nahoru

Česká archeoložka v jižním Alžírsku: Kdo kreslil v poušti muže s dlouhými penisy?

Jitka Soukopová20. června 2017 • 16:25
Česká archeoložka v jižním Alžírsku: Kdo kreslil v poušti muže s dlouhými penisy?
foto: Jitka Soukopová

Česká archeoložka Jitka Soukopová se pravidelně vydává do jižního Alžírska,
k hranici s Libyí a Nigerem. V poušti tu zkoumá tisíce let staré kresby na skalách. O některých tvrdí, že jsou staré více než deset tisíc let. Pokud jsou její interpretace správné, jde o unikátní objev.

Cestování po jižním Alžírsku je velmi složité a nebezpečné. Působí zde teroristé, stoupenci al-Káidy, nebo jen skupiny kriminálníků živících se jakoukoli nelegální činností. Oblast je dlouhodobě uzavřená, především kvůli častým únosům cizinců.

V roce 2011 byla bandou rebelů zajata italská turistka, které se původně čtrnáctidenní dovolená  prodloužila na více než rok. Když se pět let po jejím propuštění zdálo, že se situace uklidnila, přišel další únos italských techniků, který naděje na návrat turismu do reginu opět zhatil.

Na vlastní riziko

Poušť jako poušť, řekl by si nenáročný cestovatel, tak proč pokoušet osud a nejet jinam. Jenže právě tato oblast je něčím výjimečná – jsou zde pravěké skalní rytiny staré pravděpodobně více než deset tisíc let. Coby archeoložka provádějící dlouhodobý výzkum ve střední Sahaře jsem si rozhodně nemohla nechat tuto vzácnost ujít. Osob, které navštívily tuto oblast, je na světě jen minimálně, a to hlavně z toho důvodu, že cestování po této části Alžírska není svobodné. Každý turista nebo badatel musí být nutně zaregistrován a doprovázen některou z místních cestovních kanceláří, které poskytují svoje průvodce. Tyto kanceláře mají pevně stanovené itineráře schválené vládou a vstupem do zakázaných zón by riskovaly licenci a velké problémy s úřady.

Když jsem v roce 2008 v této oblasti působila poprvé, situace byla ještě relativně klidná, ale bezpečnostní opatření již byla v plném proudu. Abych mohla spatřit pravěké skalní umění, které se jako naschvál ukrývá v nepřístupné zóně, bylo nutné použít drobnou lest. V oáze Džanet jsem najmula terénní vozidlo s průvodci a objednala si cestu na jih po schváleném itineráři nejblíže zakázané oblasti. Když jsme dojeli na místo sousedící s místem mého zájmu, začalo dlouhé přesvědčování a prošení průvodců o odchýlení se ze stanovené trasy. Po hodinovém dohadování prohlásili, že výjimku udělají v rámci vědy a také proto, že rytiny jsou opravdu jen malinký kousíček za pomyslnou hranicí. Zavolali šéfovi cestovní kanceláře, aby ho informovali, že změna trasy je na moji odpovědnost. Cesta za poznáním byla otevřená.

Archeolog i šílenec

Krajina jižně od alžírského Tadrártu, jihovýchodní části pohoří Tasili Wan Aghar, se nazývá Áman Sammednin, což v řeči Tuaregů znamená „osvěžující voda“. Prý zde ještě před pár desetiletími byla studna s čirou vodou, ke které kočovní nomádi chodili napájet svá stáda velbloudů. Dnes však není po pramenu ani památky.

Náhle si připadám jako v měsíční krajině bez života. Vládne tu mrtvolné ticho. Stačí se ale pozorně podívat na zem a zjišťuji, že toto místo bylo v pravěku obydleno lovci a později pastevci. Zanechali zde svoje kamenné nástroje na drcení zrna a jiných planých plodin i hroty šípů, kterými lovili menší zvířata. Tyto archeologické památky staré tisíce let dnes leží volně na povrchu země, neboť po tisícileté erozi zmizela téměř veškerá půda a zbyla jen holá základní hornina a písek.

Moje cesta za tajemným skalním uměním začíná v hlubokých údolích vyschlých koryt řek. Odtud pečlivě sleduji oba dva břehy a hledám otvory ve skále nebo skalní přístřešky. Je více než 40 °C, ale to mi nebrání šplhat do strmých svahů pokaždé, když vidím malou jeskyni. K mému zklamání je většina z nich prázdná, a tak zalitá lepkavým potem prohledávám další stovky metrů.

Práce archeologa kdekoli na světě je namáhavá dřina. Na Sahaře jsem si musela zvyknout na hlad a žízeň. Zásoby potravin a vody jsou přesně odměřené již při odjezdu z oázy a denní dávky se musí striktně dodržovat. A když večer člověk zalézá špinavý a s kručícím žaludkem do spacího pytle, ještě musí zkontrolovat, jestli se mu pod něj neschoval jedovatý had nebo štír. Stan už ani nestavím, přesunujeme se z místa na místo každý den a často je v noci takový vítr, že je nejjednodušší spát pod širým nebem.

Unikátní objevy

Veškeré výzkumy saharského skalního umění se dosud zaměřovaly jen na nejkrásnější malby a rytiny. Jsou to převážně velké obrazy divokých zvířat nebo domácího skotu, které pocházejí z doby od 8000 do 5000 let před naším letopočtem, kdy byl na Sahaře ještě dostatek povrchové vody a vegetace. O tomto umění lovců a pastevců byly napsány knihy a publikovány mnohé fotografie a jednou z hlavních starostí vědců bylo určit, zdali se nějaké umění na Sahaře mohlo vyskytovat již před rokem 8000 př. n. l. Většina z nich tuto možnost zavrhla, protože podle jejich závěrů se ještě starší umění v poušti dosud nenašlo. Jenže… ono se našlo, jen jej nikdo nevzal na vědomí.

Právě v jižní části Alžírska, a převážně v nepřístupné oblasti u nigerské hranice, najdeme zvláštní druh rytin, které se ničím nepodobají těm dosud známým. Nepředstavují nádherná velká zvířata, jako jejich slavní konkurenti, ale téměř výhradně extrémně jednoduché lidské postavy měřící pouze několik centimetrů. Některé z těchto rytin najdeme i v přístupných oblastech alžírského Tadrártu, ale protože jsou tak maličké a na první pohled nezajímavé, byly archeology většinou ignorovány. Postavy představují jednoduchý ovál, což je tělo, ze kterého vyčnívá pět výběžků: v horní části dvě paže, dole dvě krátké nohy a mezi nimi skoro stejně dlouhý penis.

Pokud přece jen nějaký vědec tyto postavičky popsal, většinou je vysvětlil jako dílo málo schopného umělce. Jenže jižní Alžírsko je důkazem toho, že tyto figurky byly vědomě ryty do skály ve své pevně stanovené jednoduché formě, od které se pravděpodobně nesměly odchýlit. Jsou jich tu totiž desítky, a všechny navlas stejné. Další zvláštnost je ta, že na rozdíl od rytin velkých zvířat nejsou tyto lidské postavy rozsety po širokém území, ale naopak jsou ve skupinách koncentrovány vždy na jediném místě, a to na jedné skalní stěně nebo v jednom přístřešku.

Co mohly tyto rytiny znamenat? Ze znázorněného přirození je jasné, že se jednalo o mužské představitele společnosti. Někteří mají na hlavě rohy nebo půlměsíce na pažích, které mohly znázorňovat určitý status, symbol obzvláště důležitých jedinců. Jejich koncentrace na určitých místech naznačuje, že se jednalo o místa setkání pravěkých lovců, nebo to snad bylo místo určené pro jejich poslední odpočinek. Po smrti osoby byla její zjednodušená podoba vyryta na skalní stěnu k předešlým zesnulým, aby se tak i ona stala nesmrtelnou.

Některé z těchto rytin byly později přemalovány malbami z doby 8000 př. n. l. a tím se potvrzuje, že právě tyto jednoduché formy umění jsou nejstaršími dosud nalezenými rytinami ve střední Sahaře. Další výzkumy a archeologické vykopávky v této oblasti jsou nezbytné pro studium původu pravěkého umění, jakmile to politická situace dovolí.

Tiše, zde bydlí duchové

Zatímco objevení nových rytin u mě vzbuzovalo bouřlivé nadšení, mí průvodci se na ně dívali s nedůvěrou a zpovzdálí. Místním obyvatelům tyto postavy připomínají Kel Essuf, což je jméno pro „duchy pouště“. I ti nejmodernější Tuaregové totiž stále věří, že poušť není krajina bez života, ale je stále obydlena duchy zemřelých. Ti se pak zjevují v různých podobách, například jako osamělá žena, světlo, zvíře, anebo mají pouze zvukovou formu jako hudba, zpěv či pískot. Pravěké rytiny lidských postav v obyvatelích pouště vzbuzují představu něčeho dávného a nadpřirozeného, a proto se jim raději vyhýbají. To bylo vidět i ze způsobu, jakým vybírali místo k přenocování. Jelikož jsem kvůli výzkumu musela zůstat některé noci v blízkosti těchto rytin, museli zde chtě nechtě přespat i moji průvodci. Ale zatímco já jsem se vždy utábořila nedaleko skalních stěn s obrazy, oni si k přenocování vybírali místa co nejvzdálenější a mě nabádali k velké opatrnosti a obdivovali moji statečnost.

Návrat

Po dvou týdnech uprostřed hor pomalu docházejí zásoby a my se musíme vrátit. Sotva jsme se octli na asfaltové cestě vedoucí k oáze, zjevují se před námi tři osoby ve špinavých roztrhaných šatech. Nejsou to duchové pouště, ale uprchlíci z černé Afriky. Pěšky se vydali na několikatýdenní pouť přes Niger a Alžírsko do Libye, kde se budou snažit dostat na některou z lodí plujících do Evropy.

Jakmile projíždíme kolem nich, zuřivě na nás mávají a volají o pomoc. Čekám, že moji průvodci zastaví a pomohou, jak káže zákon pouště, ale k mému údivu ani nepřibrzdí a jen vyhazují z auta dvě plastové láhve s vodou. „Zbláznila ses?!“ skoro na mě vykřiknou, když žádám o vysvětlení. „Pomáhat uprchlíkům je u nás trestný čin a pak, jak víš, že se nejedná o léčku? Když jim zastavíme, za kamenem můžou být schovaní jejich ozbrojení komplicové a pak nám pomáhej Alláh.“ Znovu si uvědomuji, že poušť je krutá a jde v ní opravdu o přežití. Ale zároveň vím, že pokud pochopíme její zákony a podřídíme se jim, je to jedno z nejkrásnějších míst na světě, které stojí za to navštívit.


Očima autorky

Ačkoli hory v jižním Alžírsku patří k místům s největším počtem skalních obrazů na světě a v politicky příznivé době je navštíví stovky turistů ročně, místní obyvatelé zůstávají k těmto cenným pravěkým unikátům téměř lhostejní. V alžírské oáze Džanet i v sousední libyjské oáze Ghát žijí v harmonii dvě etnické skupiny, Arabové a Tuaregové. Do hor se vydávají jen ojediněle, a to výhradně muži, buď jako průvodci zahraničních turistů, nebo aby vyvedli na pastvu svoje velbloudy. Co se týče žen, jejich místo je doma u rodiny, ale nezdá se, že by některá po výletu za archeologií toužila. Naopak, na moje sólo cestování se dívaly s nepochopením a s jistou dávkou nesouhlasu. Slušně vychovaná muslimka totiž cestuje jen v doprovodu příbuzného či manžela.

Jitka Soukopová




Starší články Lidé a Země