nahoru

„Válka v ráji“ aneb Když si na českém území vyřizovaly spory dávné mocnosti

Mirek Brát11. června 2017 • 13:30
„Válka v ráji“ aneb Když si na českém území vyřizovaly spory dávné mocnosti
foto: Mirek Brát

I vtrhla válka do krajiny Českého ráje. Psal se rok 1866 a schylovalo se k utrpení, které bylo snad nejkratší, ale určitě nejkrvavější v 19. století. V Českém ráji, jak zaznamenal pilný kronikář, „mnozí hospodáři, řídící pohřbívání padlých, dbali o to, aby se hroby nekopaly na jejich louce, protože povstaly by nerovné hrbolaté drny, což by při sečení vadilo...“

Jaký to byl rok? Do literárních vod hrdě vyplul Nautilus Julese Verna. Na pražské lékařské fakultě začal studovat Emil Holub, pro kterého je Afrika mocným magnetem. Inženýr Alexandre Gustave Eiffel si ve stejném roce otevře ve Francii kancelář pro projekty ocelových konstrukcí. Na obloze září meteoritický roj Leonid a v Japonsku připravují reformy Meidži pád Tokugawského šógunátu.

Válka léta Páně 1866 nebyla určitě historickou nutností a neřešila nějaký fatální problém ve vztazích mezi evropskými národy. Desítky tisíc mladých mužů musely zemřít pro spor Rakouska s Pruskem o vůdčí postavení v německém spolku Bundu. Doposud mělo vedoucí postavení v Bundu zajištěno Rakousko. To se však mělo změnit, protože sjednotit Německo pod hegemonií Pruska se rozhodl kancléř, který to tak báječně uměl s „železem i krví“ - Otto von Bismarck. Celkem ztratila rakouská armáda 42 812 mužů, pruské ztráty činily 9172 mužů. Pilný historik ještě dopočítal, že smrt na bojišti našlo 6010 koní rakouských a 939 koní pruských.

Příspěvek ke státnosti

„Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej,“ zpívalo se tehdy v rakouské národní hymně. A vojáci se zastávali. Ať už to bylo v bitvě u Náchoda, České Skalice nebo Hradce Králové. Jejich krev zbarvila zemi pro větší slávu domu Habsburského. Paradoxem je, že prohra špatně vyzbrojené rakouské armády s pruským vojskem položila základ novodobé české státnosti, neboť válkou oslabené Rakousko už nebylo schopno tak pevně odolávat českým emancipačním snahám.

Válka roku 1866, která tak výrazně poznamenala východní Čechy, byla promyšlenou partií, při které padaly hlavy figurek - pěšců obětovaných za jistotu krále a jeho dámy. I nyní, po sto padesáti letech, si obyvatelé této části Čech pietně připomínají běsnění molocha války, který si jako obvykle bral ty silné, zdravé, nevinné... Spolky vojenské historie znovu a znovu přehrávají scény útoku Fragnerovy brigády na les Dubno a hájovnu. Pruská gardová jízda se opět střetne s rakouskými hulány. Čestné salvy a povely ostré jako seknutí šavlí. Auf meine komando!

Krajina zacelila rány

Patosem pohrdající pečlivý kronikář poznamenal: „...padlí z jedné bitvy u České Skalice byli pochováni do společných hrobů. Do šachty bylo položeno několik desítek mrtvých, na ně byla naházena hlína, na ni navršena sláma a nehašené vápno, které polili vodou, aby zajistilo určitou dezinfekci...“ Válka v ráji. Křik raněných a výmluvné ticho mrtvých už bylo zapomenuto. Zůstaly stránky v učebnicích dějepisu, vojenské hroby, slavnosti, kde se stále velí „Auf meine komando“ a dělostřelcům pruské baterie zvoní v kapsách mobilní telefony.

Krajina východních Čech již dávno zacelila rány po bitvách, při kterých vyhasly desítky tisíc životů. Žáci a studenti si pamatují, že Rakousko prohrálo, protože používalo pušky předovky, zatímco militarismem posedlí Prajzové nosili flinty nabíjené zezadu. Mnohá místa, která tehdy byla bojišti, zaplavily v 70. letech vody přehrady Rozkoš. Dnes mění ráz krajiny silniční obchvat České Skalice. Je jen na lidech, aby pamatovali na armádu mrtvých, která v tomto malebném kraji našla svá poslední kasárna. Opravdu mrtví a ztraceni v čase jsou jen ti, na které se zapomene. Kytička u jednoho starobylého hrobu na hřbitově mezi Českou Skalicí a obcí Zlič je naštěstí čerstvá.

Psal se tehdy rok 1866. Kapitán Nemo toužil po svobodě a spravedlnosti. Student Holub si představoval, jaké to bude být lékařem a cestovat po Africe. Na obloze jiskřily meteory Leonid. Padaly hvězdy, padali i vojáci v poli...


Tři týdny zmaru

Historie války 1866 zahrnuje období necelých tří týdnů. Pruská vojska obsadila 16. června 1866 Sasko. Jeho armáda ustoupila do Čech, kde se spojila s rakouskými sbory. Rakušané prohráli bitvu na Jizeře a později i střetnutí u východočeského Náchoda. Následovala marná rakouská obrana Jičína. Válka vrcholila třetího července 1866 bitvou u Hradce Králové. Rakousko prohrálo. „Válka v ráji“ se stala minulostí.

Mirek Brát




Starší články Lidé a Země