Národní park Hlu-hlu-we

Národní park Hlu-hlu-we Zdroj: Richard Jaroněk

Národní park Hlu-hlu-we
Národní park Hlu-hlu-we
Národní park Hlu-hlu-we
Národní park Hlu-hlu-we
Národní park Hlu-hlu-we
25
Fotogalerie

Národní park Hlu-hlu-we: Málo známé safari, které nadchne všechny milovníky fauny

Polštářky mohutných tlap lehce našlapovaly na asfaltový koberec rozbité cesty. Po chvíli se lvice zastavila a pohlédla do mého objektivu. Nádherná, štíhlá a elegantní kočka s hlubokým tajemstvím ve žlutých lesklých očích. Jako malý kluk jsem snil o tom, jak budu pozorovat slony, žirafy a smečky lvů. Tehdy jsem netušil, že jednou budu sedět za volantem džípu a dívat se na divokou a svobodnou lvici na dva metry od sebe.

Před kulatou chýší hut poskakuje malý kluk oblečený do zulského kroje. „Prosím tě,“ ptám se ho, „jak je to ještě daleko do Hlu-hlu-we?“ Nakláním se z okna v domnění, jak dokonale jsem vyslovil v zulském jazyce název onoho národního parku, který je doslova zásobárnou bílých nosorožců pro celý africký kontinent.

Mladí potomci hrdých, nikdy nepokořených Zuluů se jen zachechtají. „Hlu-hlu-we? To nevíme, ale Šlu-šlu-uí je tam za tím kopcem,“ vysvětlují a radostně skotačí. Chodidla při tom vykopávají téměř do výšky ramen tak, jak to dělali jejich otcové i dědové. Při tomto rituálním tanci se už smějí na celé kolo a nesmírně se baví tím, jak nachytali bělocha na jeho hloupost. Vytahuji z kapsy balíček žvýkaček a z mladých bojovníků s luky, oblečených v kůži z antilopy impala, se rázem stávají děti. „Sweet, sweet,“ překřikují se, zřejmě v naději, že čím více tohle „sladké“ slovo zopakují, tím víc cukrovinek dostanou.

Černý domorodec ve slušivé uniformě hlídající závoru u elektrického ohradníku jen zasalutuje a na jeho rameni poskočí zelené výložky s písmeny KZN. Ranger provincie KwaZulu-Natal nám zkontroluje lístky i rezervaci ubytování a vpouští naši toyotu vstříc novému dobrodružství, kterým mají být divoká zvířata afrického kontinentu. Park nepatří mezi největší v Jižní Africe, ale nějak mi přirostl k srdci. Třeba jen proto, že sem nejezdí tolik turistů a celé území je zelenější a hornatější. Obrovské stromy a neprostupná vegetace skýtají divokým tvorům nebývalou ochranu, a také to je možná důvod malé návštěvnosti tohoto parku. Když unavený turista nepotká po několika hodinách jízdy ani živáčka, a jediné, co se pohybuje, je kulička valící se před koly jeho auta a na ní černý hovnivál, příliš ho to nenadchne. V tomhle parku nežijí velké smečky lvů či rodinky gepardů, ale je to jediné místo, kde se úspěšně rozmnožují oba chránění nosorožci: černý i bílý. Vedle nich se zde výborně daří slonům, pakoňům, zebrám, žirafám a buvolům.

Pravou rukou zasalutuji rangerovi a levou řadím jedničku. Snížit rychlost, sledovat, poslouchat a čekat. Třeba něco vyběhne z hustého lesa.

Seznámení

Kousek za bránou jsem v dálce našel u bahniště dva nosorožce, ale ani v hledáčku teleobjektivu jsem je nedokázal trochu „zvětšit“. Několik antilop impala se páslo okolo, ale i ty nebyly „na dostřel“. Volant jsem stočil doleva a sjel z jediné asfaltové cesty, která protíná rezervaci. Toyota se ladně zhoupla na nerovné kamenité cestě a oči řidiče i spolujezdců prohledávaly okolí. Ze zkušenosti vím, že je velmi snadné žirafu přehlédnout a projet jí takříkajíc přímo mezi nohama. I to největší zvíře je někdy dokonale maskované.

„Sloni napravo,“ ukážu rukou do hustého zeleného porostu. Pod vzrostlou akácií jsou tři mláďata, nebo spíše už dorostenci vážící dobrou tunu. Jednomu právě začínají růst kly, kterými se snaží rozdírat kůru stromu. Auto pomalu zastavuje a fotoaparáty cvakají jako o závod. I když jsem byl v afrických národních mnohokrát a nefotím už každé zvířátko, podobný obrázek se mě vždy znovu dotkne. Pohled na divoká zvířata mě nikdy nenechá chladným. Tohle není slon uvázaný někde u řetězu v zoologické zahradě, ale nádherný, svobodný a divoký tvor. Zvedám prst na znamení a ukazuji za nás. „Asi je jich tady víc. Slyším nějaký šramot za autem.“

Obrovská sloní samice vystrčí hlavu z křoví hned za naším vozem. Překvapila nás, a zároveň se sama lekla. Nečekala na svém klidném pochodu za potravou jakousi bílou obludu na čtyřech podivných, černých a kulatých nohou. Zatroubila, zavrtěla hlavou, naznačila výpad a udělala drobný krok k autu. Stála asi metr a půl od zadních dveří, a i když zdaleka nepatřila mezi sloní giganty s kly až na zem, z takové blízkosti působila kolosálně.

Kolegové, kteří byli v Africe poprvé, a vnímali tak slona v jeho plné kráse a síle, seděli jako přikovaní s rukama v klíně. „Jen nás zastrašuje,“ vysvětluji, „asi jsme ji oddělili od těch mláďat a některé je její. Chrání je. Když se nebudeme hýbat, nechá nás na pokoji. Zvířata považují auto za neznámé zvíře. Pokud lidé nekřičí, nemávají rukama, nebo nedej bože nevystupují z auta, sloni jen vyhrožují, ale pak odejdou.“

Sloní koupel

Otáčím klíčkem v zapalování, startuji a zajíždím za zatáčku. Členitá cesta nedovoluje moc manévrů a po třiceti metrech zatáček objevujeme zbytek skupinky. Malá špinavá kaluž se stala koupelí a zároveň sprchou pro mladého samce. Šedou až černou vodu nabírá do chobotu a ležérně si jí postříká hřbet. Gejzír špinavé vody s blátem dělá tlustokožci zjevně dobře, protože se slastným mručením „přede“ jako kočka, ovšem třítunová. Znovu nabere vodu, rozkývá chobot, vymrští ho na druhou stranu a tentokráte sprška končí na opačné straně hřbetu. Ukazuji kolegům dál mezi větve, kde klidným a rozvážným krokem pomalu kráčí majestátní jedinec. Nechávám sloního mládence být a zkouším, jestli nás cesta nedovede blíže ke kolosu. Dvě prudká zatočení a za nimi se rozprostírá rovina s dlouhou rovnou cestou. Obrovský samec pomalu jde směrem k nám. Snažím se pořádně se opřít o stažené okénko. I na vzdálenost padesáti metrů byl v objektivu úplně celý a málem se tam nevešel. Klidně si pohupoval chobotem těsně nad zemí a sem tam ohmatal nějaký kámen či uschlý trus kolegy ze stáda.

Rukou hmátnu po řadicí páce a jen mrknu dozadu, abych mohl couvat. Asi to ale nepůjde - další titáni za námi zrovna přecházejí cestu. Obr se na chvíli zastavil a pak nás rozvážně obešel. Byl tak blízko, že bylo slyšet, jak přežvykuje a drtí potravu. Z útrob mu vyšel mručivý povzdech, znějící jako odněkud z temných hlubin. Hlavou se přiblížil k akácii a jedním švihem chobotu utrhl vzrostlou větev. Muž by měl s takovým klackem co dělat. Slon si ho ale jen pohodil, v tlamě z něj stáhl kůru a pak ho mrštil za sebe. Nečekal jsem, až nám dopadne na auto, a se zařazenou jedničkou jsem rychle vyrazil.

Krajina je oproti výše položeným národním parkům třeba v Keni nebo Tanzanii, kde se táhnou rozlehlé stepi a savany, mnohem bohatší na vegetaci. Možná i proto tady není nouze o velké skupinky paviánů a kočkodanů, poskakujících ve větvích. Nad nimi poletují pestrobarevní ptáci a naopak na zemi jejich línější opeření kamarádi hornbillové uskakují před koly auta. Svými zobáky připomínajícími tukaní neustále prohrabávají prašnou cestu a hledají červy a brouky. Nepohrdnou ani mršinou přejeté myši. Nad zelenými korunami stromů pozorují naše auto dvě žirafy. Černé výrazné skvrny patří samci a o půl krku menší samice se pyšní zbarvením více dohněda. Přežvykují kus akácie, která se chrání proti býložravcům dlouhými silnými trny.

Hroší rozprašovač

V parku Hlu-hlu-we není mnoho jezer, a najít hrochy nám proto nedělá potíže. Jejich hřbety trčí ze špinavé vody jako klády plovoucí na hladině či obrovské mokré kameny. Líně leží a jen občas některý zvedne hlavu a celý se opět ponoří. V povzdálí můžeme pozorovat boj dvou samců. První vynoří nozdry a nasaje růžovými otvory teplý letní vzduch. Vzápětí vystrčí kulaté oči a za nimi dvě malá ouška. Mírné zatřepání a z maličkých boltců letí sprška vody. Samec pozoruje svého soka, a jakmile se přiblíží, zakloní prudce hlavu a otevře tlamu dokořán. Obrovská dutina se otevře do neuvěřitelných rozměrů, vyzbrojena dlouhými zahnutými zuby. Zastrašovací akt pomohl: sok ustoupil a tlustokožec mohl své zbraně zase ukrýt. Táhle zachrochtal na znamení, že zažehnal nebezpečí, a je spokojen. Ale jen na chvíli - než další obyvatel této „kaluže“ naruší jeho vytoužený klid.

Mladý samec, který ještě nenašel odvahu porovnat se s mohutným vůdcem, se líně zvedl z bláta a popošel po břicho do vody. Zůstal stát na kraji jezírka a začal bez jakýchkoli zábran vykonávat svou potřebu. Nehleděl na přítomnost dam v automobilu a zdatně si ulevil. Nápomocen mu byl jeho miniaturní ocásek, který roztočil jako větrník a rozmetal jím výkaly po okolí. „Vidíte?“ řehtají se dámy za mnou. „Vypadá to jako rozprašovač!“ Vysvětluji jim, že v podstatě mají pravdu: „Hroši špiní vodu svým trusem úmyslně. Ocáskem ho rozmetávají po okolí a tak si značí své teritorium. Ani v zoologických zahradách nemají hroši čisté bazénky, protože si je okamžitě zanesou.“ Mladý hroch se nemusel stydět: předvedl se v plné síle a kráse a ukázal nám, že jeho dostřel byl dobrých deset metrů.

Zablácený obrněnec

Obrovský čárkový kód v dáli bylo vlastně stádečko pasoucích se pruhovaných zeber. Při průjezdu terénního automobilu zvedly hlavu, nastražily uši, zavětřily a spolu s rohatými pakoni zkoumaly, zda to bílé, co tak práší, znamená nějaké nebezpečí. Když zjistili, že se mohou klidně pást, sklonily hlavu a malými krůčku se posunovaly dál ke šťavnaté trávě. Hnědě žíhaný pakůň se zadní nohou podrbal na vousaté bradě a pohodil hlavou, aby se zbavil dotěrných much. Tři rezatá prasata bradavičnatá přeběhla cestu a jejich vztyčené anténky působily jako výstražné radiolokátory buše před hrozícím nebezpečím. Svým pochrochtáváním a cupitáním v řadě působila vážně legračně. Ve skutečnosti není radno si s takovým africkým „divočákem“ začínat, protože na obranu svých mladých se hrdě postaví i lvu.

Auto šplhá do malého kopečka, protože vím, že je na něm po deštích malá kaluž, v níž jsem vždy našel povalujícího se nosorožce. Nezklamal mě ani dnes. Zastavil jsem přímo vedle něj. Více než tunový obr se líně pootočil a na naše auto vystrčil zadek. Roh zaryl do bláta, přehodil malou hromádku a vytvořil novou. Nozdry přitlačil do zbylé vody v kaluži a na hladině vyskočily velké bubliny. Ještě několikrát prohrábl mokrou rudou hlínu a pak sebou se zaduněním praštil. Jako největší lenoch se rozvalil a suchý sluncem rozpálený bok zchladil v mokrém blátě.

„Ten nosorožec, jak se na mě otočil a jak...“ vyprávěl večer překotně můj kamarád, když jsme grilovali pštrosí steaky. Rukama ukazoval, jaký kousek byl od toho obra. Jako bychom tam my nebyli. Na rozdíl od rybářů velikost či lépe řečeno vzdálenost zmenšoval, takže za chvíli už to vypadalo, že nosorožec seděl s námi v autě.

Za plotem kvikla hyena a zavětřila voňavou pečeni. Ledovýma žlutýma očima sledovala pohybující se postavy. K ní se nahrbila mnohem větší samice a očichala ji. Mohutná morda nahrnula pysky a vycenila na chvíli žluté tesáky. Když náš hrdina po druhé láhvi vína dodrmolil své dnešní zážitky, opovržlivě mrknul na polehávající hyenu a znalecky zhodnotil situaci: „Nemáš šanci, holka. Dotkni se toho plotu, a dostaneš takovou pecku do čenichu, že uvidíš.“ Hlu-hlu-we, vlastně Šlu-šlu-uí, jde spát a jen noční dravci se chystají lovit. Abych přiopilého kamaráda na noc „uklidnil“, přistoupil jsem k plotu, a hyena zbystřila. Chytil jsem se rukama drátů a otočil se na něj: „To jen abys věděl, že v Africe nefunguje všechno tak, jak si myslíš. Třeba v elektrickém plotě není proud. Ale neboj, třeba to ty hyeny nevědí... Tak dobrou.“

Obrovské stromy a neprostupná vegetace zajišťují obyvatelům parku účinnou ochranu, a tak nejsou rušeni dvounohými zvědavci s fotoaparáty na krku. Mohou se v klidu pást, koupat a povalovat.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: