nahoru

Nic pro pohodlné cestovatele: Trmácení deštivou Sibiří plnou bláta a komárů

Vojtěch Zvěřina9. června 2017 • 08:30
Nic pro pohodlné cestovatele: Trmácení deštivou Sibiří plnou bláta a komárů
foto: Marek Audy

Za pramen Jeniseje se považuje jezero Kara-Balyk ležící v pohoří Východní Sajany. Nev ede k němu žádná silnice a dostanete se sem jen dlouhým přechodem. Doslova přes hory a doly, po pěšinách, které vytvořila jen divoká zvěř a také nespočet brodů. Tak proč to nezkusit? Drsná sibiřská příroda vás ale může pěkně potrápit a třeba i zhatit vaše plány.

Nebrali jste někdo zelenou gemu? Helča zmateně pobíhá a křičí v příletové hale irkutského letiště a užponěk olikáté zoufale přehrabuje naši téměř třísetkilogramovou hromadu zavazadel. Zanedlouho dodává: „Byl tam i jeden válec!“ Naše vodácká výprava je tedy ohrožena už v začátku. Mezitím se setkáváme s Anatolijem, který nás má odvézt svým autem až do městečka Orlik v podhůří Východních Sajan. Chce po nás domluvenou cenu bez ohledu na to, jestli s ním pojedeme, nebo ne. Musí počkat na výsledek nekonečného vyjednávání. Zázraky se ale občas dějí dokonce i v Rusku.

Uprostřed bouřlivé diskuse dochází na letiště telegram, že naše zavazadlo přiletí následující den ráno. Výborně! Náčelník společnosti nám domlouvá hotel i s večeří pro dva lidi, kteří počkají do druhého dne na batoh, a zbytek výpravy odjíždí s Anatolijem. Napřed ale musejí v obrovském supermarketu dokoupit jídlo a petrolej do vařičů. Druhý den se všichni sejdeme v Orliku.

Pár minut radiace nestačí

U Anatolije se opravdu všichni další den setkáváme - i s chybějícím batohem, válcem a také s prvním dnem zpoždění. Hned další ráno už ale všechno vodácké nádobíčko házíme na ruský náklaďák značky Zyl a rozbitou cestou opouštíme vesnici dál směrem k pohoří Východních Sajan. Po několika hodinách jízdy jsme poprvé zapadli celým kolem v rozmoklé louce. Nikde okolo není žádný strom, o který bychom mohli zaháknout ocelové lano a vytáhnout se pomocí navijáku. V Toljových očích ale vidíme klid, a tak čekáme, co se stane. Zanedlouho přijíždí ještě větší kamion značky Ural. Koly velikosti dospělého muže přejíždí rozmoklou pastvinu a vytahuje nás jakoby nic. Ruská technika a hlavně šikovní lidé opět prokázali své kvality.

Zanedlouho zapadává ovšem pro změnu ural a teď ho zase vytahujeme my. A tak to jde pořád dokola… Každou chvíli stojíme a jsme terčem náletu krvežíznivých komárů. Repelenty účinkují jen několik minut, což mužská část výpravy předpokládala a na cestu se vybavila solidní zásobou cigaret značky Bělomor zakoupených v zapadlé trafice v Petrohradu. Krabička v přepočtu za pět korun - no, nekupte to… Když jsme nevytahovali auto z bahna, chladili jsme zavařený motor nebo Anatolij spravoval čerpadlo. Každopádně jsme těch osmdesát kilometrů k cíli etapy, termálním pramenům Čojgan, zvládli za třináct hodin jízdy. Na místě jsme byli v deset večer.

Termální prameny nám po náročné cestě přicházejí vhod. Na dřevěných vrátkách jednoduchého srubu nazvaného „koupelna“ visí cedulka s doporučením maximální délky pobytu ve vodě deset minut. Léčivá síla vody spočívá totiž v její radioaktivitě. Líbí se nám tady tak, že vylézáme až po půl hodině s pocitem naprosté spokojenosti.

Ráno odjíždíme na smluvené místo srazu s místními pastevci a loučíme se s Anatolijem poslední fotkou. Domorodci by nás měli doprovodit se svými koňmi až na jezero Kara-Balyk, odkud vytéká řeka Bij-Chem (Velký Jenisej). Mezi dvěma stromy natahujeme házečku, přes ni přehazujeme autoplachtu a napínáme ji pomocí čtyř kolíků. K tomu vytahujeme kytaru koupenou v Petrohradě za necelé dva tisíce. Je to maličká honerka pro začátečníky, ale ladí! Na vodáckou výpravu skvělý nástroj. Celý den čekáme v dešti na naše honáky a pomalu si začínáme uvědomovat, že plachta a kytara jsou ty nejlepší věci, které jsme si na výpravu mohli vzít. To jsme ještě netušili, že další dny nám tyto úvahy jenom potvrdí.

Přes hory a brody

Honáci přijíždějí večer a domlouváme se na časném ranním vstávání. Chceme dohnat dvoudenní zpoždění. V šest ráno lezeme ze stanů, balíme a pomáháme naložit koně. Většinu bagáže nakládáme na tři koníky, každý si s sebou na záda balí jen to nejnutnější. Bereme si prvního naloženého koně a vydáváme se na cestu. Pastevci nás prý doženou. Jedou na koních, zatímco my putujeme pěšky.

Cesta vede pořád mírně do kopce. Tajgu střídá zamrzlá řeka. Letos zde byla dlouhá zima, a tak pod vrstvou ledu vysokou i několik metrů podtéká jen malý potůček. Tento zajímavý úkaz tady nikdo z nás nečekal. Byli jsme spíše připravení na jednotvárnou krajinu nekonečného lesa plného komárů. Ti nás ovšem nezklamali, a kousali dokonce i na ledovci. Postupujeme dál a dál, ledové plató střídá suťové pole, tajga, step. Docházíme k prvnímu brodu. Holky se zouvají, chlapi jsou v pohorkách, však stejně začíná zase pršet… Další brod už je ale hlubší a i proud je silnější.

V poledne nás vždycky pastevci doženou a nahlásí, kolik viděli za den medvědů. Na konci druhého dne po téměř nepřetržitém dešti dorážíme k rozvodněné řece s divokým proudem. Pěší brod je nemyslitelný, ale na druhé straně se objevuje náš pastevec v záchranné vestě s úmyslem k nám přebrodit. Zjevně má strach, ale není jiné volby. Promočeni na kost zíráme, jak se k nám dostal i s dalšími dvěma osedlanými koňmi a chystá se postupně se přebrodit i s námi. Marek sedá na jednoho koníka, já beru druhého. Lehká Světlanka ještě sedá na pokyn našeho šéfa za má záda. Ani radši nepřemýšlíme, co by se mohlo stát, kdyby koník někde neudržel rovnováhu… Promočeni na kost stavíme stany. Navíc se dost ochladilo. Když budeme mít štěstí, mohli bychom být zítra pozdě večer u jezera.

Ráno ale zase prší. Tomáše napadlo jít v neoprenových botách, ale nakonec jsme všichni šli v kompletních neoprenových oblecích. A byla to výhra! Zima je doslova jak v Rusku. Prodíráme se mokrým houštím, brodíme se po pás ve vodě, ztrácíme cestu… Konečně se probouzí GPS a ukazuje, kde máme brodit rozvodněnou Tisu. Čekáme na průvodce a jejich koně, abychom mohli na druhou stranu. V řece je taková hloubka, že koně občas ztrácejí pevné dno pod kopyty a plavou. Po pár metrech ale zjišťujeme, že jsme brodili zbytečně. Tak znovu do vody a potom ještě potřetí. Neopreny nám zachraňují zdraví. Burjati je nemají a jsou řádně promrzlí. Nakonec to jsou oni, kdo navrhuje, abychom se utábořili už v poledne tady na břehu řeky Tisy. Pastevci zkoušejí rozdělat oheň, ale všechno je mokré. Zachrání nás petrolej z vařičů. Teprve potom mokré dřevo chytá.

Zásadní rozhodnutí

V noci přestává déšť na stany bubnovat a začíná to šustit. Padá sníh! Ráno fotografujeme zasněžené stany, ale vstáváme až ve tři odpoledne. Další den zpoždění, už třetí. A to ještě nejsme na řece. Koukáme na sedlo, kudy vede naše cesta. Je na ní minimálně půl metru čerstvého sněhu, ale to by s koňmi nebyl asi problém. Víc nás trápí, že Jenisej bude rozvodněný a budeme muset čekat, až opadne voda. Večer se scházíme pod plachtou a v dešti řešíme vzniklou situaci. Napadlo nás ustoupit z původního plánu a vrátit se po řece Tise zpět do Orliku. Je to jen devadesát kilometrů. Řeka je ovšem docela rozvodněná a o možnosti ji splout nevíme nic. O Jeniseji máme informací víc, ale čekat, až opadne voda, si nemůžeme dovolit. Náš vysněný cíl je náročný a riziko neúspěchu velké. Rozhodnutí si raději necháváme na ráno.

Přes noc se vypršelo a vstáváme s chutí pokračovat, ale závěje sněhu na kopcích okolo nám vracejí rozum. Zkusíme Tisu! Platíme pastevcům domluvenou sumu a posíláme je domů. Oni se cestou ještě pokusí ulovit nějakého soba, ale my se už pouštíme do stavby plavidel. Trvá to jen pár hodin a naše expediční trimarány složené z nafukovacích válců a hliníkové konstrukce jsou připraveny k vyplutí. Začíná opět pršet, a to nás jenom utvrzuje ve správném rozhodnutí.

Čuk a Gek na divoké vodě

Zkoušíme, co všechno naše dva čluny pokřtěné Čuk a Gek opravdu umějí. Stabilita se zdá výborná i s nákladem. Jedeme velice opatrně, takzvaně „na oči“, abychom v případě nebezpečí stihli bezpečně zastavit. Po chvilce se řeka zužuje a vtéká do soutěsky. Zastavujeme na jediném možném místě a jdeme obhlédnout situaci. Opravdu, je tam vodopád! Desetimetrový! Musíme přenášet nejdřív loďáky, potom postupně Čuka a nakonec Geka. Je to dřina, a než znovu všechno navážeme, utečou dobré dvě hodiny.

Devadesát kilometrů uteklo na řece jako nic. Všechno, i peřeje, bez problémů zvládáme. Když se náhodou mraky rozestoupí, můžeme se během plavby kochat okolními zasněženými sajanskými vrcholky hor. Řeka se ke konci uklidňuje, a tak na kytaru hrajeme už i na vodě. Nálada je vynikající. V Orliku jsme po šesti dnech pohodové jízdy. Tady teprve vidíme, co zde zanechala velká voda. Stržená příjezdová cesta, elektrické stožáry i dřevěná stavení. Chceme si ještě užít vody, a tak si domlouváme dopravu k vodáky vyhlášené řece Irkut. S dodávkou přijíždí synovec našeho Anatolije a odváží nás i naše narychlo sbalené trimarány k řece.

Ztráty až nakonec

První peřej stojí za to. Jen několik metrů široké koryto řeky nedává našim dvoumetrovým člunům moc prostoru pro manévrování. Jeden člun už zajel do „vracáku“ pod skálu a nemůže ven. Házet jim házečku do tak silného proudu nemá smysl. Světlanka padá do vody, ale naštěstí se jí podaří chytnout se boční tyče a posádka jí pomáhá zpět na palubu. Nakonec je proud přece jen pouští, ale odnesla to konstrukce. Jeden příčník je zlomený, další dva jsou hodně ohnuté. Jsme ale připraveni na vše. Marek se vydává se sekyrou do lesa a pomocí tří modřínových kmínků hravě opravujeme loď.

Další den nás smůla neopustila. Nejenže zase začalo pořádně pršet, ale protrhli jsme jeden válec o ostrý kámen. Díra je dlouhá asi metr. „Budeme pokračovat na klasickém katamaránu o dvou válcích,“ rozhoduje Tomáš a pokračuje: „Bude to dobrý, pokud nám vezmete náš náklad.“ Neradi, ale souhlasíme, stejně se nedá nic jiného dělat. U tradičního táboráčku s kytarou, dobrou večeří a cigaretkou je opět veselo, i když kvůli dešti sedíme zase pod plachtou.

Na dolním toku Irkutu se řeka už zklidňuje a jen tak meandruje. Všude kolem jsou naplaveniny z nedávné povodně. Nikam už nespěcháme, odlet letadla stíháme díky změně programu s naprostým přehledem. Holky leží na lodních pytlích a my s Kubou zkoušíme chytat ryby. Celou dobu se nám díky povodním nedařilo, ale jinak je to tady prý rybářský ráj.

Najednou nás to žene na naplavený strom. Rána jako hrom! Jsme bez válce! Takže máme dva katamarány. Ale to už máme do cíle plavby jen pět kilometrů, což se dá doplout i pod čárou ponoru. Doplouváme k opuštěnému mostu. Končíme, balíme lodě, sušíme neopreny, zanedlouho se nám podaří stopnout autobus a ten nás odváží dál, za dalším dobrodružstvím.

Vojtěch Zvěřina




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země