nahoru

Arthur F. Sniegon: Ochránce slonů a tajný agent v srdci Afriky

Zuzana Šprinclová25. června 2017 • 07:00
Arthur F. Sniegon: Ochránce slonů a tajný agent v srdci Afriky
foto: archiv A. F. Sniegona

Ve 23 letech se vydal do rovníkové Afriky, aby pátral po tom, co tento kus země opravdu potřebuje. Domů přijel s myšlenkou, že bude zachraňovat ohrožené slony. Denně jich v Africe pytláci zastřelí asi sto a Arthur F. Sniegon se rozhodl to změnit. Rozjel projekt Save-Elephants a pustil se do boje na několika frontách. 

Kolik lidí se vám už podařilo dostat za mříže?

Asi ke třiceti. Nešlo jen o slonovinu, ale většinou o pašování živých zvířat či bushmeatu nebo zbraní. Loni se nám díky psím hlídkám v Kongu pod organizací The Aspinall Foundation, kde působí i psi z Česka, podařilo zatknout jedenáct lidí, jen tři z nich ale nakonec skončili ve vězení. Letos jich bude více.

To nezní moc povzbudivě…

Je to někdy zoufalé, ale smysl to má. I když se potýkáme s korupcí soudců a policistů, často nakonec viník pyká. Zkušenosti a nasbírané důkazy cíleně posíláme na ambasády různých zemí nebo organizacím, které sponzorují ochranu přírody. A stává se, že zkorumpovaný soudce je odstaven a nahrazen jiným.

Jak složité je dostat se mezi pytláky a překupníky?

Poznat je snadné, zatknout složité. Řeknu vám to na příkladu z jižního Kamerunu, kde jsem neměl žádný kontakt. Oblast je dostupná víceméně jen jednou cestou a já jsem předpokládal, že řidič, který mě tam vezl, měl zkušenost s přepravou klů. A bylo to tak, skutečně byl jedním z nich. Vydával jsem se za zájemce o slonovinu a řidič mě napojil na svého kolegu a ti pak na další dva lidi: zaměstnance dřevorubecké koncese, který zprostředkovával extrakci klů, a policistu, který operaci kryl bezpečnostně. Když se kly přepravovaly, byl třeba v uniformě v kamionu – a tehdy v Africe nikdo nic nekontroluje. Tito lidé mě pak napojili na ženu, která pytlákům pronajímala samopaly. Zapojeni byli i její synové: jeden byl předseda místního soudu a druhý prokurátor. A místní farář pytlákům poskytoval farní auto. Byla to sehraná struktura lidí v jednom malém městečku, kteří byli schopni kel dostat z pralesa do velkého města Douala, kde už si jej přebrali Číňané.

Při prozrazení vám může jít zřejmě i o život. Kolik lidí vás během akce kryje?

Jako agent jsem pracoval v součinnosti se zkušenými organizacemi LAGA a PALF. Do jedné akce je zapojeno třeba pět lidí, kteří ale nedrží v ruce zbraň. Případ rychle medializují, aby zkorumpovaní úředníci neměli možnost se na to vykašlat. Pak jsou tam právníci, kteří dohlížejí, aby všechno bylo podle zákona, byly přesvědčivé důkazy a zároveň abych já byl dobře chráněn a nevyskytl se v žádném policejním spisu. Než jdu na misi, je vždy na druhém konci drátu někdo, kdo ví, kde a s kým jsem a kdy se mám vrátit.

Co vás vede k tomu, co děláte?

Tím nejzazším je smysl pro spravedlnost. Někdy se ovšem dostávám do konfliktu, co je vlastně spravedlivé. Slony nezabíjejí jen profesionální pytláci, ale někdy i „normální“ místní lidé. Když malému zemědělci zničí slon pole, jeho děti pak nebudou mít co jíst, a on zvíře proto zabije – co je vlastně správné?

Kdo tedy u vás vyhrává?

Je potřeba zastat se těch slabších. Lidstvo je v přesile, jako takové asi nezahyne, pokud se nerozbombardujeme atomovkama, ale sloni zkrátka mohou zmizet. Takže na misce vah převažuje zájem o ně. A nemusím si vyčítat, že bych někomu bezdůvodně ublížil, má ochranářská činnost je vždy legální, čistá. Když jsme někoho uvěznili, tak se zajistilo, aby tam neumřel hlady, aby byl proces spravedlivý.

Co vás přivedlo k ochraně zvířat?

Už ve druháku na gymplu jsem psal jedné organizaci, která se věnuje ochraně přírody ve Středoafrické republice, že chci u nich pracovat jak dobrovolník. Odmítli mě a s odmítáním jsem se setkal i později. A tak jsem se do Afriky osobně vydal. Chtěl jsem vědět, co přesně je potřeba udělat. Strávil jsem tam mnoho měsíců a ujasnil si priority. Po návratu jsem založil Save-Elephants a do Afriky se přestěhoval.

Proč jste se zaměřil zrovna na slony? Pytláci ohrožují nosorožce, po tygrech jdou kvůli jejich penisům, žirafám uřezávají ocasy, lidoopy kradou z pralesa a prodávají jako domácí mazlíčky…

Prvotně mě zajímala rovníková Afrika, kde nosorožci už bohužel nežijí vůbec, žiraf je tu poskrovnu, lvů taky, lidoopi jsou na tom velmi špatně. Těmto zvířatům se už naštěstí i lidé v České republice věnovali. A sloni byli taková bílá místa na mapě podpory jejich ochrany z naší země. Navíc rovníková Afrika je pro slony už dlouhodobě úplně nejhorší místo k životu. Někde je jich díky neprostupným pralesům relativně dost, ale v oblastech, kam se lidé dostanou, je to se slony hodně špatné. Cítil jsem, že je potřeba pomoci právě tam.

A hrálo roli, že vás sloni něčím „dostali“?

Ano, sloni mě fascinují. Jsou to inteligentní zvířata a vyzařuje z nich harmonie s prostředím. Cokoli v přírodě udělají, není to ke škodě věci, utvářejí krajinu. Pokácejí strom, který pak okoušou třeba antilopy, vyhloubí díru, kam pak chodí prasata bradavičnatá. Jsou zajímaví i z hlediska vztahů v rámci stáda. Je to harmonická společnost – do té doby, než přijde pytlák.

Co se vlastně děje slonům ve chvíli, kdy se dostanou do spárů pytláků?

Slon má štěstí, když má pytlák dobrou zbraň, dostatek munice a zabije ho rychle. Ale to se často neděje, sloni se pohybují ve větších stádech, v nepřehledném terénu, a pytláci je jen zasáhnou. Pak umírají i několik týdnů nebo mají zkažený život, třeba kulhají. Jsem přesvědčen o tom, že v rovníkové Africe má s pytlákem zkušenost už téměř každý slon.

A hrozí tedy reálně slonům v Africe vyhubení?

Slonů je teď něco málo přes 400 000 a ročně jich pytláci uloví tak 30 nebo 40 tisíc. Při takovém tempu by mohla být Afrika do deseti let bez slonů. Předpokládám ale, že i kdyby se teď nedělo nic převratného v ochraně přírody, v příštích letech se začne absolutní tempo černého obchodu se slonovinou zpomalovat, protože slonů bude méně a budou hůře dostupní.

Pokud ale bude existovat poptávka, nelegální obchod se asi nepodaří zastavit. Jak se k tomuto problému staví asijské země, kam slonovina většinou putuje?

Velkým problémem jsou bohatnoucí asijské státy jako Čína, Vietnam, Thajsko a Filipíny, které by měly v tomto případě rezignovat na své tradice. To je totiž jejich argument, že věci ze slonoviny jsou u nich tradiční. Avšak i u nás a na Západě byla slonovina tradiční surovinou, například pro výrobu kulečníkových koulí. Jiné věci se z ní vyřezávaly už v době římské říše, v době kolonizace byla jedním z hlavních vývozních artiklů, a přesto jsme poté zvládli tuto tradici opustit. Na konci 20. století byl západní svět schopen obchod se slonovinou přerušit legislativně i velkou informační kampaní a lidé o ni přestali mít zájem. Navíc slonovina je nahraditelná a nevyrábí se z ní nic životně důležitého.

Jaké je v Asii povědomí obyčejných lidí o tom, že kvůli soškám a razítkům ze slonoviny hrozí vyhubení jednoho druhu?

Nedávno jsem četl velmi zdařilý report, kdy se na to ptali lidí v Číně, Thajsku a na Filipínách. Většina nevěděla, že nějaký problém existuje, že se sloni zabíjejí ve velkém a jsou na pokraji vyhubení. A zároveň většina připustila, že už si slonovinu s tímto vědomím nekoupí. V Asii mnozí dokonce ani nevědí, že slonovina pochází ze zabitých slonů, a domnívají se, že slonům kly odpadávají jako paroží. Ten problém ale není neřešitelný. A my na kampani v asijských zemích dlouhodobě pracujeme a brzy do ní hodláme zapojit i asijské slavné osobnosti. Chceme dostat informace k co největšímu množství lidí a věřit, že podstatná část z nich změní názor.

Jste o tom přesvědčený?

Ano, myslím si, že lidi nejsou veskrze špatní, mnohé světové problémy jsou dány tím, že o nich ani nevíme, že za nás rozhodují jiní, že se zkrátka podepíše nějaká politická dohoda. I ochrana přírody je na vrcholné úrovni politiky, kde hrají roli nejrůznější zájmy a lobby.

Ostatně zrovna Čína, kde mají překupníci dnes žně, dostala v roce 2008 výjimku a povolení k dovozu slonoviny, což způsobilo katastrofu…

Já nevím, nakolik to byl černý kšeft. Možná do jisté míry ano. Spíš si ale myslím, že si v té době někteří lidé mysleli (a stále myslí), že tohle může pomoct, že se trh zahltí a s černým obchodem bude konec. A nebyl to šťastný krok. Zhatilo to 20 let pokusů o ochranu slonů, zájem o slonovinu to naopak podpořilo a vytvořilo legální skulinu, kterou se pašuje a kopíruje dokumentace. Mnozí to ještě dnes nechtějí připustit, ale majoritní názor už je, že různé výjimky k povolení obchodu se slonovinou situaci nevyřeší.

A co by ještě, kromě kampaně v Asii, mohlo pomoct?

Vyspělé státy, pro které je obchod se slonovinou marginální problém, by měly být razantní a prosadit absolutní zákaz obchodu se slonovinou bez výjimek. To se dotkne maličké skupiny lidí, třeba obchodníků se starožitnostmi, nemluvíme tady o denním chlebu, a proto si můžeme dovolit být radikální. Vyspělý svět by také mohl mírově tlačit na země v Africe. Proudí tam spousta humanitárních peněz a já si myslím, že za tuto pomoc přece můžeme a musíme očekávat nějaké pozitivní trvalé změny. Proč ji nepodmínit právě tvůrčími kroky k ochraně přírody?


Arthur F. Sniegon (28)

Studoval ekologickou a evoluční biologii na UK v Praze. Na kole a kajaku projel přes 7 zemí rovníkové Afriky (asi 6000 km). Založil spolek Save-Elephants. Do Afriky vozí české psy vycvičené ke hledání pašeráků slonoviny, společně se studenty i experty se snaží vyvinout GPS obojek pro slony, který by byl schopen detekovat výstřel, místní lidi učí využívat chovu včel při ochraně polí před slony. Momentálně žije v Kongu, odkud vyjíždí za svými projekty a na mise do Čadu a Kamerunu.

Zuzana Šprinclová




Starší články Lidé a Země