Nejméně turisticky zatížená oblast Nového Zélandu leží u jihozápadní hranice národního parku Fjordland, tedy na jihu Jižního ostrova.

Nejméně turisticky zatížená oblast Nového Zélandu leží u jihozápadní hranice národního parku Fjordland, tedy na jihu Jižního ostrova. Zdroj: Jiří Páleníček

Aoraki/Mount Cook, nejvyšší hora Nového Zélandu, je bezesporu hodně „profláklá“, ale některé věci prostě nelze kvůli jejich kráse vynechat.
Malá města nám hodně připomínala americký jihozápad.
Jedno z nejnavštěvovanějších míst Nového Zélandu – fjord Milford Sound.
Kauri, jeden z největších stromů na světě, má mělké kořeny, proto se až k němu nesmí, a chybí tak měřítko pro pochopení skutečné velikosti.
Nejsevernější mys Nového Zélandu a maják Reinga
14
Fotogalerie

Nový Zéland jinak: Poznejte krásy této země z pohledu alternativního turisty

Tenhle ostrov je romantickým snem mnoha cestovatelů. Má to bohužel za následek spousty turistů na těch nejznámějších a nejkrásnějších místech. My jsme hodili stan a spacáky do půjčeného stejšna a vyjeli hledat k obvyklým turistickým trhákům tu svou, nezalidněnou variantu.

Na první pohled se Nový Zéland může zdát zemí alternativců. Vždyť kdo by v Evropě chodil do samoobsluhy bos, nosil stále rozedrané kraťasy, měl poštovní schránku tvaru ryby, obytné auto jako velký autobus s dřevěnou terasou na střeše a na piknik k jezeru si přivezl velký gauč? Jenže zdání klame, takhle běžně žije úplně normální Zéland. Přesněji novozélandský venkov a jeho vesničky a městečka, které já osobně nazývám přerostlými křižovatkami. Jak jinak může vypadat venkov země, kde na plochu o rozloze 268 021 km2 připadá po odečtení obyvatel velkých měst něco přes dva miliony lidí, kteří se sem přistěhovali nejen za výdělkem, ale i proto, aby se zbavili svázanosti s naší evropskou matičkou?

Zéland po vlastní ose

A protože i já se tak trochu počítám k lidem s méně obvyklým přístupem k životu, byl i můj přístup k Novému Zélandu trochu alternativní. Velká města jsme buď objeli obloukem, nebo v nich zajeli pouze do Countdown či Pak’n Save, což jsou největší a nejlevnější novozélandské supermarkety. Obvykle jsme nevynechali ani i-site (informace) a DOC visitors center (Department of Conservation má na starosti národní parky, rezervace a ochranu přírody, stará se o treky a spravuje stovku nejlepších, nejlevnějších a nejlépe umístěných kempů na Zélandu).

Klasického alternativce jsem potkala jen jednoho, jmenoval se Ursus Schwarz, byl ze Švýcarska a všechno o jeho „global native“ najdete na internetu. Prolezla jsem jeho zarostlé panství, v němž kromě koz a slepic žil jeden silně nábožensky založený Polák a jeden pár z Anglie. Zašla jsem k němu ze zcela prostého důvodu, upoutal mě květinami omalovaný ukazatel „Duch přírody“. Kolik je Ursusovi let, jsem se nedověděla, protože jak říkal: „Nepočítám, kolik mi je, jak začnu počítat, zase je mi o rok víc, jsem o rok starší. A vůbec, mluvme jen o optimistických věcech. Před třiceti lety se lidé smáli alternativní energii a biopotravinám. A dnes? Lepší se to.“

My jsme si u každého turistického „must see“ našli svou přírodní či jinou alternativu. Díky tomu jsme po třech měsících pobytu (na tolik dostanete povolení při vstupu do země) mohli konstatovat, že i přes zavalení země turisty a vysoce rozvinutý turistický průmysl ještě zbývají místa, kde se dá najít, poznat a vidět něco, co cestovní kanceláře a agentury prozatím ještě nezpracovaly do cenově výhodného balíčku.

Češi v Puhoi

Když jsem viděla z letadla největší město Nového Zélandu Auckland, usoudila jsem, že detailně ho vidět nemusím. Ostatně které velké novodobé město nemá zajímavé kavárny s duší, avantgardní bary, galerie a nespočetně nápaditých obchodů? Naštěstí má Auckland i dobře udělanou dálnici na průjezd celým městem, ze které je navíc krásně vidět velký jachetní přístav. Naše první zastávka, vesnice Puhoi, se nacházela jen kousíček od jejího severního konce, a tedy i nedaleko Aucklandu.

Puhoi zná každý Čech usazený na Severním ostrově a díky tomu i velká část českých turistů. V místním muzeu, u jehož vchodu visí česká vlajka, nás přivítal představitel páté generace Straků, kteří přijeli na Nový Zéland z vesnic v okolí Plzně v době, kdy provinciální vláda nabízela rodinám budoucích imigrantů zdarma půdu.

Na 83 Čechů se vydalo na dlouhou cestu, aby se již nikdy nevrátili domů, mezi nimi i 65letý „bourák“ Martin Šiška, jehož náhrobek je jeden z nejstarších na místním hřbitově. Zemřel v roce 1878 a na náhrobku má už poangličtělé jméno Schischka. Ostatně málokterý z jeho potomků ještě mluví pořádně česky a brožurka „Z Čech do Puhoi“, kterou jsme si v muzeu koupili, je napsaná s až dojemnými chybami. Obsah je ovšem neuvěřitelný.

Češi vyjeli nejprve do Prahy pro požehnání kardinála. Odtud vlakem do Hamburku, lodí do Anglie a 12. března 1863 vypluli směr Nový Zéland. 29. června stáli na místě Puhoi; bylo vlhké zimní počasí a na břehu kousek od hranice pralesa je čekaly dvě palmové chýše, které jim postavili Maorové. Mnoho měsíců trvalo, než si zvykli. Například i na to, že si v lese nechytí ani jelena, ani králíka, kteří ve zdejší přírodě tehdy nežili. Ovšem Češi pořádně mákli. První dobytčí trh se uskutečnil v roce 1877 a o čtyři roky později už byla postavena škola, pošta, dva hotely, dva obchody, vykládací molo, loděnice, společenská hala a nezbytný kostel.

Přerostlé křižovatky

K hlavnímu městu Wellington, které má téměř čtyřikrát méně obyvatel než Auckland, jsme se přiblížili po dálnici v proudu aut, ale viděli jsme ho až později, z vody, když jsme přejížděli trajektem mezi oběma ostrovy. Přístav byl totiž kousek před městem.

Rychlá jízda je jedním ze zvláštních znaků novozélandského provozu. Dodržuje se nejen 50 km/h v obcích, ale i 100 km/h mimo ně. Kocháte--li se za jízdy, pozor, jste povinni uhnout vozidlu spěchajícímu stovkou za vámi, proto jsou na úzkých silnicích tzv. passing lane. Klidní a anglicky slušní Novozélanďané se za volantem někdy mění na vzteklé bestie. My dostali celkem čtyřikrát vynadáno ve zcela českém duchu jen proto, že jsme váhali na křižovatce.

Jednou z mála celkem pomalých výjimek je tzv. Silnice zapomenutým světem (SH 43) vedoucí na Severním ostrově mezi „přerostlými křižovatkami“ Stratford a Taumarunui. Přerostlé křižovatky mám hrozně ráda. Svými stavbami a koncepcí připomínají městečka amerického jihozápadu, mají široké ulice a dobře se v nich dýchá. Jsou středisky kultury a obchodu pro farmáře z okolí, vždy je v nich velká samoobsluha a benzínka, dále WC, piknik area, několik café, pekárna, řeznictví, pošta, často i knihovna s bezplatným internetem a v těch větších i i-site (informace), kde často pracují důchodci dobrovolníci. Staré dámy jsou úžasně milé, jedna si třeba na podlahu svého i-site přinesla starý perský koberec z domova, seděla v křesle, pletla ponožky a výborně jsme si popovídaly o tom, jak nejlépe připravit novozélandské bifteky, které se svou křehkostí rovnají argentinským.

Na opuštěné silnici Forgotten World Hwy jsou i jiná unikátní místa než Stratford, který se hlásí ke slavnému anglickému rodišti Shakespeara tím, že všechny své ulice pojmenoval po hrdinech jeho dramat a místní orloj přehrává třikrát denně pitoreskně zkrácenou verzi Romea a Julie. Leží na ní i vesnice Whangamomona se 170 obyvateli, která se v roce 1989 prohlásila republikou. Má svou armádu, volí si prezidenta a v lednu se na výroční den s vojenskou přehlídkou sjíždějí tisíce jejích příznivců a milovníků kuriozit. Tou je i místní hotel, do jehož ceny byla kdysi zahrnuta i manželka majitele.

Obří stromy

Cesta na mys Reinga je sama o sobě alternativní variantou k nejběžnějším itinerářům. Představuje totiž dvěstěkilometrovou „zajížďku“. Po cestě k ní turista pozná zbytky obdivuhodných lesů kauri, které kdysi pokrývaly přes polovinu Severního ostrova. Zároveň si uvědomí, jak děsivě dokážou lidé změnit přírodu: to když vidí nekonečné travnaté oblasti, které přistěhovalci vytvořili naprostým zničením lesů.

Agathis australis – damaroň jižní neboli kauri – patří se sekvojemi k největším stromům na světě. Až 50 metrů vysoké, 2000 let staré, schopné narůst do neuvěřitelného průměru kmene 8,5 metru, což byl rekordní velikán změřený v 19.  století. Současný největší obr Tane Mahuta čili Pán lesa má průměr kmene „jen“ pět metrů. Přesto se zdálo, že v lese probleskuje šedivá skála, nikoli strom, zvláštnost kauri totiž spočívá i v tom, že mají kmen jako rovný sloup bez jediné odbočující větve.

Kromě vycházek po lese stojí za to zajít do Antient Kauri Kingdom v Awanui, největšího a nejstaršího obchodu s výrobky ze starověkých kauri, které ležely několik desítek tisíc let ve vodě, čímž se jejich dřevo zachovalo v dokonalém stavu. Až moderní technika je umožnila vyzdvihnout. Po vysušení má dřevo stejně dobré vlastnosti jako čerstvě pokácené, jen je světlejší, musí se ovšem víc než rok sušit. Z jednoho takového kusu o váze pět set tun majitel obchodu a jeho zaměstnanci vyřezali za 500 hodin točité schodiště. Dnes stojí ve velké hale a i my se prošli po schodech ze dřeva, které nejprve 1087 let rostlo a pak padesát tisíc let odpočívalo v zemi.

Na závěr nás na severu čekal maják Reinga postavený na mysu, kde se stýkají vody Tasmanova moře omývající Zéland ze západu a Tichý oceán lemující ostrovy na východě. Maorové považují toto místo za posvátné, protože odsud se vydávají duše jejich mrtvých na cestu do své pravlasti, kam to mají z tohoto nejsevernějšího bodu Nového Zélandu nejblíž.

Filmoví hrdinové

O popularitu Nového Zélandu se zasloužilo i několik filmů. Trilogie Pán prstenů a film Hobit se natáčely na obou ostrovech a o jejich důležitosti pro příliv turistů svědčí i to, že všechna filmová místa jsou speciálně vyznačena v autoatlase Nového Zélandu. Je s podivem, že hobití filmaři vynechali monumentální sopku Mt. Egmont, která se osamoceně tyčí na západním pobřeží Severního ostrova. Díky své výšce 2518 metrů je viditelná ze širokého okolí a zaslouženě přitahuje pozornost. Dnes se vrátila ke svému původnímu názvu Mt. Taranaki a podle ní se jmenuje i celý národní park, který ji chrání. Ale smutná být nemusí, zahrála si roli Fudži ve filmu Poslední samuraj.

Dřív bývala nejčastěji fotografována od majáku na mysu Mt. Egmont, od roku 2010 se na pohlednicích s Taranaki objevil nový prvek. Toho roku byl u nedalekého přístavního města New Plymouth uveden do provozu avantgardní cyklistický most Rewa, který získal řadu uznání v architektonických soutěžích. Pokud Taranaki kvůli její blízkosti u moře nezahalí mraky, most jí dává dokonalé moderní zarámování.

Časté deště a nízká mlha jsou požehnáním pro zdejší rododendronové zahrady. Tupare garden je přímo v New Plymouth. Založil ji roku 1932 sir Russel Matthews spolu se svou ženou a kromě záplavy rododendronů s nevšedně velkými květy nabídne i zajímavou ukázku stromů kauri. Přes tisíc let staré exempláře jsme viděli v lesích na severozápadě ostrova, tady jsme zase poznali, jak pomalu rostou. Při založení zahrady byl totiž jako první rostlina zasazen malý kauri a v roce 1982 u příležitosti zlaté svatby manželů Matthewsových druhý.

Neodolali jsme a při cestě k Taranaki jsme navštívili i další rododendronovou nádheru, zahrady Pukeiti a Hollard. Od Hollard Gardens to byl už jen malý kousek na svahy Taranaki porostlé ukázkou pravých deštných mechových lesů, do kterých člověk s výjimkou postavení vycházkových chodníčků nijak nezasáhl.

Vzácné ticho

„Chceme umožnit všem, aby zažili pocit z ledovce. Ale jediným způsobem, jak se na led dostat, je cesta vrtulníkem. Proto se omlouváme těm, kteří chtějí jít údolím pěšky. Chcete--li ticho, jděte před osmou ráno nebo po šesté večer.“

Tak nějak se omlouvá tabulka na parkovišti pod nejznámějšími novozélandskými ledovci Františka Josefa a Foxovým. Přes den za hezkého počasí nám létal nad hlavou jeden vrtulník za druhým a o příjemném pěším sportu nemohlo být ani řeči.

Hledali jsme dál a našli, vždyť na ostrovech je okolo tří tisíc ledovců větších než jeden hektar, i když kvůli globálnímu oteplování ubývají jako všechny ledovce na celém světě. Od superturistického městečka Wanaka jsme se podle stejnojmenného jezera vydali směrem k národnímu parku Mount Aspiring a po prašné, od dobytka značně znečištěné cestě pokračovali autem ještě třicet kilometrů ke svému údolí s ledovcem bez turistů. Zcela bez turistů samozřejmě nebyl, ale cesta stoupající lesem podél potoka k Rob Roy Glacier se nám tak líbila, že jsme si ji nakonec dali dvakrát za sebou. Mezitím jsme se vždy vydýchali, pokochali a nahoře si přečetli zajímavé povídání o horských papoušcích kea. Ale protože jich příliš mnoho nezbývá, žádné jsme zde neviděli.

Placená a neplacená fauna

Můžete si zaplatit výlet za velrybami a delfíny, vydat se na noční placenou vycházku za kivim a navštívit jeho záchranářská centra, s průvodci obdivovat hnízdiště volavky bílé, kolonii královských albatrosů a zaplatit si pozorování tučňáků. Určitě je uvidíte a dovíte se o nich všechno.

Ale víte například, kde potkáte beránka z knížky Malý princ? Na Novém Zélandu všude, stačí se jen dívat po pastvinách, místní druh ovcí vypadá přesně tak, jak ho slavný Saint-Exupéry ve své knížce nakreslil a popsal. Od nich snadno odlišíte ovce, které si oblékají pověstnou dokonalou vlnu merino, z níž se vyrábí ještě dokonalejší teplé prádlo a ponožky. Tyto ovce sice pocházejí ze Španělska, ale tady se jim daří nejlíp. Hodně jich žije na Jižním ostrově v distriktu Mackenzie a jejich srst je na hřbetě jakoby rozčesaná, nezacupovaná.

Na severozápadě Jižního ostrova běžně potkáte běhavé ptáky, které si mnozí (včetně nás) na první pohled spletou s kivim a zaradují se z ulovené fotky. Weka je ale denní pták, na rozdíl od kiviho má krátký ocásek a rozhodně není nijak plachý a vzácný jedinec. Po ránu nám prohrabal věci vyložené z auta, odnesl si do křoví utěrku a pak nám kloval do dveří, asi chtěl dřív snídani.

Ani vzácný kea (Nestor notabilis) se lidí nebojí. Pokud chtěl jako horský papoušekpřežít, musela se u něho vyvinout vysoká inteligence. Na druhou stranu kvůli ní ho místní farmáři v minulém století téměř vystříleli, přišel totiž na to, že nejsnadněji získá živiny z tuku, který mají na hřbetě ovce, a začal napadat jehňata. Zákon jeho střílení nezakazoval až do roku 1987, kdy z několika stovek tisíc kea zbývalo jen k pěti tisícům.

Pak papoušci zaznamenali, že jim lidé neubližují a začali je vyhledávat. Přesněji jejich batohy, pneumatiky, stěrače aut apod. Jedním z míst, kde je obvykle potkáte, je Arthurův průsmyk. My spali v tábořišti pod ním. Papoušek přiletěl tiše jako sova. Seděl, koukal, čekal. Dostal ledový salát, tím se nic nezkazí, měl by ho i v zoo. V klidu si všechno prohlédl, vyloudil ještě kus okoralé bagetky a pak nám předvedl, jak má zespod krásně červená křídla.

Město hrdina

Když jsem ve vulkanickém centru na Severním ostrově nedaleko jezera Taupo viděla film o spoušti, kterou v Christchurch, hlavním městě Jižního ostrova, nadělalo v roce 2011 zemětřesení, pochopila jsem, že je to opravdu město hrdina. Od toho roku je v něm potřeba každá řemeslnická ruka, a možná i proto se zde usadila poměrně velká skupina mladých Čechů, kteří ho pomáhají rekonstruovat. Jako řemeslníci dostávají docela dobrý hodinový plat, šetří si, učí se při tom angličtinu a poznávají přírodu (dobrý řemeslník-odborník bere 28 NZD na hodinu).

My Christchurch objeli z jednoduchého důvodu, chtěli jsme poznat turisticky „nezajímavou“ oblast okolo města. Protože náš objezdový oblouk byl hodně velký a doprava malá, mohli jsme v pohodě jet naší oblíbenou kochací šedesátkou. Tady nebyly žádné pecky, nad kterými by japonští turisté mohli vykřikovat z anglických filmů odposlouchané „wow“.

Na začátku objezdu jsme u silnice 79 poznali obří stromy totara (Podocarpus totara), které svou kůrou a jehlicemi vzdáleně připomínají tis, a dobře si zapamatovali výrok jednoho z usedlíků, který se zasloužil o záchranu zdejšího lesa: „Pro lásku boží, chraňte stromy, nikdy toho nebudete litovat!“

V horách severozápadně od města jsme přes málo využívaný Lewisův průsmyk naposledy přejeli Jižní Alpy. Průsmyk používali již Maorové, Lewis jím poprvé prošel v roce 1860 a silnice byla s velkou slávou zprůjezdněna roku 1937. I když oblast patří do národního parku Nelson Lakes, průsmyk nebyl vůbec označen. Dřevěné chodníčky z parkoviště ale nechyběly. Stromy kolem nich byly porostlé dlouhými třásněmi stříbrných lišejníků a krajina tak získala přímo pohádkový nádech.

Kde vládnou drákulové

Jsou místa, která si zaslouží být navštívena bez ohledu na jejich turistickou popularitu, protože nemají alternativu ani na Novém Zélandu, ani nikde jinde na Zemi. Takové je celé západní pobřeží Jižního ostrova. Za jedné podmínky, musí se projet poctivě od kempu Kohaihai na severu až po Jackson River na jihu.Klasická turistická trasa je o sto padesát kilometrů kratší a vede z města Westport, které se s trochou dobré vůle dá nazvat přerostlou křižovatkou, až po Haast na jihu, který se i s velkou dobrou vůlí dá s bídou nazvat vesnicí. Protože se na obou koncích jedná o slepé silnice, trasa naroste o tři sta skvělých kilometrů podél moře.

Na jižním konci pokračuje z Haastu do přístavečku Jackson Bay/Okahu asfaltka. Kdysi byl zdejší kraj tak nepříznivý lidem, že se ani několika lidským výsadkům nepodařilo zvládnout zdejší počasí a přírodu a usadit se natrvalo. Tím lépe pro tento kousek světa i pro nás.

Do vnitrozemí odbočuje prašná cesta. Je na ní celkem klid, po pár kilometrech zůstáváme stát u řeky Jackson a stavíme stan. Další den je sobota. Postupně zjišťujeme, že cestu nedávno prodloužili až k řece Cascade, která meandruje nádhernou krajinou a ústí do Tasmanova moře. Oblast byla dřív přístupná jen po bouřlivém moři, nedávno ale prodloužili silnici a Zélanďané připojili za svá terénní auta přívěsy s tryskovými čluny, oblíbenou novozélandskou specialitkou. Klid a opuštěnost se z krajiny začaly vytrácet.

Mouchy bohyně podsvětí

Na severu končí slepá silnice u nezcivilizované pláže vedle fantastického, vizuálně tropického pralesa nasáklého vodou. Ze stromů, palem a stromových kapradin visí cáry všeho možného zeleného. Ze všeho kape voda, všechno se třpytí, leskne a roste a na všechno se může sahat a v případě nepromokavého oblečení i sedat či lehat, protože na rozdíl od teplých exotických pralesů zde není nic kousavého a jedovatého. Až na pána západního pobřeží, písečné mouchy sandfly (Austrosimulium undulatum). Ty jsou fenoménem, o němž jsme se dověděli až na místě. Jejich kousnutí svědí víc a déle než komáří a případná alergická reakce a pupínky jsou větší. Co poradili odborníci z DOC kromě repelentu? „Nepropadejte panice!“ Ale ani oni nevěděli nic o jejich původu, zato Maorové ano.

Podle nich stvořila sandfly bohyně podsvětí, když viděla, jak krásný je jihozápad Jižního ostrova, a bála se, že lidé ho nebudou chtít opustit a sestoupit k ní. Podařilo se jí to dokonale. Všichni se plácají, marně ohánějí a jen opravdu duševně silní jedinci se vydrží nedrbat. Děti chodí na procházky zahaleny do oblaků repelentu. Stěžoval si na ně ve svých denících už James Cook. Ještě ve 20. století soutěžili dělníci na stavbách silnic, kdo jich jednou ranou zabije víc, a předáci si zoufali, že tráví polovinu pracovní doby plácáním. Přidal-li se k mouchám pravidelný dlouhotrvající déšť, kdy se i po několik týdnů neukázalo na horách západního pobřeží slunce, není divu, že stavitelé zdravili nově příchozí dělníky slovy: „Vítejte na frontě.“ Pro nás z toho plyne zásadní poučení nejezdit na západní pobřeží Jižního ostrova během novozélandského podzimu a zimy, kdy nejvíc prší, tedy od června do začátku listopadu.


Jak Nový Zéland nejlépe poznat

  • Žít jako místní a využít ročního Working Holiday víza (pracovní vízum). Podmínkou je věk do 35 let a schopnost získat jedno z 1200 víz pro Čechy na jeden rok...
  • Aktivovat tulácké a jiné přirozené instinkty, půjčit si osobák, ve kterém jste schopni přespat (cca 38 NZD na den), a na noc se někde zašít bez ohledu na to, že smíte spát jen v kempu či na místě k tomu určeném. Samozřejmostí je pak ohleduplné chování k přírodě! A určitě odvezte své odpadky.
  • Zaplatit asi dvakrát tolik za obytné auto s odpadní nádrží a WC (tzv. self contained) a mít klid (ostrovy v něm ale líp nepoznáte).
  • Podívat se na webovkách DOC na greatwalks.co.nz a vyrazit pěšky na treky. Poznáte super přírodu a potkáte spřízněné duše (v lednu nechoďte na přeplněný Milford a Tongariro).

Na webu


Tip autorky

  • Jediným důvodem, proč jsme některá místa vynechali, bylo příliš mnoho turistů. Kromě několika tipů v článku jsou klasickými dvojicemi „přemíra turistů – snesitelně turistů“ například park Wai-O-Tapu Thermal Wonderland – takový novozélandský Yellowstone nedaleko města Rotorua a stejně krásný, stejně dobře na turisty připravený, ale mnohem méně navštěvovaný Orakei Korako.
  • Oslavované jezero Taupo je rozlehlé a dobře ochráněné před volnými aktivitami, jako jsou romantické procházky bez lidí po břehu. Naproti tomu NP Nelson Lakes na Jižním ostrově má turistů méně a trek po západním břehu jezera Rotoroa je zcela bez chyby.
  • Lákají-li vás města, podívejte se do nejjižnějšího zélandského města Invercargill a na jeho hlavní třídě najděte velké železářství, které vystavuje staré motorky, mezi nimi i slavnou motorku Indian, na které místní rodák Burt Munro vytvořil rychlostní světový rekord.