volá: „Každý chce být jako Bob Marley!“ V podstatě je to obyčejná dřevěnice, kde se rastamani scházejí jako u nás chlapi v hospodě. Jedí vegetariánské pokrmy, popíjejí pivo Red Stripe, se zápalem diskutují o problémech ve světě a nepřetržitě hulí marihuanu, s jejíž pomocí se jim úspěšně daří odpoutávat se od starostí každodenního života.

Největším problémem dneška je nedostatek pracovních příležitostí. Ve snaze uživit svou rodinu jsou schopni udělat cokoli. Mnozí našli východisko z nouze v prodeji vlastního těla - v turistických oblastech úspěšně vydělávají na zámožných turistkách, jež jsou ochotny platit za sex s exotickým rastamanem. Sunshine kdysi žil jen z farmaření a třel bídu s nouzí. Od doby, kdy si z vypočítavosti nechal narůst dredy a přestěhoval se do Negrilu, už ale neví, co je hlad. Doma má ženu a čtyři děti, ale většinu času tráví na pláži, kde shání kšefty. „Mám už dokonce stálé zákaznice!“ chválí se. „Nejlépe platí Američanky, Kanaďanky a Švédky.“ Gigolů jako on je v pobřežních oblastech Jamajky hodně. Nejsou ostýchaví, nemají žádné zábrany a svou nekonfliktní, vždy veselou povahou hravě balí celé houfy bílých žen.

Tlukoucí srdce Jamajky

To však nejsou praví rastamani. „Kopírují nás, ale dělají naší víře jen hanbu!“ rozčiluje se postarší rastaman Bongo Adley. „Rastamanům z turistických oblastí říkáme dredy. Podobají se nám vzhledem, ale ne způsobem života! Být rastamanem je životní poslání, a ne módní trend, kterému holduješ pár sezon.“ Bongo Adley přestoupil na rastafariánskou víru v roce 1981, kdy zemřel král reggae Bob Marley. „Bob nezemřel, on žije v nás!“ tvrdí přesvědčivě. A skutečně - Marleyho písně i jeho filozofie se předávají z generace na generaci. Reggae, rastafariánské poselství o pravdě a právech, jež vzniklo v padesátých letech minulého století jako forma protestu v ghettech Kingstonu, je dodnes tlukoucím srdcem Jamajky.

Rastamani, žijící v hlavním městě Kingstonu, jsou nejbohatší vrstvou země! Jejich rukama totiž procházejí milionové transakce z pašování kolumbijského kokainu na severoamerický kontinent. Přitom podle víry rastafari člověk nesmí být posedlý honbou za hmotnými statky. „Na Jamajce máme osm věznic, v nichž si svůj trest odpykává přes pět tisíc delikventů - a až dvě třetiny z nich tvoří rastafariáni!“ pohoršuje se seržant Kevin Ford, člen policejního komisařství v Kingstonu. „Jen v uplynulém roce spáchali 937 vražd a množství dalších násilných trestných činů!“ Tato slova znějí jako dostatečně odstrašující výstraha pro každého, kdo jen ze zvědavosti zatouží poznat jamajské rastamany. Ve snaze odhalit jejich pravou tvář jsem se vydala do odlehlých končin vnitrozemí, kde jsem našla nefalšované rastafariánské osady.

Vůně marihuany

Do malebné rastafariánské osady Bonito Crescent Heights vysoko v horách se bez protekce nedostanete. Dokonce ji ani nenajdete na mapě. „Jsi první cizinec, který k nám kdy zavítal!“ žasne Yasmine Robinsonová, mladá matka tří dětí, která mi ochotně poskytla střechu nad hlavou ve svém útulném zděném domečku. I když jsem přišla nečekaně, její rodina mi nedala pocítit, že bych přišla nevhod. Naopak, opakovaně mne ubezpečovali, že jejich dům je od nyní i mým domovem a že u nich mohu zůstat, jak dlouho budu chtít. Přidělili mi pokoj velký dva krát tři metry. Postel připomíná koryto, páchne a je proležená až hrůza. Stěny plesnivé, pod oknem kvičí prasata. Zařízení je velice skromné.

Zatímco ve většině průměrných jamajských domácností mají plazmový televizor, hi-fivěž, počítač nebo DVD přehrávač, tady panují jiné poměry. Lidé tu využívají elektřinu jen zřídka, protože je příliš drahá. Yasmine vaří v kotlíku nad ohništěm a prádlo pere ručně v lavoru na dvoře. Nestěžuje si, zvykla si. Jakýsi muž si na dvoře před domem myje vlasy. Sleduji ho s překvapením. Nepoužívá šampon, vystačí si s velkým kokosovým ořechem. Když ho jediným švihem ruky přetne ostrou mačetou na dvě poloviny, vypadá to, že se chce napít - on se ale předkloní a čerstvým mlékem z ořechu si polévá dredy. Pečlivě si ho vmasíroval do vlasů, potom si je opláchl vodou ze sudu, zaklonil hlavu a pořádně s ní potřásl, až voda stříkala na všechny strany. Jiskřila z něj nefalšovaná divošská radost. Je to Yasminin manžel Trinity a je rastaman - tak jako všichni muži v osadě. „Můj bývalý muž mě bil. Jamajci strašně rádi mlátí své ženy! Ale rastamani ne, ti jsou krotcí jako beránci,“ usmívá se spokojená Yasmine, zatímco mi připravuje čaj z kořene marihuany. Je velmi slabý, a pokud ho člověk pije pomalu, halucinace nedostane. Koláče, polévky, čaje, džusy, alkohol i dámské parfémy, všechno je cítit marihuanou.

U ohrádky s prasaty poznávám stařičkého pána Teofila Robinsona, Yasminina tchána. „Prasátka jsem pojmenoval po našich sousedech, od nichž jsem je koupil,“ směje se upřímně bezzubý stařeček a já s ním. Patří k lidem, kteří umějí být šťastní a těšit se ze života, i když k tomu nemají nejmenší důvod. Tento farmář žije jen z toho, co si sám vypěstuje. Jeho úrodu mu však zničila nedávná hurikánová smršť. Nelamentuje, nenaříká, naopak, usmívá se! „Někdy je život těžký, ale nevadí! Už jsem zasel znovu,“ říká a ukazuje mi své políčko, na kterém rostou banánovníky, yam, konopí a fazole. Zatímco jiní v jeho věku už leží na geriatrii, on je houževnatý a nezničitelně svěží, jako zelená větev na vysychající planině. Jako každý skutečný rasta i on touží být osvobozen od světa materialismu. Věří, že úpadek dříve či později vždy přijde, položí sekyru na kořeny stromu vašeho majetku a setne ho...

Samostatná batolata

Architektura zdejších domů úzce svědčí o koloniální historii ostrova, kdy si tu svá obydlí stavěli angličtí majitelé plantáží. Zachovala se tu i typická anglická zdvořilost -„Dobrý den, madam!“ z úst místních mužů slyším na každém kroku. Tato anglická hatmatilka, zvaná patois, zní tak romanticky! Zvláštností přitom je, že nepoužívá minulý, ba ani budoucí čas. A na co taky?! V Bonitu Crescent Heights se žije přítomností a lidé si užívají každý okamžik svého života, jako by byl ten poslední. Domorodci se často zastavují jeden u druhého na kus řeči, přátelsky si potřesou rukama a každá taková náhodná debata se nese ve veselém duchu. „Čím víc si povídáme a smějeme se, tím víc zapomínáme na starosti všedního života,“ vysvětluje mi rastaman Ira. Když se ho zeptám, zda je šťastný, bez zaváhání s úsměvem přikývne.

Děti se většinou rodí z mimomanželských svazků, a dříve než se ženě podaří konečně najít toho pravého, s nímž potom zůstane až do smrti, už má plno dětí od jiných otců. Muži si s výchovou dětí hlavu nelámou: podle jejich názoru je to věc žen, zatímco oni musejí rodinu zabezpečit po finanční stránce. I Akhela Philipsová vychovává své děti bez manžela. „Muž pracuje v holičství, já mám na starosti domácnost,“ říká mi. Pravda, pomáhá jí matka s babičkou. Společnými silami ráno připravují Akheliným ratolestem snídani a vyprovodí je do školy. Tam spolu s dětmi putují i dvě ovce a jedna koza, které Hagleyovi chovají na maso. „Dokud jsou děcka na vyučování, kozy a ovce se pasou před školou. Potom si je zase vyzvednou a přijdou spolu s nimi domů. Tak to dělá hodně dětí,“ vysvětluje mi jejich matka. „Tak se děti učí odpovědnosti nejen za sebe, ale i za druhé.“ Jamajští školáci nosí uniformu a za vzdělání platí, což je důvodem, proč mnohé děti z osady musejí školní docházku dříve nebo později přerušit.

V Bonitu Crescent Heights se děti nerozmazlují. Od útlého věku jsou vedeny k samostatnosti, a tak se mezi domky motají dvou- a tříleté „samostatně organizované jednotky“ v pamperskách a s láhví mléka v ruce. Jamajčané své děti milují, ale většinou jich mají tolik, až o nich začnou ztrácet přehled. Humorná situace nastala ve chvíli, když na návštěvu zavítal Yasminin bratr Winston spolu s manželkou a čerstvým novorozencem. Ptám se rozesmátého Winstona, jak se jejich malé jmenuje. Zarazil se a s překvapeným výrazem ve tváři se obrátil k manželce: „Stephanie, jak se jmenuje naše dítě?“ Když mu odpověděla, zopakoval jméno po ní. „Jmenuje se Shanay. Je to chlapec!“ hrdě mi ukazuje čokoládové mrně. Nicméně po chvíli se ukázalo, že „chlapec“ je vlastně holčička...

Být irie

Pro zdejší rastafariány jsou magie a čáry důležitou součástí života. Bez ohledu na závratný pokrok Jamajky obyvatelé Bonita Crescent Heights a podobných osad věří, že neštěstí jako nemoci a nehody způsobují síly, které na sebe berou podobu duchů. Pokud se jich chtějí zbavit, musejí se poradit se šamanem. Ten za pomoci halucinogenních rostlin opouští vlastní tělo, aby v transu vstoupil do posvátného prostoru, v němž získá potřebné informace a návod na řešení problému. Zdá se, že temperament a zvyky afrických předků si domorodci zachovali, což lze sledovat na různých bohoslužbách a rituálech. Například dodnes uctívají tradici „devíti nocí“, kdy se po smrti blízkého člověka pozůstalí po devět nocí chodí modlit na hrob, aby nebožtíkova duše co nejdřív odešla do nebe a nebloudila.

V osadě byste marně hledali kostel - v zeleni banánovníků však stojí impozantní rastafariánská svatyně, kam mají vyznavači jiné víry než rastafari vstup přísně zakázán. Konají se tam tradiční spirituální slavnosti, které za zvuku tamtamů vrcholí svátkem Nyabinghi vždy v říjnu. Během něho se tu shromažďují takzvaní „andělé“ ze širokého okolí. O těchto tajemstvím zahalených mužích vědí pramálo dokonce i sami Jamajčané! Jsou to rastafariáni požehnaní obrovskou mocí, spočívající ve schopnosti ovládat jiné lidi. Silou svého charismatu si umějí člověka zcela podmanit. Proč se jim říká andělé? Jejich duše je prý čistá, nezatížená žádnými hříchy. Navíc s nimi máte pocit, že vás na svých neviditelných křídlech unášejí kamsi do nebes.

Andělem se nemůže stát leckdo. Snad se musí narodit pod šťastnou hvězdou, aby byl k němu osud příznivě nakloněn. Tito lidé nikdy nepoznali zlo ani žárlivost, nepochopení, zradu ani hádky. Tento šťastný úděl, který je naplnil silou, klidem, vyrovnaností a důvěrou v sebe sama, z nich vytvořil nadpozemské bytosti. Žijí samotářsky a nežení se. Vyhýbají se problémům a jdou příkladem ostatním rastamanům. Říkají, že nečekají na soudný den, aby se dostali do nebe, neboť pro ně je ráj už tady na zemi. Lidé z Bonita Crescent Heights se snaží je následovat. Vyhýbají se konfliktům, negativní emoce omezují na minimum a užívají si zábavu. „Everything’s irie!“ (Vše v pohodě!) slyším odevšad. Slovo irie nenajdete v žádném slovníku, ale na Jamajce znamená hodně. Být irie je životní styl.

Návrat do Afriky

Pobyt v osadě mě zcela změnil. Ještě jsem nepotkala tak příjemné a zdvořilé lidi jako tady. V jejich povaze jsem nenašla nic falešného ani zlého. Dovolili mi učit se od nich a potichu spolu s nimi zesílit. V divých tvářích se zračí čistá láska, upřímná a mocná. Nicméně v očích každého rastamana objevíte i melancholický smutek celého černého národa. Smutek, který mě tak dojímá. Dívám se na zdánlivě bezstarostné lidi, jejichž prarodiče byli otroky. V mysli se mi vynořuje strastiplná pouť, kterou museli protrpět proti své vůli, aby se z Afriky dostali až na tento karibský ostrůvek. Zdejší červená země je nasáklá jejich potem, slzami a krví z ran, jež se nestačily hojit, protože bič otrokářů šlehal bez přestání. Myslím na všechny hrdé syny Afriky, kteří byli odsouzeni na smrt. Na pomalou, potupnou smrt hladem, žízní a vyčerpáním, ať už na rozpálených plantážích, nebo ve špinavých útrobách zaoceánských křižníků. Myslím na nekonečnou řadu zubožených otroků.

Cashmoney má sedmnáct let. Je svobodný, má vše, co k životu potřebuje, a bez ohledu na to Jamajku nikdy nebude považovat za svoji skutečnou domovinu, přestože ji tak miluje. Čas nepřetrhl jeho sepětí s dalekou Afrikou, která se v něm, tak jako v ostatních, vždy bude ozývat a věčně ho bude volat k sobě. „Nejsem žádnou výjimkou, každý rasta touží vrátit se do Afriky,“ ubezpečuje mě Cashmoney, zatímco jeho přátelé mu dávají za pravdu. Překvapuje mě to, protože rastamani jsou lidé velice inteligentní, čtou bibli, sledují, co se ve světě děje, mají vynikající přehled, ale o iluze týkající se návratu na africký kontinent je nedokážou připravit ani mé negativní řeči o hladomoru, vojenských konfliktech a nebezpečných tropických epidemiích. „Na tom přece nezáleží! Je to naše domovina!“ říkají. Žasnu nad jejich neotřesitelným odhodláním. Co žene rastamany do neznáma?

Bob Marley se stal ikonou v historii jamajského národa. Bojoval proti rasismu, útlaku, nespravedlnosti. Stal se symbolem lidskosti a míru. Pochovali ho v etiopské kapličce v jeho rodné vesnici Nine Mile. „Těžko uvěřit, že ho víc neuvidíme...,“ říká smutně stařičký pan Robinson. I on pochází z Nine Mile a Marleyho si pamatuje ještě jako malého chlapce. Sledoval jeho osud od počátku až do konce. „Jeho duch stojí stále při nás, a tak ho předáváme i našim dětem a ony svým dětem,“ hovoří stařeček a jeho hlas i pohled je plný důvěry v to, co říká. Loučíme se a já odcházím s dobrým pocitem, že rastafari si na Jamajce zachovalo svou pravou tvář. A i když už nemám nad hlavou jamajské slunce, přece jen je mé srdce stále zalité jeho teplem. V uších mi zní reggae, úžasná melodie prostých a šťastných lidí. Chtěla bych věřit, že se nikdy nezmění.


Historie Ras Tafari

Jamajka má bohatou, ale zároveň strastiplnou historii. Podepsalo se na ní tři sta let otroctví, během nichž Angličané zotročovali Afričany a násilně je převáželi až sem. V roce 1930 se zrodila myšlenka návratu černochů zpět do Afriky a jejím hlasatelem byl kazatel Marcus Garvey. S jistotou proroka vyhlašoval: „Jednou přijde černý král, který vyžene bílé kolonizátory z Afriky. Potom se vrátíme domů!“ Tímto králem se stal etiopský císař Haile Selassie, za jehož vlády (1930-1974) byla Etiopie osvobozena od italských okupantů. Podle legendy byl tento muž potomkem židovského krále Šalomouna a tajemstvím zahalené královny ze Sáby. Jeho původní jméno bylo Ras Tafari, proto se i jeho přívrženci nazývají rastafariáni.

Poznáte je snadno: vlasy, které si nikdy nečešou ani nestříhají, se jim přirozenou cestou zformovaly do hrubých loken, a tak vznikly pověstné dredy. Podobný účes, typický u některých afrických kmenů, se podobá lví hřívě - a lev je pro rastamany ztělesněním síly a inteligence. Rastafariáni připomínají květinové děti: kouří trávu, propagují lásku a soudržnost a vyznávají názor, že všichni jsme bratři a sestry. Éra hippies, kteří odmítali společenské konvence a hlásali mír, je už dávno za námi. Její stoupenci se mezitím oblékli do konzervativních obleků, přizpůsobili se a zapomněli, jak sladce voní květy volnomyšlenkářství. Až přišla generace, jež na mírumilovné hippies navázala - rastafari!

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: