Fotograf Petr Jan Juračka: Příroda pro mě hraje prim, lidé jsou jen příjemný bonus | Reflex.cz
nahoru

Fotograf Petr Jan Juračka: Příroda pro mě hraje prim, lidé jsou jen příjemný bonus

Andrea Bláhová7. června 2017 • 08:30
Fotograf Petr Jan Juračka: Příroda pro mě hraje prim, lidé jsou jen příjemný bonus
foto: Petr Jan Juračka

K fotografování ho přivedla práce přírodovědce a nutnost zdokumentovat objev nového druhu. Příroda prý na jeho snímcích vždy hraje hlavní roli. Někdy je k tomu potřeba doslova nadhled – ten získal prací s drony. Je zapálený vědec a popularizátor vědy. A všechno, co dělá, dělá Petr Jan Juračka s fanatickým zaujetím. 

Kdy jste začal fotit a proč?

V září 1996. Bylo vlastně celkem jednoduché rozhodnutí - od útlého dětství mě fascinuje příroda, kterou jsem chtěl nějak zaznamenat. Můj táta je výtvarník a grafik a bylo mu tak od začátku jasné, že jeho syn geny zas tak nepochytil, tedy co se týče citu v prstech a hlavně v pečlivosti. Focení se jevilo jako způsob, který by mohl fungovat. No a tak to začalo - tehdy jako fotografický atlas hub. Dodnes není hotový, ale já začínám konečně mít pocit, že po více než dvaceti letech vím, jak ho dodělat. Sice to bude znamenat začít od začátku, ale to v mém životě nebude poprvé.

Jste vzděláním přírodovědec – jak to ovlivňuje vaši práci fotografa?

Souvisí to více, než by se mohlo zdát. Studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy bylo mým snem někdy od deseti let, šel jsem si zatím, až se to povedlo. Fotografování byl tedy pro mě zhruba do roku 2003 spíše jen důležitý koníček, ale věda hrála prim. Dva roky jsem pak takřka nefotil, až jsme na podzim roku 2005 objevili na Kokořínsku nový druh perloočky, který jsme pak popsali jako Daphnia hrbaceki, perloočka Hrbáčkova. No a bylo ji enormně důležité fotograficky zdokumentovat; pustil jsem se do toho opravdu s vervou a naučil se s elektronovým mikroskopem. Už mě to nepustilo a od té doby fotím naplno. A ať už fotím cokoliv, příroda v tom hraje vždy hlavní roli.

Co fotíte nejradši, případně které místo vás jako fotografa nejvíc zaujalo?

Tak to opravdu nevím. Teď zrovinka mě baví fotografování hor, předtím drony, před nimi zas makrofotografie. Ale fotím mnoho různých žánrů pravidelně a nemám problém mezi nimi volně přecházet. Dokonce i na horské přechody si s sebou beru vybavení na makro, dron, krajinářské cajky a pak taky věci na fotografování lezectví. Jsem schopný vystřídat všechny tyto role během jediného dne a večer se ještě vrhnout na noční oblohu. Baví mě to všechno stejně, prostě nejvíc!

Je fotografování jen váš koníček, nebo se jím i živíte?

Jasně, bez toho by to nešlo. Moje technika, postupy, lokace a pak leccos dalšího stojí tak strašné sumy, že jako koníček by to naprosto nepřicházelo v úvahu. Kdybych chtěl, fotografováním a psaním o tom bych rodinu uživit uměl, ale to zas nechci. Chci fotit opravdu jen to, co zrovna chci. Takže jsem nyní v situaci, že mám vlastně tři práce a všechny mě baví.

Měl jste ve své práci nějaký přelom, okamžik, který změnil váš pohled na věc, přiměl vás změnit váš přístup, pohled na fotografování nebo přímo na život?

Několik. Byl jsem sedmkrát v přímém ohrožení života a každý ten moment mi přenastavil kormidlo. Ale když to teď beru zpětně, žádná z těch krizových a vlastně i z těch pomíjivě slavných chvil nebyla podstatná. Skutečně podstatné momenty byly v mém životě jen dva a to narození mých dvou dcer. Přestože jsem hodně často pryč a přestože jsou týdny, kdy tatínka spíše míjejí, když mám možnost  být s nimi na „plný úvazek“, tak jsem. A ono se to následně projevuje i v mojí tvorbě a ve všem dalším, co dělám, byť to rozhodně neznamená, že bych se nepouštěl do nových dobrodružství a zůstával raději doma. Naopak. Jen všechna ta dobrodružství silněji prožívám, zejména návraty a odjezdy. Na cestách jsem schopný rodinu z hlavy vytěsnit, soustředit se jen a jen na záběr a samozřejmě na bezpečnost a na maximální výkon. Večer ve spacáku ale vždy vím, kam patřím a kam a za kým se vrátit, až to skončí. Je to hodně silné a vlastně je zbytečné o tom dál mluvit. Kdo má děti, ví. Kdo nemá, nepochopí.

Kvůli práci cestujete po celém světě. Která cesta pro vás byla nejvýznamnější, nejzajímavější, nejvíc překvapivá…?

Žádná a všechny zároveň. Každá cesta je důležitá úplně stejně a jen jejich součet dává nějaký význam, který je ale stejně pomíjivý jako lidský život sám. Z kontinentů mi v „portfoliu“ chybí jen Antarktida a Austrálie, kam odlétám v neděli. Ale podle mě to celé není o významnosti lokalit ani významu či cíli cest samotných. Jde o spíše o to, zda něco většího, přesahujícího a hmotného vznikne na samém konci celého toho vandrování po světě. A to teď nejsem schopen odhadnout. Ale něco vzniká, a to je fajn.

Soustředíte se na cestách jen na svou práci, nebo si užíváte nové prostředí, kontakt s lidmi?

Abych byl maximálně upřímný, lidi jsou mi vlastně… Tedy jinak. Poznávání kultur, nebo spíše navazování osobních kontaktů, je samozřejmě úžasné. Kolikrát týdně si vzpomenu na mého mongolského řidiče Batsua, na ekvádorské indiány kmene Waorani, na Munu, našeho ugandského šoféra a průvodce životem, na moje nosiče z Pákistánu anebo na různé Kubánce… Jenomže když vyjde slunce, hvězdy, když padne rosa anebo zurčí příboj, všechny tyhle lidi nevnímám. Příroda má pro mě vždy prim a vše ostatní je jen příjemný bonus. Jsem divnej.

Při fotografování používáte dron – jak jste se k tomu dostal a co to přineslo do vaší práce?

Nadhled je to, co jsem při fotografování krajiny vždycky chtěl mít. Spousta vyhlídek je dnes příliš zalesněná a stačí mi kolikrát jen pár metrů navíc, aby vznikl diametrálně lepší záběr. A tak jsem začal před pěti lety experimentovat s drony, až mi minulý týden vyšla první kniha, kterou jsem o téhle problematice se svými přáteli sepsal. Z dronů se stala závislost, která se nyní postupně mění už jen v nástroj, ne cíl. Tedy doufám, respektive beru jako úspěch, že dron vytahuji už jen tehdy, když to má smysl, a ne pokaždé.

Na co se teď těšíte, kam se chystáte?

Letos se chystáme jako rodina přestavěným obytňákem do Alp. Těším se na to hrozně moc, nikdy jsem nic takové neprožil, ale vždycky jsem chtěl. Možná to zní jako obyčejný rodinný výlet, ale pro mě je to něco úplně jiného. Těsně předtím mě čeká survival v Austrálii, hned po tom natáčení v Africe se Srdcaři. Ale ani jedna z těchto okolních cest nemá v sobě tolik otazníků, jako ony Alpy s dětmi.

 

Andrea Bláhová




Diskuse ke článku

 

Starší články Lidé a Země