Krajina na planině Obruk yaylasi (čti jajlasy) je doslova protkána podivnými dírami do země. Některé měří jen pár metrů, jsou tu však i gigantická propadliště o průměru několika set metrů a hloubce 150-200 metrů. Na dně některých z nich se třpytí malá, avšak často velmi hluboká jezera.

Krajina na planině Obruk yaylasi (čti jajlasy) je doslova protkána podivnými dírami do země. Některé měří jen pár metrů, jsou tu však i gigantická propadliště o průměru několika set metrů a hloubce 150-200 metrů. Na dně některých z nich se třpytí malá, avšak často velmi hluboká jezera. Zdroj: Wikimedia

Obruk Han je v Turecku z nejzachovalejších karavanserájů. Postaven byl v letech 1245 - 1250 n.l. Navzdory tomu ho ve většině průvodců nenajdete.
Karavanseráj Obruk Han byl kdysi významnou karavanní stanicí na západní větvi hedvábné cesty.
Krajina na planině Obruk yaylasi (čti jajlasy) je doslova protkána podivnými dírami do země. Některé měří jen pár metrů, jsou tu však i gigantická propadliště o průměru několika set metrů a hloubce 150-200 metrů. Na dně některých z nich se třpytí malá, avšak často velmi hluboká jezera.
Krajina na planině Obruk yaylasi (čti jajlasy) je doslova protkána podivnými dírami do země. Některé měří jen pár metrů, jsou tu však i gigantická propadliště o průměru několika set metrů a hloubce 150-200 metrů. Na dně některých z nich se třpytí malá, avšak často velmi hluboká jezera.
Krajina na planině Obruk yaylasi (čti jajlasy) je doslova protkána podivnými dírami do země. Některé měří jen pár metrů, jsou tu však i gigantická propadliště o průměru několika set metrů a hloubce 150-200 metrů. Na dně některých z nich se třpytí malá, avšak často velmi hluboká jezera.
17
Fotogalerie

Záhadná zemská propadliště zvaná „obruk“ jsou přírodními skvosty turecké Anatólie

Turecká Anatólie je nejen plná úžasných památek na dávno zaniklé civilizace, ale najdete tu i mnoho méně známých přírodních zajímavostí. Jednou z nich jsou unikátní jezírka na planině Obruk yaylasi jež nemají svým podivným vzhledem nikde na světě obdoby.

Střední Turecko působí na první pohled fádně a bezútěšně. Náhorní plošinu, jež vyplňuje centrální Anatólii, tvoří vyprahlá rovina, místy přecházející v solnou polopoušť. Drsné kontinentální klima a intenzivní pastevectví umožňuje přežít jen těm nejhouževnatějším rostlinám. Stromy tu rostou zcela výjimečně. Většinou se jedná jen o uměle vysazené topoly kolem silnic a zavodňovacích kanálů. Jediné, co může tato svérázná část Malé Asie nabídnout milovníkům přírodních krás, jsou četná jezera, z nichž většina má slanou vodu. Patří k nim například obrovská solná pláň Tuz gšlü nebo zatopené sopečné krátery Meke a Aci.

Suchá i s jezírky

Světovou raritou jsou však především bizarní jezírka roztroušená po planině Obruk yaylasi (čti jajlasy) východně od města Konya (čti konja). Krajina je tu doslova protkána podivnými dírami do země. Některé měří jen pár metrů, jsou tu však i gigantická propadliště o průměru několika set metrů a hloubce 150-200 metrů. Na dně některých z nich se třpytí malá, avšak často velmi hluboká jezera.

Ke vzniku těchto propastí došlo podle geologů posunem spodních vrstev. Obrovské tlaky hornin odkryly v této vulkanické oblasti velké podzemní prostory plné plynů a do nich se zřítily horní nepevné vápencové vrstvy. Vše se odehrálo během několika vteřin. Vznik díry o průměru sto metrů musel proto připomínat silný výbuch. Země se zatřásla, nad obzor se zvedl mohutný oblak prachu a kus krajiny se prostě navždy propadl do hlubin.

Turecký a dnes i v odborných kruzích celosvětově uznaný název pro tento zvláštní přírodní úkaz je obruk. Pokud je na dně propasti jezero, nazývají ji domorodci sulu obruknebo obruk gšlü. Pokud jde o suchou propadlinu, říkají jí kuru obruk.

Nejpozoruhodnější jsou obruky s jezírkem na dně. Podle vědců jsou to vlastně jakási okna do tajemného světa podzemních vod. Do většiny zatopených obruků voda zpravidla vniká jiným otvorem, než kterým později odtéká. Toto proudění je velmi pomalé a pouhým okem nepostřehnutelné. Nicméně místní obyvatelé si ho všimli už dávno - když prali v některém z jezírek vlnu, nacházeli druhý den její kousky u opačného břehu. Voda se v obrucích pohybuje v jakémsi víru, jenž se z nevysvětlitelných důvodů točí vždy proti směru hodinových ručiček.

Bílý karavanseráj

Nejznámější a nejlépe přístupné jezírko v obruku leží nedaleko vesnice Kizšren a Turci jej nazývají jednoduše Obruk gšlü (jezero Obruk). V polovině 13. století nechal na jeho břehu seldžucký vládce Kilic,arsan IV. postavit výstavný karavanseráj (Obruk Han), čili útulek pro karavany, který je dnes považován za ukázkový příklad tohoto druhu středověké architektury. Kupodivu však o této významné kulturní památce ani o neobyčejném jezeru není dosud ve většině turistických průvodců ani zmínka.

V Kizšrenu necháváme krosny v místním koloniálu a po označené odbočce se jen s fotoaparáty na krku vydáváme do širé anatolské pláně. Teď na jaře je tu nádherně. Jindy pustou krajinu oživují rudé máky a spousta dalších květin. Cestou potkáváme několik vesničanů na oslech. Přátelsky nám mávají a na náš dotaz potvrzují, že jdeme správně.

Starobylý karavanseráj vidíme už z dálky. Jeho stěny z bílého vápence září do krajiny, jako by byly postaveny teprve včera. Marně ovšem očima hledáme jezero, které má být hned vedle. Propast není v rovném terénu z dálky vůbec patrná. Procházíme honosnou branou zaniklé karavanní stanice a prohlížíme si její interiér. Křesťanské kříže na kamenech ve stěnách budovy dosvědčují, že muslimové použili k její stavbě materiál z mnohem starších byzantských staveb.

Monumentální trychtýř

Když druhou stranou vycházíme ven z památky, div že do Obruk gšlü nespadneme. Propast zeje jen pár kroků před námi a pohled do ní je přímo fantastický. Jezero má neskutečně modrou barvu, což je zvláště patrné teď na jaře při zatažené obloze. Azurově modrá hladina a nad ní bílošedé zamračené nebe - pro oči nezvyklá, nepřirozená kombinace. Ze všech stran jezera pořizujeme několik snímků, abychom měli důkaz o tom, jaké divy dokáže vytvořit mocná čarodějka příroda.

Donedávna se krásou Obruk gšlü kochali jen pasáci ovcí z okolních vesnic. Dnes už jsou zde prý během turistické sezony autokary s cizinci poměrně běžným zjevem. Není divu. Jezírko leží jen asi čtyři kilometry od silnice spojující město Konya a Aksaray, tedy téměř přímo na frekventované cestě z letovisek turecké riviéry do turisty vyhledávané Kappadocie. Není jistě daleko doba, kdy se tu začne platit i vstupné.

Obruk u Kizšrenu připomíná obrovský trychtýř. V nejužším místě měří tento nezvyklý útvar 200 metrů a naopak v nejširším 230 metrů. Samotné jezero má v průměru 150-180 metrů a voda v něm proudí rychlostí 108 litrů za sekundu. Hloubka propasti, z větší části zaplavené vodou, je rovných 145 metrů. Její svahy jsou v horní části místy schůdné. K hladině vody však sejít nelze, posledních asi dvanáct metrů jsou už skalní stěny strmé a navíc pokryté hladkou vrstvou sněhově bílých minerálních usazenin. Koupat se proto v jezeře není možné, což je škoda, neboť jeho zářivě modré vlnky vypadají nesmírně lákavě.

Město plné trusu

Další zatopený obruk leží poblíž městečka Karapinar. Domorodci mu dali název Cirali (čti čirali) obruk. Údajně proto, že jim připomíná svým tvarem tradiční olejovou lampičku, které se turecky říká cirali.

Na rozdíl od obruku u Kizšrenu je toto jezírko jen těžko dostupné, neboť do jeho blízkosti nejezdí žádná pravidelná doprava. Navíc není ani vyznačeno na běžných mapách. Po mnoha peripetiích se sem vydáváme v najatém taxi. Řidič bloudí po prašných cestách, neboť Cirali obruk zná jen z doslechu a nikdy tam nebyl. Projíždíme vyprahlou pustinou bez stromů, krajinou rovnou jako stůl, kde schází jakýkoli orientační bod. Před autem občas s pískotem přeběhne malý svišť. Asi třicet kilometrů od Karapinaru přijedeme k několika primitivním domkům. Venkované na dvorku právě připravují z trusu a slámy velké brikety, které po vysušení používají na topení. Dozvídáme se, že jedeme správně a od cíle nás dělí jen několik kilometrů.

Přesné údaje o rozměrech Cirali obruku nejsou k dispozici. Nepochybně je větší a hlubší než obruk, který jsme viděli u Kizšrenu. Stojíme na okraji propasti a nemůžeme se nabažit pohledu na smaragdově se třpytící jezero pod námi. Obejít celý obruk nám trvá téměř hodinu. Pak po úzké kozí stezce pomalu sestupujeme na jeho dno. Není to právě snadná procházka, skála se při každém kroku drolí pod nohama, některé úseky jsou skutečný horolezecký terén. Ještě štěstí, že nikdo z nás netrpí závratí z výšek. V polovině cesty přicházíme k labyrintu obydlí z byzantských dob vytesaných do skály.

Cirali obruk byl obydlen ještě nedávno, dnes tu mají venkované z okolí pouze ustájené kozy a ovce během zimy. Všechny umělé jeskyně jsou proto pokryté silnou vrstvou suchého trusu. Měli jsme neověřené informace, že se tu má nacházet tucet skalních hrobů a několik stovek metrů dlouhý tunel do nitra skály. Nic z toho se nám objevit nepodařilo. Opuštěné skalní příbytky, místy položené v několika patrech nad sebou, jsme přitom prozkoumali velmi důkladně.

Poklad v jezeře

Konečně stojíme na břehu jezera. Jeho voda není alkalická, nemá slanou příchuť a nepřirozeně modrou barvu jako ta z obruku u Kizšrenu. Je tmavě zelená, křišťálově čistá a pitná. Skrz její klidnou hladinu vidíme hejna drobných rybek. Skalní břehy strmě klesají do neznámé hloubky. Místy jsou porostlé velkými trsy vodních rostlin, ve kterých se skrývají malí černí hadi. Těchto nebezpečně vyhlížejících plazů jsme si všimli až během koupání a ženskou polovinu expedice to přimělo k velmi rychlému návratu na břeh.

Není pochyb o tom, že na své by si v Cirali obruku přišli potápěči. Na dně hlubokého jezera, jež svým podivným vzhledem jistě přitahovalo lidi od nepaměti, se určitě během staletí nashromáždilo nemálo pokladů připomínajících dávné anatólské civilizace. Legendy vyprávějí o velbloudech žíznivých na smrt a mezcích, kteří se tu kdysi i se svým drahocenným nákladem vrhali ze srázu dolů v touze po vodě. Možná jde jen o bujnou fantazii chudých tureckých venkovanů. Ale kdo ví, třeba čeká v hlubinách obruků nemálo překvapivých objevů.


Sestupte k hladině

Z vyprávění domorodců jsme se dozvěděli, že asi 6-8 kilometrů od jezírka Cirali leží další zatopený obruk. Později jsme si tuto informaci ověřili v odborné literatuře (a na satelitních mapách). Tato málo známá a těžko dostupná propadlina se jmenuje Meyil obruk. Lze zde prý rovněž relativně snadno sestoupit až na dno k hladině jezera. Není snad třeba zdůrazňovat, že návštěva této málo známé lokality slibuje opravdu objevitelské zážitky. Zajímavé jsou ovšem i „suché“ obruky. K největším patří Everen obruk, Aren obruk a Opan obruk. Nejlepším výchozím bodem k návštěvě všech těchto odlehlých míst je Karapinar.


Nezapomeňte na suvenýr

Ručně tkané koberce z regionu Obruk yaylasi jsou slavné po celém Turecku, a pokud si chcete z této země přivézt nějaký hodnotný suvenýr, máte jedinečnou příležitost pořídit nějaký za rozumnou cenu právě zde. V Istanbulu počítejte až s 300% přirážkou. Stylový bazar s orientální atmosférou najdete třeba v historickém centru Karapinaru.


Za obruky

Obruk u Kizörenu: Máte dvě možnosti, jak se dostat do Kizšrenu. Dojet sem lze autobusem z Aksaraye nebo Konye. Z obou měst trvá cesta necelé dvě hodiny. Z Kizšrenu je to už jen asi 4 km po úzké asfaltce. Žádné občerstvení u obruku není. Autobusy staví v Turecku na znamení, takže až se vrátíte do Kizšrenu, nebudete mít s odjezdem žádné potíže.

Cirali obruk: Do městečka Karapinar jezdí několikrát denně autobus z Konye. Stanoviště taxi stojí hned vedle místního autobusového nádraží. Za výlet k asi 30 km vzdálenému jezírku zaplatíte v přepočtu asi 30 eur. Nezapomeňte si vzít baterku, nejlépe čelovku, bez které se neobejdete při průzkumu skalních obydlí ve stěnách obruku. Na planině nad jezírkem lze chytit slabý signál pro volání mobilním telefonem. Pokud se tu tedy rozhodnete delší dobu tábořit, můžete si kdykoli zavolat taxi na cestu zpět.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: