nahoru

Cestovka na masajský způsob: Cesta za svým snem s urputností bojovníka

Tomáš Nídr16. června 2017 • 16:30
Cestovka na masajský způsob: Cesta za svým snem s urputností bojovníka
foto: Getty Images

Začít podnikat? Jak těžké je to pro mladíky ze zapadákova ve východoafrické savaně, kteří by svou odvahu měli prokázat zabitím lva?

Stojím s Josephem Kudatem a jeho dvěma kamarády nad vodopádem Enaiwurwur, který se zničehonic objevuje ve vyschlé savaně. Mladíci jako správní Masajové mají oštěpy, sandály z pneumatiky a pestré pruhy látek omotané kolem těla. „Tamhle nalevo je moje půda, tam by šlo postavit stany a časem tam vybudovat hotel,“ ukazuje do dáli můj průvodce a při tom na něm cinká vrstva korálků, kterými je ověšen. „A tady na té vyhlídce zřídím restauraci, aby turisté přímo od talíře koukali na vodopád,“ maluje si. „Jen musím vymyslet, jak zajistit okraj skály, aby mi nějaký opilý mzungu nespadl ze srázu,“ přemítá, jako by tu budovy už stály.

Jsou to sny Afričana, který má příliš velké oči? Možná, ale Josepha rozhodně nepodceňujte. Už teď se dokázal vypracovat z kluka z chýše na majitele cestovní kanceláře, která se specializuje především na poznávání proslulého parku Maasai Mara u hranic s Tanzanií.

Kancelář v internetové kavárně

Dává mi do ruky leták své firmy Oloshobo Tours, což do češtiny můžeme přeložit jako CK Jednota. Vidím, že nabízí i lety balonem nad savanou. Kde ho garážuje? „Já nemám ani vlastní kancelář, natož balon. Úřaduji v internetové kavárně,“ směje se třicetiletý muž nad láhví kokakoly.

„Ale už jsem tohleto safari ze vzduchu prodal dvěma klientům. Dokážu to sehnat o 40 dolarů levněji, než za kolik to koupí v hotelu,“ chlubí se. Právě v tom spočívá většina jeho podnikání – v dohazování, za které dostane od jiných agentur nebo hotelů procento za zprostředkování. V brožuře má popsány aktivity po celé Keni, ale sám dělá průvodce především pro výletníky na jihozápadě státu.

„Když jsem byl malý, chodil jsem v Naroku do školy, která ležela při silnici do Maasai Mara. Kolem nás jezdily autobusy s cizinci. Vždycky jsme jim mávali a oni nám dávali tužky, sladkosti a další drobnosti. Do turistů jsem se prostě zamiloval. Od střední jsem snil o tom, že budu mít svou cestovní kancelář,“ vzpomíná věčně usměvavý mladík a mne si bradku.

Vytahuje sešit se značně ohmatanými rohy, ve kterém má psacím písmem načmáraný svůj byznysplán. A také údaje o historii země a hlavně o jednotlivých zvířatech, kvůli kterým patří jeho vlast k hlavním turistickým destinacím Afriky. „Informace jsem si sbíral odmalička, už když jsem jako školák jezdil s neziskovou organizací Wildlife Club of Kenya po celé republice a navštěvoval jednotlivé parky. Později jsem v Nairobi studoval cestovní ruch a přidal jsem si k tomu i počítače a public relations,“ vypráví o své postupné pouti za snem.

„Firmu jsem zaregistroval v roce 2011, ale poté ještě tři roky spala. Čekal jsem, až bratranec Evans také dokončí studia, abychom to mohli rozjet spolu,“ líčí. On mezitím nastoupil do luxusního hotelu Fairmont Mara Safari Club, ze kterého cizinci podnikají výpravy do rezervace Maasai Mara. Prošel všemi profesemi od údržbáře až po recepčního, aby se vyšvihl až do nejprestižnější pozice průvodce. Celou dobu sbíral kontakty, které by mohl využít, až se definitivně postaví na vlastní nohy.

Čtyři děti stačí, drahoušku

Jen kariéru gigola vynechal. Nepatří do řad těch, kteří na turismu vydělávají přes postel postarších Evropanek, jež se především na plážích Indického oceánu nechají od ztepilých, o generaci mladších Masajů přesvědčit o věčné a romantické lásce. Na rozdíl od svých vrstevníků ani netouží po tom, vzít si věkově bližší bělošku. Má masajskou přítelkyni, kterou poznal při práci v hotelu, takže mu nevěstu nemuseli shánět rodiče, jak je to v jeho etniku často zvykem. Stejně jako mnohoženství. „Já si vezmu jen Reginu. Zatím se ale nemůžeme rozhodnout, kolik dětí. Mně by stačily tři, ona chce čtyři. Více ale opravdu ne, chci jim dát co nejlepší vzdělání, aby měly jednodušší start než já,“ říká pokrokově v pozdním odpoledni, kdy mě vzal na návštěvu ke svému otci bydlícímu 20 kilometrů od Naroku.

Slunce na rovníku dokáže zapadnout za čtvrt hodiny, takže dorazíme k osadě o pěti domcích za úplné tmy. Vystoupíme z auta a kolem siluet chýší, ve kterých není zavedena elektřina, se začnou rojit stíny. Jsou to Josephovi sourozenci. Ve slabém světle měsíce a displejů mobilních telefonů při jejich představování u každého druhého splete jméno. Není se co divit, jeho otec se třemi manželkami zplodil dohromady 28 potomků. Děti hosta zdraví lehkou úklonou hlavy, na kterou jim položím svou ruku. Někteří mladší chlapci se jí pak snaží dotknout, aby se přesvědčili, že bílá kůže nepálí. To dívky stojí stydlivě stranou, protože k uťápnutosti je nutí tradice získané od předků.

Joseph je ze sourozenců nejstarší a jeho otec je na něj náležitě hrdý. „Je to poslušný a pracovitý syn, který si šel od nástupu do školy cílevědomě za svým snem. Přál bych si, aby takového úspěchu dosáhly i další moje děti,“ překládá jeho slova Josephův kamarád. Prvorozenectví mu dalo na jednu stranu privilegované postavení, na druhou i zodpovědnost, protože už dlouho musí přispívat na chod domácnosti.

Ta je z masajského hlediska jakousi střední třídou. Otec není tak bohatý, aby si mohl dovolit postavit obydlí z pálených cihel. Bydlí tu v domcích z hlíny, do kterých se však dá vstoupit bez ohýbání zad. Na rozdíl od příbytků masajské chudiny, jež žije v prťavých chýších, které tvoří hlína naplácaná na vratké konstrukci z klacků. Ani v těchto domech není moc místa. U ohně v kuchyni načichlé kouřem spí na lavičce vedle pár kousků nádobí žena s nejmladším potomkem, ostatní její děti jsou naštosované ve vedlejší místnosti. Totéž platí pro další manželky. Otec však má podle zdejší tradice jako živitel rodiny obydlí jen sám pro sebe.

Kudate starší navíc vlastní starý pick-up, který dokáže řídit pomocí berle. Pod levým kolenem mu totiž chybí noha. Je to důsledek loupeživé výpravy na dobytek bělošského farmáře. Ten evidentně nesdílel masajské přesvědčení, že Bůh při stvoření světa veškerými kravami obdaroval jejich kmen, a svůj majetek bránil puškou. Kulka zasáhla Josephova otce do holeně tak, že v nedostatečných podmínkách keňského zdravotnictví nezbývalo nic jiného než končetinu amputovat.

Bojovníkem jen o prázdninách

Dnes už skot, který je z masajského hlediska hlavním ukazatelem bohatství, loupit nemusí. Bere mě do výběhů. V jednom má 50 krav a v dalších zhruba 150 koz a ovcí. Stačí to na to, aby všechny dostatečně velké děti posílal do školy, což v tomto etniku především u dívek neplatí příliš často.

Jenže každý chlapec by měl projít ještě jedním typem vzdělání – tím tradičním, aby se z něj stal bojovník takzvaný moran. Podle tradice adolescentní mladíci vytvořili skupinu, pod dohledem starších vyrazili do přírody, aby se ji naučili znát. Také se vylepšovali v zacházení s oštěpem a lukem, protože po ceremoniální obřízce jim připadla role obránce komunity před jinými masajskými klany nebo dalšími kmeny.

„Je těžké kombinovat to s normální školou. K moranům jsem chodil jen o prázdninách. Svou častou nepřítomnost jsem musel řešit pokutou ve formě krávy. Ale dnes už v blízkém okolí Naroku neexistují válečníci, kteří by zároveň nechodili do školy,“ vysvětluje Joseph. Stejně tak se vytrácí největší zkouška odvahy, kdy se několik bojovníků vyzbrojených pouze tradičními zbraněmi vypravilo na lov lva. V dřívějších (a ne moc dávno minulých) dobách měl každý moran povinnost zabít jednu šelmu. Ale to lze těžko realizovat, když počet králů zvířat se v celé Keni odhaduje na pouhé dva tisíce, zatímco Masajů je přes milion a populační přírůstek míří nahoru strmě jako raketa. Navíc zabíjení divokých zvířat přísně zakazuje tamní právo.

V 19 letech byl Joseph připraven na obřízku, která z něj definitivně udělala muže. „Ženy zpívají a bouchají o sebe klacíky, aby ti dodaly odvahu. Někdo tě pak chytne zezadu a obřezávač to pak nožem vykoná. Nesmíš se ani zachvět nebo zasténat, to by byla ostuda pro celou rodinu,“ vzpomíná na bolestivou iniciaci a vede mě do svého obydlí kousek od otcova domu.

Je v něm poznat „pozápadněný“ duch, byť poněkud extravagantní. U stropu visí vánoční řetězy a různé blyštivé předměty, jako by tu zapomněli poklidit po silvestrovské párty. Na obstarožní televizi, která stejně nemůže být zapojena, trůní ceny, které Joseph získal za svá výtvarná díla na univerzitě. Stěny pokrývají koláže ze snímků afrických celebrit vystříhaných z novin, největší rozměr má však fotka americké zpěvačky Ciary. Mě však nejvíce zaujme fotografický portrét bývalého prezidenta Daniela arapa Moie, pod nímž je nápis „Nejlepší farmář, který dovedl Keňu k potravinové soběstačnosti“. Na můj tázavý pohled Joseph reaguje: „No jo, je to diktátor, ale mně se na něm líbí, že s sebou stejně jako já nosil neustále rungu,“ kyne mi krátkou holí, která prapůvodně sloužila k boji a později se stala jakýmsi žezlem. Joseph, jenž si je očividně vědom svých lídrovských schopností a charismatu, rungu odkládá jen tehdy, když sahá po mobilu.

Masajové dostávají jen drobné

Na chvilku se omluví, aby se ve vedlejší místnůstce převlékl. Snímá čelenku i všechny další etno ozdoby. Žádný turista ho dnes nečeká, a tak se z kroje může obléknout do civilu. Shazuje tedy i masajskou šuku, kterou používá jako uniformu průvodce. Místo toho si bere hnědé polobotky, béžové kalhoty, bílou košili a koženou bundu. Večer půjde s kamarády do baru, byť jako moran by neměl pít alkohol.

Cestou zpět do města plánuje, že z jeho podnikání v Naroku, který je vstupní branou do rezervace proslulé každoročním tahem pakoňů, budou mít profit jenom Masajové. Podle Josepha dostávají doposud příslušníci jeho etnika ze zisků, které turismus vlasti přináší, jen drobné. A to přesto, že právě oni jsou díky své barevnosti a fotogeničnosti jedním z největších taháků, který cizince do Keni láká. Štve ho, že se za Masaje, kteří mají své domovy poblíž nejslavnějších parků, často vydávají příslušníci jiných národnostních skupin. Zaříkává se, že bude zaměstnávat pouze členy svého kmene. „Ze zisků budu také dávat část komunitě, abych lidem z ní splatil to, že mi finančně pomohli během vysokoškolských studií,“ říká.

Ovšem tak daleko zatím není. „Minulý měsíc jsem měl tři skupiny, ale v prosinci třináct. Musel jsem pak shánět další průvodce, protože jsem to s bratrancem nemohl zvládnout. Ale rosteme, takže budeme muset přibrat další zaměstnance,“ shrnuje, jaký je o jeho služby zájem. „Důležité je, abych dostal mou Oloshobo Tours do registru Keňské asociace cestovních kanceláří, ze kterých si partnery vybírají velcí touroperátoři z Evropy a Ameriky. Už šetřím na zápisné, které je 11 600 šilinků (zhruba 3000 Kč),“ vysvětluje s tím, že nyní je pro něj prioritou doplatit dluh programátorovi, který mu vytvořil webovou stránku. Do konce roku 2016 by rád zavítal do Evropy, aby tam ve své šuce sám lákal návštěvníky do své země.

„Do pěti let bude moje cestovka mezi pěti nejlepšími v Keni. Budu mít svou pěknou kancelář, pět land cruiserů. Kolem Naroku budu dělat školení o hygieně, zdraví, o škodlivosti zpátečnických zvyků, jako je ženská obřízka. Také vybuduji jazykovou školu, kde se budete vy mzungus moci učit masajštinu,“ básní při otázce na budoucnost.

Velikášské plány? Dost možná, ale Josepha Kudateho opravdu nepodceňujte. Je velice cílevědomý a za svým si jde krok za krokem.





Starší články Lidé a Země